Kauza ruský dluh: Pokud Klaus o miliardové půjčce nevěděl, byla by to závažná skutečnost, upozorňuje reportér

Společně s kolegy z Aktuálně.cz, Respektu a z Hospodářských novin zjišťovali podrobnosti o tzv. ruském dluhu, který spojuje jména dvou zásadních politiků české polistopadové éry – bývalého prezidenta Václava Klause a současného prezidenta Miloše Zemana. Co vše se vám podařilo zjistit? Jak důležitou část příběhu jsme se skrze nově odhalené informace a dokumenty dozvěděli?
Pro mě to bylo velmi překvapivé pátrání, dosud se po revoluci řešilo pouze to, jak se ten ruský dluh za éry Miloše Zemana vypořádával. Podařilo se nám dohledat a rozkrýt, jak vznikla zhruba jedna třetina celého toho dluhu, o kterém porevoluční politici do této doby tvrdili, že jsou to nějaké staré závazky hluboko z dob komunismu. Zjistili jsme, že ty peníze odešly do tehdy hroutícího se Sovětského svazu v éře ministra financí Václava Klause, že tehdejší ministerstvo financí hledalo velmi aktivně cesty, jak ty peníze poslat a že vůbec neproběhla debata, jestli by – tehdy už demokratická vláda – vůbec měla ty peníze tomu Sovětskému svazu, navíc kolabujícímu, posílat. Druhá věc, která je pro nás také poměrně překvapivým zjištěním, je role jednotlivých lidí, kteří jsou na těch dokumentech podepsáni. Jsou to úředníci ministerstva financí, kteří před revolucí zároveň byli agenty komunistických tajných služeb. Tito lidé ten dluh pomáhali vytvořit tím, že dokumenty připravovali, obhajovali v nich nutnost odeslání těch peněz ještě v době poslední komunistické vlády pana Adamce. A následně jsou to lidé, kteří procesují odeslání těch peněz už za éry pana Václava Klause, tehdejšího ministra financí. A pak jsou to také lidé, kteří se ty peníze v dalších letech pokouší vymáhat. Tvrdí, že to nejde. A následně jeden z nich, Zdeněk Rachač, bývalý spolupracovník StB, zasedl ve firmě Falkon Capital, která profitovala z toho, že stát ty peníze nevymohl. Ona se při tom vymáhání stala jakýmsi prostředníkem.

O jaké dokumenty se to pátrání opírá, jak s vám je podařilo dohledat? A existuje odpověď na to, proč vycházejí najevo až po 30 letech?
Spolupracujeme s protikorupční organizací Růžový panter a těžíme z toho, že badatelé v této organizaci se ruskému dluhu věnují mnoho let, mají velkou historickou paměť. Řada těch písemností byla uschována na ministerstvu financí, které se o ně ale dlouhé roky odmítalo podělit. Až poměrně nedávno, v posledních, řekněme, dvou letech, se ty dokumenty přesunuly do Národního archivu. Ten s nimi už standardně pracuje a vydává je, čili bylo možné získat je a nahlédnout do jejich obsahu – právě tam je jádro našich informací. A je to také důvod, proč to vychází až po letech, protože ty dokumenty dříve byly utajované, takže nebyl způsob, jak to zjistit.

Zásadní okolnosti celého příběhu se odehrály těsně kolem pádu komunistického režimu v někdejším Československu. Klíčovým datem, jak v tom článku uvádíte, je 10. listopad roku 1989. Co se v ten den stalo?
Došlo k uzavření dohody mezi tehdy poslední komunistickou vládou pana Adamce a Sovětským svazem.

Ta dohoda říká, že Československo pošle nějaký objem peněz v tehdejší měně – převoditelném rublu. Mělo to být maximálně dvě miliardy převoditelných rublů v několika splátkách. Právě úředníci ministerstva financí to v doprovodných písemnostech zdůvodňovali tím, že je to způsob, jak si zajistit odbyt pro československé výrobky v Sovětském svazu, který by jinak nebyl.

