Co vedlo k prestižní novinářské ceně? Lenka Kabrhelová netypicky hostem vlastního podcastu

Lenko, vítej ve svém podcastu a gratuluju! Chtěl bych Ti na úvod pustit jeden klip. Zajímalo by mě, jestli si vzpomeneš, z jakého roku by to mohlo být?
Děsím se.

Tady zním hrozně nešťastně.

Vzpomeneš si, kdy se tento příspěvek vysílal?
V nějaké neskutečně dřevní době. To muselo být 2001, myslím, že to muselo být 2001. Tehdy jsem pracovala ve zpravodajské směně v Čro, v zahraniční redakci. A toto bylo z fóra 2000. K tomu se váže jedna hrozně roztomilá vzpomínka, protože tam jednou z hlavních hvězd, těch myšlenkových celebrit byl Dalajláma, přijel tehdy do Česka už poněkolikáté. A já jsem dostala za úkol jít a ptát se Dalajlámy. Pak jsem o tom také měla vstup, byla jsem úplně zoufalá. Vůbec nic jsem samozřejmě neuměla. Všichni na mě byli strašně hodní. Byla jsem tam s Evou Hůlkovou, která pokrývala každý rok Fórum 2000. A s Honzou Bumbou. Celé to bylo hrozně rychlé, bylo mi to trapné a říkala jsem si – musím se přece zeptat na něco zásadního o Tibetu, na což tam vůbec nebyl prostor. A pořád jsem trpěla tím, že přece se nebudu ptát, jak se vám líbí v Praze, nebo tak něco. A on potom v jednu chvíli šel takovým špalírem, byla tam s ním Eva Hrnčířová z České televize, tak přiskočila s mikrofonem a na něco se zeptala, já jsem se pak taky snažila přiskočit s mikrofonem a na něco se zeptat. A on asi viděl, jak jsem nešťastná. Fakt šel a něco mi odpověděl. Už vůbec nevím, na co jsem se ho zeptala. A normálně mě pohladil po tváři. Přišel ke mně, pohladil mě prstem. Zjevně se mnou měl soucit.

Nebo to bylo požehnání?
No, to je také možné.

Proč ses po studiích na pražské žurnalistice rozhodla zrovna pro rozhlas, noviny tě nelákaly?
Já jsem dokonce studovala tisk, ale byla to trochu náhoda, řízení osudu, když budu fatalista. Přišel za mnou můj kamarád a tehdy kolega také z univerzity, Honza Rozkošný – novinář, který působí aktivně, teď ho známe všichni z DVTV – a říkal: „Hele, tady v rozhlase jsou zajímavé praxe při zpravodajské směně. Nechceš tam se mnou také jít?“ Společně jsme tam nějak šli. Já jsem začala pracovat na víkendových směnách v té zpravodajské směně a byly to takové pomocné příslužby, pracovalo se ještě s pásky – to bych tady neměla vůbec říkat. To mě kvalifikuje do role dinosaura, ale natáčely se zpravodajské vstupy nebo zprávy se zpravodaji, kteří volali třeba příspěvky ze zahraničí, nebo se vytelefonovávaly různé reakce.

Museli jste na ten pásek sehnat někoho, kdo vám okomentoval nějakou situaci ekonomickou nebo něco takového. A já už jsem potom automaticky tíhla více tomu zahraničí, až jsem vlastně šla do zahraniční redakce naplno, když jsem dokončila univerzitu.

To jsi mi sebrala další otázku, proč jsi zakotvila od začátku v zahraniční rubrice. Investigativa, domácí politika, to tě nelákalo?
Já tušila, že se na to zeptáš. Tehdy jsem přemýšlela, jestli nemám jít do domácí redakce, ale od začátku mě to táhlo k tomu zahraničí. Vlastně moc nejsem schopna identifikovat proč, ale svoji diplomovou práci jsem nakonec věnovala situaci pokrývání arabských zemí. Prostě jsem si vybrala nějaké takové téma. To mě vedlo skrze jednoho kamaráda, kterého jsem měla z Jemenu. A přišlo mi neuvěřitelné, jak se strašně málo mluví o islámském světě. Ale samozřejmě jsem nevystudovala arabistiku, takže jsem to brala vyloženě jen z toho mediálního, v tu dobu asi samozřejmě značně naivního hlediska. To bylo těsně před rokem 2001. A bylo vůbec zajímavé, že to téma se dostalo obrovsky do médií vlastně pár měsíců poté, co jsem odpromovala. To bylo zajímavé.

