‚Málokdo poškodil funkci prezidenta jako tým, který si Zeman vybral.‘ S Erikem Taberym o dění posledních dní

Česko se už několik týdnů velmi intenzivně zabývá situací kolem prezidenta republiky Miloše Zemana a jeho zdraví. Jsme svědky toho, že se situace zásadně posunula. Předseda Senátu Miloš Vystrčil (ODS) v pondělí zveřejnil informace ohledně zdravotního stavu prezidenta, které si vyžádal od Ústřední vojenské nemocnice. Podle zprávy lékařů prezident momentálně není schopen vykonávat žádné pracovní povinnosti. Na základě toho se rozběhla celá řada dalších procesů. My se jich dotkneme, ale na úvod se vás, Eriku, zeptám, co se to vlastně děje v Česku?
Píše se historie. Myslím si, že tento moment se bude v budoucnu hodně připomínat. Myslím, že jsme svědky momentu, který bude rozhodně v českých dějinách nějakým způsobem zmiňován, takže si to s trochou nadsázky řečeno užívejme, protože situace je v tolika ohledech bezprecedentní, že se to skoro ani nestíhá všechno lapat.

Ale minimálně fakt, že jsme po nějakou dobu byli vlastně s prezidentem i bez prezidenta zároveň, protože jsme se od lékařů dozvěděli, že nebyl schopen vykonávat svoji funkci, ale jeho kancelář nadále budila dojem, že schopen je. To mi přijde, že kdybychom si četli v nějaké detektivce, tak si budeme myslet, že se to přehání. Tady jsme toho svědky a myslím si, že to je svého druhu i velké ponížení České republiky. Jeho autory jsou páni Mynář, Nejedlý a Ovčáček.

Pojďme se podívat na to, jak si všichni aktéři – a nejen hradní kancelář – v celé věci počínají. Přece jen začnu pondělkem a oznámením předsedy Senátu Miloše Vystrčila. Jak zásadní zvrat jeho počínání do vývoje dění kolem prezidenta přineslo?
Přineslo to úplně zásadní zvrat.

Je třeba říci, že nejde jen o ty poslední dny, to už bylo, řekněme, vyhrocení situace. Byli jsme ale dlouho svědky toho, že se zdravotní stav prezidenta zhoršuje a že se rychle zhoršuje. V posledních dnech včetně té hospitalizace jsme byli ve velice absurdní situaci, kdy veřejnost vůbec neměla žádné informace. Jen slyšela a viděla, že prezident je ve špatném stavu a my ho velice brzo budeme zcela zásadně potřebovat pro přijetí demise stávající vlády a pro jmenování nové vlády. Tam je nezastupitelný, pokud má svůj mandát. Z tohoto hlediska to pondělí i postup Senátu byl klíčový a naprosto správný, protože nemůžeme být v ústavní krizi.

Senát, když mu neodpovídala Kancelář prezidenta, se logicky obrátil na nemocnici a na jejího ředitele, aby sdělil – a to je strašně důležité – ne detaily zdraví prezidenta republiky, ale jestli je schopen vykonávat svou funkci. Z mého hlediska jak Senát, tak i nemocnice sehrály zásadní roli, a tak s trochou nadsázky vlastně zachraňují demokracii v České republice. Protože nemůžeme hrát na slepou bábu s prezidentem republiky, to prostě nejde.

To byla moje další otázka, jak si počínala samotná nemocnice. Takže její rozhodování, a hlavně asi potažmo kroky ředitele ÚVN a ošetřujícího lékaře prezidenta, Miroslava Zavorala, se dají také označit za zásadní?
Možná v tuto chvíli úplně nejdůležitější. Myslím, že postup, že se rozhodli odpovědět, byl dán tím, – a my jsme měli takové informace z nemocnice, že nemocnice byla úplně v šoku z toho, jak se kancelář i v nemocnici chová, koho tam vodí, jaké informace poskytuje veřejnosti. Dostali se do velice složité situace, kdy na jednu stranu, kdyby dále mlčeli a bagatelizovali situaci, tak by vlastně ohrožovali zdraví prezidenta, což si nemohou dovolit.

