Podmíněný trest není nastavený dobře, tvrdí právník. Změnit to prý můžou jen soudci a zákon

Praha 2. prosince 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Naše trestání je nemoderní a zastaralé, tvrdí ministr spravedlnosti Pavel Blažek (ODS). Změní to chystaná novela trestního zákoníku?
Zaprvé nevím, jestli bych úplně souhlasil s tím, že je nemoderní a zastaralé. Myslím si, že tam je něco, co můžeme napravit a že těch věcí je víc, ale neoznačoval bych ho za zastaralé. Ale k vaší otázce – novela trestního zákoníku řeší některé nejpalčivější problémy, ale není to velká systémová reforma. Sankční politiku detailně neřeší.

Vláda v listopadu schválila variantu, v níž dochází ke snížení trestu za opakované krádeže…

… A za schvalování terorismu na internetu. Bude legální pěstovat pár rostlin marihuany, u některých trestů novela rozšiřuje výčet.

Je to cesta správným směrem?
Měli bychom se bavit nad každou změnu zvlášť, ale myslím, že z velké části je to cesta správným směrem. Zejména v momentě, kdy se snižují některé trestní sazby, které byly doteď příliš přísné. Když se podíváme na opakovanou krádež, kdy je za krádež banánku v čokoládě minimální trest šest měsíců trestu odnětí svobody, nebo na některé drogové trestné činy, tak tam byly trestní sazby příliš vysoké. Ale jak jsem říkal, je to něco, co řeší některé nejzávažnější problémy, ale není to dlouhodobá koncepční reforma sankční politiky u nás.

Bylo by tedy nasnadě řešit novelu trestního zákoníku ve větší míře?
Nemyslím si, že lze vyřešit nebo vymyslet, jak reformovat sankční politiku ani v průběhu jednoho volebního období. Když se podíváme do Švédska, které výrazně reformovalo sankční politiku v osmdesátých letech, tak tam to trvalo přibližně osm let. Člověk musí vymyslet koncepci, musí se nad tím vést dlouhodobá odborná debata, následně se musí promyslet, jak to dělat v praxi. Musí se napsat zákon, poté je nutné jej projednat, a to se nestihne ani během jednoho volebního období. Takže ano, měli bychom nad tím přemýšlet, měli bychom se tím směrem vydávat. Je dobré, že to zamezuje těm největším problémům, ale zároveň bychom se u toho neměli zastavit. Měli bychom si říct: „Výborně a teď můžeme jít do větší systémové změny.“

Výhrady

Je proti tomu řada výhrad. Asi se dočkáme hodně pozměňovacích návrhů…?
Je to možné. Taky mám pár příkladů, kdy bych šel dál. Třeba si myslím, že by bylo dobré mít minimální hranici u opakované krádeže, takže když ukradnete ten banánek v čokoládě, tak to nikdy nebude trestný čin. Minimální hranice by mohla být třeba ve výši pět set nebo tisíc korun. Zároveň je ale podstatné říct, že už zbývá málo času a otázky, které jsou teď v novele trestního zákoníku, byly detailně prodiskutované. Když teď budeme přidávat nové instituty, které odborná veřejnost nediskutovala, tak to nevnímám jako úplně dobré. Novelu už bych tedy výrazně nerozšiřoval.

Jaké instituty by to mohly být?
Objevuje se například, že by se přidal dětský certifikát…

O tom se mělo diskutovat a mělo to být v původním návrhu. Ale pokud víme, že jsou velmi brzo volby a že má Sněmovna jen velmi omezený čas, tak u něčeho takhle velkého bychom nechtěli mít něco, co není detailně prodiskutované a co neprošlo tím legislativním procesem, jak by mělo.

Ministerstvo spravedlnosti počítá s tím, že to dodá během pozměňovacích návrhů samo…?
To mi nepřijde ideální. Pokud s tím ministerstvo spravedlnosti počítalo, proč to neposlalo do vlády? Pokud s tím už nyní počítalo, mohlo to tam poslat. Ale z nějakého důvodu se to nestalo. A tenhle přístup – psát si něco stranou a přidat to později – podle mě není dobrý. Protože právě tak děláme jednodušeji chyby. A zejména když zavádíme nové instituty, které u nás nebyly. U drobnějších změn typu lehké snížení sazeb a podobně se o tom dá bavit, ale u těch nových, komplexnějších institutů si nemyslím, že to je dobrý přístup.

Zároveň má být větší důraz na alternativní tresty. Patří mezi to i podmínky?
Mezi odborníky se diskutuje o tom, zda je podmíněný trest alternativním trestem, nebo ne. Ale to můžeme opustit.

