'Instituce tu jsou pro občany, ne naopak.' Datový novinář vysvětluje, proč se obrátil na Ústavní soud

Dnes jsi tu trochu v dvojroli, protože jsi novinářem, ale zároveň ses stal aktérem soudního sporu, ve kterém šlo o to, jak úřady poskytují data veřejnosti. Pojďme to vzít úplně od začátku. Celé to začalo v roce 2016. Obrátil ses s žádostí o data na policii. Proč? Co jsi hledal, co jsi sháněl, co jsi tím sledoval?
Už v minulosti jsem se věnoval kriminalitě, konkrétně mapám kriminality. Zajímá mě ta technologie, jak se dá kriminalita zkoumat, dívat se na to, jak prostor ovlivňuje to, kde k té kriminalitě dochází. A co je samozřejmě zajímavé, záznamy o kriminalitě vypovídají také o tom, jak vlastně působí policie, kam zaměřuje svoji činnost. To znamená, že informace o kriminalitě tu mají dvojí účel.

Co se dělo? S jakou úvahou jsi o ta data policii žádal? Víme, že úřady často argumentují tím, že některá data jsou citlivá, není možné je zveřejňovat vzhledem k ochraně soukromí. S jakou argumentací ses na ten úřad obracel?
Žádal jsem o nějaký balík kriminálních dat za posledních pět let s tím, že jsem věděl, že mi samozřejmě policie nebude moct poskytnout úplně všechno, protože v Česku velmi dbáme – a je to důležité – na ochranu totožnosti obětí, ale třeba i pachatelů kriminality. To znamená, že ne vždy lze všechny informace dají poskytnout. Tak jsem tu žádost v roce 2016 i podával, že chci záznamy o všech trestných činech za posledních pět let. Chtěl jsem ke každému trestnému činu nějaký výběr informací, to znamená, kdy se stal, kdy byl ohlášen, typem jaké osoby byl ohlášen, to znamená, jestli poškozeným, nebo nějakým svědkem, zdali tam byla použita zbraň, kde k tomu trestnému činu došlo, jaká tam byla škoda. Už v té původní žádosti jsem psal, že je mi jasné, že nemohu dostat úplně všechno a že policie mi část toho bude muset z té databáze vyjmout, což je logické. Říká to i zákon, že je na daném úřadu, aby zvážil, co se poskytnout dá, co nikoli – to aby vyjmul a zbytek poskytl.

Jak policie reagovala?
Policie původně odmítla mi tu informaci vůbec poskytnout. Proběhlo jedno kolo odvolání, ministerstvo vnitra to zrušilo a vrátilo policii k dalšímu řízení. A policie na druhý pokus řekla: „Dobrá, my vám ty informace poskytneme, ale než vám je dáme, budeme muset zkontrolovat, jestli tam opravdu není nic, co by mohlo ohrozit třeba právě něčí totožnost, soukromí nebo vyšetřování nějaké trestné činnosti. Toto prověřování je nutné provést výhradně ručně. Musí ho provést naši zkušení kriminalisté, opravdu výhradně ručně, my jsme udělali nějaký odhad, bude jim to trvat cca 100 000 hodin. Právě těch 100 000 hodin mi potom policejní prezidium tedy naúčtovalo. Šlo o těsně necelých 26 milionů korun. Od začátku jsem čekal, že policie řekne: dobrá, jsou tady nějaká pravidla, podle kterých stanovíme, co vám poskytnout nemůžeme, a na ta pravidla napíšeme dotaz do databáze. To určitě bude nějaký čas trvat, ale budou to pravděpodobně jednotky dní jednoho nebo dvou zaměstnanců. Tehdy jsme ani neměli problém jim ten přiměřeně vyčíslený čas uhradit. Nicméně situace, kdy každý záznam, každý řádek – šlo o jeden a půl milionu trestných činů za pět let – by někdo měl kontrolovat ručně, to mi přišlo úplně šílené. Prostě takto nefunguje ani samotná policie, když s těmi daty pracuje, oni samozřejmě také používají počítačové databáze. Jsme prostě v 21. století. Ta částka tehdy upoutala pozornost českých médií, podivovaly se nad ní ale třeba i zahraniční deníky – protože v přepočtu by šlo o poplatek ve výši jednoho milionu eur.

