Vražda Vranské a další „pomníčky.“ Vyšetřování zaprášených zločinů očima dokumentaristy

Bratislava, Československo. Osobní vlak č. 302 přivezl z Prahy podivné zavazadlo. Nikdo se k němu nemá. Po jeho otevření je jasné proč. Uvnitř je totiž hlava ženy, uprostřed páru uříznutých nohou. Kusy těla jsou zabalené do bílé látky. Kusy, které chybí, tedy trup a ruce, jsou později toho dne objeveny v rychlíku z Prahy do Košic. Policejní vyšetřovatelé zjistí, že jde o Otýlii Vranskou, slovenskou prostitutku, která žila v Praze. Kdo ji zabil, nemají tušení, a tak to zůstane celých dlouhých 90 let až do roku 2023.

Jak to, že teď už s velkou pravděpodobností víme, kdo byl vrahem?
Musím říct, že tohle je spíš otázka na jednoho z nejlepších policejních historiků Radka Galaše, současného ředitele Muzea policie ČR, který za zveřejněním stojí. Není sám, ale je takovým motorem.

S Radkem jsme si o tom povídali před mnoha lety. Dokonce si myslím, že mu tehdy ten nápad – ale opravdu jsem to s Radkem ještě neprobíral – podsunula naše tehdejší kolegyně scénáristka, nynější hejtmanka Středočeského kraje Petra Pecková. Dostala od nás do pořadu Tísňová linka, který se vysílal v České televizi, výjimečný případ, a to byla právě Otýlie Vranská. Tento případ byl pomníkem československé kriminalistiky, takže ten jsme nemohli pominout. Tenkrát nám vyprávěla, jak jsou pořád na kufru, který je vystaven v muzeu, ty krvavé skvrny. Snad i říkala, že v rukou Otýlie Vranské viděla i vlasy – to jsou nepodložené informace, jen tak vzpomínám. Ale není to nic neobvyklého, tehdy za první republiky se takové „věci“ dávaly do obálky a zakládaly do spisu. Petra tenkrát říkala Radkovi, jestli by se z nich nedalo vzít DNA. Osobně si myslím, že to byl takový popud, ale jinak se tím případem Radek zabýval od té doby, co otevřel oči. Je opravdu taková chodící kronika československé, potažmo české kriminalistiky. Myslím, že už tehdy mi říkal, co teď na základě důkazů, které mohli získat, zveřejnili, takže mám pocit, že už si to myslel dávno.

Víme, kdo je vrah

Teď budu zmíněného Radka Galaše citovat: „Jsme na 80 procent přesvědčení o tom, že na vraždě se přímo a významnou měrou podílel rotmistr Josef Pěkný, a přímou účastnicí, ne-li spolupachatelkou, byla Antonie Koklesová.“ To byla jeho tehdejší milenka. Po 90 letech tu tedy máme jména dvou hlavních podezřelých. Usvědčilo je DNA?
Tam jsou samozřejmě ještě další věci. Rotmistr Pěkný měl například byt s vanou – což bylo v té době neobvyklé – a ten hned opustil, aniž by měl náhradní. Cestu Otýlie měli zmapovanou v podstatě po pěti minutách. To všechno mi Radek tenkrát vyprávěl. Vrátím se k tomu DNA – to je čím dál tím víc stěžejní. Určení DNA nebylo úplně automatické. Ještě za socialismu byla tuším jediná laboratoř, která to dokázala zpracovat, někde v Bratislavě. Postupně to doktor Vaněk a doktor Brouček začali dělat tady u nás, v kriminalistickém ústavu. Musím říct, že to bylo v plenkách. Ale je dobře, že se to už sbíralo i na začátku 90. let.