Takže v tom nebyla touha od dětství cestovat, vidět jiné kraje?
To asi jo, určitě. Já jsem pátrala, pocházím z učitelské rodiny, doma jsme měli takové staré mapy třeba Afriky. A pamatuju si, že jako dítě jsem si je ráda rozbalovala, hledala jsem tam. Dokonce si myslím, že jsem jednou rodičům oznámila, že budu studovat svahilštinu. Pak to byl arabistika, pak něco takového. Měla jsem takové touhy, ale do toho jsem měla spoustu jiných tužeb typu stát se veterinářkou a tak. O tom jsem pak přemýšlela, ale nakonec to skončilo tady v rozhlase.

Ale stejně tak si mohla zamířit do televize?
To je klidně možné. Ale zároveň já jsem se fakt pohybovala okolo toho rozhlasu, ten v naší rodině v těch 80. Letech hrál svou roli. Pamatuju si, že v u nás zněl Zápisník zahraničních zpravodajů. Myslím, že to bylo v sobotu nebo v neděli v poledne.

Teď skočíme trochu v čase, po roce 2002 tě posluchači nějakou dobu na vlnách Českého rozhlasu neslyšeli, protože jsi odešla do české redakce BBC. Vysílala jsi z Londýna i z Prahy. Jaká témata jsi tam zpracovávala?
Nejrůznější. Já jsem tam také prošla celou řadou rolí. Četla jsem zprávy na začátku, potom jsem moderovala. To byla moje dominantní role – ranní blok zpravodajství a odpolední blok zpravodajství. Ale také jsme k tomu měli různé reportážní služby. A pamatuji si, že jednou právě kolega Honza Rozkošný, který tehdy byl editor a naše cesty se tam znovu setkaly – i když v jiné redakci – dal za úkol, abych jela pokrýt mistrovství České republiky v orbě. Takže jsem naskočila do auta a jela kamsi do Náchoda. Byl to denní výlet a musela jsem odevzdat dlouhou reportáž na konci dne. To bylo docela náročné a hrozně zábavné. Dozvěděla jsem se toho strašně moc o orbě, ale samozřejmě to byla BBC, takže to nešlo jen tak odjet a říct, že tam je MČR o orbě. Takže já se tomu snažila potom dodat nějaký sociologicko-společenský přesah. Co všechno orba může znamenat. Bylo to velmi zábavné a také se tam podařilo propašovat písničky.

Jak dlouhá ta reportáž byla?
Myslím, že byla asi sedmiminutová, strašně dlouhá… Ale to bylo jen kvůli tomu, že jsem přijela tak na knap, už to nešlo zkrátit v tu chvíli. Vyráběla jsem to těsně před tím, než to šlo do vysílání. Bylo to docela drama.

V roce 2008 jsi odjela jako zpravodajka Českého rozhlasu do Ruska a první věc, kterou jsi tam pokrývala, byla smrt Alexandra Solženicyna, následovala válka v Jižní Osetii. To je docela ostrý start, stihla sis vůbec vybalit?
Ne, já jsem přijela a opravdu vzápětí přišla takto zásadní událost. A teď v ruském kontextu to byla několikadenní záležitost. Alexandr Solženicyn zemřel, začala tryzna. A trvalo to, než byl pohřeb.

Takže několik dnů jsem se věnovala tomu temnému tématu. Ještě si pamatuju, že byla hrozná zima – bylo to na začátku srpna 2008 a já jsem tam seděla v prázdném bytě. Ono je to možná dodneška ještě slyšet na těch záznamech, že tam kolem mě je hrozné echo…

