„Fakt se zdráháme úplně všeho.“ Designérka popisuje, proč se Češi bojí měnit ulice v místa pro lidi

Brno 31. července 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Začátkem letošního května jste ve spolupráci s vedením Brna-střed proměnila Vachovu ulici v centru města v obývák. Auta prakticky zmizela, místo nich jsou tam stolečky a židle, květiny, prostor pro rodiny s dětmi, konají se tam i různé kulturní akce. Jak vás to napadlo? 
Pro mě to byl přirozený důsledek toho, co vidím, že se děje ve světě a v oboru. Je to poměrně známá forma toho, jak můžeme veřejný prostor upravit levně a rychle, zkusit tam něco nového a otestovat, jestli to funguje, a pak teprve investovat do nějakého trvalého zásahu. Jmenuje se to taktický urbanismus.

Když se z ulice stane obývák

Co je smyslem celého projektu, jak to vzniklo a jak to funguje? 
V taktickém urbanismu je klíčové nechat lidi zažít ten stav na vlastní kůži. Máme dotazník a budeme tam realizovat výzkum. Klíčové je dotáhnout to v terénu, nechat to lidi zažít a potom se jich ptát, co si myslí o těch šesti parkovacích místech, jakou pro ně měla hodnotu, jakou má hodnotu to, co tam teď můžou zažít. Není to teoretizování a výzkum, který se ptá abstraktně ve stylu: „Co byste řekli, kdybychom odstranili šest parkovacích míst?“ Je to právě naopak a je podstatné nechat to lidi zažít a posoudit jejich zážitek. 

Jak to ve Vachově ulici vznikalo? 
Byly to zhruba čtyři měsíce nějakého vyjednávání, domlouvání. Nejtěžší bylo to, co je nové, to znamená spolupráce obchodníků, protože to v rámci taktického urbanismu není úplně tradiční. Na konferenci Pěšky městem, protože organizuju Výlohu roku a jsem zvyklá spolupracovat s lokálními obchodníky, mě napadlo, že donátory nebo těmi, kdo se o ulici starají, by mohli být přímo obchodníci, ale je potřeba vybrat ulici na míru tomu. Toto byla ideální ulice, ještě slepá a doprava tam není nijak zásadně změněna. Co se obchodníků týká, podařilo se promazat kolečka a porozuměli si, spolupracují dodnes a je to za mě takový malý zázrak, že se náhodná skupina lidí na ulici dovede dohodnout a společně něco financovat a udržovat. Klíčový je každodenní provoz. Jedna věc je všechny potřebné věci nakoupit, to se dá zafinancovat i z nějakých grantů, druhá je, kdo se o to bude starat, aby se to nerozkradlo jako pražské židle a stolky, kdo bude dohlížet na to, že se místo čistí, že se tam každý den uklidí, aby rezidenti měli v noci klid. To je to, co dělají obchodníci, a to je za mě zázračné, že se to vůbec rozjelo a že to funguje. 

Jak jste zatím s fungováním Vachovy ulice spokojená? Četla jsem reakce lidí a někteří to chválí, jiní jsou docela kritičtí například k výběru samotné ulice, protože zmiňují, že nežila ani předtím. Sama jste říkala, že je to slepá ulice, takže vnést do ní život je docela složité. Někteří také říkají, že nápad je to sice dobrý, ale provedení už moc ne. Jsou toto reakce, které jste čekala nebo které má taktický urbanismus vzbuzovat? 
Jistě, počítá se s celou škálou reakcí. Ze začátku se to mění, potom si lidé na nějaký režim zvyknou a zase to hodnotí jinak. Proto je klíčové, že to není na 14 dní, že to není akce Zažít město jinak, která už tady má dlouhou tradici, že to není bomba, kterou tam vypustíte, máte tam stánky, spoustu lidí a podobně. Je to v podstatě normální fungování té ulice, nic pompézního a je to na 6 měsíců, což je dlouhá doba na to, aby se nám změnilo roční období, abychom mohli posoudit, co tam má, nebo nemá smysl, od kdy do kdy. Všechny reakce jsou v pořádku. V online prostředí, typicky na X nebo na Facebooku, byly hodně agresivní reakce s ohledem na to, jak malá změna to ve skutečnosti je. Spousta lidí se bojí, že nastane konec světa, což asi nenastane, protože to není zase tak razantní změna. Co se týká fungování ulice, s tím jsem spokojená velice. Je tam klid a svoboda udělat si to po svém. Spousta lidí toho ale nevyužívá. Nedávno mě například kontaktovala jedna studentka, že by chtěla, aby to tam vypadalo víc živelněji, aby to prostředí bylo méně uspořádané, ale vy si to můžete udělat, jak chcete, když tam půjdete. Není to dané. 

