1. Nezvládlo.

2. Považuji za zbytečné hodnotit tyto záležitosti zpětně. Z pohledu budoucnosti je to ovšem jiná otázka, jdoucí za problematikou vhodných preventivních vzdělávacích programů a důsledně vyžadovaných represivních opatření v případě obdobné situace. S důrazem na průběžný „boj“ s dezinformacemi na sociálních sítích.

3. V určitých aspektech pandemie ukázala na schopnost adaptace populace v takových oblastech, jako je digitalizace, inovace a flexibilita. Na druhou stranu jen podtrhla neschopnost české společnosti respektovat odborná doporučení představitelů programů veřejného zdraví.

4. Nepoučeně a neefektivně.

1. Pro zvládání pandemie covidu-19 se už od samého počátku nejenom v Česku, ale v celém civilizovaném světě osvědčila opatření osobní hygieny, časté mytí rukou a jejich dezinfekce a roušky/respirátory (v první vlně spíše roušky vyráběné ve velkých množstvím po domácku), zejména to platilo v první vlně v zimě a na jaře roku 2020 během první vlny pandemie, kdy reprodukční číslo aktuální varianty bylo vysoké. Rovněž systém izolací nemocných covidem a karantén pro nejbližší osoby ve společné domácnosti se osvědčilo a nic bych na tom neměnil.

Za nesmírně pozitivní lze považovat také vzedmutí solidarity lidí v situaci nového nebezpečí, které nás všechny bez rozdílu ohrožovalo. Prakticky každý den jsme byli vystavení nějaké zátěžové situaci doma i v zaměstnání (pokud jsme nebyli v povinném lockdownu), kterou jsme museli často s notnou dávkou improvizace rychle a účinně vyřešit. Bylo to vlastně jakési cvičení z ochrany obyvatelstva „na ostro“ a v tomto ohledu zasluhuje absolutní uznání a obdiv náš integrovaný záchranný systém a zdravotnický personál v nemocnicích a dalších zdravotnických zařízeních, ale také personál v zařízeních sociální péče. Opomenout nemohu ani na mimořádné výkony ve výzkumných laboratořích, které načas přerušily práci na svých vědeckých projektech a plně se věnovaly diagnostice covidu pro spádové nemocnice a odběrová centra.

2. Jako velmi problematický se v konečném důsledku ukázal kompletní lockdown vyhlášený premiérem Andrejem Babišem na začátku první vlny včetně časově mimořádně dlouhého uzavření škol a přechod na dlouhodobou výuku online. Premiér Babiš se dmul pýchou ze svých manažerských schopností, s jakými zkrotil pandemii, aby po letním pandemickém příměří následoval Babišem těžce podceněný nástup podzimní vlny, a tak jeho počínání lze s malou dávkou nadsázky popsat jako „první vyhrání z kapsy vyhání“.

Ostatní země západní Evropy většinou nešly cestou úplných zákazů, a pokud ano, potom s výrazně kratší platností. Výsledkem našeho dlouhého totálního lockdownu bylo, že jsme krátkodobě opravdu byly „best in covid“. Totální lockdown byl přirozeným důsledkem atmosféry též nekompetentní prací s veřejností. Zakázali jsme si používat výraz promořování, to si nikdo z nás veřejně se vyjadřujících ke koronavirové pandemii v mediích nedovolil zmínit málem ani v náznacích. Přitom je na výsost jasné, že právě promořávání populace lidí u nás a všude, kde SARS-CoV-2 v rozmanitosti svých variant a linií cirkuloval mezi lidmi, zanechávalo promořování potřebný základ ke kolektivní imunitě proti pandemickému koronaviru. To platilo beze zbytku až do začátku očkování proti covidu-19, ale i poté během očkování.

Od té doby jsme šli ve zvládání pandemie od deseti k pěti, a nakonec Babišem nezvládnutá situace vedla ke 40 tisícům obětí, velká ostuda pro zemi s tak hvězdnou tradicí v boji s metlami infekčních onemocnění ještě v nedávné minulosti.