No a vzápětí začaly boje v Jižní Osetii, což je část gruzínského území. V tu chvíli už se tam dlouhodobě několik měsíců zvedalo napětí mezi Gruzií a Ruskem. Bylo to asi tak čtvrtý den mého působení v Moskvě, gruzínská armáda začala ostřelovat to jihoosetínské území. Čekalo se, jestli se do toho Rusko vloží. A ono se do toho opravdu vložilo, takže jsem okamžitě začala řešit, jak se tam přesunu, kam pojedu, z jaké strany. Z ruské strany tam je na hranici Ruska a Gruzie Severní Osetie, sousední region s tou Jižní Osetií, odtamtud to v tu chvíli nešlo. Takže jsem se jako drtivá většina novinářů z Moskvy snažila naskočit na první letadlo. Opravdu jsem to stihla. Letěla jsem tím posledním letadlem, koridor se pak zavřel, už to moje letadlo odklonili do Arménie. Takže jsem se ocitla v sobotní ráno v situaci, kdy už se v Gruzii začalo bombardovat. Ruské letouny v tu chvíli, jak už jsme věděli, bombardovaly gruzínské území i za Jižní Osetií. Tak jsem se v Jerevanu snažila dopravit z Arménie do Gruzie. Provázelo to neskutečné množství různých historek. Ale důležitá věc, že jsme se vlastně dali do takového partnerského profesionálního týmu s jedním kolegou z The Financial Times Charlesem Cloverem. A to jsou fakt přátelství, která potom zůstávají. Já jsem z toho neskutečným způsobem vytěžila, protože on byl strašně zkušený reportér, který předtím absolvoval misi v Afghánistánu, v Iráku. Byl opravdu zkušený ve válečných konfliktech. Já jsem předtím absolvovala ještě v BBC trénink do těch nepřátelských prostředí, ale měla jsem to hodně na papíře, všechno jsem to potom porušovala. Praxe člověku ukáže…

To byla pro tebe tedy první válečná zkušenost?
Byla. Taková nečekaná. No a pak jsme tam dojeli a opravdu jsme se pohybovali mezi hlavním městem Gori, kde se neválčilo, tam ta válka nebyla, bylo tam samozřejmě cítit napětí.

To byla to fakt zvláštní zkušenost, musím říct. A pochopitelně hrozně dramatická a zároveň smutná, protože když jsme pak tam mluvili s lidmi, kteří byli u té hranice, tak to bylo tragické, pochopitelně. Zažili bombardování, byli nuceni utíkat ze svých domovů.

Další, to byla novinářská trochu frustrace, protože do samotné Jižní Osetie nebylo možné se z té Gruzie dostat. Tam už potom opravdu vedla fronta a skrze tu „jihoosetínskou hranici“ se dostal jeden kolega, další dobrý kamarád z té doby, Shaun Walker, který pracuje pro The Guardian, a toho tam unesli. Ten tam strávil celý jeden den, jihoosetínské milicionáři se ho chopili, a dokonce v jednu chvíli předstírali, že ho zastřelí. Trošku to vypadalo jako z toho hostile environment, z toho tréninku pro ta nebezpečná prostředí, takže selanka to nebyla.

V roce 2009 svět řešil plynovou krizi a Česká republika předsedala Evropské unii. Co to znamenalo pro české novináře v Rusku, dostala ses blíž té „velké politice“?
Dostala. Jinak by tam samozřejmě na českého novináře nikdo nehleděl, ale tam se to hned od 1. ledna, kdy se ty kohouty zavřely, začalo řešit na evropské úrovni, protože to postihlo celé množství unijních zemí. Vyrazila tam mise vedená tehdejším českým premiérem z ODS Mirkem Topolánkem, protože Česko bylo předsedající země EU. A my coby čeští novináři jsme se tím pádem dostávali do předsálí těch největších jednání. Funguje to tak stejně jako na jiných světových událostech tak, že jsme se akreditovali někam, podařilo se nám to, byli jsme tam třeba s těmi největšími ruskými médii, s největšími těmi celosvětovými médii typů agentura Reuters, AFP a tak dále. Coby novináři z „té“ České republiky, která vedla tu delegaci, jsme měli právo tam být také. Znamenalo to, že třeba před jednáním jsme se dostali opravdu k dlouhému oválnému stolu. Na jedné straně byla ruská část delegace, na druhé straně ta unijní česká delegace ještě s nějakými evropskými představiteli. Ti seděli naproti sobě a seděl tam Vladimir Putin, tehdejší ruský premiér a byla tam docela neskutečná atmosféra. Bylo vidět, že z něj skutečně vyzařuje, asi můžeme říct, charisma. Tehdy jsem byla v Rusku tři půl roku, ale člověk velmi rychle pochopí, že tady skutečně máte co do činění se zemí, která už nemá status velmoci, ale chce ho znovu docílit, a funguje i v jiném rozměru uvažování, než fungovala ta česká delegace.