I já jako návštěvník nebo kolemjdoucí si tam můžu přeskládat nábytek, jak budu chtít?
Jasně a je strašně zvláštní, že se na to lidé ptají a že to nikoho nenapadne. Nejsme zvyklí veřejný prostor nějakým způsobem ovládnout a utvářet. Všichni se ptají, jestli tam můžou udělat kulturní akci. Podle vyhlášky je zakázaná reprodukovaná hudba, ale to je jediné, co nejde. Jinak to je prostor pro kohokoliv, na stolech je skvělé kreslit, modelovat, můžete si půjčit deskovky. Není to nic pompézního, je to spíš takové osobní a intimní. Většina věcí mi tam ještě chybí, chybí tam vzrostlá zeleň od sponzorů, část lehátek, mlhovače a další takové věci, které byly na stole, že by tam mohly být a ještě nejsou. Ale navzdory tomu, že to tam chybí, je provoz super. Posuzuju to jako běžný návštěvník, když jsem si tam byla sednout a dát si něco, tak jsem s tím spokojená. 

Je naděje na to, aby se obývák v příští sezóně objevil znovu, ať už v této, nebo jakékoliv jiné ulici?
Myslím, že je. Samozřejmě záleží na užívanosti. Myslím si, že to může využívat ještě o dost víc lidí. Architekti s tím mají nějaké plány, nějací partneři také, takže záleží, jak se tam bude líbit. Lidé tam chodí na vycházky s dětmi a ukazuje se, jak je možné ulici používat a k čemu všemu může sloužit. Nějaké využití to má a myslím, že přes léto to bude ještě lepší. Může to být i v jiné ulici nebo tady, to mi nepřijde až tak podstatné. Mají o to zájem i jiná města, což je klíčové. Šlo o to vypustit to do éteru a nějakým způsobem uvést.

Taktický urbanismus v akci

Už jsme zmiňovali taktický urbanismus. Projekt Vachovy ulice je v Česku vůbec první, který s ním experimentuje. Jak přesně taktický urbanismus funguje, co to vůbec je? 
Typickým znakem je street art na vozovce, kdy se pomocí barev upraví plocha parkovacích míst nebo plocha pro průjezd aut. Je to velice levná záležitost, která je dočasná. Dají se tam květináče, různé sezení a podobně a čeká se, co to udělá. Typicky se to dělá kolem škol. Spolek Pěšky městem a projekt Pěšky do školy už se tomu léta věnuje, jde jen o to zrealizovat něco takového na delší dobu, nejenom na určitou denní dobu, mít to tam stabilně a nějakým způsobem si zvykat na to, že v normálním běžném denním režimu používáme ulice na něco jiného než na parkování. V tomto případě v Brně na Vachové nám politici zatrhli street art s tím, že ho nechtějí, že si jim nelíbí. Je pravda, že je nutné mít nějaké peníze na udržování, aby to nebylo ošoupané a podobně, takže jsme od toho upustili. Ale street art je většinou to, co přitáhne pozornost lidí a rozvine další diskuzi. Můžu vzpomenout například Piazza Aperte v Miláně nebo projekty taktického urbanismu v albánské Tiraně, v New Yorku. Probíhá to různě po světě a jsou to experimenty s jiným přístupem k dopravě, s konceptem dopravy v klidu, kdy funguje určitá koexistence. Máme tam dodavatele, kurýry, pěší, cyklisty a všichni v tom prostoru nějakým způsobem fungují, to je v jádru taktický urbanismus.

