OBAVY I SPLNĚNÝ SEN
Krušnohoří se připravuje
na turisty, Němci jsou napřed

Štoly, šachty, odvaly, haldy hlušiny a prohlubně zvané pinky. To jsou dodnes viditelné stopy po hornictví, které od 16. století měnilo tvář celého Krušnohoří na české i saské straně. Zdejší hornická krajina je od letošního 6. července zapsaná na seznamu světového dědictví UNESCO. Starostové mluví o skvělém úspěchu a očekávají nárůst počtu turistů. Uvědomují si přitom, že je třeba zapracovat na infrastruktuře, ubytování i marketingu, ve kterém je německá část hor mnohem dál. To je vidět i na podobě měst na obou stranách hranice. Server iROZHLAS.cz navštívil v západním Krušnohoří několik ze zapsaných míst. Průvodcem byl geolog Michal Urban, který je bez nadsázky otcem zápisu celé české části hor na seznam světového dědictví.

Při průjezdu krušnohorským Jáchymovem zarazí prázdná místa po zbořených domech. Jsou jako vylámané zuby. Upoutá i počet budov, které by potřebovaly opravit. Výše ve městě, nad výstavními lázeňskými domy a parkem, je pozoruhodná i skladba služeb: chybí tu třeba holičství, více cukráren a kaváren. Návštěvník se nevyhne pocitu tíhy z pohnuté historie celých Sudet - poválečného vyhnání původního obyvatelstva i smutné minulosti komunistických lágrů. Svého času to přitom bylo město větší než Praha, do 18 tisíc obyvatel z první poloviny 16. století má ale Jáchymov už dlouho daleko.

Sám starosta Bronislav Grulich (nestraník zvolený za TOP 09) říká, že lázeňské město teď moc nežije a že si od zápisu do UNESCO slibuje restart. „Když bude poptávka, tak přijde vzápětí nabídka. Už dochází k tomu, že se mění vlastníci objektů, kteří tu investují. Některé objekty už prošly rekonstrukcí. Věřím, že se tu objeví i služby, které tu zatím chybí,“ slibuje si od vyššího zájmu turistů, na který se město připravuje i při rekonstrukci náměstí. Bude na něm víc parkovacích míst pro návštěvníky. Na celkovou revitalizaci ale chybí další desítky milionů.

Kolem města položeného v prudkých kopcích fungovalo krátce po jeho založení v první polovině 16. století na 900 dolů na stříbro. Jedním z nich je i důl, který se od roku 1530 jmenuje Svornost. „Těžily se v něm stříbrné rudy, kobaltové rudy a od poloviny 19. století se tady začaly poprvé na světě těžit uranové rudy. Tenhle důl se dá označit za nejstarší uranový důl a jako uranový fungoval do roku 1964, potom ho převzaly lázně a dodnes slouží jako zdroj radonové vody, která se čerpá v hloubce 500 metrů a potrubím se rozvádí do jednotlivých lázeňských provozů,“ vysvětluje Michal Urban, geolog a ředitel obecně prospěšné společnosti Montanregion Krušné hory – Erzgebirge, která zastřešovala vstup na seznam světového dědictví.

Nad Svorností vyčnívají „špačkárny“ – strážní věže stejnojmenného komunistického lágru, který byl 80 metrů nad šachtou. „Vedlo k němu 232 schodů, které museli muklové chodit nahoru a dolů. Přezdívalo se jim mauthausenské, podle schodů v nacistickém koncentračním táboře Mauthausen v dnešním Rakousku,“ vysvětluje Urban. Uranová ruda se v Jáchymově začala těžit ve velkém po roce 1945 pro potřeby sovětského zbrojního průmyslu. Na jakákoli zdravotní opatření proti radioaktivitě se tehdy nehledělo, lidé tu přicházeli do kontaktu s rudou naprosto běžně, aniž by měli jakékoli ochranné pomůcky. Radioaktivitě byli horníci vystaveni už v 16. století při těžbě stříbra. „Trpěli nemocí, která byla nevysvětlitelná. Říkalo se jí jáchymovská nebo schneebergská nemoc, podle Schneebergu v Sasku, kde se také těžilo stříbro a kde byly také uranové rudy,“ dodává geolog.

Podobně jako starosta Jáchymova mluví i starostka nedalekých Abertam Jana Rojovská z Volby pro Karlovarský kraj. Sází na to, že zápis na seznam UNESCO pomůže přitáhnout turisty i investory. „Potřebujme opravit staré domy, udělat restaurace, protože když by byl nějaký větší počet turistů, nejsme na něj dobře připraveni,“ vyjmenovává. Zmiňuje také chybějící parkování a nové komunikace. V Abertamech očekávají nárůst turistů asi o 20 procent. Stejně jako její jáchymovský kolega zmiňuje Rojovská i příslib pomoci od Karlovarského kraje a státu. „Je to pro nás všechno nové, takže úplně nevíme, co nás čeká. Ale šli jsme do toho, takže se tomu začneme pořádně věnovat,“ dodává starostka historického hornického města s téměř tisícovkou obyvatel.