Jinými slovy a z mého pohledu – je to takové ekonomické perpetuum mobile. My zaplatíme Sovětskému svazu a on za ty peníze bude kupovat naše výrobky. Komunistická vláda už to ovšem nestihla udělat, stihla jen uzavřít dohodu, ale nikoli převést peníze. A právě z tohoto hlediska pro mě byla velmi zajímavá role vlády, která se formovala po 17. listopadu, poté, co komunistické ministry smetly události na Národní třídě a další věci.

Přišel listopad 1989, sametová revoluce, následně zásadní politické i společenské změny a vlády se ujal reformní kabinet Mariána Čalfy, ve kterém jako ministr financí působil právě Václav Klaus. Jak se jím vedené ministerstvo k té půjčce postavilo?
Když náš text vyšel, setkal jsem se s nějakými teoriemi, které ale nejsou podloženy dokumenty. Například že byla povinnost zachovat právní kontinuitu, že šlo jen o administrativní překvalifikování starých dluhů a že Václav Klaus o tom vůbec nemusel vědět apod. Ty dokumenty ale svědčí o něčem jiném, totiž že šéf tehdejší obchodní banky Petráš žádal nového ministra financí Václava Klause, aby mu ministerstvo sdělilo, jak bude ten převod peněz v převoditelných rublech korunově financován. Jinými slovy, jak na to ta banka má najít peníze. V těch materiálech se zachovala i odpověď, z níž plyne, že nejbližší spolupracovník pana Klause, první náměstek, o tom tehdy s centrálními bankéři jednal, a vymysleli, že na jednu větší část té půjčky se stát u své centrální banky sám zadluží. Je zjevné, blízcí spolupracovníci Václava Klause činili velmi aktivní kroky k nalezení řešení, jak ty peníze skutečně převést dle dohody, kterou uzavřela předchozí komunistická vláda se Sovětským svazem. Navíc se to dělo v době, kdy už například i centrální bankéři – jak vyplývá z vět, které do těch dokumentů psali – tušili, že ta půjčka sice odejde, ale bude nedobytná. To znamená, že je vysoká pravděpodobnost, že nebude dodržen způsob splacení, který byl dojednán v té původní dohodě.

Mezi reakcemi se objevil ještě jeden argument, a sice otázka dobového kontextu, protože to přece jen byla politicky velmi křehká chvíle, byl to přelom, pád totalitního režimu, který předtím fungoval 40 let. Mohla v tu chvíli role Československa ve vztahu k Sovětskému svazu vůbec být jiná, mohla si tehdejší vláda půjčku Sovětskému svazu dovolit odmítnout?
Nejsem historik, takže bych se do těchto záležitostí úplně nechtěl pouštět. Pro mě při bádání bylo důležité, že z těch písemností vůbec neplyne, že by tam proběhla nějaká diskuze. V režii úředníků, kteří ten dluh dojednávali ještě v době komunistické vlády a byli příslušníky bezpečnostních složek, to celé běží dále. Už za doby Václava Klause nebyla v těch dokumentech k dohledání – samozřejmě nevylučuji, že jich je více, ale v tom, co my máme – žádná pochybnost, jestli to poslat, nebo neposlat. Žádná debata. Navíc je podstatné, že v jednom z dokumentů se hovoří právě o tom, že půjčka od centrální banky Československému státu bude podmiňována souhlasem Federálního shromáždění. A nám se žádný takový souhlas Federálního shromáždění najít nepodařilo. Doteď je tam určitá mezera mezi objednáním dohody a následným odsouhlasením peněz Václavem Klausem, a potom rokem 1994, kdy blízký spolupracovník pana Klause, pan Rumlovčák, podepsal dohodu s Rusy o uznání všech ruských dluhů. Dluh na základě dohody z 10. listopadu 1989 je tam uveden na prvním místě a u něho je částka – tehdy už přepočítaná z korun, respektive převoditelných rublů na dolary – ve výši 1,3 miliardy dolarů. Takže Rusové i blízký spolupracovník pana Václava Klause za český stát uznali, že výsledná částka, jež odešla z Československa do Sovětského svazu, byla v přepočtu 1,3 miliardy dolarů.