Nad tou částkou se teď pozastavil i Ústavní soud, k tomu ještě dojdeme. Ale vysvětlila policie, jak k té kalkulaci došla? Podařilo se ti tam tehdy s někým mluvit?
Jak policie tu částku kalkulovala, to jsem naznačoval. Řekli, že trestných činů je jeden a půl milionu, vy ke každému z nich chcete sedm nebo osm informací, my každou tu informaci musíme jednotlivě posoudit, každá ta informace nám zabere 30 vteřin. Násobením těchto čísel prostě dospěli k nějaké stovce tisíc hodin, tu vynásobili normální standardní ceníkovou hodinovou sazbou, která je tuším 250 korun nebo něco takového, což není nic, co by vybočovalo z mantinelů. Problém je, že trvali na té ruční práci. To se potom řešilo opakovaně v celém tom sporu, zdali je opravdu nezbytné toto celé řešit výhradně ručně, anebo zda je možné si tady na pomoc vzít tu databázi, ten počítač. Když mi vyčíslili tu částku 26 milionů, tak to na mě působilo tak, že se mě vlastně od vyřízení té žádosti snaží odradit, protože logicky nemám 26 milionů. On toto vlastně teď řekl i Ústavní soud, který – pokud budu citovat z toho nálezu – řekl, že „správní orgány zvolily neodůvodněně zřejmě nejkomplikovanější možný způsob, jak tu žádost vypořádat, a jejich postup při stanovení úhrady soud shledal nepřezkoumatelným, ale také iracionálním“.

Ty ses ale v tu chvíli nevzdal a obrátil ses na soud. S jakou argumentací? A jaká rozhodnutí následovala?
Nejdříve přišlo odvolání proti té částce nebo řízení před Ministerstvem vnitra, jež beze zbytku potvrdilo, že ta částka je v pořádku. Následovala správní žaloba k Městskému soudu v Praze, kterou řešil šestý senát. A to je věc, která trvá několik let. Tady to trvalo skoro tři roky. A následně ten městský soud rovněž řekl, že je to naprosto v pořádku. Soud zase dost pečlivě překontroloval, jestli ten výpočet sedí, jestli opravdu třicetkrát osm, jestli to opravdu dává ten počet hodin, jestli opravdu ta ceníková cena je těch 250 korun, což byla. Soud se odmítl zabývat tím hlavním argumentem, a to, zda je nutné to opravdu dělat ručně a zda by si policie nemohla pomoci nějakým počítačem a ta data vyfiltrovat. Soud víceméně vzal zavděk tím, že policie řekla, že to nejde. Soud řekl: „Když policie říká, že to nejde, tak to nejde.“

Ty ses potom ovšem obrátil až na Ústavní soud, jehož rozhodnutí teď máme k dispozici. Co tě k tomu vedlo?
On tam mezitím byl ještě Nejvyšší správní soud, který se rovněž postavil za policii, provedl tutéž kontrolu jako Městský soud v Praze. K podání ústavní stížnosti mě potom paradoxně vedla argumentace, kterou ve svém rozhodnutí zvolil Nejvyšší správní soud: řekl, že žádosti občanů nebo veřejnosti o informace jsou vedlejší záležitost. Ten soud výslovně řekl, že primárním úkolem policie je potírat kriminalitu, a nikoliv vyřizovat žádosti o informace. Nemyslím si, že to je pravda, protože právo na informace v České republice garantuje ústava, respektive Listina základních práv a svobod. A ta veřejná kontrola je nezbytná pro to, aby demokratická společnost nějak mohla fungovat. Takže vlastně tady ta až alarmující argumentace Nejvyššího správního soudu – podle toho, co bylo napsáno v tom rozsudku, tak to psal soudce Nejvyššího správního soudu Rychlý – mě vedla k tomu potom podat tu ústavní stížnost.