Velkým problémem se ukázalo řízení našeho boje s pandemií nikoli jenom přičiněním premiéra, ale též ministrů zdravotnictví, kterých se vystřídalo za období pandemie celkem pět. Slabě obsazený post hlavního hygienika a absence postu hlavního epidemiologa se ukázaly pro kompetentní centrální řízené protipandemických opatření a tlumení pandemie jako nejzávažnější limitující okolnost. Důsledkem vzniklé situace byla mj. neschopnost našeho zdravotního systému zpracovávat výsledky nákladné PCR diagnostiky, ta se velmi rychle stala skvělým byznysem pro soukromé laboratoře, jakkoliv její vypovídací schopnost nebyla úměrná nákladům a realita dala za pravdu názoru, že kvalitní a mnohem levnější antigenní testy by bývaly zcela postačující. Nakonec na ně došlo ale během následujících vln pandemie.

Přímo ukázkovým nesmyslem bylo rozhodnutí Babišovy vlády, resp. ministerstva zdravotnictví hned zkraje pandemie vyvinout levnou vakcínu proti covidu, to bylo vskutku politováníhodné rozhodnutí, které zbytečně odvedlo pozornost od nasazení úsilí například do oblasti rychlé serologické diagnostiky covidu.

3. Začnu raději tím, co nám covid vzal nebo čím nás poškodil. Jednoznačně je to dopad na školou povinné děti dlouhodobě držené doma se vzdálenou výukou online. Tato skutečnost napáchala veliké zlo v podobě psychických problémů dětí, ztráty soustředěnosti a dlouhodobě se zasloužila o zvýšenou incidenci psychosomatických problémů školní mládeže. Někteří pedagogové na VŠ se shodují v názoru, že příchod pandemií postižených středoškoláků na vysoké školy se projevil v průměru jejich horšími studijními výsledky a nutností snižovat nároky na jejich studijní zátěž. Negativní dopad sociálních sítí na školní mládež nabral právě v této době na své intenzitě. Ostudné bylo paktování se s Čínou ohledně předražených ochranných pomůcek/respirátorů a naštěstí marné pokusy prezidenta Miloše Zemana o proniknutí pochybné ruské vakcíny Sputnik V.

A jak už jsem zmínil ve své první odpovědi, za nesmírně pozitivní lze považovat vzedmutí solidarity lidí v situaci nového nebezpečí, které nás všechny bez rozdílu ohrožovalo.

4. Česká společnost se nakonec vypořádala s pandemií, jak nejlépe mohla, přesto s obrovskými ztrátami, o jejichž příčinách v přímé souvislosti s nekompetentním řízením pandemie Babišovou vládou se už raději nikdy nevedla žádná diskuse. Ztráty na lidských životech nelze vyčíslit penězi, zato ekonomický dopad populistických protipandemických opatření Babišovy vlády prohloubil náš dluh v nevídaném objemu a nepochybně poškodil i naší pozici v evropském prostoru.

Otázkou je, zda jsme se poučili a zda jsme připraveni na tu další pandemii, které bude lidstvo zcela zákonitě jednou opět čelit. Nepoučili, ale i to je přirozená vlastnost člověka. Přestože jsme se jako jednotlivci i náš stát dušovali, jak už teď budeme brát závažnost nebezpečných infekčních onemocnění člověka s plnou vážností, neděje se tak. Jakmile nám otrnulo, zapomněli jsme na pandemické časy. To je jistě zcela přirozené pro naše žití, nemůžeme přece fungovat plnohodnotně ve strachu a obavách z nečekaného nebezpečí a být v jakési permanentní pohotovosti, to by ten náš život za mnoho nestál.

Systém zdravotní péče zcela jistě potvrdil během pandemie svoji kvalitu a profesionalitu při zvládání nečekaných výzev veřejného zdraví, kdy byly zahlceny nemocnice dalšími a dalšími pacienty, mnoho z nich bylo v kritickém stavu, přetížený zdravotní personál pracoval doslova nad lidské možnosti a lékaři byli v jeden okamžik vystaveni dilematu největšímu, dilematu z odpovědností za třídění (triáž) pacientů podle jejich prognózy. A tak pozitivní okolností nakonec je, že navzdory všemu kriticismu jsme na příští pandemii připraveni, díky obrovské zkušenosti a obětavosti je připraven zdravotnický systém, lékaři a ostatní zdravotnický personál, ale také vědci a výzkumníci v zemích civilizovaného světa. To je nepochybně to nejdůležitější zjištění. Mobilizační potenciál naší země a jejich občanů byl pandemií důkladně prověřen a je radostným zjištěním, že je v pořádku.