Turistickým lákadlem je už teď důl Mauritius na Hřebečné. V létě se do něj vyplatí přiobléct, v podzemí je totiž konstantní teplota 7 stupňů. „Byl to největší cínový důl v českém Krušnohoří, který fungoval prakticky bez přestávky až do roku 1944. Vidět tu jsou veškeré techniky ražby důlních děl od 16. do závěru 18. století, včetně ruční práce pomocí želízka a mlátku,“ říká zasvěceně geolog Michal Urban. A opravdu, na stěnách štoly jsou jasně patrné záseky, pozornosti neunikne ani vytesaný nápis INRI – místo pro modlitby horníků. Na modlitby a na práci ale sotva viděli, louče ani speciální kahany, ve kterých se svítilo lojem, totiž nevydávaly moc světla.

Dvě boční chodby byly raženy pomocí metody sázení ohněm – u stěny se zapálila velká fůra dříví, skála se zahřála a začala praskat. To se urychlovalo i tím, že se rozpálená skála pokropila vodou a začala samovolně praskat. Do doby, než se v 18. století začal používat střelný prach, šly ale práce velmi pomalu – odhaduje se, že to bylo dva až tři centimetry za směnu. Vyrazit celou štolu trvalo desetiletí.

V Mauritiu se dolovala hornina označená jako greisen, tedy přeměněná žula s obsahem cínovce. Cínovou žílu sleduje zpřístupněná štola Kryštof v severojižním směru na vzdálenost 230 metrů. Na začátku žíla dosahuje mocnosti jen několika málo centimetrů, ale v zadní části naduří na mocnost několika metrů – tam jejím vyrubáním vznikla obrovská komora. „Dobývka je místy až 10 metrů široká, 25 metrů na výšku a dozadu 55 metrů, skoro by se sem vešel kostel v Abertamech. Podobných komor je tu do deseti,“ říká Urban, jemuž je důl Mauritius osobně blízký. „Rodiče si koupili dům kousek vedle. Už jako mladší jsem se zblbnul do kamenů – to mě chytlo už někdy ve třetí třídě – a zůstalo mi to až do dneška. A poté, když rodiče koupili chalupu, začal jsem objevovat, kolik toho v okolí dolu je. A to můj zájem zintenzivnilo,“ popisuje své geologické začátky.

„Byla, byla, na několikrát,“ odpovídá pak Urban s všeříkajícím úsměvem na otázku, jestli proběhla po zápisu Krušnohoří patřičná oslava. Šlo také o jeho velký osobní úspěch. Jedenašedesátiletý geolog, který se do Krušných hor zamiloval, byl totiž jedním ze tří lidí, kteří přihlášku hornické krajiny finalizovali – on z Čech a dva kolegové ze Saska.

„UNESCO nediktuje, co má následovat po zápisu, ale památky na seznamu dědictví musí mít maximální možnou ochranu na národní úrovni,“ vysvětluje. Velké krajinné památkové zóny kolem Jáchymova, Abertam, Božího Daru i Krupky jsou tak chráněné jako památkové zóny už od roku 2014.

Ochranu současné podoby krajiny zdůrazňuje i Karlovarský kraj. „My musíme a chceme podporovat turistický ruch, ale v určité míře tak, aby nedošlo ke znehodnocení krajiny,“ říká náměstek karlovarské hejtmanky Martin Hurajčík z hnutí ANO. To, co je potřeba v regionu zdokonalit, má posoudit pracovní skupina. „Zápisem nic nekončí, ba naopak začíná,“ dodává politik.

Součástí hornické krajiny je i Blatenský vodní příkop. Vodní dílo sloužilo k tomu, aby zásobovalo technickou pohonnou vodou doly a úpravny, které pracovaly kolem Blatenského vrchu a kolem Horní Blatné. „Jeho délka je skoro 13 kilometrů, začíná pod Božím Darem a pak pokračuje až do Horní Blatné s minimálním sklonem metr na 100 metrů. Dodnes je stále funkční a vede vodu,“ popisuje Michal Urban.

Příkop dokonce akvaduktem v dřevěném korytě překonává vodní tok a dodnes má na katastrální mapě vlastní parcelu. „Měřičům se to podařilo v terénu s přesností sklonu jeden metr na 100 metrů, neexistovaly v tu dobu ani mapy. Stavělo se to čtyři roky,“ dodává geolog data k výjimečnému technickému dílu.

To není v okolí Božího Daru jediným lidským zásahem do krajiny. V trávách kolem říčky Černé jasně vykukují kopečky porostlé vřesem, borůvkami a brusinkami. Jde o pozůstatky rýžování rud cínu. „Vznikly tím, že horníci pomocí sít a splavů přetěžovali veškerý materiál, který ležel v korytě. Hlušinu, která zůstala, ukládali do kopečků, které se dochovaly skoro 500 let,“ vysvětluje Urban. Kopečků jsou celkem stovky, nápadné jsou právě odlišným vřesovým porostem.