Protože není? 
Je otázka, jak si nadefinujeme alternativní trest. Pokud je to trest, kdy pachatel není uvězněn, tak ano. Ale zároveň je podmíněný trest odnětí svobody trestem odnětí svobody. Oficiálně tedy není alternativním trestem k trestu odnětí svobody.

Přiznám se, že s důrazem na alternativní tresty souhlasím, ale neměli bychom od něj očekávat, že povede k velkému snížení vězeňské populace. Když se podíváme na data, tak máme jednu z největších vězeňských populací v EU a máme ji proto, že posíláme lidi do vězení na dlouhou dobu. Ne že bychom jich tam posílali mnoho. A právě důraz na alternativní tresty někdy vede k tomu, že si řekneme, že budeme posílat méně lidí do vězení, a tím snížíme vězeňskou populaci. Ale tím to není. Takže pokud je cíl, proč chceme dávat větší důraz na alternativní tresty, ten, že tím snížíme vězeňskou populaci, tak to je podle mě něco, čeho nedosáhneme.

Což je tedy mimo jiné i důvod, proč se novela trestního zákoníku dělá…?
Ano, je to jeden z důvodů. Zároveň jsou tam ale některá snížení, zejména dolní hranice trestní sazby, které jsou z mého pohledu správné a které by právě měly vést ke snížení délky výkonů trestů odnětí svobody. Takže skutečně reaguje i na problémy, které v současné době máme.

Podmínka jako trest

Současná novela podmíněné tresty nijak zásadně neupravuje. Nemají se měnit? A je to dostatečný trest? Nemůže mít odsouzený pocit, že trestu unikl?
Podmíněný trest jsem studoval poslední čtyři roky a myslím, že v podobě, v jaké je, není nastavený dobře. Zároveň abychom pochopili, jak je nastavený, tak musíme pochopit, jak vznikl. Možnost podmíněně odložit výkon trestu odnětí svobody byla původně otázka výkonu trestu, ne uložení trestu. Na základě závažnosti trestné činnosti se uložila výměra trestu odnětí svobody třeba jeden rok, a teprve následně se rozhodovalo o tom, zda se výkon trestu odnětí svobody podmíněně odloží, nebo ne. A v tu chvíli, kdy byla tato koncepce, tak otázka závažnosti trestné činnosti vůbec neměla vstupovat do otázky, zda podmíněně odložíme výkon trestu odnětí svobody, nebo ne. V ten moment by nás nemělo zajímat, jestli je podmíněný trest dostatečný, protože to byla odlišná otázka. Uložení trestu a rozhodnutí o výkonu trestu byly dvě velmi odlišné věci. 

Postupem času se ale tyto věci do určité míry propojily. Dnes už to tak nevnímáme, ale zároveň je to v zákoně takto stále popsané. Je v něm řečeno, že výkon trestu odnětí svobody se podmíněně odloží, pokud lze očekávat, že pachatel povede řádný život. 

A že se napraví sám.
Ano. Takže tam bychom neměli zohledňovat závažnost trestné činnosti. Respektive z toho, jak je napsaný zákon, bychom ho zohledňovat neměli. To neznamená, že je koncepce správná. Potřebujeme ale rozlišovat, co je po právu a co je správné, co je spravedlivé, jak by měl systém vypadat. A to jsou dvě odlišné otázky. Takže si myslím, že pokud se dnes závažnost při rozhodování o tom, zda se podmíněně odloží výkon trestu odnětí svobody nebo ne, příliš nezohledňuje, takže to je správně. Respektive, že to je po právu, ale zároveň bychom to měli pozměnit. 

Důvod, proč to takhle vzniklo, je, že za první republiky, kdy jsme podmíněný trest poprvé přijali, byly tresty odnětí svobody ukládané ve výměře několika dní nebo týdnů. A rozdíl, jestli někdo jde na tři dny či tři týdny do vězení, nebo ne, není zas tak velký. Proto si myslím, že i odborná veřejnost to příliš neřešila. Ale dnes jsme rozšířili podmínky. Podmíněně odkládáme třeba tříleté tresty odnětí svobody, ale přitom jsme v mnohém nechali ta samá pravidla. A najednou rozdíl, jestli někdo jde na tři roky do vězení, nebo nejde, je ohromný. 