1. Začátek, tu první jarní vlnu v roce 2020, jsme zvládli báječně. Pan Pavel Řehák přišel tenkrát přímo za premiérem a upozornil ho, že se na nás řítí katastrofa. Politici naštěstí tenkrát zareagovali rychle a zavedli potřebná protiepidemická opatření, kterým jsme trochu nepřesně říkali lockdowny. Během jarní vlny, při které v Itálii umíraly desetitisíce lidí, u nás do léta zemřelo na covid jen asi 300 lidí. A premiér se potom oprávněně chlubil, že jsme „best in covid“. To jsme skutečně byli vzorní.

Ale potom dali politici, konkrétně tehdejší vláda, na zpochybňovací řeči, bohužel i některých lékařů, kteří tvrdili, že jsme na jaře zbytečně zavírali ekonomiku v podstatě jen kvůli jakési běžné chřipce. Když se opět na začátku září začaly zvyšovat počty případů, politici se nechali pochybovači přesvědčit, že zavádět podobná opatření jako na jaře není potřeba. Protiepidemická opatření se nakonec zavedla, ale příliš pozdě. Výsledkem byla vražedná podzimní vlna, která zahubila více než 10 tisíc lidí. A prakticky totéž, tedy příliš pozdní zavedení „lockdownů“, se opakovalo ještě dvakrát. Vysvobodilo nás až očkování během roku 2021.

Konečným výsledkem celé té více než dvouleté záležitosti bylo, že u nás zemřelo v přepočtu na počet obyvatel nejméně dvakrát až třikrát více lidí než v zemích, kde se chovali moudřeji. Celkově jsme to tedy bohužel zvládli velmi špatně. Patřili jsme mezi 10 nejhorších zemí, co se týká úmrtnosti.

2. Rozhodně se mělo postupovat tak jak jako při té první vlně. Už při první známce toho, že se začíná zvedat počet případů zavádět nepopulární, ale účinná protiepidemická opatření. Některé země to tak dělaly a měly počty obětí daleko menší než my.

Dá se asi zpochybňovat to, jestli a do jaké míry se měly zavírat školy. Já si osobně myslím, že to bylo opodstatněné a že to bylo na základě doporučení, která přicházela z mezinárodních protiepidemických institucí.

Problematická byla ochrana lidí v domovech pro seniory. To byl vážný problém i v zemích, kde to dělali trochu lépe. Ale těžko můžete izolovat personál, který je mladší, není rizikovou skupinou a který se stará o seniory.

Hrozně mě zklamalo, jak se rozšířily falešné zprávy. Zpochybňovači dostávali velký prostor v médiích a zasloužili se o to, že se mnozí nechtěli nechat očkovat, a to včetně lidí z rizikových skupin. I na to hodně lidí bohužel doplatilo.

3. Nic dobrého jí nedal. Možná jedině to, že se lidé trochu něco dozvěděli o virech, imunologii a epidemiologii. Ale bohužel asi třetina populace to pochopila špatně a poslouchala spíše ty zpochybňovače a šiřitele dezinformací.

Dozvěděli jsme se také, jak špatně nám vládne naše politická reprezentace. A to se týkalo jak tehdejší vlády, tak opozice. Se smutkem vzpomínám na to, jak vláda, když už opravdu bylo zle, žádala poslance o schválení nouzového stavu. Opozice to tehdy opakovaně několik dní blokovala a vymýšlela si nesmysly o tom, že vláda chce ve skutečnosti jen zlovolně připravit lidi o svobodu. Bylo to pro mě velké zklamání.

4. Velmi špatně. Ve srovnání s mnoha jinými zeměmi jsme měli zbytečně velký počet úmrtí a těžkých případů. A velice se u nás rozšířily dezinformace. Někteří z těchto dezinformátorů jsou profesionální zpochybňovači čehokoliv. Jiní jsou buď jen hloupí, anebo chtějí škodit.