Starosta nedalekého Božího Daru mluví o uznání hornické krajiny za světové dědictví jako o splněném snu. „Neočekáváme razantní příliv turistů, asi během čtyř až osmi let dojde k nárůstu spíš těch, co přijedou na jeden den,“ předpokládá Jan Horník z hnutí STAN, který je zároveň karlovarským senátorem. Město předpokládá, že počty návštěvníků se díky zápisu zvýší asi o 25 procent. Připravuje se na to dalšími turistickými atrakcemi, jako je nová vyhlídka, ale i plánem na zlepšení zázemí u štoly Johannes.

Boží Dar podle Horníka připravuje také regulační prvky v dopravě a v parkování. „Únosnost území je dána, budeme omezovat auta, pokud nebudou mít parkování, pojedou třeba do Abertam nebo do německého Oberwiesenthalu.“

Z Božího Daru je to do Saska doslova jen pár metrů. Kromě cedule, která vám oznamuje vjezd do jiného státu, zpozorujete okamžitě i další rozdíly. Na české straně jde pohoří prudce nahoru a je relativně úzké, kdežto v Německu má šířku klidně až 40 kilometrů a pozvolně klesá. Často jsou tu vidět i obilná pole a kopcovitostí připomíná krajina spíš Vysočinu.

Velmi viditelný je pak rozdíl v osídlení – na německé straně jsou obce prakticky jednou kontinuální vesnicí. Po 2. světové válce se tam nenarušil vývoj a pokračoval rozvoj průmyslu a hospodářství. S tím souvisely i úpravy terénu, ke kterým na české straně nedošlo. „Na české straně se po vysídlení Němců a likvidaci některých vesnic, které tam stály, za posledních padesát let nic moc nedělo. Máme autentičtější, romantičtější hornickou krajinu, která je zachovalejší z historického hlediska,“ říká k tomu Urban a dodává, že v Německu je zase víc památek, které na české straně nejsou.

Jednou ze 17 německých zapsaných oblastí je i Annaberg- Buchholz. Hora sv. Anny má jeden německý primát – přímo pod historickým centrem se nachází důl. Do dolu Im Gößner, který je ještě o století starší než Mauritius na Hřebečné, se vchází přes Krušnohorské muzeum. „Pro návštěvníky je fakt, že byl důl zapsán do světového dědictví, vzrušující. Víc se asi zajímají. Ale celý region je světovým dědictvím, ne jen tento důl, jsou to stovky objektů,“ říká Stephan Prantl, který provází v annaberském dolu od loňska.

Zápis na seznam UNESCO bere Prantl jako potvrzení unikátnosti dolu. „Čekáme, že díky tomu přijde víc návštěvníků, ale uvidíme, co se stane. Dost také záleží na marketingu,“ dodává průvodce. Právě v marketingu je podle Michala Urbana Sasko napřed. „Pracují na propagaci mnohem déle než my na české straně. Také počet návštěvníků v Sasku je mnohem větší než v Krušnohoří. Němci podle mě odvádí skvělou práci,“ myslí si.

Lákadlem je i blízký kostel sv. Anny. Jeho věž působí na první pohled spíš jako zámek. V největším dochovaném kostelu v Sasku, který stojí přímo naproti hornickému muzeu, je jedna výjimečná památka z první poloviny 16. století - hornický oltář od místního malíře Hanse Hesse. Zobrazuje hornickou krajinu tak, jak vypadala na začátku 16. století.

Na oltáři jsou mimo jiné zachyceni i taviči rudy. Jsou vlevo a snadno se poznají podle bílých obličejů. „Při tavení se uvolňovalo velké množství jedovatého kouře, hlavně arsen. Spousta z nich na následky toho zemřela,“ říká místní energická průvodkyně, paní Queißerová. Stejně nadšeně pak vypráví místní legendu o horníkovi. „Zdálo se mu, že mu poradil anděl, aby šel na zdejší kopec hledat poklad. Hledal ho na stromě, ale nic tam nenašel, dokud mu anděl neporadil, že má hledat jiným směrem – dolů. Horník začal kopat vedle stromu, rozklepl kámen, ve kterém našel stříbro. No a díky tomu vznikl Annaberg jako horní město,“ líčí průvodkyně. Oltář je zvláštní tím, že je v zadní části kostela otočený tak, aby nebyl vidět a sami horníci k němu nemohli. Takovou výsadu měli jen duchovní.

Hornický region Erzgebirge/Krušnohoří, jak zní oficiální název společné česko-německé nominace, tvoří 22 součástí, z nichž 17 se nachází na území Saska a pět v českém Krušnohoří. Českou část reprezentují Hornická krajina Jáchymov, Hornická krajina Abertamy – Boží Dar – Horní Blatná, Rudá věž smrti, ale také Hornická krajina Krupka a Hornická krajina Mědník v Ústeckém kraji.

„Kdysi byly Krušné hory považovány za takové začouzené pohoří se zničenými lesy, ale to dávno neplatí,“ uzavírá hrdě Michal Urban.

Filip Harzer, Michaela Danelová, Michaela Prucková