Blatný není politik, neumí bouchnout do stolu, říká o 100 dnech úřadování ministra zdravotnictví komentátor

Lékař Jan Blatný se za tři měsíce stal v pozici ministra zdravotnictví důvěrně známou osobou snad v každé domácnosti, i když jeho obličej přes respirátor zná možná málokdo. Resort přebíral na konci října, v docela obtížné době, kdy byla na vrcholu druhá vlna epidemie covidu-19. Od té doby se situace zásadně nezlepšila. Jak se dá zhodnotit způsob, jakým si ministr ve funkci vede, jde to vůbec? Dá se jeho výkon hodnotit, i když jsme v bezprecedentní situaci?
To hodnocení je samozřejmě strašně těžké. Musíme předeslat, že pan ministr Blatný se dostal do naprosto nezáviděníhodné situace. Nastupovat jako ministr zdravotnictví uprostřed druhé vlny covidu, nečekaně, vlastně bez nějakého velkého plánování, je opravdu velmi složité. Žádný nárok na 100 dnů hájení a na podobné tradice prostě pan Blatný neměl, takže v tomto je jeho pozice opravdu těžká. Ale hodnotit se určitě dá, to se nedá nic dělat. Nejlepší je asi podívat se na čísla, ať pandemická nebo ta aktuální očkovací. Ani jedna nejsou nijak úchvatná. Samozřejmě to všechno není bezprostředně vina pana ministra Blatného, ale něco za ním jde.

Připomeňme, jak se na post ministra zdravotnictví dostal. Zmiňoval jste, že to bylo za docela náročných okolností. Co se dělo?
Ke konci října se panu ministru Romanu Prymulovi, tenkrát poměrně čerstvě nastoupivšímu, stalo, že ho fotografové Blesku zachytili na jakési podivné schůzce v zavřené restauraci.

Jeho pozice ministra zdravotnictví nebyla udržitelná. Nikdo to nečekal. Přišlo to náhle. Po chvilkovém váhání rezignoval a velmi narychlo se hledal jeho nástupce, což je samo o sobě, v té situaci, ve které jsme byli a ve které jsme i teď, velmi nešťastné. Namluvilo se o tom hledání hodně. Víme, že pan premiér Babiš chtěl původně na místo ministra zdravotnictví pana profesora Štěrbu, ředitele Fakultní nemocnice Brno. I z takového zvláštního důvodu, že léčil buď jeho samotného nebo někoho z premiérovy rodiny, prostě měl pocit, že to je dobrý lékař. Pan profesor Štěrba to odmítl. Pan premiér se ohlížel ještě po dalších ředitelích fakultních nemocnic, ale v době covidu byl problém, aby se prostě zvedli, z ničeho nic odešli z čela nemocnice a šli dělat ministra. To hledání bylo hodně složité. 

Nakonec to dopadlo tak, že pan profesor Štěrba z Brna doporučil panu premiérovi svého náměstka Jana Blatného, tehdy ředitele Dětské nemocnice v Brně. A ten nakonec premiérovu nabídku přijal jako jediný z těch, které premiér oslovil. Takže tím jsme k němu přišli.

Dalo by se to zobecnit tak, že premiér Babiš hledal od začátku na místo ministra zdravotnictví dobrého doktora. Je ovšem věčná diskuze, jestli to je ten základní a optimální předpoklad pro to být dobrým ministrem zdravotnictví.

Udělám takovou malou „ideologickou“ odbočku. Chvíli po tom, co si premiér Babiš vybral pana Blatného, vyšlo najevo, že Jan Blatný podepsal výzvu Milion chvilek pro demokracii. Ta vyzývala premiéra Andreje Babiše k odstoupení a k odchodu. Na druhou stranu tedy Jan Blatný se najednou ocitnul jako nominant Hnutí ANO ve vládě Andreje Babiše. Jakým způsobem se toto promítlo do celého jejich vztahu? Dá se o tom mluvit?
Nemyslím, že by se to promítlo nějak zásadně. Ta epizoda s tou podepsanou peticí dost uškodila panu ministru Blatnému hned na samém začátku jeho ministerské kariéry, kdy kolem toho podpisu úplně nepochopitelně mlžil a tvářil se, že vlastně nic takového nepodepsal. A dalo by se celkem otevřeně říct, že na té první tiskové konferenci i lhal. Což bylo hodně nešťastné.