Často se o podmíněným trestu mluví jako o trestu, který je nepřiměřený. Osobně si myslím, že je nepřiměřený, ale ze dvou stran, které si veřejnost často neuvědomuje. Podmíněný trest je totiž nejmírnější při uložení, ale nejpřísnější při nařízení výkonu trestu odnětí svobody. Vysvětlím proč. Když dostanete podmíněný trest, tak máte dojem, že se vám skoro nic neděje. To je důvod, proč je to kritizované. I soudci si toho jsou vědomí, takže když zvažují, jaký podmíněný trest dostanete – a na to jsme dělali experiment – tak v momentě, kdy byste dostala třeba sedmiměsíční nepodmíněný trest odnětí svobody, tak pokud dostanete podmíněný trest, bude třináctiměsíční. To znamená, že když pak budete třináct měsíců sedět, tak budete sedět skoro dvojnásobek doby, na kterou byste šla sedět, kdyby vás uvěznili hned na začátku. Tohle je něco, co taky vede k dlouhým trestům odnětí svobody. Je to inherentní problém podmíněného trestu, který nejde vyřešit jinak než jeho komplexní změnou. Ukazuje to ale tu skrytou nepřiměřenost podmíněného trestu, o které se vůbec nemluví. Mluví se o tom, že je nejmírnější při uložení, ale už se nemluví o tom, že je nejpřísnější při nařízení výkonu.

Nehledě na to, že se pak podmínky řetězí…?
Ano. A právě tím, jak se podmíněný trest ukládá velmi často, ještě když jsou pak delší, tak to může vést k velmi dlouhým trestům odnětí svobody. Dostanete delší podmíněný trest, než na jak dlouho byste byla uvězněna, potom třeba další delší, potom vám uloží nepodmíněný trest, který je delší, protože jste už recidivistka a nařídí vám výkon předchozích dvou. Najednou vykonáváte velmi dlouhý trest odnětí svobody. A tohle je ta nepřiměřenost, kterou nevidíme a kterou nelze jednoduše vyřešit. My bychom potřebovali podmíněný trest komplexněji reformovat a celý ho znovu promyslet. Takže nabízet další šance, ale zároveň aby to nevedlo k nepřiměřeným trestům při nařízení a aby tam zároveň byla citelnost dopadající do života pachatele, už když trest dostane. Neměl by mít dojem, že od soudu odchází s tím, že dostal podmínku, všechno je super a nic se mu neděje.

Je hodně diskutovaná třeba v případech znásilnění. Vím, že jste na to v minulosti dělal studii, kde jste zjistil, že v Česku je znásilnění nejpřísněji trestáno hned po vraždě. Hodně se ale mediálně propíraly případy, za které pachatelé od soudu odešli jen s podmínkou. Veřejnost se tehdy ptala, jestli je to tak správně…?
Nejdřív si potřebujeme popsat, kde je problém, abychom mohli najít správná řešení. Ve společnosti podle mě nepanuje přesvědčení o tom, kde ten problém je, respektive, že si společnost představuje něco, co tam není. 

Minulý týden jsem měl přednášku pro studenty středních škol a pro studenty v prvním ročníku univerzity. A velká většina z nich si myslela, že trestáme držení marihuany výrazně přísněji než znásilnění. To je v naprostém rozporu s tím, co nám říkají data. Ve společnosti tedy panuje přesvědčení, které je mylné a které nám zabraňuje správně identifikovat problémy. Protože buď je problém systémový a kdybychom držení a prodej marihuany trestali přísněji než znásilnění, tak je to skutečně velký problém, ale tenhle problém zde není. Problém je třeba v některých jednotlivostech nebo je schován někde jinde. Může být třeba schován v podmíněném trestu, že nemůžeme přihlížet k závažnosti trestné činnosti při rozhodování o tom, zda podmíněně odložit výkon trestu odnětí svobody, nebo ne. Pak tam můžou být individuální případy, kdy třeba soud nepostupuje vhodně. Ale to je něco jiného, než říct, že se znásilnění trestá mírně v porovnání s jinými trestnými činy. 

Takže za vás tedy platí, že byť pachatel znásilnění vyvázne „jen“ s podmínkou, tak je to tedy dostatečný trest?
Ne, to bych neřekl.

Je to zase zjednodušení.
Myslím, že podmíněný trest často není přiměřený. Ale důvod, proč se ukládá, není to, že by se závažnost znásilnění podhodnocovala. Důvody jsou někde jinde, spočívají třeba právě v koncepci podmíněného trestu jako celku.

Přidám pár čísel. Loni soudy potrestaly přes šedesát tisíc lidí, z toho skoro polovina odešla s podmínkou. Za jakých okolností ji soudci ukládají? Nedávno jste o tom napsal knihu, tak jaké jsou jejich argumenty? 
K dominanci podmíněných trestů došlo po roce 1989. Začaly být silně využívané v situaci, kdy byly přetížené soudy, často nebyly k dispozici jiné alternativní tresty a z nějakého důvodu byli všichni ochotni se smířit s tím, že se podmíněné tresty používají extrémně často. To se do systému zarylo, s čím se smířil a na co se nastavil. Takže je to do určité míry něco, o čem se nepřemýšlí, že je prvním trestem trest podmíněný. Když je to prvopachatel, tak se typicky začíná podmíněným trestem.