Takže to, co začalo jako spor o to, jestli a jakým způsobem policie podá nějaká data, se přeměnilo ve spor o to, jak české úřady chápou svoji povinnost poskytovat veřejnosti informace, které může potřebovat ke kontrole fungování demokratických institucí?
Do velké míry ano, protože Městský soud v Praze rozhodl standardně, ale extrémní necitlivost Nejvyššího správního soudu k těm základním právům mi přišla alarmující.

Ústavní soud tedy teď dal tvé argumentaci za pravdu. Ve čtvrtek rozhodl, že ten poplatek je extrémní a že prakticky znemožňuje dostat se k informacím, o které jsi žádal. Ten případ ale neměl ani na Ústavním soudu úplně jednoduchou nebo přímočarou cestu. Co všechno víme o uvažování Ústavního soudu?
Já vidím jen to, co je v tom nálezu. Samozřejmě neznám protokol o hlasování, který je tajný. Nicméně je jasné, že to dostal třetí senát a jako soudce zpravodaj to vyřizoval jeho předseda Radovan Suchánek. Ten na konci května letošního roku předložil zbylým dvěma kolegům návrh, jak by se s tou mojí ústavní stížností mělo naložit. A Radovan Suchánek ji navrhoval odmítnout jako zjevně neopodstatněnou. On se vlastně zase ztotožnil s argumentací předchozích soudů a řekl, že na ty informace jsme nárok neměli a Ústavní soud by do toho neměl ingerovat.

A víme, co se stalo, že se to rozhodnutí pak změnilo?
Šlo o to, že zbylí dva soudci, to znamená soudce Šimíček a Zemánek, předsedu svého Senátu přehlasovali, protože na to měli jiný právní názor. On potom ustanovil soudce Šimíčka jako nového soudce zpravodaje, protože to se dělá ve chvíli, kdy soudce zpravodaj nevyhraje se svým návrhem. Vzniklo nové rozhodnutí, které potom ten Senát přijal. Máme k dispozici ten nález, takže víme, že s tím novým rozhodnutím právě Radovan Suchánek tvrdě nesouhlasil. Napsal k tomu i poměrně ostře napsaný disent.

Co všechno z toho nálezu v tuto chvíli víme o tom, jak Ústavní soud uvažuje o – v tomto případě – kroku policie, ale možná se dá obecně říci o tom, jak by úřady měly zacházet s takovými žádostmi?
Ústavní soud tam rozvádí myšlenku, která už v té judikatuře zazněla v minulosti. A to, že když občan žádá o nějaké informace, měl by se mu ten úřad snažit maximálně vyjít vstříc a pomoci mu tu informaci získat.

Že by neměl zneužívat informační převahy, protože třeba v tomto konkrétním případě policie má tu databázi, dělá ji. Její struktura není veřejná, to znamená, že ve chvíli, kdy odsud chci nějaké informace, tak policie může, a tady v tom případě to dělala, využívat svou informační převahu: já totiž přesně nevím, co v té databázi je. To znamená, že může být problematické, jak svoji žádost formuluji. Protože nevím, jak přesně ji formulovat, aby vyhovovala struktuře policejní databáze. To je problém, který se objevuje spíš v poslední době. V minulosti lidi žádali typicky o jednodušší věci. Když chci znát třeba plat nějakého politika nebo jeho náměstka, tak je to prostě jedno číslo nebo dvě čísla, když to jsou i odměny. Tam není moc co vymýšlet. Ale ve chvíli, kdy člověk žádá poměrně velké množství informací z nějaké databáze, tak to, jak se ten dotaz položí, je dost zásadní, jestli to povede k cíli.