Narazil jste ještě na jedno jméno bývalých spolupracovníků nebo lidí z okruhu tehdejšího ministra financí Václava Klause: úředník Zdeněk Rachač. On začal ještě v komunistické vládě. Byl to jeden z těch, kteří z toho bývalého režimu zůstali i u té nové transformované vlády. Byl zodpovědný za přípravu smlouvy o půjčce, začalo to na jaře roku 1989. Co všechno je o jeho úloze známo?
Tato postava je pro mě velice zajímavá, protože je to člověk, který předtím byl spolupracovníkem StB s krycím jménem Riga. Relativně krátce před tím, než se v roce 1989 dostal na ministerstvo, strávil několik let v Moskvě, kde pracoval v ústředí RVHP. Pak nastoupil na ministerstvo, začal v roli jednoho z úředníků ministerstva procesovat danou dohodu. Po revoluci následně stejný úředník na ministerstvu za éry Václava Klause zůstává.

V médiích byl tehdy citován přímo jako poradce Václava Klause. Pan Klaus dnes popírá, že by pan Rachač byl jeho poradcem, ovšem tento jeho titul se v následujících desetiletích v kontinuálně objevoval v médiích. Pan Klaus se proti tomu, že by byl pan Rachač jeho poradcem, ohradil, až nyní když to vyšlo takto v kontextu v našem textu. Pan Rachač následně v médiích vystupoval jako jeden z těch, kteří se pokoušejí ten ruský dluh neúspěšně vymáhat. Je tam citován v tom smyslu, že pro to dělá naprosté maximum a více z jeho pohledu udělat nejde. Pan Rachač následně tuto éru propojil s érou samotného vypořádání ruského dluhu, která spadá už do doby vlády premiéra Miloše Zemana. Ten tehdy uzavřel – dle dobových médií i tohoto mého zkoumání – velmi neprůhlednou dohodu o vypořádání toho dluhu, která znamenala, že České republice se vrátila jen zhruba pětina celkových peněz. Uzavřel ji s firmou, do níž o pár let později nastoupil právě pan Rachač, a stal se součástí jejího vedení.

Ještě na chvíli zůstanu v první polovině 90. let. Co všechno se podařilo z těch dokumentů zrekonstruovat o povaze té půjčky Sovětskému svazu? K čemu ty peníze měly vlastně sloužit?
Ty dokumenty, tak jak tu půjčku zdůvodňují, říkají poměrně jednoduchou věc: do Sovětského svazu Československo více vyváží, než Sovětský svaz dováží k nám, že tedy vzniká rozdíl a že tato půjčka má posloužit k vypořádání tohoto rozdílu. A že pokud by se tak nestalo, hrozilo by, že se to podepíše na dovozech zejména strojírenských firem Československa do Sovětského svazu, tím pádem to má chránit československou ekonomiku. Zajímavé je, že tehdejší komunističtí lídři argumentovali tím, že je to pouze jakési posunutí sovětských závazků vůči Československu do budoucna. Na druhou stranu je ale také potřeba říci, že to už se nikdy nestalo. Ta půjčka nebyla splacena, bylo tam dohodnuto, že má být splacena mezi roky 1996 a 2000. Na to už nikdy nedošlo, což souvisí i s pádem Sovětského svazu. A je také potřeba říci, že sovětské nákupy v Československu na přelomu těch let 1989–1990 prudce poklesly. Čili ty peníze evidentně neposloužily k tomu, aby pomohly podnítit československou ekonomiku.