Máš vůbec představu, kolik jsi toho po Ruské federaci a okolních zemích nacestovala?
Já jsem si někde schovala letenky, ale na kilometry jsem to už vůbec nespočítala. Hodně.

Takže ty máš velký archiv, ve kterém jsou jednotlivé lístky?
Já bych to asi neměla říkat, já mám doma nevybalené krabice, do kterých jako úplně nemám odvahu proniknout, protože pak jsem neměla čas na vybalení, ani když jsem se vrátila z Ruska, takže už zůstaly někde v archivu. Ale jezdila jsem hodně, protože zpravodaj, který je v Moskvě, byl zodpovědný a stále je zodpovědný za celé Rusko, což je devět časových zón. Umíš si představit, kolik toho je. A zároveň za střední Asii a za postsovětské republiky, tehdy jsme si to podělili, že Petr Vavrouška, který byl zpravodaj v Polsku, obstarával pobaltské republiky a Ukrajinu. Takže toho jsem já byla zbavena, ale jezdila jsem na Kavkaz – Arménie, Gruzie, Ázerbájdžán, do Střední Asie – to je další segment, který je dál, tak to byl Kyrgyzstán, Turkmenistán, Uzbekistán.

V archivu našli takovou roztomilou reportáž.

V televizi se tomu říká standup.
I v rozhlase se tomu říká stand up. Stand up z koně. Tím jsem se pyšnila. Mně ty standupy moc nešly, tak jsem se snažila. To zní úsměvně, ale Turkmenistán byl hrozně strašný a temný výlet. Já jsem byla pyšná, že se mi tam v tu chvíli podařilo dostat, protože novináři se tam vůbec nepodívali. Byl to v tu chvíli, a stále to myslím platí, jeden z nejautoritářštějších režimů na světě, který naprosto tvrdě trestá jakoukoliv opozici, kde byla v tom směru tragická situace, co se týče lidských práv. Zároveň je to země, která disponuje velkým nerostným bohatstvím, vývozem ropy a plynu. Právě na to konto jsem se tam dostala, tam probíhalo nějaké jednání, které se týkalo právě dodávek plynu, byla tam Česko-turkmenská byznys delegace. Žádní novináři z Moskvy se tam pořádně nemohli dostat, protože turkmenské úřady velice striktně kontrolovaly, jací západní novináři se tam dostanou. Já jsem se na to hrozně připravila. Chtěla jsem se samozřejmě setkat s lidmi, kteří by mně řekli jinou než tu oficiální linku. I o tom, jak to v Turkmenistánu vypadá. Dodneška si to trochu nesu jako velké poučení, pocit, že se mi nezdařilo z toho vytěžit to, co bylo možné, z nějakých jasných důvodů. Protože na mě nastoupila ta tajná policie okamžitě, jak jsem zahájila tu cestu, nějak jsem propadla tím sítem, takže mě nekontrolovali hned, když jsem přijela, stihla jsem mluvit s jedním disidentem, který v tu chvíli pracoval ve škole jako učitel, ale vůbec mi v tu chvíli nedocházelo, že ho budou sledovat. Pochopitelně hned sledovali mě a potom mě obvinili z toho, že zastrašují místní obyvatele. Ale skončilo to tím, že turkmenské bezpečnostní složky, ta tajná policie na mě dohlížela neustále. Takže oni mi ráno volali do hotelu: „Dobrý den, Léna. Tak kam jdeme dnes, co natáčíte?“ Já jsem nemohla jít za těmi svými zdroji. Takže jsem vymýšlela různé varianty, o čem by se dalo natáčet. Jedna z nich byl Achaltekinský kůň, protože to je opravdu proslulé plemeno.

Budeme-li pokračovat v krasojízdě, bylo to pestré i tematicky. Musela jsi pokrýt kulturní události, volby, výkyvy počasí a třeba také sport. Ty jsi prý stopovala Jaromíra Jágra hned na dvou kontinentech?
No, jedna z mých prvních cest v Rusku vedla za Jaromírem Jágrem do Omsku.