Pokud někdo poukazuje na existenci nežádoucích vedlejších účinků očkování, tak má samozřejmě pravdu. Ale zásadně důležité je statistické srovnání nepříznivých účinků očkování s účinky onoho onemocnění. A pokud benefit z očkování statisticky převažuje nad jeho nežádoucími účinky, a hlavně nad následky onemocnění, tak je jasné, že se očkovat má. Je smutné, že tohle bohužel nechápali dokonce i někteří lékaři.

1. Začátek zvládlo Česko velmi dobře, první vlna nás prakticky nezasáhla (přinesla jen velmi málo obětí), reakce vlády, zdravotnického systému i obyvatelstva byla příkladná. To bylo paradoxně jednou z příčin budoucího selhání: sebeuspokojení („best in covid“), pocit, že opatření byla příliš přísná a zbytečná, pocit, že teď se už nemůže nic stát a sýčkové neměli pravdu…

2. Na příkladu severských zemí (mým favoritem není tak často zmiňované Švédsko, ale Dánsko, které po všech směrech dopadlo v epidemii lépe) je myslím jasné, že opatření musí přijít včas a být razantní, aby měla smysl a dala se brzy zrušit. U nás se s podzimní vlnou opatření čekalo z politických důvodů příliš dlouho (volby), pak jsme si vytvořili svou vlastní epidemickou vlnu kvůli vánočnímu rozvolnění, a když se pak zavedly lockdowny, bylo už pozdě a trvaly příliš dlouho.

Nejbolestnějším opatřením bylo zavírání škol. Je legitimní otázka, jestli se k tomuto opatření mělo přistupovat. Obávám se, že vzhledem k tomu, že jsme neudělali dost pro to, abychom školy zavírat nemuseli (větrání, roušky, testování odpadních vod…), bylo to ve vrcholu epidemie bohužel opatření nutné.

Rozhodně jsme měli rychleji a efektivněji očkovat, zejména zranitelné skupiny obyvatel.

3. Především nám vzal 43 tisíc lidí, kteří tady s námi mohli ještě dlouho být (průměrně 10 let), dalším desetitisícům vzal na dlouhou dobu zdraví a způsobil ohromné materiální škody. Vzal nám útěšnou biedermeierovskou představu, že v Čechách se nikdy nic dramatického neděje, věci nejsou tak horké, jak vypadají, „to chce klid“, stačí počkat, a ono se to přežene.

Na druhou stanu, ukázal, že se dokážeme spojit v případě opravdové krize a navzájem si pomáhat, a že je tady spousta obětavých a velmi schopných lidí.

4. Mnohem hůře, než by vzhledem k úrovni a tradici svého zdravotnictví a epidemiologie mohla. Podle nejrůznějších sociologických studií odpovídaly počty obětí epidemie v jednotlivých evropských zemích zhruba stupni důvěry obyvatelstva v politické představitele, politický systém a jeho instituce včetně sdělovacích prostředků. U nás tedy mnohem hůř než ve Skandinávii a o něco lépe než na Balkáně. Docela to sedí, ale pro mne je to smutný výsledek.

1. Začátek covidu zvládla ČR z hlediska epidemiologických postupů nadstandardně dobře, včasnou reakcí na první případ nákazy i následným rychlým a bezpečným rozvolněním ve dvoutýdenních vlnách probíhajícím až do léta 2020, a to mezi prvními zeměmi v Evropě. Zmínil bych i odvahu Krajské hygienické stanice v Olomouci k ráznému a epidemiologicky správnému řešení situace v Litovli a Uničově, kde došlo k izolaci zasažených oblastí ještě před celostátním lockdownem. To zaslouží uznání. Ukázalo se, že od katastrofické situace, jaká byla předtím v italském Bergamu, by je jinak dělilo jen pár týdnů.

2. To by bylo na rozsáhlý mnohastránkový komentář. Především neměly nastat velké chyby, které vedly k lockdownům, to znamená nezavedení povinné ochrany dýchacích cest před začátkem školního roku v září 2020, dále předčasné ukončení fungujícího lockdownu před Vánoci ve stejném roce a neuhlídání šíření britské alfa varianty na našem území v lednu 2021. Každá z těch chyb vedla k vysoké epidemické vlně případů s četnými případy úmrtí a k omezením, která by při správném preventivním postupu nemusela nastat.

