Politolog Barša: Pandemie covidu je první skutečně globální krizí, globálnější než obě světové války

Právě jsme se rozloučili s rokem 2020, který nám přinesl výzvy, jaké bychom si asi před 12 měsíci vůbec nedovedli představit. Nebo bychom si je představovali možná coby zápletku z nějakého dystopického filmu, ne z reálného života. V jaké formě načínáme rok 2021? Jsme koronavirovou krizí zásadně oslabení? Anebo naopak posílení, přinejmenším o vědomí toho, jak křehký ten náš svět je?
Já bych odmítal jakékoliv předpovědi. V prosinci jsme zažili oscilaci nálady, když se oznámilo, že se bude očkovat v Americe a potom v Británii. Před Vánoci zase přišla zpráva o nové mutaci toho viru, která by mohla oddálit definitivní vyřešení sanitární části krize… Ale určitě jsme uprostřed sanitární fáze a myslím si, že teprve teď si velká část z nás začíná uvědomovat, o co vlastně jde, že skutečně zažíváme velkou krizi, která bude mít dlouhodobé důsledky. A i když ta sanitární fáze skončí, teprve potom většina lidí pocítí ekonomickou krizi, která z toho bude plynout. Některé skupiny lidí v Česku a jinde ve světě jsou bezprostředně zasaženi, ale jiní, například státní zaměstnanci jako my, učitelé na vysokých školách, ne. Snad jen tím, že musíme učit online a nemůžeme učit normálně. Což neohrožuje naši existenci a naše zaměstnání. Zatímco tisíce, možná statisíce, ve světovém měřítku pak desítky milionů lidí jsou ohroženy na živobytí. To číslo se může ještě zvýšit ve s ekonomickými důsledky. Sanitární krize, doufejme, skončí, ale potom začnou ekonomické dopady na společnost jako na celek. Vážnost té krize, myslím, je už zřejmá doufejme všem.

Mnozí označovali nebo označují koronavirovou krizi za nejhorší globální krizi od konce druhé světové války. Myslíte, že můžeme jít v tom hodnocení tak daleko?
Já bych byl opatrný s tím „nejhorší“. V některých parametrech se to vůbec nedá srovnávat, jako například v počtu mrtvých nebo v materiální devastaci například Evropy v roce 1945. Ale v jiných aspektech už to srovnatelné je, například v zadluženosti zemí. To tedy spíš relativizuje to srovnání. Ale my říkáme první světová válka, druhá světová válka, tím chceme dát najevo, že to byly globální události. Jenže v obou konfliktech byste našli země nebo dokonce celé kontinenty, které byly alespoň z velké části uchráněny od těch válek. Ačkoliv politicky se jednalo o konflikty celosvětové. Koronavirová krize je skutečně první globální krizí v doslovném slova smyslu. Takřka všichni lidé na této planetě se s tím nějakým způsobem potýkají. Já jsem si to uvědomil na jaře, kdy v určitém momentu větší část lidstva byla v různých formách lockdownu. To je úplně neuvěřitelná věc. A každý, ať jsme kdekoliv na té zeměkouli, se na individuální úrovni potýkáme s důsledky a musíme nějak uzpůsobovat svoje chování atd. Z tohoto hlediska to má zcela jistě primát.

Co jsme se dozvěděli o povaze našeho globalizovaného světa? Kde jsou pro vás silné stránky, kde slabiny? Když se na to podíváte s tím skoro ročním odstupem od začátku té krize…
Krize znamená pád mýtu neoliberální globalizace. Doufám, že definitivní. Napřed asi musím říct, co byl ten mýtus. To je představa, že všeobecný blahobyt na této planetě se zajistí tím, že se budou lidé čím dále tím intenzivněji navzájem propojovat. Že bude čím dále tím intenzivněji a rychleji proudit mezi zeměmi a kontinenty zboží, lidé, kapitál, myšlenky. A že čím více tohoto pohybu bude a čím více budeme všichni na této planetě propojení, tím lépe se budeme mít. Toto, si myslím, padlo. Je to hlavní důsledek té krize. I ti, kdo tento názor zastávali, začínají mít pochyby a říkají si: „No, tak možná to není úplně pravda, někdy je dokonce lepší se nepropojovat a nezrychlovat ten pohyb lidí a zboží na naší planetě.“ Samozřejmě, to akcelerovalo určité procesy a hlavně uvědomění, které už nastalo před krizí. Minulé desetiletí charakterizovaly dva procesy, které ten mýtus nabouraly. Jednak to byl nástup neonacionalistů typu Trumpa a Bolsonara v Brazílii a Borise Johnsona v Británii atd., kteří každý svým způsobem v závislosti na konkrétní situaci svých zemí napadali aspoň některé aspekty toho globalizačního mýtu. Obhajovali národní suverenitu proti představě, že by se jejich společnost měla co nejvíc propojovat s ostatními. A druhým bylo, minimálně od roku 2015 od smlouvy COP21 z Paříže, rostoucí vědomí globálního oteplování. To nám říká, že neoliberální globalizace založená na fosilních palivech je vlastně neudržitelná. Pokud chceme zabránit klimatické změně nebo ji alespoň zmírnit tak, abychom zajistili nějaké důstojné prostředí pro přežití na té planetě, už se nemůže postupovat tak, jak se postupovalo. Kritika té globalizace započala už v minulém desetiletí a myslím si, že ta koronavirová krize bude takovým milníkem, který tu krizi globalizace ještě zvýší.