A když člověk neví, jak ta databáze přesně vypadá, tak nemůže položit přesný dotaz.
Ano, tak se v tom může ztratit. A tady řekl Ústavní soud, že je ale na tom správním orgánu, na státu, aby občanovi vyšel vstříc. Může se s ním klidně neformálně pobavit: dobrá, vy jste nás požádal o nějaká data, my je třeba úplně nemáme nebo bylo by nákladné vám je takto poskytnout. Ale řekněte nám, co se snažíte zjistit, a my se vám pokusíme vyjít vstříc, podíváme se, jestli bychom pro ty informace nemohli sáhnout do jiné databáze apod. To znamená, že Ústavní soud zdůraznil i to, že fungování státu je to služba veřejnosti. To znamená, že vůči občanům by stát i v tomto případě měl postupovat otevřeným způsobem.

Jak na ten verdikt reagovala policie?
Policie ještě před jeho vynesením prostřednictvím tiskové mluvčí sdělila, že si za tím svým postupem stojí, že kdyby ta žádost přišla dnes, reagovala by úplně stejně. Po vynesení toho verdiktu policie akorát vzkázala, že se s ním nejdříve musí seznámit, což je logické. A vyjádřila zklamání nad tím, že všechny předchozí soudy daly policii za pravdu, což je pravda. A teď to Ústavní soud změnil a výklad otočil.

Znamená to, že ti budou muset na tu prvotní žádost ty informace poskytnout?
Znamená to, že ta věc se teď vrací k Městskému soudu v Praze, který to musí rozhodnout znovu, a je tedy vázán tím, co řekl Ústavní soud. Nemohu předvídat, jak ten soud rozhodne v tomto konkrétním případě. Nicméně obecně z nějakých statistik toho, jak se tady ty spory řeší, které jsme v minulosti zpracovávali, víme, že většinou ten soud to rozhodnutí zruší a vrátí to úplně na začátek, to znamená do fáze té prvotní žádosti u policie. A bude na policii, aby tu žádost vyřídila znovu od začátku i s přihlédnutím k tomu, co řekl Ústavní soud.

Když se podíváme na nějakou obecnou platnost tohoto nebo na možné důsledky, které plynou z toho rozhodnutí Ústavního soudu, tak to není první žádost, kterou jsi k některému z českých úřadů vznesl. Máš s tím poměrně bohatou zkušenost, protože jako datový novinář potřebuješ informace a data k tomu, abys je mohl analyzovat a něco z toho vyvozovat. Jaké dopady může mít to rozhodnutí na to, jak se úřady budou chovat?
Právo na informace v Česku mezi úřady není úplně oblíbené. Když člověk jde na úřad třeba si vyřídit řidičák nebo poznávací značky a podobně, tak očekává – a většinou se mu to i dostane – že ti úředníci, kteří tam pracují, se mu snaží pomoct. Snaží se mu vyjít vstříc, vyřídit tu jeho žádost a všechno se děje tak nějak ke spokojenosti. Problém je, že to právo na informace naopak je mezi úřady často bráno jako typ útoku nebo nátlaku na ten úřad, který má tendenci se proti tomu bránit. Vstřícný přístup najednou zmizí, a ten úřad se naopak snaží maximálně zmařit, zkomplikovat tomu žadateli to fungování. Ústavní soud řekl, že to by se prostě dít nemělo. Ono to není poprvé, kdy to Ústavní soud říká. On to říkal v minulosti i Nejvyšší správní soud. Tady to máme vlastně na jednom místě velmi pregnantně vyjádřené. Ústavní soud řekl, že očekává, že veřejná správa k občanům bude přistupovat otevřeně. Jaký to bude mít přímý dopad, jak moc se úřady poučí, je samozřejmě otázka, protože – jak jsem říkal – není to v judikatuře poprvé a zjevně ta předchozí judikatura k velkému poučení nevedla. Právo na informace je prostě v Česku slabé v tom smyslu, že se velmi špatně vymáhá. Problém je, že úřady nechtějí. A ve chvíli, kdy nechtějí, tak musí nastoupit nějaká korekce.