Všechny tyto zásadní informace přiměly Václava Klause, bývalého ministra financí z polistopadové éry, poté premiéra a pak také prezidenta, svolat v reakci na zveřejnění vašeho článku tiskovou konferenci. Během ní označil Václav Klaus ty informace za lži. Jak jste zmínil, existují různé smlouvy a dokumenty, které mohou svědčit o tom, že Václav Klaus jako tehdejší ministr financí do Ruska opravdu víc než tu miliardu dolarů odeslal. On tvrdí opak – že o tom nic nevěděl. Je to možné?
Z mého pohledu to možné není. Existuje dopis předsedy Státní banky československé adresovaný přímo panu Václavu Klausovi. Existuje odpověď na ten dopis, jak to bude celé financováno ze strany Klausova ministerstva financí, ve kterém se zmiňuje nějaká schůzka mezi panem prvním náměstkem Václava Klause a československými státními bankéři. Zároveň všechny dílčí dokumenty, které ten dluh procesují, nesou podpisy vysoce postavených úředníků ministerstva financí. Čili mně přijde vysoce nepravděpodobné, že by Václav Klaus o této transakci nevěděl. A pakliže by se skutečně ukázalo, že to tak bylo, tak už to samo je poměrně velmi závažná skutečnost i s ohledem na to, že ti vysoce postavení úředníci ministerstva financí, kteří i v éře Václava Klause celou záležitost procesovali, byli zároveň bývalí spolupracovníci komunistických tajných služeb. Zároveň to byli lidé, kteří předtím v mnoha případech trávili mnoho let v Moskvě.

Vy jste na té tiskové konferenci byli a ptali jste se ho. Co vám bývalý prezident na ty argumenty řekl, vysvětloval třeba i otázku dobového kontextu, jestli to prostě nemohlo být tak, že jeho vláda si nedovolila v té věci nepokračovat?
Já jsem čekal poměrně dlouho, že pan Klaus s nějakým takovým vysvětlením přijde, že šlo o věc, kterou nemohl udělat jinak, že jen respektoval nějaké závazky, a pokud by je nerespektoval, mělo by to pro tehdejší Československo zásadní důsledky. Ale za celé ty tři týdny, které jsme panu Klausovi dali na zodpovězení těch otázek, ani na výsledné tiskové konferenci, nic takového neřekl.

On celou dobu tvrdí, že o žádné smlouvě nebo dohodě z 10. listopadu 1989 nic neví, že je to pro něj novinka, že se o tom dozvěděl vlastně až od nás.

A také tvrdí, že vůbec neví o žádném odeslání peněz. Já jsem se ptal, kdo konkrétně rozhodl o tom, že ekvivalent 1,3 miliardy dolarů, tak jak to později bylo přepočítáno, z Československa do hroutícího se Sovětského svazu odešel za jeho působení na ministerstvu v době, kdy on byl zodpovědný za státní finance, na což mi neodpověděl. Přišel s tím, že je to celé nějaká naše snaha a spiknutí s cílem odradit ho od případného návratu do politiky, což mi připadá jako značně nekonstruktivní a absurdní tvrzení.

Už jste narazil na to, co se s tím ruským dluhem dělo dál a že se zpět do České republiky vrátila zhruba jen pětina původních financí, které putovaly do Sovětského svazu. Roky se jednalo o splacení toho dluhu. Řešila to až sociálně-demokratická vláda Miloše Zemana na přelomu tisíciletí, kdy se tedy odehrála druhá důležitá část toho příběhu, který vyprávíte a popisujete. S jakým řešením tehdy vláda Miloše Zemana přišla?
Tehdy už Václav Klaus nebyl premiérem, bylo to v době opoziční smlouvy, kdy Václav Klaus a jeho ODS tu Zemanovu vládu, zcela bezprecedentním způsobem podporovala.

Tehdy Miloš Zeman a jeho ministři přišli s tím, že ten dluh nebude vypořádán mezivládní dohodou, tak jak to bylo standardní u ostatních států, jež měly pohledávky vůči Sovětskému svazu a byly sdruženy v tzv. Pařížském klubu. Ale Miloš Zeman nastoupil mnohem méně transparentní cestu.