Následně na podzim 2021 bylo chybou vpuštění indické delta varianty do škol, odkud se dostala do rodin a následně na rizikové seniory. Naštěstí v tom čase už byla velká část z nich očkovaná covidovou vakcínou, což zabránilo další hrozící katastrofě. A ani s omikronem nebylo vše ideální, pokračovala přetahovaná mezi odborným názorem epidemiologů s ochotou politiků.

3. Česku vzal covid desítky tisíc lidských životů, velkou část z toho zbytečně, a uvedené chyby stály také velké množství peněz.

Naopak dal nám určité nástroje, které nám budou pomáhat u dalších epidemií a pandemií v budoucnu, např. hlášení výskytu nemocí a aktuální situace v nemocnicích v reálném čase, digitalizaci některých zdravotnických dat, monitoring odpadních vod na přítomnost virů a podobně, a taky ukázal, jak důležitá je dostatečná zásoba ochranných pomůcek pro zdravotníky. Potřebná poctivá reforma celého systému ochrany veřejného zdraví, která zvýší jeho funkčnost, efektivitu a odolnost, nás však stále ještě čeká.

4. Ze začátku krize se populace sjednotila, poměrně rychle to však pominulo, u některých až do opačného extrému. Země, kde místní populace v průběhu celé pandemie většinově respektovala odborná doporučení, nemusela řešit významnou dekompenzaci epidemiologické situace a tím pádem ani čelit přísnějším restrikcím pro ochranu lidských životů.

Naopak země, kde odborná doporučení neměla na chování populace téměř žádný vliv, a dokonce se část snažila obejít i povinná nařízení, nedopadly dobře. Byla to například řada zemí bývalého východního evropského socialistického bloku. Až když už bylo opravdu zle, zejména začátkem roku 2021, kdy v březnu v ČR umřelo nejvíc osob za jeden měsíc od druhé světové války a jednotky intenzivní péče byly zahlcené těžkými stavy, se znovu spontánně zvýšila ochota populace opatření dodržovat. Vedl ji k tomu pocit vlastního ohrožení.

1. Česká republika na začátku roku 2020 zavedla velmi restriktivní karanténní opatření a dopad epidemie SARS-CoV-2 na jaře a v létě byl velmi omezený. Vedle karanténních opatření nám pomohlo, že se k nám virus rozšířil později na jaře než například v zemích jižní Evropy. V teplém počasí, spolu se souvisejícími změnami v chování lidí, se virus šířil výrazně pomaleji. Díky těmto faktorům zůstala míra infekce nízká, což potvrdilo plošné testování populace. Bohužel, na podzim 2020 se situace, navzdory karanténním opatřením, vyvinula mnohem hůře.

2. Některá opatření, jako například plošné nošení roušek i v přírodě s minimální možností kontaktu s dalšími osobami, byla zbytečně restriktivní. Také přísné uzavírání hranic se ve zpětném pohledu jeví jako bezdůvodné. Na druhou stranu opakovaným problémem se závažnými důsledky bylo pomalé zavádění restriktivních opatření v podzimních měsících, kdy bylo jasné, že se šíření koronaviru zrychluje. Inspirací mohl být švédský přístup, který se spoléhal na doporučení, jak se chovat, spíše než na zákazy. Nakonec se to ukázalo jako efektivní přístup s omezenějším negativním dopadem na ekonomiku a společnost.

3. Je snazší odpovědět na otázku co covid vzal – desítky tisíc životů, přes dva roky normální existence s velkým dopadem třeba na vzdělání dětí a mnohá odvětví ekonomiky, odklon od vyrovnaných státních rozpočtů, který do značné míry pokračuje dodnes. Pandemie odhalila slabé stránky našeho politického a zdravotního systému a absenci mechanismů umožňujících racionálního řízení státu v krizových situacích (dokumentováno třeba zavedením protipandemického systému PES, který však byl bezprostředně ignorován kvůli nedostatku politické vůle pro zavádění restriktivních opatření).

Obávám se, že nám toho covid dal málo. Pokud vím, nedošlo ke zpětnému vyhodnocení reakcí státních institucí na pandemii ani adekvátní přípravě na potenciální další takovou situaci. Jako pozitivní vnímám vysokou míru solidarity ve společnosti a zapojení vědeckých institucí do testování na infekci SARS-CoV-2 v počátcích epidemie.