Teď budeme do pořadu Kriminálka zpracovávat jeden případ z roku 1992, který máme i v pořadu Legendy kriminalistiky, díl se jmenuje DNA, odložená spravedlnost, a v tom případu čeští kriminalisté dokázali po třinácti letech najít vraha. V obci Klučov byly tehdy zavražděny tři ženy, matka a dvě dcery. To se stalo takzvaným pomníčkem – tak policie označuje případy, které nedokázala vyřešit. Mnohdy třeba i tušila, kdo je vrah, ale nepodařilo se jí to dokázat. Středočeští kriminalisté tehdy založili skupinu detektivů, která se začala znovu vracet k případům, které nebyly vyřešeny. Tento případ byl tedy jedním z pomníků a jim se na základě rozboru DNA podařilo vraha najít a usvědčit. Ten musel být absolutně překvapený, žil jako „správný“ recidivista, to znamená, že zrovna seděl za znásilnění. Oni mu tenkrát odebrali DNA a právě proto, že v tom roce 1992 už se DNA odebíralo, a to jeho sperma se zmrazilo – protože tam pak nastal, to by pan doktor Vaněk popsal lépe, takový zlom a začalo se to jinak vyhodnocovat –, a tím ho dokázali po 13 letech usvědčit. To si myslím, že bylo tenkrát přelomové a od té doby je DNA už taková klasika – když policista přijede na místo činu a jsou tam nějaké biologické materiály, tak první, co se odebírá, je DNA. To tehdy nebylo.

Vraťme se k Otýlii Vranské. Tehdy, v těch 30. letech, přeci jenom překvapil svou neobvyklou brutalitou. Zmínil jsem ty dva kufry s rozřezaným tělem na dvou takhle vzdálených místech na Slovensku poslané vlakem. To se lidem muselo vtisknout do paměti. Posléze to bylo i zfilmováno. I po těch 90 letech se, když dokumentujete ty novodobé pomníčky, s podobnou brutalitou setkáváte. Jak to policejní vyšetřovatelé snáší?
Řekl bych, že v 90. letech byla brutalita častější, to se tu děly hrozné věci. Teď už to snad není až tak hrozné, i když asi záleží na úlu pohledu, co je brutalita. Například v Hradci Králové je případ Peca. Ten v 90. letech zabil sekerou manželku a dvě dcery. Bylo to hrozně brutální, pokud mohu použít tohle slovní spojení. Všichni operativci a vyšetřovatelé, včetně soudních lékařů, kteří tenkrát na tom místě byli, byli zaskočeni. Takže si myslím, že když je něco tak brutální, jako třeba případ Otýlie Vranské, tak i zkušení kriminalisté jsou z toho zaskočeni, i když si to přímo při vyšetřování nesmí dovolit, pouštět si na sebe nějaké dojmy. Ale myslím, že potom, když vraha dopadnou, tak si třeba přiznají, že něco takového ještě nikdy nezažili.

Jaké bývají impulzy k tomu, že policie takový případ po nějaké době, třeba těsně před promlčením, nebo po devadesáti letech, otevře?
Myslím, že žádný policajt – a teď naschvál používám tohle slovo – nemá rád pomníčky. Pokud vím, na tom případu Radkovi pomáhal i Pepa Lotes, bývalý šéf prvního oddělení pražské mordparty. Každý policajt, který odchází do důchodu, chce mít takzvaně čistý stůl. Nebo když se zrovna neřeší tolik případů, tak se vrací k těm starým. Ono to někdy pomůže. Říkají, že se na to podívají z jiného úhlu pohledu a najednou ve spise objeví něco, co přehlíželi, nebo ho dají přečíst mladšímu kolegovi, ten tam zase třeba najde něco jiného. Proto se k tomu všichni vrací. Myslím, že máme jednu z nejbezpečnějších zemí na světě, což je i díky dobré práci policie, právě díky takovým policajtům, kteří to nehází za hlavu. V podstatě je to taková policejní čest, aby měl čistý stůl a aby odhalil, třeba i po mnoha letech, co tenkrát odhalit nešlo.