Byla jsi úspěšná?
Nakonec ano. My jsme tehdy spojili síly s kolegou, tehdejším zpravodajem ČT Josefem Pazderkou, společně jsme se vydali za Jaromírem Jágrem. A nakonec jsme ho opravdu vyzpovídali.

To mělo docela zajímavé souvislosti, protože Jaromír Jágr tam přijel jako hlavní hvězda nové kontinentální hokejové ligy (KHL), tehdy vznikala, a byl to speciální projekt, bylo to už po finanční krizi 2018. Stále to bylo v době, kdy Rusko bylo opravdu ta nastupující, rozvíjející se ekonomika, která má neskutečné příjmy z vývozu ropy a plynu, snaží se získat nějaké své místo ve světové scéně a používá k tomu i metody typu zavádění, alespoň se na tom shodovali odborníci, že to byla taková soft power, nová KHL, která má přebít americkou NHL. Takže přivést si jednu z hvězd NHL byla tehdy obrovská věc a my jsme na to konto jeli za Jaromírem Jágrem, ale pak jsem ho tedy musela stopovat i na druhém kontinentu. Když jsem se o několik let později ocitla ve Spojených státech, byl už Jaromír Jágr zase zpátky v NHL, tam jsem s ním mluvila na několika místech, v New Jersey si myslím, a pak dokonce u bazénu na Floridě.

Tam si to Jaromír Jágr pochvaloval, že tam je dobře, což mně přišlo legrační, protože tam bylo 30 stupňů, ale pak se šlo na stadion, kde byla zima a hrál se hokej.

Tím jsme se krásně přenesli na druhý kontinent. Z Moskvy jsi odletěla na zpravodajský post do Washingtonu. Odtamtud jsi pokrývala třeba nepokoje ve Fergusonu v roce 2014 nebo v Baltimoru o rok později. Ale třeba i imigraci z Mexika nebo uvolňování vztahů s Kubou. Co je pro tebe nejsilnější nebo i nejnebezpečnější moment z té doby, který si vybavíš?
Ty protesty proti systémovému r asismu, které se tehdy začaly odehrávat jako reakce na události ve Fergusonu, kde bělošský policista zastřelil osmnáctiletého mladíka Michaela Browna, tak ty byly docela velké. Vlastně to pokračovalo a vidíme, že to vrcholí teď. Je to dlouhodobé téma, o kterém se americká společnost, nebo určitě jedna její část snažila mluvit, druhá část se o ní moc mluvit nesnažila. Tehdy tam vyvřely problémy, které jsou dlouhodobé, trvají až do teď. Možná dramatičtější to bylo tehdy v Baltimoru, kde opravdu byly pouliční nepokoje.

Ale hlavně bylo silné, když jste s těmi lidmi mluvili, když máte možnost mluvit s příslušníkem třeba i mladé generace, kteří byli radikálnější, a starší generace – a ono se to protínalo. Já jsem potom pokrývala třeba i dopady po střelbě v Charlestonu, kde bělošský mladík zastřelil několik černošských občanů přímo v kostele během bohoslužby, to vzbudilo samozřejmě obrovskou vlnu emocí a vzrušení a hlavně to oživilo tu debatu. Tehdy tam dokonce přijel i tehdejší prezident Barack Obama. Vím, že to byl obrovský silný moment, když on tam v tom kostele zpíval píseň Amezing Grace. To se Spojené státy opravdu docela chytaly před obrazovkami za srdce. Byl to ohromně emocionální moment. A pamatuju si, to se tak skládaly dohromady i ty zážitky z těch předchozích protestů, kde jsem mluvila s jednou expertkou na rasismus, byla to afroameričanka, Muriel Brown se jmenovala, mluvila o tom, jaké to je, když celý život žijete segregovaní. Teď už samozřejmě segregace neexistovala, ona opravdu mluvila o tom, jaké to bylo v těch 60. letech, a když trávíte celý život v uspořádání, kdy vám jedna část společnosti dává najevo, že nejste rovní, že nejste stejný člověk. Tak to byly opravdu momenty, které musím říct, že se musely dotknout kohokoliv.