Pak to vysvětlil tím, že to byl nějaký občanský postoj, který zase až tak zásadně nesouvisí s tím, že země je v tuto chvíli opravdu ve velkém průšvihu a potřebuje pomoc odborníků. Takže já bych z toho nedělal žádné velké drama, snad ani ve vztazích mezi panem Babišem a panem Blatným. Prostě to byla taková nešťastná epizoda na začátku, myslím, že už je víceméně zapomenuta.

Vraťme se k těm profesním záležitostem a k té nekonečné debatě, jestli má stát v čele ministerstva zdravotnictví lékař anebo expert, manažer, který se zabývá oblastí zdravotnictví. Když se podíváme konkrétně na Jana Blatného, co všechno má profesně za sebou?
Profesní pověst jako lékař má naprosto výbornou. Je uznávaným hematologem. Řídil dětskou nemocnici v Brně, učil nemocné děti s hemofilií a s dalšími závažnými onemocněními krve, jak se o sebe mají starat, jezdil s nimi na tábory. Zároveň má za sebou bohatou publikační činnost. Je to docent, byl na stáži v Irsku, čili má i nějakou zahraniční zkušenost. Takže na tom profesním životopisu nenajdeme skvrnu. Skutečně je to obdivuhodná kariéra svázaná velmi pevně s Fakultní nemocnicí v Brně. Tam není skutečně o čem diskutovat nebo přinejmenším asi ne na té úrovni, které jsme my dva, s prominutím, schopni.

Pokud sledujeme jeho působení na ministerstvu z té pandemické stránky, dávají jeho kroky smysl? Byl schopen vytěžit ty všechny plusy z té své kariéry a přetavit je do plusů i v kariéře ministra zdravotnictví?
Tady se hodně ukázalo, že jeho dosavadní profesní kariéra nijak zvlášť nepomáhá boji s koronavirem. Přestože to je lékař. Nebavíme se o profesoru Prymulovi, který je excelentní vakcinolog a epidemiolog, ale o dětském hematologovi. Špičkovém, nicméně dětském hematologovi. Pro zvládání epidemie vlastně žádné předpoklady neměl. Jeho kroky navazují na způsob zvládání epidemie tak, jak pracovali jeho předchůdci Adam Vojtěch i Roman Prymula. Dávají jistý smysl v tom, že jejich cílem je omezit mobilitu lidí, což je v tuto chvíli skutečně jediný reálný způsob, jak zamezit šíření viru. Na nic lepšího jsme dosud nepřišli. Nicméně potíž je spíš v tom, že vysvětlování těch kroků je ze strany ministra Blatného velmi nešťastné, řekněme podobně nešťastné jako u jeho předchůdců. Nedaří se mu přesvědčit veřejnost o nějaké smysluplnosti nebo o tom, proč vlastně vláda ty kroky dělá. Ta komunikace je dost nešťastná. Ale zase, přiznejme si férově, že to není zdaleka problém jen ministra Blatného. To je problém, který jde za celou vládou včetně ekonomických ministrů, kteří řeší kompenzace a podobně. Důvěru, kterou vláda promrhala mezi mezi jarem a podzimem, se mu nepodařilo získat zpátky.

Takže jsme v podstatě zpátky u toho leitmotivu, který se pandemií, přinejmenším v Česku, vleče úplně od začátku. A to je problém komunikace a neschopnost vlády a hlavně pak tedy ministrů zdravotnictví vysvětlovat…
Kdybychom chtěli panu Blatnému nějakým způsobem zalichotit nebo zmínit něco pozitivního, tak musíme říct, že dnes máme k dispozici o něco více dat než za ministrů Vojtěcha a Prymuly. Na druhé straně je otázka, nakolik je to přímo zásluhou ministra Blatného a nakolik je to zásluhou toho, že postupně tu epidemii řídíme podle dalších a dalších kritérií. Nicméně ta komunikace je pořád poměrně dost nešťastná. A já se domnívám, že jestli se pan ministr Blatný dopustil nějaké hlavní komunikační chyby, tak to byla jeho nedávná série vystoupení nejdříve v Poslanecké sněmovně a posléze u Václava Moravce v ČT. Tam se strašně zabýval tím, kolik lidí ve skutečnosti umírá na covid a kolik jich umírá na dopravní nehody.

Strašně tím nahrál té dezinformační scéně. Spousta serverů, které popírají existenci nebo závažnost covidu, se těchto výroků chytila a psala něco ve smyslu, že ministr konečně přiznal pravdu. To se opravdu stát nemělo a velmi to zkomplikovalo další kroky v boji s epidemií.