Zároveň by byli vlastně tak trochu komplici kanceláři v tom mlčení. Myslím, že správně pochopili, že to dál nejde a že mohou, dokonce musí, poskytnout veřejnosti takovou informaci, která nám pomůže pochopit, co se děje, ale zároveň nenaruší soukromí hlavy státu. V tomto případě, řekněme, občana Miloše Zemana. Z mého pohledu postupovali příkladně a splnili velmi důležitou veřejnou službu i v rovině informování.

Reagovali, jak jste to říkal, na kroky hradní kanceláře, především na kroky kancléře Vratislava Mynáře, také na kroky mluvčího Jiřího Ovčáčka, kteří veřejnosti nesdělovali zásadní informace. Jak čtete motivaci nejužšího týmu kolem prezidenta? Proč měl nebo má zájem na tom, aby veřejnost, dá se asi říct, odstřihnul od informací o prezidentově stavu?
Zaprvé, je férové říct, že je tam ještě celá řada neznámých a myslím, že i z toho důvodu do toho aktuálně vstupuje i policie, která oznámila, že se tím bude zabývat. Můžeme se dohadovat a vycházet z indicií. Ty minimálně jsou, že kancelář prezidenta nechtěla ohrozit svoji pozici, protože pochopitelně ve chvíli, kdyby se ukázalo, že prezident není schopen vykonávat svoji funkci, tak může nastat situace, že bude prezident zbaven svých pravomocí – dočasně, pokud se uzdraví.

Tím pádem se samozřejmě otevírá i možnost k odvolání kancléře a dalších úředníků, k čemuž jsme nyní také trochu blíž. Protože ten postup byl tak neprofesionální, a nejen v posledních dnech, že si museli být vědomi toho, že nikdo další s nimi nebude chtít spolupracovat. To je ta nejjednodušší interpretace. Pochopitelně pak jsou tam mnohem, mnohem závažnější a my na ně musíme brát zřetel – a to je, že mohlo být buďto plánováno, nebo i vykonáno nějaké rozhodování, nějaké podpisové akce, které měly budit zdání, že je učinil prezident republiky, ale ve skutečnosti vzhledem ke zdravotní kondici toho nebyl schopen. To by už vlastně znamenalo i páchání trestného činu. Myslím si, že i proto se tím policie musí – a evidentně i bude – zabývat.

Dá se shrnout, jaké kroky z vašeho pohledu – a teď myslím kroky Hradu – vzbuzují největší otazníky, třeba v posledním týdnu, 14 dnech?
Řekl bych, že paradoxně to nejjednodušší, ale přitom nejvážnější, je už to mlčení. Neexistuje situace, podle mě, ve které veřejnost nemá vědět, co se děje. Navíc jsme v situaci, kdy mluvíme o hlavě státu, což je naše jediná ústavní instituce, která stojí na jedinci. Jinak máme všude kolektivní rozhodování – Ústavní soud, Senát, sněmovna, centrální banka atd. To znamená, v tu chvíli, kdy prezident není zastupitelný tak jednoduše, tak musíme vědět, co se děje. Musíme.

Ve chvíli, kdy kancelář odmítala veřejnosti sdělit, co se odehrává, tím vlastně narušila i předchozí vyjádření Miloše Zemana, že prezident není obyčejný občan. To znamená, veřejnost má právo na to vědět, v jakém zdravotním stavu je. Narušila vazbu s veřejností, narušila tu službu. V tu chvíli, podle mě, už fatálně selhala, ale opravdu fatálně. Z toho se potom odvíjejí další chyby, které šly dále – a to nejen, že nám nic neříkali, ale zpočátku ještě kolem toho vlastně několikrát lhali.

To bylo ještě před volbami, kdy říkali, že za chvíli prezidenta uvidíte, pak že ne, pak že jo, že se těší na jednání s politiky po volbách. Pak najednou za chvíli oznámili, že to tak nebude, že musí do nemocnice a že to bylo dopředu plánované. Takže se popírali. Vlastně to bylo kombinováno zpočátku nejen s mlčením, ale dokonce se lhaním veřejnosti. 