4. Jak už jsem uvedl, česká společnost prokázala vysokou míru solidarity a disciplíny, zejména v počátečních fázích pandemie. Postupem času však došlo k únavě z restrikcí a nárůstu skepticismu vůči některým opatřením, což komplikovalo další zvládání situace. Pozitivní bylo, že náš zdravotní systém, ač mnohdy na hranici možností, pandemii přestál.

1. Začátek covidu zvládlo velmi dobře, pak už to bylo horší.

2. Rozhodně bych dával větší důraz na prevenci – ochranu dýchacích cest, testování, trasování, očkování, pravidelnou a srozumitelnou informovanost veřejnosti. Lockdowny jsou nutné, jen když výše uvedené selže nebo není dostatečně implementováno. Zavírání škol a následky s tím spojené by bývaly nebyly vůbec třeba, kdybychom se opřeli více do preventivních opatření.

3. Vzal mu kolem 50 000 lidských životů, které už nikdy nikdo nenahradí, spoustě lidem podlomil zdraví na dlouhou dobu, dodnes mají následky, včetně zdravotníků, kteří tomu dali všechno. Spoustě lidem vzal zaměstnání, firmu. Co nám dal? Zkušenost, která se už nesmí opakovat. Poskytl zátěžový test našeho systému zdravotnictví, který ukázal, že v předcházení nemocím (prevenci) pokulháváme za léčbou. A my lékaři se musíme zamyslet nad tím, jak dobře komunikovat ty nezpochybnitelné pokroky v medicíně a bránit dezinformacím.

4. Ukázalo se, že ve společnosti je pořád víc obětavých skvělých lidí, kteří jsou vždy připraveni pomáhat druhým a pomáhat i státu, který to často vůbec neocení. Daleko víc než sobců, pro které je zisk nebo osobní prospěch v každé situaci to nejdůležitější a říkají tomu svoboda. Ukázalo se také (tady i na tvrdých datech), že 30 let po revoluci máme pořád co zlepšovat.

1. I když nebylo Česko na podobnou situaci vůbec připravené, začátek pandemie zvládlo velmi dobře. Posléze bylo slyšet názory, že opatření při první hrozící vlně byla příliš razantní. Avšak v situaci, kdy nebylo dost informací o novém viru a onemocnění, které vyvolával, nebyly ochranné pomůcky, léky cílené na tuto infekci a samozřejmě nebyly vakcíny, to byl dle mého názoru správný krok.

2. Klasická karanténní opatření (distancování, roušky, omezení mobility) fungovala velmi dobře zpočátku, kdy jsme neměli v rukou nic jiného. Samozřejmě rychlá dostupnost účinných vakcín byla bezprecedentní. Poměrně rychle byly dostupné i preparáty, které snižovaly riziko vážného průběhu nákazy.

Co chybělo, byla včasná, srozumitelná komunikace ministerstva zdravotnictví směrem k obyvatelům. Tuto situaci zhoršoval výrazně populistický přístup k řešení pandemie vládou. Bohužel procházela naše republika čtyřmi volbami. Důsledkem chaotického přístupu k řízení pandemie byly například dlouho zavřené školy, nejdéle ze všech států. Zároveň, pokud by probíhalo v Česku vzdělávání/kampaň o přínosech očkování kontinuálně (i před pandemií a samozřejmě i po ní), mohla být ochota občanů se očkovat vyšší. Pak by též nebylo nutné ani zvažovat zavedení povinného očkování.

3. Přechodná fáze sounáležitosti a ochoty pomáhat byla krásná, ale trvala, jak už to bývá, jen omezenou dobu. Určitě pandemie přispěla k získání zkušeností lékařů, sester a dalších pracovníků ve zdravotnictví. Co nám covid vzal, důvěru v odborníky a důvěru v preventivní opatření, tedy jak karanténní, tak především ve vakcíny. Důvěra v účinek vakcín, která je v posledních letech oslabována antivakcinačním hnutím, které šíří řadu dezinformací, a během pandemie utrpěla další oslabení.

4. Myslím, že vzhledem k 42 tisícům zemřelým spoluobčanům nelze říct, že dobře. Důležitější otázkou, na kterou neumím odpovědět, je, zda by se Česko vypořádalo s podobnou situací v budoucnu lépe.