Podepsal dohodu s tehdy malou pražskou firmou Falkon Capital, která měla posloužit jako jakýsi prostředník mezi tehdy už ruskou stranou a mezi Českou republikou. Celé to spočívalo v tom, že Falkon Capital zaplatí České republice 20 miliard korun, výměnou za to získá celý balík toho stomiliardového dluhu, který byl složen jak z těch peněz, o kterých jsme se bavili, těch 1,3 miliardy dolarů, ale i z dalších starších závazků z dob komunistického Československa. Tehdy to vyvolalo poměrně velkou bouři, protože vůbec nebylo jasné, kde ta malá pražská firma, založená gruzínskou rodinou s podezřením na napojení na různé kriminální struktury a také bezpečnostní složky, těch 20 miliard vezme.

Ona nikdy přesvědčivě nezdůvodnila, kde těch 20 miliard nalezla, tehdy to byly ještě mnohem větší peníze než dnes. Zároveň se pak ukázalo, že alespoň podle některých vyjádření v tehdejších ruských médiích, ta ruská strana na splacení českého dluhu neuvolnila oněch 20 miliard korun, které pak skutečně dotekly do českého rozpočtu, ale rovnou 50 miliard. To znamená, že někde mezi Moskvou a Prahou se někam ztratilo 30 miliard. Je otázka, jestli to byla provize pro Falkon Capital, nebo i pro někoho dalšího. Ale dodnes tuto kapitolu českých dějin obklopuje mnoho nejasností. Když jsem ten text psal, znovu jsem se pokoušel pana prezidenta Zemana kontaktovat, aby ty věci objasnil. Hradní mluvčí Jiří Ovčáček odmítl, že by se o tom vůbec se mnou bavil, takže vlastně doteď nevíme, co se stalo nebo nestalo.

Zůstala tam spousta nezodpovězených otázek, na které se neodpovědělo ani tehdy. Třeba na čí popud byla ta firma vybrána, jestli to byla česká iniciativa, nebo jestli ta žádost šla ze strany Ruska. A jestli vůbec a jaký měla tedy profit společnost Falkon Capital z toho, že sehrála úlohu převodníka peněz. Ono se na ty nesrovnalosti i na netransparentnost a nejasné pozadí deblokace ruského dluhu upozorňovalo už po roce 2001. Je nějaké vysvětlení, proč policie tu věc nikdy nevyšetřovala a proč případně nezasáhla sněmovna a neiniciovala třeba vyšetřování v parlamentu?
To je samozřejmě otázka, kterou nedokážu úplně podloženě zodpovědět. Vysvětluji si to tak, že v době, kdy vládla vláda Miloše Zemana a ministrem vnitra byl Stanislav Gross, tak úplně nebylo přijatelné, že by policie začala vyšetřovat kroky přímo premiéra, dobová realita tehdy byla prostě jiná. Zároveň je dobré říci, že ani nevíme, jak se celkově ta situace řešila ve sněmovních kuloárech. Nutno ale říci, že tehdy skutečně ta Zemanova vláda byla u moci držena v rámci opoziční smlouvy Václavem Klausem a jeho ODS. A ODS tehdy byla velmi střídmá v kritice celého toho obchodu. Ten obchod byl na i na tehdejší poměry, natož pak na ty dnešní, vysoce nestandardní. Zemanova vláda tvrdila, že toho prostředníka, tu malou pražskou firmu, musela vybrat na základě požadavků ruské strany. Zároveň tvrdila, že se tam odehrálo nějaké výběrové řízení. Nikdy nebyla schopna doložit, zda se to výběrové řízení skutečně odehrálo. A kdo další se třeba přihlásil. Později navíc ruská strana popřela, že by Falkon Capital byl vybrán na její popud. Zároveň je tam ještě další faktor, že samotná dohoda mezi českou stranou a Falkon Capital byla utajena. Dodnes je stále utajen jeden z těch dodatků, nevíme, co tam je přesně napsáno. Znovu jsem zkoumal, jestli ministerstvo financí Aleny Schillerové tuto dohodu nechce vydat, a opět mi bylo řečeno, že je to předmětem obchodního tajemství, což mi přijde absurdní s ohledem na to, že jde o obrovský balík veřejných peněz. Dodnes je v tomto ohledu více otázek než odpovědí.