Protichůdná vyjádření dávali i někteří další ústavní představitelé. Třeba šéf sněmovny Radek Vondráček (ANO) minulý čtvrtek tvrdil, že se s Milošem Zemanem v nemocnici setkal, že podepsali dokumenty, že prezident žertoval. Teď jsme se z lékařské zprávy v pondělí ale dozvěděli pravý opak, že prezident v tu chvíli zřejmě takových věcí nemohl být schopen. Dokázal například konkrétně Radek Vondráček vysvětlit rozpor mezi svým tvrzením a mezi závěry lékařů?
Nedokázal vlastně vůbec. Řekl bych, že pro něj to je předěl v jeho politické kariéře, která teď minimálně směřuje dočasně k nějakému konci. Asi možná jako poslanec zůstane, ale rozhodně nebude ve vedení Poslanecké sněmovny. Možná se stal i částečně trochu obětí postupu kancléře Mynáře, a to v tom, že jsme z jeho úst slyšeli, že prezidentovi je dobře, že je schopen vykonávat svoji funkci a že s ním i vtipkoval.

Když se potom podíváme na jeho následující vyjádření poté, co jsme se dozvěděli, že není schopen vykonávat svůj úřad, tak najednou jsou ta vyjádření i ze strany pana Vondráčka úplně jiná. Myslím si, že v jistém ohledu je úplně klíčové, co nám říkal v rozhovoru do Respektu, že ho o schůzku s prezidentem požádal kancléř Mynář. Doslova tam říká, že kdyby za ním přišel, tak že by to dodalo určitou vážnost a věrohodnost tomu podpisu a té situaci.

Takže vlastně přiznal motivaci, že mělo jít o nějakou legitimizaci toho, co se dělo?
Ano, přesně tak. Podle mě prostě chtěli hrát s veřejností hru, že ukáží, že prezident je v pořádku a bude to stvrzeno přítomností šéfa Poslanecké sněmovny. Je tam jen otázka, kterou samozřejmě nevíme, nakolik do toho byl zasvěcen Radek Vondráček a nakolik s ním kancléř Mynář hrál takovou trochu špinavou hru. Kdybych měl soudit – ale to berte čistě jako mojí interpretaci – z toho, jak vypadal poté, co ta informace byla zveřejněna a dával rozhovory jak nám, tak dalším médiím, tak bych řekl, že pan Vondráček vypadal docela opařen.

Asi mu došlo, že si naběhl do situace, která ho bude stát politickou kariéru. Nicméně pro něj nemám žádnou omluvu. Jako zkušený politik ví, co si má a co si nemá dovolit. Na tu schůzku vůbec neměl jít. A když už, tak měl vzít s sebou šéfa Senátu, zástupce dnešní opozice, aby tomu dali opravdu věrohodnost. Takže z mého pohledu to byla opravdu jeho chyba. Akorát v tom byl možná částečně nevinně.

Jeho jednání už zjevně pro něj osobně má politické důsledky, protože v úterý předseda vlády a předseda hnutí ANO Andrej Babiš vyzval k rezignaci jak předsedu sněmovny Radka Vondráčka, tak ale i kancléře Vratislava Mynáře. Jak si vysvětlit obrat v jednání a chování Andreje Babiše, protože ten se takto vůči těm dvěma aktérům také nevymezoval hned od začátku?
Je to tak. Zaprvé, situace je opravdu vážná, může mít opravdu obří trestněprávní dopady, rozhodně politické. Myslím si, že teď si bude každý zkoušet zachránit svůj kredit, jak jen to trochu půjde. To je jedna rovina. Druhá rovina, podle našich informací vztahy Andreje Babiše ke kanceláři prezidenta byly velice chladné, nebyli si příliš blízcí. Takže si myslím, že tato situace mu vlastně trochu vyhovuje.

A třetí věc, myslím, když to tak trochu zlehčím, že Andrej Babiš už se těší, až bude mimo vládu a nebude příliš chtít blokovat vznik té nové. Protože situace v Česku začíná být dramatická nejen politicky, ale i sociálně-ekonomicky. To znamená krize energií, rozšiřující se pandemie, rostoucí inflace atd. To znamená, jeho motivace musí být odejít co nejdříve, aby tíha a odpovědnost potom dopadala na příští vládu. Takže myslím, že se v něm teď mixují tyto argumenty. Kdybychom byli v situaci někde uprostřed volebního období, tak by podle mě postupoval jinak.