Z redakce v Praze, tedy z Vinohradské třídy číslo popisné 12 by se mohlo zdát, že třeba téma Oscarů, o kterých jsi několikrát reportovala, musí být za odměnu. Je to opravdu tak, nebo to zdání klame?
Je to za odměnu v tom, že to je zajímavé téma, a zároveň to je úplně stejný stres jako cokoliv jiného. Jednou jsem tam dělala nějaký seriál celý týden a byla jsem v nervech, jestli seženu reportáž na další den. A dozvěděla jsem se spoustu zajímavých věcí. Hlavně člověk pochopí, jaký to je obrovský byznys a co všechno to má za různé aspekty toho, že ten byznys funguje. Téma rasismu nebo společenské a rasové nerovnosti proniklo i Oscarů. Jeden rok měli hashtag „Oscary, tak bílé“. Ostatní, nebyli odměňováni dlouhodobě, začalo se poukazovat na to, že prostě někteří filmoví tvůrci nejsou nakonec za svoji práci odměňováni, nebo se vůbec nedostanu do těch velkých mainstreamových produkcí, že tam prostě také existuje ta disbalance.

Totéž se řešilo ve vztahu k ženám – k autorkám, tvůrkyním, režisérkám. Já jsem tam třeba mluvila s pánem, který šil košile všem těm hercům, to bylo zajímavé, když mi vykládal, jak se šijí košile, aby byly perfektní a konkurovaly všem největším módním tvůrcům. Takže zajímavé to rozhodně bylo.

Obrátíme list. Z Ruské federace i Spojených států jsi reportovala o mnoha volbách, i těch prezidentských. V roce 2012 v Rusku zvítězil Vladimir Putin, v roce 2017 ve Spojených státech Donald Trump. Co bylo na pokrývání těchto dějinotvorných událostí nejnáročnější?
Tam byl zajímavý moment hlavně v tom, že ve Spojených státech se na rozdíl od Ruska opravdu do poslední chvíle nevědělo, kdo zvítězí. A to samozřejmě měnilo i to, jakým způsobem všichni o těch volbách uvažovali. Takže v Rusku se neslo to pokrývání spíš ve stylu toho, že jsme mluvili s příznivci Vladimira Putina, ale také s jeho odpůrci, jejichž protesty byly potlačovány, a to i v době, kdy už byl Vladimir Putin inaugurován. Ty protesty byly docela velké a měly docela dramatické konsekvence pro ty, kteří se jich účastnili – zatýkání atd. Ve Spojených státech samozřejmě nic takového nebylo. Tam ta kampaň prostě funguje jako obrovský politický kolos. Je to vlastně veliká událost, která trvá rok a půl. Tam je náročné pro zpravodaje jakéhokoliv média z jakékoliv jiné země, než jsou Spojené státy, vysvětlovat tomu svému publiku, proč je to důležité rok a půl? Proč se ta věc řeší rok a půl a proč se třeba neřeší poslední šest týdnů před volbami, jako to je řekněme u parlamentních voleb v Británii. Ale bylo to hrozně zajímavé. Já jsem projela opravdu velké množství Spojených států během té předvolební kampaně. Bylo to neskutečně náročné. Já si pamatuju, že jsem potom při odevzdávání daní vypočítala, kolik dnů jsem strávila ve Washingtonu a půl roku jsem strávila mimo Washington, že jsem měla napočítáno přes 183 dnů, kdy jsem byla někde jinde. Byl to hodně kočovný život. Ale bylo to tedy velice zajímavé. Bylo to hrozně intenzivní a tehdy to samozřejmě bylo definované tím, že Donald Trump přišel jako jeden z 15 kandidátů Republikánské strany, pak prostě pronikl do čela těch republikánských nominací. A už jen pokrývat stranické sjezdy, které byly v červenci, vždy jsou tradičně v červenci toho volebního roku, tak i ten sjezd Republikánské strany, kde tedy vyhlásili Donalda Trumpa nominantem, tím, kdo bude reprezentovat stranu, ucházet se o prezidentský úřad, to bylo opravdu docela zásadní politická událost, ale i podívaná. Vlastně bylo zajímavé zkoumat i reakce v rámci Republikánské strany. Vidíme, že to všechno má své důsledky a konsekvence dodnes. A totéž potom v Demokratické straně, kde tehdy nominaci zcela hladce vyhrála Hillary Clintonová. Ale víme, jak ty volby potom za pár měsíců dopadly. Přišla nová politická realita, kterou asi málokdo čekal i v samotných Spojených státech.