Policejní metody

Systematické řešení pomníčků má na starosti policejní tým Tempus, který je pod policejním ředitelstvím. Baví se ti lidé i o živých případech? Dokážete se jim podívat pod ruku, jak pracují? Jak složité vůbec je se dostat k tomu, abyste dokázal zdokumentovat to, co oni dělají? 

Tempus si pamatuju, když ho zakládali, nynější osazení týmu Tempus už asi neznám. Pomníčky, co jsem jmenoval u Středočechů, vznikly daleko dřív než Tempus. Každé krajské ředitelství – protože vraždu jako závažný zločin řeší kraj – má něco takového, jako jsou pomníčky. Je samozřejmě těžké se dostat k policistovi tak, aby vám uvěřil. Máme takovou zásadu, že dokumentujeme případy, které nabyly právní moci. Jsou odsouzené a přes to nejede vlak, takže to, že někdo je vrah, tvrdíme na základě rozhodnutí soudu. Už pak tedy jenom dokumentujeme, jak k tomu policie došla.

Dostáváte i nějaké echo? Jezdíte s policisty ohledávat místa činu?
Děláme takzvané obhlídky. To znamená, že čas od času navštívím policejní ředitelství, dáme si kafe a moje otázka zní: je nějaký případ, kterým byste se chtěli pochlubit? To znamená, že nám případy sami nabízejí. Některé případy jsou tak zajímavé a známé, jako například brněnský případ Dahlgren, že se na ten případ zeptám sám. Strašně rád chodím s některými policisty na pivo, takže je pravda, že tam se o ničem jiném než o případech nebavíme. Tam často slyším o případech, které vím, že nemůžeme zpracovat. Někdy ale něco najdeme a začneme se po tom pídit. To jsou ty starší, a když mám štěstí, tak se ještě najde spis, protože je archivován.

Člověk, který chodí z policajty na pivo, určitě ví, že po nějaké době, když už nejde vyslechnout svědky a není DNA, se musí zvolit i jiné vyšetřovací metody. Které?
Čím dál víc se prozrazuje. Jako jeden z prvních případů jsme dělali případ z Hlinska, kde unesli malého kluka. Tam tehdy odvedli opravdu velikánskou práci vyjednavači. Myslím, že to byly devadesátky a to byl nějaký rusky mluvící člověk, nebo telefonoval s ruským přízvukem. Ani rodina, ani policie nevěděly, jestli ten dům nikdo nesleduje. Tatínek jel pro rohlíky a vyjednavači se schovali do kufru auta. Když zacouval do garáže, tak najednou byli vyjednavači v domě. Tenkrát jsme probírali, jestli to vůbec můžeme říct. Ptal jsem se, proč bychom nemohli – prý prozrazujeme policejní taktiku. Tak jsme šli stranou a pustil jsem jim film Vyjednavač, kde byly ty policejní taktiky poměrně detailní. Tak říkali ‚no jo, to je vlastně pravda‘. Takže jsme mohli prozradit, že se tam nechali zavézt v kufru auta, takže když únosce volal, seděli vedle maminky a kreslili jí tužkou na papír, co má odpovídat, takového pavouka, ano ne a tak podobně. To je tedy například policejní taktika, která je už dneska úplně jasná.

Víme, že se každý mobilní telefon dá sledovat. Když to začalo, tak jsme to také ze začátku nesměli ukazovat. Dneska už je to běžná věc, a v podstatě to první, co kriminálka dělá – nechá si udělat výpis z mobilního telefonu a zmapuje si, kde se oběť za posledních 24 hodin pohybovala. Je to natolik známá taktika, že už je ve všech seriálech, filmech a bylo by hloupé, kdybychom o tom nemluvili, protože by nám o nikdo neuvěřil. Takže ano, jsou určité policejní taktiky, které nejsou známé, a ty neprozrazujeme. Ale když jsme začali Otýlií Vranskou – klasická policejní práce při vyšetřování vraždy se v podstatě nemění. Ta byla stejná za Rakouska-Uherska, za první republiky, za socialismu, i teď a myslím, že bude stejná i dál. Vždycky bude hodně záležet na operativcích, které má vyšetřovatel kolem sebe – to je ten Bouše a podobní. Dneska se operativa musí umět pohybovat samozřejmě i na internetu, ale zároveň musí znát svoje prostředí, svůj region. Na tom si myslím, že to bude vždycky stát.