Na druhou stranu se nabízí otázka, jestli je takto zásadní problémy možné vyřešit jinak než zase globálně. Týká se to třeba právě toho koronaviru?
Jo i ne. Jestliže minulé desetiletí vyhrotilo konflikt mezi principem národní suverenity a principem globality, teď jsme v situaci, kdy z něj argumenty vlastně čerpají představitelé obou táborů. A myslím, že koronovirová krize ten konflikt ještě více vyostřila. Globalisté říkají: „Vidíte, to nás poučilo, že národní stát je sám bezmocný.“ Naopak obhájci národního státu, obzvláště těch velkých národních států, jako je USA nebo můžeme říci Čína, i když tam vzhledem k povaze toho režimu žádná diskuse neprobíhá samozřejmě, naopak mohou tvrdit, že ta suverenita je zachrání. Takže si myslím, že ty interpretace mohou mít úplně opačné a každý tábor si bere tu stranu krize, která se mu hodí. Podle mě je ve skutečnosti poučení z té krize takové, že potřebujeme jakousi koordinaci různých úrovní, na nichž se čelí té krizi. Národní stát zcela jistě zůstane ještě na dlouhou dobu základním garantem bezpečí v různých ohledech, včetně zdraví obyvatelstva. S tím se prostě nic nestane. Ale například v Evropě je úplně jasné, že národní stát jako ČR musí spoléhat na to, co zajistí EU. Když se například, s ohledem na masky nebo vakcíny, začalo mluvit o suverenitě Evropy, v těchto věcech Česko nemůže nikdy být suverénní. Není možné, aby nějaká česká firma sama vyvinula vakcínu. Když bude silná Evropa, jako blok ekonomicky silných států už si suverenitu v těchto otázkách zajistit může. Krize směřuje tedy spíš k tomu, že velké bloky budou posíleny, anebo tedy velké státy. Národní stát, pokud nemá víc než 300 milionů obyvatel jako Amerika, bude tváří v tvář takovéhle krizi bezmocný.

Dá se tedy říci, že koronavirová krize může působit spíš jako posilující prvek těch velkých celků, které ještě budou získávat na síle?
Určitě, určitě. Minulé desetiletí znamenalo krizi globálního systému v podobě, v jaké byl nastolen v 90. letech po pádu železné opony. Těžko se to teď vrátí zpět do těch 90. let, do systému, kterému bude vévodit americká supervelmoc spolu s dalšími západními státy napojenými na multilaterální systém OSN. Už teď se vynořují tři hlavní bloky, mezi kterými se to bude rozehrávat: Amerika, Čína a Evropa. A samozřejmě asijské státy typu Japonska nebo Jižní Koreje, které budou nějakým způsobem řešit, jak se vyrovnat s Čínou.

Toho by si měly být vědomé menší státy, kde zároveň může probíhat třeba lokální posilování nacionalismu.
U těch národních států je také zajímavé poučení, které ale musí mít otevřený konec. Je zajímavé sledovat, jak jsme všelijak oscilovali. Řada z nás si napřed myslela, že Německo to řeší dobře a Amerika úplně špatně. Někteří zase sympatizovali se Švédskem. A mezitím se to často převrátilo. Zajímavé je srovnání právě federálních států, jako jsou Amerika, Brazílie, Německo, a centralizovaných států typu Francie. V Evropě vidíme výhody i nevýhody centralizace na straně jedné a federalizace na straně druhé. Doposud bylo favoritem to Německo. To už se ale také začalo od prosince měnit, pokud si dobře uvědomuju. Najednou se začalo zdůrazňovat, že federální struktura vlastně neumožňuje Merkelové tak razantně prosadit určité věci. Takže si budeme muset počkat i na poučení z těchto aspektů.