Tam se pak znovu vrací i jméno bývalého úředníka Zdeňka Rachače, který zasedl v orgánech společnosti Falkon Capital. Vy jste ho teď vypátrali a ptali jste se ho na různé věci. Vysvětlil vám své působení v té firmě?
Zasedl tam tuším v roce 2012. My jsme ho byli schopni najít. Je to vlastně pán, který je dnes v důchodu, bylo na něm vidět, že mu paměť slouží velmi dobře, ale řekl nám, že nám na tyto otázky vůbec nebude odpovídat, že to nemá zapotřebí. My jsme samozřejmě argumentovali nějakým veřejným zájmem, on nám řekl, že veřejný zájem je mu lhostejný. Čili jsme se od něj žádné reakce nedočkali. Bylo pro nás důležité ho s tím konfrontovat, protože z našeho pohledu je to důležitá postava celého toho příběhu. A zároveň postava, která propojuje právě tu éru pana Klause a pana Zemana v otázce toho ruského dluhu. Ale reakce jsme se nedočkali. Stejně tak je bohužel problém, že řada dalších důležitých postav tohoto příběhu, úředníků ministerstva financí, je dnes po smrti, takže ani jich není možné se na to zeptat. Na těch dokumentech je podepsaný třeba pan Větrovský, který byl kolegou pana Rachače. Byl to nejen prominentní úředník ministerstva financí v éře komunismu, ale později i prominentní spolupracovník později Václava Klause na ministerstvu. K mému překvapení to byl zároveň člověk, který byl před revolucí, za komunistického režimu, vojenskou rozvědkou připravován k vyslání do Velké Británie jako nelegální agent, který tam měl shromažďovat informace o západních mocnostech. To nám potvrdila později jeho žena, že skutečně později v období komunismu v Londýně žil a fungoval. Říkala, že neví nic o tom, že by byl příslušníkem nějakých bezpečnostních složek komunistického režimu, ale že o své práci nikdy nemluvil a že neexistují žádné fotografie z Londýna a podobně.

Když zmiňujete, že spousta otázek zůstává nezodpovězena, můžeme se na závěr podívat na to, v čem se naše povědomí o všech těch okolnostech začátku 90. let a následné likvidace toho dluhu na přelomu 2000 let dozvěděli? Která místa jsou teď už zaplněna, kam nás to posunuje?
Pro mě je to zjištění důležité v tom, že najednou vidíme, jak poměrně velká část toho dluhu vznikla, že to nebyly nějaké staré sovětské závazky, které už si vlastně nikdo nepamatuje a neměly by se řešit, že je tady z mého pohledu zcela na místě debatovat o zodpovědnosti Václava Klause jako ministra financí a jeho blízkých spolupracovníků za tu částku v pozdějším přepočtu 1,3 miliardy dolarů, která do Sovětského svazu odešla v době, kdy všem muselo být jasné, že ekonomika sovětského bloku se hroutí a že je velmi nepravděpodobné, že Sovětský svaz ty peníze někdy splatí. To je pro mne jedno důležité zjištění. A pak je tady ještě opravdu docela fascinující zjištění, které se týká právě role jednotlivých úředníků, například pana Rachače nebo pana Větrovského. Kdybychom měli hovořit o nějakém větším přesahu celé té věci, je nutné si položit si otázku, na kterou nejsou schopni úplně dobře reagovat ani Václav Klaus, ani Miloš Zeman, a sice, jak tyto události souvisej s nynější proruskou orientací obou pozdějších prezidentů České republiky.