Na to jsem se právě chtěla ptát. Jestli ta velmi silná kritika na adresu ministra, že šlo o zavádějící výrok nahrávající dezinformační scéně, byla oprávněná?
Byla nepochybně oprávněná. Ono se mu to dá vytknout přesně tak, jak říkáte. Nedá se mu vytknout, že by třeba lhal. On skutečně nelhal. Je pravda, že ministerstvo zdravotnictví má v rukách, tuším, listopadovou analýzu, která zkoumala několik stovek zemřelých pacientů zanesených v covidových statistikách. A ta dospěla k tomu, že u 30 % z nich je covid bezprostřední příčinou úmrtí. To je prostě pravdivý údaj. Jenomže zároveň je v té analýze napsáno, že u 60 % lidí covid výrazně zhoršil zdravotní stav. Tedy u těch lidí, kteří umřeli, a bezprostřední příčinou nebyl COVID, ale nějaká chronická choroba, které covid pomohl organismus prostě zničit. Rázem je z toho vlastně 90 % lidí, kteří by žili nebýt covidu. A pak zbývá nějakých těch 10 %, kam mohou spadnout lidé, kteří delší dobu leží v nemocnici s vážným průběhem nějakého onemocnění a nějakou nešťastnou náhodou se dostanou k nákaze covidem, ale následně umřou na to, kvůli čemu v té nemocnici leželi. To jsou případy, které tam mohou být, kde ten COVID skutečně nemá bezprostřední vliv na to úmrtí, ale skutečně se bavíme maximálně o desetině těch případů. Nechci ani mluvit o těch dopravních nehodách, to bylo tak nešťastné vyjádření, protože se jedná o jednotky případů.

To už se vracíme i k docela sofistikované debatě, jestli lidé umírají s covidem nebo na covid. Takže jsme zhruba v těchto polích?
Já především nepovažuju tu debatu za úplně zásadní. Protože i kdyby na covid neumřel nikdo, pořád je to nemoc, která je schopná, pokud není pod nějakou kontrolou, během několika týdnů zaplnit české nemocnice po okraj. A zastavit prakticky jakoukoliv jinou zdravotní péči. I kdyby ti lidé odcházeli po léčbě covidu všichni z nemocnice zdraví jako rybičky, pořád se bavíme o tom, že se tam kromě těch covidových pacientů nevejdou všichni další pacienti, kteří potřebují buď akutní anebo elektivní péči. A zanedbáváme tím pádem prevenci, zanedbáváme operace a v krajním případě samozřejmě zanedbáváme i urgentní péči o lidi s infarkty a o oběti dopravních nehod. Takže já vlastně nepovažuju tu debatu za úplně podstatnou, protože podstatný je ten logisticky rozměr epidemie.

A pořád tu máme i statistiky, které jsou docela neúprosné. A ať už na covid nebo s covidem, tak zde zemřelo v meziročním srovnání o 17 000 lidí víc, jak potvrdil statistický úřad.
Přesně tak. A tím se fakticky dokládá, že ta nemoc opravdu zabíjí. Tím je tato debata o to zbytečnější. Veďme ji průběžně nějak, ale nevyvozujme z ní nějaké zásadní závěry proto, jestli mají nebo nemají být nějaká opatření, protože to opravdu není ten hlavní problém. Hlavní problém je v nemocnicích.

Ministr Blatný do funkce přicházel s tím, že chce začít srozumitelněji vysvětlovat a nabídnout veřejnosti lepší vodítko, podle kterého se může orientovat v nastalé krizi. Ministerstvo zavedlo pod vedením pana Blatného dlouho očekávaný protiepidemický systém nazvaný PES, který měl přinést nějakou předvídatelnost omezení. Pomohl veřejnosti se zorientovat? Dá se to v tom hodnocení ministrova působení posunout na stranu, kde si ministr může odškrtnout plus, splněno?
Vy se mi možná budete smát, ale myslím, že ano. Nevím, jestli si může odškrtnout splněno, ale je to jeden z projektů, které se ministru Blatnému minimálně na začátku docela povedly. Ten původní záměr byl vnést do boje s epidemií nějakou přehlednost a předvídatelnost vládních opatření. A to je dobrý nápad a je potřeba to nějakým způsobem ocenit.