Dá se říct, že koronavirová krize nastartovala celkový test toho, v jakém uspořádání fungujeme a urychlila změny?
Určitě. Jak globální, tak i uvnitř států.

Co se děje na ose mezi Spojenými státy, Evropou a Čínou, což budou ty tři důležité bloky? Ve Spojených státech se za tři týdny ujme vlády nový prezident Joe Biden. Jaký impuls podle vás nová americká administrativa vnese do globální dynamiky?
Jistě se bude snažit obnovit multilateralismus, který se Trump snažil úplně zničit. Tím mám na mysli všechny mezinárodní instituce jako OSN a kolem OSN, jako Světová zdravotnická organizace a další. Biden to říká a troufám si říct, že to myslí upřímně. Trump se je v podstatě snažil podkopat a zcela otevřeně říkal, že to je nesmysl, že Amerika na tom jen tratí a každý se má starat o sebe. Ale z druhé strany si musíme také uvědomit, že Biden bude mít svázané ruce. Jednak určité věci už jsou nezvratné. Také je třeba si uvědomit, že jeho vítězství nebylo úplně jednoznačné. Téměř polovička Ameriky volila přeci jen Trumpa. Biden, nehledě na to, že nebude mít možná dostatek senátorů atd., to ještě nevíme, bude každopádně podvázaný minimálně tím, že podle svých slov chce být prezidentem všech Američanů. Musí tak brát v úvahu i ty neonacionalistické názory, s nimiž se takřka polovička Ameriky ztotožňuje. Biden ale strukturální hledisko nemůže ovlivnit, protože se svět změnil. Už se nemůžeme vrátit do unipolárního světa, který zhruba Amerika, která zároveň garantovala fungování těch multilaterálních institucí. Biden říká: „My jsme se vrátili, abychom znovu vedli svět.“  To ale nebude tak jednoduché. Čína je na to příliš silná. Z druhé strany si ani Evropa nemůže být úplně jistá, že za čtyři roky třeba nepřijde někdo jiný než Biden. Buďto Trump nebo jeho syn, nebo někdo, kdo bude oslovovat tu druhou polovici Ameriky.

Jsme tedy na prahu zásadních změn, které mohou vést k dalšímu přeskládání toho pořádku? Protože posilování třeba nacionalistické tendence budou postupovat. Vím, že je složité odhadovat výhled na dalších x let, možná dekádu, když jsme uprostřed samotné proměny. Ale existují náznaky, ze kterých by se dalo vyvozovat, kterým směrem se to vlastně celé bude ubírat?
Určitě nepočítám s tím, že by OSN začalo fungovat tak, jak by si to liberální internacionalisté a multilateralisté představovali. Klíčovou roli bude hrát mocenský aspekt tří pólů. Čína a Rusko budou blokovat například Radu bezpečnosti a hájit své zájmy bez ohledu na nějaké mezinárodní právo, bez ohledu na vůli dohodnout se. K návratu multilateralismu tak, jak hladce fungoval ve chvíli, kdy Amerika v 90. letech všechno dokázala kontrolovat, nedojde. Budeme spíše v situaci mocenské soutěže těch tří bloků.

Když ty tři bloky budou posilovat, mohla by se zvýšit třeba i spolupráce Spojených států a Evropy? Že by se partnerství mohlo zase vrátit do té intenzivnější podoby, ve které bylo před vládou Donalda Trumpa?
Doufám, že alespoň do té podoby. Vzpomeňte si ale, že to uvolňování už začal Obama, když vlastně řekl, že Evropa by se měla víc starat o svou vlastní bezpečnost a Amerika by se měla věnovat procesům v Asii. Takže tam není tak velká diskontinuita. Samozřejmě Trump to dělal naprosto brutálním způsobem, když se snažil rušit ty instituce. Zatímco Obama se snažil přepólovat Ameriku na souboj s Čínou a zároveň si chtěl uchoval v Evropě spojence. To by měl být ten ideál. Mým zbožným přáním je, aby to takto fungovalo. Ale i tak se Evropa bude muset víc a víc stavět na vlastní nohy. Samozřejmě víte, že to není jednoduché, protože obzvláště postkomunistické země, ke kterým patříme, strašně lpí obzvláště na vojenské alianci s Amerikou. Ačkoliv to extrémní lpění nesdílím, doufám, že Severoatlantická aliance v nějaké podobě bude fungovat. Ale představa jednolitého bloku jako Západu už bude nalomená, nebude tak jednoznačná.