Asi ne v každém případě…?
Ano, v naprosté většině případů. Pokud jste prvopachatelka…

… Ale v případě vraždy?
V případě nejzávažnějších trestů ne, ale v případě závažných trestných činů ano. A zase to je i reflexe určitého nepříliš dobře nastaveného systému trestů. Když si vezmu třeba těžké ublížení na zdraví, tak má soudce možnost buď pachatele uvěznit, nebo uložit podmíněný trest odnětí svobody. Soudce ale nemá možnost uložit třeba trest domácího vězení. A to je podle mě důsledek toho, že systém trestu není úplně dobře nastavený. Soudce má ale binární možnost – nepodmíněný, nebo podmíněný trest. A když se rozhodne, že pachatele uvěznit nechce, z různých důvodů, tak nemá jinou možnost, než uložit podmíněný trest. Pokud bychom to tedy chtěli změnit, tak to vyžaduje nejenom změnu uvažování soudců, ale i větší změnu zákona a širší a promyšlenou koncepční změnu.

Další novela?

Když se vrátíme k novele trestního zákoníku, efektivitě a podmínkám – řeší se to jenom kvůli tomu, že jsou přeplněné věznice?
Česká republika má jednu z největších vězeňských populací v EU, v přepočtu na obyvatele, takže je dobré to řešit. To si řekněme na úvod. Můžeme to přirovnat k diskuzím o rozpočtu. Buď můžu přijít a velmi koncepčně promyslet, kam se mají investovat peníze, jak se mají využít, anebo můžu přijít a říct, že zkrátím všechny výdaje o 10 procent. A když vše plošně zkrátím o 10 procent, tak to dělám nejspíš z nějakého důvodu, že je to opravdu velký problém. Zároveň to ale není koncepční řešení. 

Je to chvilkové řešení. 
Je dobré si uvědomovat, že máme velkou vězeňskou populaci. Měli bychom se ji snažit snižovat, ale zároveň bychom měli výrazněji diskutovat, jakou chceme sankční politiku, jak by měla koncepčně vypadat a zvažovat, jak bychom ji měli silněji reformovat. 

Zmiňoval jste Švédsko a státy EU. Máte pocit, že novela i s ohledem na alternativní tresty – domácí vězení, peněžité tresty – odpovídá tomu, jaké jsou trendy v zahraničí?
Širší ukládání alternativních trestů, zejména peněžitého trestu nebo obecně prospěšných prací, je něco, co vidíme zejména v západní Evropě, v severní Evropě více. Takže třeba nahrazování některých podmíněných trestů těmito tresty je podobné tomu, co se děje v zahraničí. 

Zároveň bychom ale neměli propadat přesvědčení, že se na Západě nebo na severu všechno dělá výborně nebo že to mají detailně promyšlené. Velmi často nemají. Třeba když se podíváme na zmíněné Švédsko, tak v posledních letech tam dochází k velkému zpřísnění trestní politiky, které je z mého pohledu často ne úplně promyšlené. A také jim vězeňská populace za posledních 10 až 15 let výrazně narostla.

Myslím, že máme někdy tendenci říct, že na Západě nebo severu to dělají dobře. V některých věcech ano, ale v každé zemi v něčem. Ideální je tedy si vzít z každého systému to, co se dělá dobře a upravit to pro ČR. Zároveň si musíme vymyslet věci, které budou fungovat nám a které třeba jiní vůbec nemají. 

Bývalý ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil (TOP 09) uvedl, že by se trestní právo mělo každých pět až deset let vyhodnocovat a případně upravovat. Měli bychom se za pět let znovu vrátit k trestnímu zákoníku a znovu všechno zvážit?
Myslím, že v českých podmínkách je až příliš idealistické mluvit o tom, že bychom každých pět až deset let něco vyhodnocovali. Samozřejmě bylo by to pěkné, ale nemyslím si, že to je realistické. Nemyslím si, že bychom se měli vrátit k diskusi po pěti letech. Nyní bychom měli začít diskuzi o tom, jak komplexně reformovat sankční systém s tím vědomím, že pokud to ve Švédsku trvalo osm let, tak budeme mít výsledek nejdříve za pět až deset let. A kdybychom si řekli, že jsme teď udělali drobnější novelu, tím to končí a k diskusi se vrátíme až za pět nebo deset let, tak si myslím, že promarníme čas.

V podcastu byly kromě zvuků z Českého rozhlasu využity zvuky z České televize a CNN Prima News.