Ten projekt vznikl na základě spolupráce s velmi chytrými lidmi, kteří byli ochotni nabídnout svoji pomoc. Pracovali na tom intenzivně. A měl nějakým způsobem fungovat jako pohled dopředu, protože všechny ty covidové statistiky, které my vedeme, nám vysvětlují, co jsme dělali před týdnem, před 14, před 10 dny. Zatímco tady byla snaha se na základě čísel podívat někam dopředu. To je všechno úplně správně. Bohužel se panu ministru Blatnému nepovedlo ten systém udržet v původní podobě. Možná i proto, že není zkušený politik a neumí na vládě bouchnut do stolu. Systém byl postupně strašně naředěn, mnohokrát měněn, nedodržován, dělali se vedlejší PSI pro průmysl, maloobchod, kulturu. Každý si vlastně do toho systému vepisoval to, co u něj kdo prolobboval.

Takže výtka, že se tímpak vláda sama neřídila, byla oprávněná?
Byla. Protože vláda podléhala na jedné straně lobbistickým tlakům, které byly naprosto pochopitelné. Já nikomu nevyčítám, že maloobchodníci tlačili na vládu, aby se tam zanášely výjimky. Ale nakonec z celé té tabulky zbyly takové piškvorky, že restaurace byly ve čtvrtém stupni, kostely byly ve třetím stupni, něco bylo v pátém stupni… Takže celá ta přehlednost, kterou měl systém přinést, šla úplně ve psí. A dnes už prakticky nefunguje i z toho důvodu, že se teď čeká, až se uvolní nemocnice. Kdyby teď PES spadl ze dne na den na pět bodů, nemůžeme nic rozvolnit, dokud se zdravotnická zařízení nenadechnou.

Dá se říct, že ministr Blatný neustál tlak, který přišel i z jiných resortů, od jiných ministrů?
Já myslím, že přesně tak to je. Tím se trošku vracíme k tomu, co jsme říkali na začátku. Jak je to s těmi lékaři v čele rezortu zdravotnictví. Já si myslím, že v čele rezortu zdravotnictví má stát především politik. A obzvlášť v této době, kdy by měl být schopen na té vládě výrazně důrazněji třeba praštit do stolu a říct, že toto musí být takto, protože jinak nemocnice budou přeplněné. A myslím si, že tuto sílu v sobě pan ministr Blatný zkrátka nemá, protože není politik.

V posledních dnech se v souvislosti s panem ministrem Blatným také zmiňovala nebo akcentovala komunikace uvnitř jeho ministerského týmu. Posledních několik týdnů Blatného stíhaly časté obměny na důležitých postech v týmu lidí, kteří jsou zásadní pro zvládání pandemie. Resort opustil náměstek pro zdravotní péči Alexi Šedo, rezignoval koordinátor očkování Zdeněk Blahuta. A potom se odehrály rezignace v souvislosti s přednostním očkováním – odstoupili ředitel Státního zdravotního ústavu Pavel Březovský a také politická náměstkyně pana ministra Alena Šteflová. Když se díváte na celý ten „balík“ odchodů, jaká je pro ministra vizitka, že jeho tým opustí tolik členů?
Špatná. To nemůže být pro žádného ministra dobrá vizitka, když mu po třech měsících ve funkci uteče z ministerstva spousta odborníků, které tam má. Ale ten hlavní důvod je hlavně v tom, že souběžně s odchody nebouchají na dveře ministerstva další odborníci, kteří by ty odcházející nahradili. Kdyby to tak bylo, tak s tím nemám problém. Ať si ministr vybere svoje lidi, nasází si je tam a pošle pryč ty, které tam měli jeho předchůdci. Ale bojím se, že ten tok těch mozků je dost jednosměrný, nepřicházejí tam žádné další a ministr Blatný se obklopuje spíše úředníky.

A víme dnes už trochu více o tom, proč ti odborníci odešli? Z jakých konkrétních důvodů?
Ty příběhy jsou různé. Třeba v případě pana profesora Šeda to byl zjevně komunikační problém pana ministra Blatného. Šedo všude uváděl, že za ty tři měsíce se s panem ministrem neměl šanci potkat, s výjimkou nějakých velkých porad.