Zmínila jste street art jako jeden z hlavních projevů taktického urbanismu. Četla jsem ale, že jich je mnohem víc. 
Určitě, ale přijde mi uchopitelné pro běžného člověka, aby si představil něco nakresleného na vozovce a uměl si to vizualizovat. Ale samozřejmě těch forem je v podstatě nekonečno. Za mě je zásadní to mít na dlouhou dobu v běžném režimu a nejenom jako intervenci například na týden. Když je to na týden, tak se toho organizátoři vždycky snaží využít, což je super, ale je tam většinou takový humbuk, že to rezidenti i ostatní lidé odmítají a nedovedou si představit, že by se doprava zklidnila natrvalo. To je velká škoda, protože to tomu místu, městu, ulici a lidem může přinést velké benefity. Ale nesmíme lidi strašit něčím, proti čemu tam rezidenti nejvíc protestovali, tedy že tam budou stánky, trhy, hluk, to je nesmysl. Lidé si nedovedou představit, že se ulice zklidní, bude se využívat trošku jinak, ale že to nebude žádná pompézní, festivalová, hudební, velkolepá akce. Potřebujeme města pro co nejvíc lidí a hlavně pro pěší, abychom nějakým způsobem koexistovali na ulici a dovedli ji využít. Máme tak trochu osmdesátkové smýšlení o praktickém využití ulice. Například parkování za mě není praktické využití ulice, protože auto je moc velké a nepřináší ekonomický ani žádný praktický benefit dalším lidem, jenom tomu jednomu člověku, který ho vlastní a který tam zaparkoval.

Jedním z cílů taktického urbanismu je tedy vytvořit příjemné městské prostředí pro všechny obyvatele i návštěvníky města. Když si ale představím skupiny lidí, pro které se ten prostor musí utvářet, tak jsou to asi hodně různorodé skupiny. Komu by tyto změny prostředí měly nejvíc vyhovovat? Komu je takzvaně šijete na míru? Lidem, kteří bydlí v okolí?
Ideálně je mít to inkluzivní pro všechny. Ulice nemůže patřit jenom těm, kdo tam bydlí. U tohoto projektu se ukázalo, že v momentě, kdy všichni rezidenti každé ulice Brna-středu hlasují pro zavření všech provozoven na své ulici a chtějí se chodit bavit jenom na sousední ulice, tak to nemůže fungovat. K fungování a podobě města se musí vyjadřovat víc lidí, než jenom ti, co na dané ulici bydlí. Nemá tedy smysl to dělat jenom těm, kteří tam přímo bydlí, a nemá smysl tam dávat jenom parkovací místa. Mělo by to sloužit co největší škále lidí a osvobodit nás od nutnosti neustále se někam převážet. Lidé v produktivním věku jsou často v pasti toho, že musí taxikařit svým dětem a zároveň se starat o svoje stárnoucí rodiče, a pak neustále někoho někam převáží. Ale kdyby se ten senior mohl jít normálně projít, někde si posedět, tak se mu možná prodlouží kvalita života do vyššího věku a nebude tak brzo závislý na lécích a na svých příbuzných.

Jak to dělají v zahraničí

Kdybyste si měla představit a popsat, jak by měla taková ideální ulice vypadat, jaká by byla?
Jako v Barceloně. Nejsem zrovna nadšeným zastáncem nějakých dirigovaných cyklostezek. Některá města k tomu mají infrastrukturu a jsou lidi, co tomu rozumí, dovedou udělat skvělý cyklogenerel a dovedou město správně navádět, ale trvá to dlouho. Za mě jsou dobré sdílené prostory, kde je nějakým způsobem uklidněné auto, protože to dělá největší paseku. Dynamika rychle jedoucího vozidla zničí prostor pro všechny ostatní. Za mě je cestou to nějak zklidnit, aby lidé dovedli koexistovat. Uvedu zajímavý příklad z Hradce Králové, kde je z mého pohledu minimum světelné signalizace. Není to nic razantního, co by bylo potřeba urbanisticky složitě plánovat. Zkrátka tam nejsou světelné signalizace a lidé se volně pouští. Ještě nikde se mi snad nestalo, že jiné auto tolikrát v klidu zastavilo a pustilo mě, protože oni mají všude zelenou vlnu a nikde nestojí. Řidiči jsou víc v klidu, já jsem víc v klidu, vždycky se rozhlédnu, necítím falešný pocit bezpečí, nepřebíhám na červenou. Už jen tato intervence dovede s ulicí udělat úplné divy a pomoct vytvořit sdílený prostor, kde se lidé navzájem respektují, vyhnou se, rozhlédnou se, můžou koexistovat. To mi na ulici přijde nejzásadnější. Nemám to inženýrsky nastavené, že bych požadovala, že všude musí být cyklostezka, oddělený chodník a podobně. To je hodně inženýrské řešení, které generuje tolik dopravního značení a podobných opatření, že se z toho člověku vizuálně točí hlava. Mám představu sdílených zón, toho, že spolu nějakým způsobem fungujeme, a ono se ukazuje, že to jde a že čím méně falešných pocitů bezpečí kolem sebe naservírujeme, typicky zábradlí, světelná signalizace a podobné věci, tím líp lidé koexistují. Nesmí se to přehnat jako v experimentech v Británii, kde město úplně očistili a pak se zjistilo, že to znevýhodňuje seniory a nevidomé. Nesmí se to hnát do extrému, ale s mírou a jako sdílený prostor. 