Takže se doteď setkáváte s klasikou, jako jsou daktyloskopie, otisky prstů, balistika, a tak podobně?
Určitě. Nebo jsou to nepřímé důkazy, je například pachová stopa. Teď zpracováváme jeden případ – syn, který zavraždil své rodiče, tvrdil, že v tom domě už čtyři roky nebyl. Policisté přijeli na místo, začala taková ta rutina, odebrali i pachové stopy a najednou vyhodnotili, že jim lže, když po pár dnech našli na klice zevnitř jeho pachovou stopu. I přesto, že jim tvrdil, že tam čtyři roky nebyl. Jak jsem říkal, pachová stopa je nepřímý důkaz, ale samozřejmě jim nahrává. Už alespoň vědí, že jim lže a že tam opravdu byl. A v momentě – to také známe ze seriálů –, kdy je uzavřený kruh nepřímých důkazů, tak to soud zpravidla uzná jako přímý důkaz.

Další pomníčky

Do debaty jste přinesl takové zajímavé slovo „pomníčky“. Kolik takových pomníčků ještě v šuplících české policie je? Asi nemůžeme kvantifikovat, ale o těch známých, o těch se asi ví, ne? Třeba vražda Mrázka.
Je pomníček a pomníček. Někdy opravdu nevíte. Někdy policisté vědí, ale nenašli důkazy, a přes to vlak najede. Zpravidla když chybí oběť, tak nemůžete říct, že byl ten člověk zavražděn. Vražda Mrázka je jeden z případů, do kterého se nechceme pouštět, protože tam to zavání vyššími patry. To bych nechal na jiných investigativních novinářích, a oni se toho ostatně chopili a myslím, že ne špatně. Pár pomníčků má určitě každé ředitelství, ale řeknu vám upřímně – když pomineme Mrázka, tak mě nenapadá žádný velký, slavný pomníček.

… něco, co by se vám honilo hlavou před spaním, že byste to vyšetřování chtěl zpracovat? Napadá mě třeba bombový útok na Staroměstském náměstí v roce 1990, ten taky nebyl vyšetřen.
Nebyl. Nebo Procházka. 

To je co?
To je člověk, který ukradl půl miliardy, a dodnes nebyl dopaden. Tento případ jsme zpracovávali jen málo, protože k tomu z našeho pohledu nic moc není. Pracoval v bezpečnostní agentuře, kde o víkendu s najatou dodávkou ukradl půl miliardy. Myslím, že to je největší loupež u nás. Když se to zjistilo, tak už odlétal z Frankfurtu, kde ho vyfotila kamera – drží v ruce kufr, kam by se půl miliardy rozhodně nevešlo. Ty peníze tedy musely zůstat někde tady, ale nikdy se nenašly. A Procházka si chodí po světě. „Lovci lebek“, tedy to oddělení na policejním prezidiu, mi říkali, že ho stejně jednou dostanou. Kdo ví, jestli ještě žije. Rozhodně je to takový pomníček, ale říkám si, kde jsou ty peníze…

V podcastu byly kromě zvuků z Českého rozhlasu využity zvuky z České televize, CNN Prima News, iDnes.cz, TV Nova, iVysílání: Hříšní lidé města pražského, epizoda Otisky prstů (ČST 1968) Jiřího Sequense st., a youtubových kanálů: 30 případů majora Zemana, epizoda Kvadratura ženy (ČST 1976) Jiřího Sequense st. – My channel, a Hříšní lidé města pražského, epizoda Štědrý večer pana rady Vacátka (ČST 1972) Jiřího Sequense st. – Filmy Česky.