Pan ministr Blatný má takovou kapacitu, dlouholetého děkana první lékařské fakulty, který je skutečně expert na vzdělávání ve zdravotnictví a na vědu a na výzkum a takové věci. Ale nedokáže si ho tam udržet, alespoň ho pozvat dvakrát na kafe a říct mu: „Teď je sice covid, ale určitě vás tady budu potřebovat, jakmile se situace trošku srovná,“ to je prostě manažerská chyba.  A pan prof. Šedo odešel, protože ho to tam z pochopitelných důvodů nebavilo. Pan Blahuta se zase stal spíš obětí nepřipravenosti vládní očkovací strategie. Měl pocit, že bude na půl úvazku někde dělat koordinátora očkování a pak se ukázalo, že mu volají lidé o půlnoci, protože v očkovacích centrech nejsou vakcíny a nikdo neví, odkud se mají přivézt. Jeho pozice byla špatně připravená. A já si netroufám tvrdit, jestli by to pan Blahuta býval vzal, kdyby věděl, že to bude takový mazec.

Pokud jde o ty odchody kvůli přednostním očkování, je to vlastně podobný příběh. Vláda prostě nedokázala strategii očkování připravit tak, aby mohla naočkovat bez nějakých problémů lidi, kteří jsou důležití pro chod státu. A pokud to do té strategie zapomněla napsat, a přesto se naočkoval pan premiér nebo pan ministr, kteří do žádné rizikové skupiny nespadají, tak není divu, že se zkusili naočkovat i další lidé jako pánové Kabátek a Březovský, paní Šteflová. Někteří pak byli vyhozeni, někteří to ve svých funkcích ustáli, což je také takové zvláštní, jak je ten metr různý. Takže toto není pro ministra v žádném případě dobrá vizitka. Svědčí to o nepřipravenosti a politické nešikovnosti.

Projekt očkování označují ministr Blatný a premiér Babiš za naprosto klíčovou věc budoucnosti ČR. Ta prý určí, jakým způsobem se z pandemické krize můžeme dostat. V tuto chvíli ale budí mnoho otazníků a je v mnoha ohledech problematický. Mohou se obyvatelé Česka v tuto chvíli spoléhat, že je očkování opravdu vyvede ze současné krize, když, jak sám ministr Blatný připouští, opatření až tak nezabírají?
Právě i proto nezbývá občanům ČR než doufat. To očkování nás zcela nepochybně dostane z nejhoršího, ale bude ještě nějakou dobu trvat. I proto, že dodávky vakcín teď přibrzdily, i když na druhé straně musím říct, že vlastně můžeme být rádi, že dodávky přibrzdily, protože kdyby sem tekly plným proudem, bylo by výrazněji vidět, jak moc jsme zaspali a co všechno není připravené. Nicméně to, že očkování je cestou z krize, je nepochybně pravda, stejně jako že ta cesta nebude trvat týden. Do té doby prostě musí vláda a konkrétně ministr Blatný řešit úplně stejně naléhavě stejně důležité věci, jako důsledné testování, trasování a dodržování i vymáhání těch opatření. To se v tuto chvíli daří čím dále hůř.

Ve čtvrtek na tiskové konferenci ministr Blatný dokonce připustil, že ta opatření už vůbec nefungují, protože je lidé nedodržují. To navíc komplikuje tzv. britská varianta viru, která může všechno zhoršit. Co z toho vyplývá?
Čtvrteční vystoupení pana ministra Blatného bylo hodně zvláštní a já se přiznám, že když jsem slyšel jeho první dvě, tři věty, skutečně jsem očekával, že přišel oznámit svoji rezignaci.

Takto obvykle začínají rezignační projevy. Nicméně on to nevzdal a zůstal ministrem. Apeloval velmi intenzivně na dodržování opatření, což je v naprostém pořádku. Nicméně já se obávám, že ty apely už v tuto chvíli nepomohou. Vláda by měla skutečně jít do sebe a začít vymýšlet, jak to udělat, aby ta opatření fungovala. To se zdaleka netýká jen ministra Blatného. Jedna varianta jsou samozřejmě tvrdší represe, ale myslím si, že to na nich nemá stát. Myslím si, že je potřeba promyslet nějaká motivační schémata, motivační systémy pro firmy, aby hromadněji testovali své zaměstnance, nechávali je na home office, pokud to je trošku možné a podobně. Tady já vidím velké rezervy i mimo resort ministra Blatného. Nicméně právě on by měl být tím, kdo své vládní kolegy k těmto krokům přiměje. A tím, kdo křičí, protože jim se do toho evidentně nechce.