Jak řeší veřejný prostor směrem k taktickému urbanismu v zahraničí? Už jste zmínila Barcelonu coby ideální příklad, ale zmiňovala jste, že s ním pracují i v New Yorku, v Tiraně. Jak to dělají a kde jsou nejdál? 
Nejdál jsou podle mě v Barceloně, kde už si lidé sami odhlasovali, že chtějí zrušit obří bulvár, kde je stále rušná automobilová doprava. Je to výsledek zhruba deseti let vývoje, začnete jednou intervencí, potom je to v jiných městech. To je něco, co bych chtěla nastartovat Vachovou ulicí, že se toho politici přestanou bát. Na radnicích, se kterými spolupracuji, to nabízím rok a půl a nikdo nechce ten projekt zrealizovat, tak jsem si to zrealizovala doma u sebe v Brně, protože jsem si říkala, že mám největší šanci to rozjet tady. Po deseti letech různých intervencí v různých městech, jak se na to navazuje, si lidé začnou zvykat, začnou o dopravě přemýšlet jinak. Po tom, co si zažili lidé v Barceloně, se udělalo spoustu úprav ulic pro pěší, protože si zažili, jaké to má benefity pro místní obchodníky, pro maminky s kočárky, seniory, normální lidi, pro děti. Pokud zažijete benefity, že můžete děcko nechat jít samotné do školy nebo si hrát na ulici, můžete na něj zapomenout a nemusíte ho mít neustále pod dohledem a připoutané v autě, tak většinou vyhodnotíte, že je to velice nosné. Pak už se jenom přemýšlí, co například tato ulice, co tato část města, a postupně se to takto utváří. Přijde mi, že tam taktický urbanismus směřuje. Ale není to nic násilného, co by jeden megalomanský inženýr naplánoval teď od stolu. Je to na lidech, na diskuzi. Postupně se to utváří a je to celkem v klidu. Barcelona mi přijde asi nejlepší. 

Když se vrátíme do Česka, tak už tady máme zkušenost s guerillovým zahradničením, což je taky jedna s forem taktického urbanismu. Vybavuje se mi situace na Praze 3 v roce 2018, kdy tehdejší starostka Vladislava Hujová, tehdy z TOP 09, kritizovala neoficiální vysazování květin kolem stromů v ulicích a označila to za nepřípustnou privatizaci veřejného prostoru. 
Květiny jsou privatizace veřejného prostoru od kdy? 