Když ti skončil americký post, tak jsi ještě ve Spojených státech zůstala, protože jsi byla vybrána na stipendijní program Nieman Fellowship na Harvardově univerzitě. Čím ses tam zabývala, mohla sis dovolit odpovčívat s nohama nahoře?
Ne, úplně nohy nahoře tam nebyly, ale byl to opravdu takový velký dar. Nás tam bylo 24, 12 novinářů ze zahraničí, 12 novinářů ze Spojených států. Cílem bylo nějak nás propojit a přimět nás všechny k tomu, abychom reflektovali svoji novinářskou kariéru. Většinou to už jsou lidi někde veprostřed svého profesního života, takže už měli co reflektovat. Já jsem se tam zabývala tím, abych nějak dala dohromady novinářské zážitky z Ruska, ze Spojených států. Výběrové řízení jsem absolvovala těsně ve chvíli, kdy se odehrály ty volby ve Spojených státech, takže jsem se tam snažila zreflektovat to, co ostatně všichni novináři v tu chvíli, tu rostoucí polarizaci a to, jak vůbec k těm čtenářům, posluchačům, divákům máme mluvit, aby se dále nehloubily příkopy, aby se nějak zacelovaly. Obávám se, že odpověď na toto nemá vlastně ještě nikdo v tuto chvíli. A ostatně bez tohoto stipendia si myslím, nebo bez tohoto fellowshipu, by asi možná ani Vinohradská 12 nevypadala tak, jak vypadá, protože spousta z toho přemýšlení, které my se snažíme uplatňovat třeba i co se týče obsahu, ale i možná i formy a komunikace s lidmi, tak ta vznikala tam, protože ten intenzivní rok spočíval v tom, že jsme o tom s těmi 23 dalšími kolegy hodně často a hodně dopodrobna mluvili.

Takže když ses vrátila do Prahy, tak jsi měla velmi jasnou představu, jak má vypadat zpravodajský podcast, o čem jsi nás tady vzápětí přesvědčila?
Snažila jsem se. Asi úplně přesnou ne. Důležité je myslím říci, po všech různých peripetiích, tak ty ses na tom také podílel, ostatně název je tvůj, Vinohradská 12.

Děkuji, prosím o copyright...
Ta debata byla docela dlouhá a byla plná různých argumentů, takže ta cesta k Vinohradské trvala hodně měsíců. A když potom v dubnu vznikla, také důležité říct, že to byl opravdu projekt, který vznikal na zelené louce, že sice to byly procesy, které známe z rádia, protože jsme všichni rozhlasoví tvůrci a ty pocházíš z on-linu, takže jsi do toho vložil hodně ze své onlinové a novinářské obsahové zkušenosti, ale jinak ten samotný proces práce, co budeme kdy dělat, jak budeme ty rozhovory natáčet, tak to opravdu vznikalo na zelené louce. Myslím, že je to trochu slyšet teď zpětně, když se na ty díly člověk podívá.

Máme tady ukázku z prvního dílu. Tématem byl tehdy Milan Kundera a jeho vztah k České republice. Jak moc se tvorba Vinohradské od dubna 2019 změnila?
Myslím, že se změnila formálně, že už jsme našli trochu lepší systém, jak pracovat efektivně, že jsme se sžili v tom týmu, protože ono také, to je důležité říct, nás je hodně, ale zároveň nás je dost málo. Je to samozřejmě velkolepé, že můžeme vyrábět hned tři za den tady v tom našem týmu plus ještě sound designér, ten každý díl, to je skvělá věc. Také si myslím, že to znát na tom podcastu.