Mluvíme spolu v úterý ve chvíli, kdy se situace velice rychle vyvíjí. Víme, že senátoři a zástupci politických stran z nové sněmovny jednají o možnosti aktivace článku 66 Ústavy, kdy by mohli převzít pravomoci prezidenta na jedné straně premiér a na druhé straně šéf nové sněmovny. Jak politicky zásadní a potenciálně riskantní krok to je?
Je to zásadní. Je to opravdu přelom v dějinách, v ústavním právu. Myslím si, že ani pro jednoho z těch politiků to není snadná situace. Když budou hlasovat, tak si to budou všichni uvědomovat. Kdo si myslí, že se teď rozhodne sněmovna a Senát, že zbaví prezidenta pravomocí a že se na to těší, tak si myslím, že se pletou. To je opravdu situace, kdy člověk musí hodně zvažovat, jestli to má udělat a jestli ty důvody jsou.

Ještě v červnu, kdy se poprvé mluvilo o tom, jestli ho těch kompetencí zbavit podle právě § 66, tak jsem do Respektu tehdy psal, že ne, že by byla chyba odvolávat prezidenta, že to má být opravdu úplně pro krajní situaci. A my v ní jsme. Podle mě úplně stoprocentně. Výhoda toho paragrafu je, že prezidentovi se potom, když se uzdraví, dají pravomoci vrátit.

Nejde o odejmutí jako takové.
Ano, ano. Nemohou takto jednoduše odvolat hlavu státu. Naštěstí. V tom je dobře, že je Ústava přísná. Ale pamatuje se tam právě na situaci, která teď nastává. Mně se líbí zdrženlivost obou komor, že o tom mluví věcně.

Líbí se mi i to, že chtějí čekat opravdu až na listopad, kdy výkon prezidentských pravomocí prostě musí proběhnout.

Takže pokud toho není schopen prezident, tak toho musí být schopen někdo jiný. Tam do toho právě vstoupí sněmovna a Senát. Ale rozhodně to není nějaká bagatelní situace, kde budou otevírat šampaňské a budu tančit v obou komorách parlamentu, že se zbavují – byť třeba dočasně – Miloše Zemana. Je to výjimečný okamžik, který si zaslouží plnou vážnost a myslím, že poslanci a senátoři o tom zatím i s tou vážností mluví.

Je to i pro novou vládu, potažmo pro novou Poslaneckou sněmovnu i zásadně riskantní krok ve smyslu vztahu k veřejnosti? Že si tím může na úvod svého dalšího působení, pravděpodobně čtyřletého, zkomplikovat situaci přinejmenším k té části voličů, kteří rozhodli o zvolení Miloše Zemana prezidentem?
Pochopitelně to tak je. Víme, že žijeme v éře konspiračních teorií a dezinformací. Vzhledem k tomu, že jsem o tom teď psal pár textů, tak i vidím, co mi chodí od některých čtenářů. Rozhodně bude část veřejnosti, která si myslí, že to je nějaký atentát na Miloše Zemana, ale fakticky to tak není. Myslím si, že je opravdu důležité to stanovisko nemocnice. Byť vím, že na argumenty se mnohdy neslyší, ale veřejnost by měla vědět a chápat, že prostě nemůžeme čekat na to, až se prezident uzdraví ve chvíli, kdy se musí přijmout demise jedné vlády a jmenovat druhá. Tam je prostě nezastupitelný.

Takže z tohoto hlediska vlastně neexistuje jiný postup, neexistuje. Myslím si, že kdyby byl, tak by už teď všichni vymýšleli, jak to udělat. Takže buďto se prezident úplně zázračně uzdraví a povede osobně jednání, bude přítomen na jednání s politiky a pak bude mluvit i s veřejností a rozhodnutí učiní on. Anebo pokud toho nebude schopen, tak prostě do toho musí vstoupit obě komory parlamentu. Ale pochopitelně obava, že pro část veřejnosti to bude nevysvětlitelný krok, tady je. Ale s tím se nedá nic dělat, podle mě.