Mě by zajímalo, komu tedy veřejný prostor patří, kdo na něj má právo? 
Patří nám všem, protože všichni musíme dýchat vzduch, které ty květiny přefiltrují. Musíme se domluvit. Není možné veřejný prostor privatizovat a dělat ho na míru jenom jedné skupině obyvatel. Ale to, že bychom vysadili květiny a někoho tím poškodili, je úplně absurdní. Ano, vysazování některých agresivních druhů rostlin je problém, protože jsou schopné se invazivně rozrůst do okolí a poškodit rostlinnou část města. Je nutné, aby to nějaký krajinář trošku usměrňoval, vysvětlil lidem, co kde vysazovat. Ale jsou města, která to mají, myslím, že Benešov u Prahy má program adopce městské zeleně. Snažím se to hodně doporučovat na městech, která mají přímo dedikované plochy, typicky zbytkovou zeleň, předzahrádky, cokoliv, co město vlastní, ale nemá finance na to, aby se o tyto plochy staralo. Dá to tedy lidem k dispozici, můžete si to adoptovat, jsou nějaká pravidla, co tam vysazovat, nevysazovat, a můžete se o to v klidu starat. To není privatizace, musíme se na tom podílet všichni. Na městech vždycky hledám, kdo má zahrádkářské sklony a kdo se kde snaží vyžít se. To je všechno otisk lidí ve veřejném prostoru, který něco dokládá. Vždycky si říkám, že tu je potenciál pro to, aby to lidé víc využili, pojďme je propojit s radnicí, klidně i zafinancovat a může to mít obrovský benefit pro všechny. Ti lidé se potom k veřejnému prostoru chovají úplně jinak. To je ten zásadní benefit. Není to o privatizaci veřejného prostoru, ale spíš jde o to, že o ten prostor někdo pečuje, což je odpudivé pro vandaly, pro kohokoliv, kdo tam chce něco ukrást, poškodit. Lidé mu to totiž vysvětlí, lidi na té ulici ho skřípnou mnohem víc, než policie a politici dohromady. Ukradnete tam nějakého trpaslíka z předzahrádky a jste synem smrti, to je naprosté peklo. Rezidenti i obchodníci si to dovedou pohlídat mnohem líp. Není to samozřejmě všeobjímající, může se něco naskytnout. Cokoliv ve veřejném prostoru je ze své podstaty časem ke zničení nebo rozkradení, ale když se o to někdo kontinuálně stará, pak je mnohem vyšší šance. Radnice je vždycky pozadu, město patří lidem, kteří tam žijí. Ti se o to mají starat a to je ideální. 

Ale když budu mít nějaký nápad na zlepšení veřejného prostoru, tak je asi vhodné to aspoň konzultovat nebo dát vědě radnici.
Určitě. Myslím, že radnice by měla rozjet takový program už jenom proto, aby o tom věděli lidé, kteří se starají o veřejnou zeleň, aby to tam někdo nepřijel posekat nebo zničit, aby se předešlo zbytečným konfliktům. Pokud máte nějakou takovou vizi, běžte na radnici, ukažte jim projekt, aby například viděli, že existuje adopce zbytkové zeleně. Podle mě mají v Benešově veřejný manuál. Stáhněte si ho, vytiskněte, běžte na radnici, ukažte, o co jde, a pomozte jim rozjet tento projekt. Můžete toho být součástí a je to prospěšné pro všechny.

Jak je na tom Česko obecně? Daří se tyto změny líp prosazovat, jsou jim města otevřená? Jakou máte zkušenost? 
Politici často úplně nechápou benefit ve volbách, nechápou, že péče o veřejný prostor vyhrává volby. Moc jsme se to ještě nenaučili a myslím si, že je tomu stále věnovaná menší pozornost, než by si veřejný prostor zasloužil. Ale myslím, že to nastane. V Polsku například je s tím velký boom a je hodně trendy se tam starat o veřejný prostor a vymýšlet podobné projekty. Myslím si, že jsme na začátku toho, že se o to politici budou víc zajímat a že to bude víc důležité. Je tu samozřejmě ostych, takže vyzkoušet něco nového je velice těžké. Proto i na Vachové bylo nejtěžší vysvětlovat neustále dokola lidem, co to vůbec je. Ti lidé říkali, že v životě o žádném takovém projektu neslyšeli, nevěděli, co to je, a hrozně se toho báli. Nevím, z čeho ten strach pramení, ale myslím si, že je to docela zbytečné a že některé národy, které se bojí míň, mají větší úspěch i co se týká například stavby dálnic a podobně. My se opravdu zdráháme úplně všeho. Nechceme nést zodpovědnost za vůbec nic z toho, co děláme. Pak ten benefit pro život nebo pocit nějakého naplnění z té práce máme velice malý. Hodně zobecňuji, ale vidím tam souvislost s nechutí nebo neschopností vzít zodpovědnost za to, co člověk dělá, postavit se za to, prosadit si změnu. Často to naráží i na radnicích, že to selže nebo že se to tam neobhájí, ať už intervence nebo program adopce zeleně. To je potřeba všechno obhájit, stát si za tím. Není to sranda, člověk musí vědět, co dělá, a často se to nedaří. V tomto jsme trošku zabrždění.