Ještě jeden proces se odehrával v souvislosti s koronavirovou krizí, a sice proces politizace viru. Donald Trump, odcházející americký prezident, byl právě jedním ze světových lídrů, kteří příchod viru označovali za hrozbu, která přišla konkrétně z Číny. Dokonce ho označoval za čínský virus. Jak moc se tato snaha o politizaci viru uchytila? Mohli bychom to právě zasadit do nového tříblokového rámování, o kterém jste mluvil?
Samozřejmě víte, že existují různé podoby té politizace, třeba ten „vakcínový nacionalismus“ – soutěž o první vakcínu a kdo první začne očkovat. Tím se to samozřejmě podpořilo. Myslím ale, že je to rozporuplné. Část světové veřejnosti si uvědomila právě díky koronavirové krizi, jak je v realitě svět propojený a jak bychom v té globální sanitární krizi měli přece jen kooperovat s ostatními, už kvůli vlastnímu zájmu. Navzdory tomu, že každý stát se musí starat hlavně o své obyvatelstvo, protože to je ten jeho mandát. Takže i ta globální strana debaty také získala jakési body. Ale z hlediska té politizace si třeba Evropa najednou uvědomila, že určité důležité strategické věci by bylo dobré držet pod svou rukou. Nejen ve vojenských, ale třeba i ve zdravotnických technologiích. Nespoléhat se na to, že je ten globální systém vyprodukuje, ale řídit si nebo regulovat produkci těch věcí. To jen potvrzuje, že spíš než k dalšímu propojení světa to naopak přispěje k rozštěpení na velké bloky.

V úvodu jste zmiňoval, že zrychlování a propojování světa a následný profit všech společností se ukazují jako neúnosné nebo neudržitelné. Dá se s téměř ročním odstupem od vypuknutí koronavirové krize říct, jestli pandemie doopravdy změnila svět tak razantně, že návrat není možný? Je ten proces zrychlování a propojování vůbec zastavitelný?
Věřím, že ano. Protože já patřím k těm, které někteří posměšně představují jako katastrofisty. Myslím, že kdybychom se vrátili právě k tomu neoliberálnímu ekonomickému aspektu globalizace, je to cesta do pekla. Musíme se nějakým způsobem snažit změnit tento typ uvažování a náš způsob života. Slovo globalizace má samozřejmě různé významy. Proto zdůrazňuju, že toto by bylo dobré specifikovat jako nějakou neoliberální globalizaci. Ale globalizace ve smyslu rostoucího vědomí o solidaritě, výměny idejí a například politické koordinace, to si naopak myslím, že je naprosto nezbytné, právě proto, abychom mohli té krizi čelit. Myslím si, že masky nebo ta izolace jsou zvláštní metaforou pro postoj, který bychom měli pro příští roky, možná desetiletí, zaujmout. Solidarita se zbytkem světa se občas holt musí projevovat schopností uzavřít se sami v sobě a chránit se. Chránit sebe i ostatní tím, že se nebudeme tolik stýkat, jak jsme se stýkali předtím. Přesně to, co děláme teď tváří v tvář té sanitární krizi, by mohlo být modelem pro změnu celkového postoje právě vůči zbytku světa. 

Vidíte už náznaky, že by tu změnu myšlení podporovaly právě třeba i politické a ideové elity?
To se dá vysvětlit dvěma způsoby. Znovu se do toho vloží ten spor, který začal v minulém desetiletí mezi neonacionalismem a globalismem. Myslím si, že oba proudy mohou najít nějakou interpretaci nové situace. Samozřejmě patřím spíš k tomu globalistickému proudu, ale k té části, která si uvědomila, že neoliberální ekonomická globalizace je neudržitelná. A tudíž kladu důraz na to, aby suverenismus, jakási relokalizace ekonomiky a dalších věcí, byl součástí zintenzivněné globální solidarity a koordinace. Zatímco ti neonacionalisté, kteří v tom stejně tak mohou vidět potvrzení svých představ, budou stávající situaci interpretovat úplně opačně. Národní suverenitu, izolaci, pochopí ne jako výraz solidarity s ostatními, ale jako potvrzení, že my jsme my, my si chceme žít na svém území jako suverénní lid. Takže si myslím, že nás teď čeká spor těchto dvou interpretací. Myslím, že mainstream si nějak zvyká na to, že návrat dozadu už není možný. Ale tyto dvě interpretace spolu budou stejně soutěžit. A možná ještě ostřeji než v minulém desetiletí.