Jedna z těch kapitol posledních dnů, co se týče působení ministra, může být i přeplněná nemocnice v Chebu. Ta bojuje s kapacitním limitem a vyzývala k tomu, aby její pacienti mohli využívat i pomoci v sousedním Německu. Ministr Blatný se brání, aby obyvatelé regionu využili německého zdravotnictví. Víme proč?
Upřímně řečeno, nevím. Já ty důvody, které uvádí pan ministr, považuju za velmi zvláštní. Trošku se obávám, že je za tím jen marketingová snaha, aby to nevypadalo, že české zdravotnictví má problém, který nezvládne. A to je podle mě velmi chybná motivace k rozhodování. A přijde mi zvláštní, že panu ministrovi připadá lepší vozit lidi z Chebu vrtulníkem stovky kilometrů do Prahy nebo do středočeských nemocnic. V místě, kde nemocnice jsou pár kilometrů za hranicemi a bavorská vláda nám nabízí pomoc.

Ministr mluví o symbolu. Ale mně to připadá jako velmi divný argument. Myslím si, že by měl ministr jednak více myslet na ty lidi, kterým je zle a méně na to, jak bude vypadat. A navíc, kdybychom se bavili o symbolech, tak by byl hezký symbol evropanství a těch velmi propustných hranic uvnitř EU, pokud bychom skutečně mohli lidi, kteří potřebují rychlou a efektivní péči, stěhovat volně přes hranice do Bavorska. Ta nabídka přišla a přijmout ji by nebylo vůbec nic ostudného. A samozřejmě by to mělo doprovázet, že až se nám a našim nemocnicím třeba trošku uleví, úplně stejně nabídneme pomoc Bavorsku, Sasku nebo někomu ze sousedů, kdo na tom bude zrovna hůř.

Už jste zmínil, že když ministr Blatný ve čtvrtek přicházel na tiskovou konferenci, po pár prvních větách působil, jako když se chystá podat demisi. Ministr to neudělal. To nemění nic na tom, že v posledních týdnech se objevily spekulace o možném odvolání Blatného. Víme, jaké jsou v tuto chvíli jeho vztahy s premiérem Babišem? Existují nějaké náznaky, že by premiér mohl z týmu Blatného vyškrtnout?
Ty náznaky existují, otevřeně se o nich mluvilo. Nicméně premiér to popřel. Mně se tomu upřímně řečeno nechce věřit, protože představa, že budeme teď hledat nového ministra zdravotnictví, je šílená. Stačí si vzpomenout, jak jsme hledali nástupce za Romana Prymulu. Je možné, že třeba už teď probíhají nějaká zákulisní jednání o nástupci, aby ta rezignace nebyla tak náhlá. Ale já žádné takové informace v tuto chvíli nemám a myslím, že by si to pan premiér nechtěl vzít celé pod sebe. To by byla obrovská nálož a měl by velký problém to zvládnout. A všechny neúspěchy by automaticky šly za ním. Tady bych byl opravdu opatrný s odhadováním příštího vývoje. Možné je cokoliv, ale nepovažoval bych za chytré teď měnit ministra zdravotnictví.

Dá se říct, že ministr zdravotnictví Jan Blatný se v tuto chvíli chová přirozeně, nebo je v tuto chvíli spíš někým, kdo vykonává vůli Andreje Babiše? To je také jedna z věcí, o kterých se v souvislosti s ministry vlády Andreje Babiše, kteří nepatřili do ČSSD, mluvilo. Dokáže si prosazovat Jan Blatný své vlastní myšlenky?
Myslím, že jsme se toho dotkli. Nejsem si jistý, jestli pan ministr Blatný vůbec nějaké vlastní představy o fungování boje s epidemií má, nebo jestli jen navazuje na to, co tam nechali pánové Vojtěch a Prymula. Mně přijde, že v některých věcech opravdu jako bych cítil jako silný tlak ze strany Andreje Babiše. Jak mluvil o vyhledávání mezinárodních statistik, ve kterých Česko není úplně nejhorší na světě, aby to nevypadalo tak špatně. Jak hovořil o úmrtích s covidem a na covid. Nebo konec konců i ta kauza Cheb, to všechno mi přišlo, jakoby za tím byl ten marketingový tlak, který známe od pana premiéra. Takže spíš bych řekl, že ano, je tam trošku prvek toho, že se pan ministr stává mluvící hlavou Hnutí ANO. A málo do toho jde za sebe a svoji lékařskou odbornost.