Jedna otázka, která se nabízí ještě ve vztahu k nejbližšímu okruhu lidí kolem prezidenta Zemana, je, jak toto vnímat v perspektivě nějakého delšího časového rozložení. Jednala teď hradní kancelář zásadně odlišně, než se chovala v uplynulých letech? Proč se vlastně počínání hradních poradců začalo řešit více až teď, jestliže – kritikové by mohli namítat – některé z rysů chování, které jsme viděli teď, už se objevovaly v minulosti?
Je to tak. Objevovalo se to dlouho. Už několik měsíců, vlastně to bude přes rok, vidíme, že prezident svůj úřad vykonává tak na pět procent. Občas někde vystoupil, řekl pár slov, něco podepsal, zase zmizel. A kancelář nebyla ochotná komunikovat vůbec s nikým. To znamená, neodpovídala médiím, čímž neodpovídala veřejnosti, neodpovídala politikům. Dělala vlastní politiku, navíc často i prostřednictvím sociálních sítí.

My se tomu smějeme, protože opravdu proud tweetů od mluvčího Ovčáčka je na hranici nějaké parodie. Ale když potom člověku dojde, že to je vlastně hlas prezidenta a je to státní úředník, tak z tohoto hlediska je to skandál. Ale my jsme v tomto byla ta pomyslná žába ve vařící vodě, protože už jsme si na to zvykli, tak trochu se tomu usmíváme, vždy si zaklepeme na čelo a řekneme, tak dobrý, ale co se s tím dá dělat. Ale teď vidíme, jaké to má konsekvence. Takže bychom byli svědky degradace a ničení toho úřadu.

Myslím si, že málokdo poškodil funkci nebo roli prezidenta tak, jako tento tým, který si ale Miloš Zeman vybral. Takže z tohoto hlediska je to ostuda. Možná pozornost byla nižší, protože jednali v podobných intencích, jaké jsme byli zvyklí vídat právě u Miloše Zemana. To znamená, s nikým nemluvit, dělat si, co chci, neohlížet se na Ústavu, na zákony, urážet kdekoho. Vlastně to dělali jen v menší míře. Takže jsme to tak trochu všichni akceptovali, protože jsme na to byli zvyklí od Miloše Zemana. Ale byla to chyba a důsledky máme před sebou.

Jaké vyústění celé věci se podle vás dá čekat? A v jakém časovém horizontu vůbec?
Očekával bych, že v průběhu listopadu dojde k rozhodnutí sněmovny a Senátu o dočasném odebrání pravomocí prezidenta. Pokud do té doby Vratislav Mynář a další jeho kolegové neodejdou, tak budou odvoláni. O tom bych vůbec nepochyboval. Pak podle mě nastává strašně zajímavá situace, která to všechno komplikuje, protože musíme samozřejmě vždy přemýšlet i o nejhorších variantách. To znamená, že prezident se rychle neuzdraví a bude až do konce mandátu mimo úřad. Ale zároveň mu bude úřad vlastně patřit, ale bude ho za něj vykonávat Poslanecká sněmovna a Senát. Myslím, že toto je z mého pohledu úplně nejhorší varianta.

Takže kdybych měl říct, jakou variantu bych si přál – a moje přání se většinou neplní, to zdůrazňuju –, tak by to bylo, že Miloš Zeman podá demisi, řekne, že není schopen vykonávat kvůli zdravotnímu stavu svoji funkci a proběhnou nové volby. Myslím si, že to je to, co si veřejnost zaslouží, co si zaslouží i ústavní systém. Protože bychom měli situaci, kdy vládnoucí síla by měla většinu ve sněmovně, většinu v Senátu a vlastně by ještě vykonávala pravomoci prezidenta. To není dobře, není to zdravá situace. Takže z tohoto hlediska by bylo lepší, kdyby veřejnost měla šanci zvolit nového nezávislého prezidenta nebo prezidentku, zdůrazňuju slovo prezidentku. Tím bychom se konečně vrátili do konformní ústavní situace, která tu má panovat.