Existuje pro to nějaké vysvětlení? Když jsi za celou svoji novinářskou praxi žádal o informace několikrát, určitě jsi s těmi úředníky mluvil. Je nějaký styčný moment v tom, proč je to z jejich pohledu tak obtížná nebo nepříznivá věc, podávat informace veřejnosti?
Těch důvodů je celá řada. Někteří to berou tak, že jim ten člověk přidělává práci. Někteří tam cítí tlak, že najednou něco musí, protože zákon stanovuje lhůty a nikomu z nás není příjemné, když na něj přijde kontrola a řekne: ukaž, předveď v časovém limitu, udělej něco. Ty úřady někdy špatně nesou, že jim nějaký občan zvenku přikazuje. To může být jeden z důvodů. Pak se ty úřady často bojí – co když on tam najde něco, co nám se nebude líbit a nás to prostě poškodí? Ať už oprávněně, to znamená, že ten občan tam zjistí opravdu nějaký problém, anebo neoprávněně, že ten občan tu informaci špatně interpretuje, zkreslí a ten úřad ji pak bude muset vysvětlovat. Často je tam pocit, že to je přidělávání práce.

Není ale toto na druhou stranu od úřadů legitimní argument, že na to zaprvé třeba nemají personální kapacitu a zadruhé, že z jejich taktických důvodů nemusí být nejšťastnější všechny informace dávat ven, a veřejnost to nechce pochopit?
Ten zákon o svobodném přístupu k informacím a další zákony obsahují celou řadu pojistek proti takovým situacím. A existuje nástroj, pokud opravdu nastane taková situace, kdy ta informace nemá být veřejná, jak ji naprosto transparentně, s logickým vysvětlením odmítnout. A děje se to dnes a denně, je to úplně normální. Problém je, že často úřad zjistí, že se nevejde do těch povolených výjimek a snaží se najít nějakou cestu extra. Pořád si myslím, že tady převládá myšlenka, že poskytování informací, to skládání účtů z výkonu veřejné správy – a teď nemluvím adresně o policii, ale obecně – že je vlastně něco navíc. On to naznačil i ten Nejvyšší správní soud ve zrušeném rozsudku, že je to něco extra, zbytečnost, nějaká kudrlinka, kterou si můžeme odpustit, protože úřady mají „důležitější věci na práci“. Ale tak to samozřejmě není. Kdyby to byla zbytečnost, tak to právo na informace není v Listině napsané jako základní právo. Občan jednoduše musí vědět, jak stát funguje, aby se mohl rozhodovat. Mohl se rozhodovat ve volbách, mohl se rozhodovat, jestli je spokojen s tím, jak stát funguje, nebo jestli by chtěl něco změnit. A bez těch informací to prostě nejde.

A dá se říct, že to rozhodnutí a ten případ – když se na něj teď zpětně díváš perspektivou toho, že začal před pěti lety – může v konečném efektu přispět k větší transparentnosti státní správy v Česku? Nebo je to příliš odvážné?
Za těch pět let se stala spousta věcí. Tady je důležité zdůraznit, že tři dny poté, co jsme podali na konci loňského roku tu ústavní stížnost, tak policie sama začala informace o kriminalitě zveřejňovat. Mají na to speciální webovou stránku: kriminalita.policie.cz. A ta stránka je vlastně velmi dobře udělaná. Zveřejňují tam velkou část informací, o něž jsem žádal, dokonce často ve větším rozsahu. Takže něco se opravdu za tu dobu změnilo. Chtěl bych věřit i tomu, že ten „Damoklův meč“ v podobě žaloby policii tímto směrem trochu postrčil, ač to samozřejmě nebyl jediný důvod. Ona sama ví, že to potřebuje pro svoji činnost. Dostali na to peníze z evropských fondů. Policie na tom udělala kus práce a ke zlepšení došlo ještě před tím, než ten soud zasáhl. Ale já si myslím, že závěry, které Ústavní soud vyslovil, by mohly někdy v budoucnu jako dalším žadatelům nebo novinářům pomoci při získávání dalších informací. A i by to mohl být signál pro policii, že je opravdu jasné, že ne všechno může zveřejnit, ale že by se vždy s občany měla snažit dohodnout ve chvíli, kdy někdo někde o něco žádá. Že by je prostě neměla odbýt tím, že si od nich řekne o desítky milionů korun.