Tři lidé denně pracují na jedné epizodě…
A pak sound designer pracuje na té zvukové podobě. Ale jinak já jsem jediný člověk, který je tu nastálo. Jinak lidé, všichni editoři, rešeršisté a právě i sound designéři, mají svoje vlastní povolání a jiné profesní úkoly, takže oni přicházejí třeba jen na jeden den, takže nás se tu vlastně střídá docela hodně. Myslím si, že je to jako zajímavý experiment z hlediska toho, jak ten tým si sedl, jak funguje, jaká je ta dynamika v každé té partě, když to tak řeknu, a v čem si myslím, že jsme se posunuli. Dělali jsme i speciál tady ve V12 o sound designu. To je ohromně zajímavá spolupráce s Martinem Hůlou, s Davidem Kaiserem i s Marií Čtveráčkovou. Je to fantastické, protože oni přemýšlejí o obsahu a zároveň o formě. Pro mě je to obrovský dar, že můžeme v takovém týmu pracovat.

Zhruba dva měsíce po startu Vinohradské 12, bylo to v červnu 2019, byl pozvaným hostem analytik sociálních sítí Josef Šlerka. Měli jste si spolu povídat o šíření nenávisti na Facebooku, ale ten rozhovor se uskutečnil za dost dramatických okolností.

Já jsem ten díl odmoderovala se zlomenou rukou. Šla jsem Josefa Šlerku vyzvednout do vrátnice ve Vinohradské. Sklouzla jsem se na marmoleu přímo před dveřmi naší kanceláře, kde byl mokrý koberec, my jsme si toho nevšimli, já jsem se smekla a zlomila jsem si loket. Tak jsem přišla zase zpátky za kolegy, za Matějem Válkem editorem a Zuzkou Kubišovou, která rešeršovala ten díl a říkala jsem: „Já mám asi zlomenou ruku. Můžete někdo dojít Josefa Šlerku vyzvednout?“ Oni na to: „Jasně! Co ti tu dáme?“ Zuzka našla někde nějaký led. Vůbec nechápu, jak se jí to podařilo. Já jsem si omotala ruku svetrem. Normálně by to člověk zabalil a šel k doktorovi, ale my jsme neměli žádnou zálohu, protože to byl tak jako neskutečný rytmus, hrozně rychlý, že jsme vyráběli ty díly těch 15 hodin, protože jsme nevěděli pořádně co. Neměli jsme nic nashromážděno do zálohy, takže jsem věděla, že ten díl musím prostě odmoderovat. Takže přišel Josef Šlerka, kouká na mě zděšeně, co to je? Já jsem si sedla do studia s omotanou rukou, on mi musel nasazovat sluchátka na hlavu, protože už jsem s ní nemohla hýbat. Říkala jsem mu, že mám přesně tu půlhodinu toho adrenalinu, kdy to bude dobrý. A pak už to nezvládnu. Takže jsme se honem vrhli ten díl, nějak jsme ho odmoderovali, on odpovídal a pak mě poslal k doktorovi.

Protože o tom něco vím, tak chci říci, že tu zálohu nemáte ani dnes. Pořád jedete na krev. Už jsou to vlastně dva roky, v dubnu jste oslavili druhé výročí existence. Za ty dva roky jste dvakrát vyhráli v soutěži podcast roku. Stabilně patříte mezi nejposlouchanější české podcasty. Teď ještě cena Karla Havlíčka Borovského. Co ty ceny pro tebe znamenají, respektive znamenají vůbec něco?
Znamenají. Já si toho hrozně vážím. Jednak tedy v té ceně Podcast roku je to úžasné, protože lidé hlasují fyzicky, takže moc děkujeme za každý jeden hlas. A hlavně za to, že nás opravdu posloucháte. To je úžasné. Cena Karla Havlíčka Borovského musím říct, že pro mě znamená hrozně moc. Já jsem byla naprosto šokovaná, když jsem se to dozvěděla, vůbec jsem to nečekala. Fakt si toho hodně vážím. Pak, když jsem o tom přemýšlela, zároveň to na mě dopadlo. Trochu to bylo jako s tím fellowshipem v těch Spojených státech, je to hrozná zodpovědnost, že teď si nemůže člověk jen tak říct: „Balím to, prostě odcházím.“ Je to ocenění práce, což je úžasné, že si někdo myslí, že dělám dobrou práci, ale zároveň že to je závazek, že člověk v tom nasazení a síle bude dělat dále, tak to beru jako výzvu.

K tomu se přidávám. Nemůžeš to zabalit.