Metro bez řidiče „vyplivne“ turisty u největšího nákupního centra na světě, ti pak ale musí urazit ještě kus pěšky. Kdepak po ulici, pěkně soustavou klimatizovaných tubusů s pohyblivými chodníky, aby se člověk pak neocitl mezi luxusními obchody nepřístojně splavený. 

A barevným a voňavým chrámem konzumních pozlátek, kolem hejna žraloků v obrovském akváriu, se dostávám přímo k pokladnám Burdž Chalífy neboli Chalífovy věže. Cestou od metra tedy není potřeba vystrčit z téhle klimatizované dubajské bubliny nos. 

Text je převzatý z Českého rozhlasu Radiožurnálu

Tříčlennou rodinu stojí vstupenky tolik, co jedna zpáteční letenka z Prahy do Dubaje, celé to tu proto musí působit patřičně luxusně. Během čekání mi v útulném salónku nalévá tradiční arabskou kávu a podává tradiční arabské datlové sušenky zcela netradiční nepálský zaměstnanec. 

Žádné směny, platí pro Emiráťany 

Za chvíli si už pro naši skupinku přichází průvodkyně jménem Tosif. Mluví perfektně anglicky, má černý hábit přes hlavu, takže na první pohled místní Emiráťanka. 

„Kéž bych byla zdejší Arabka. Já jsem tady sice vyrůstala, ale chodila jsem do indické školy, takže jsem se arabsky moc nenaučila,“ vyvádí mě z omylu Indka Tosif. Tak to asi v téhle své chloubě opravdu žádní Emiráťané nepracují. 

„Dubaj plán zaměstnat víc místních lidí má, ale aspoň tady u nás se to zatím nijak neprojevilo,“ připouští Tosif. „Rodilí Emiráťané pracují většinou ve vládních úřadech, takže jsou v práci asi od devíti do dvou, žádné ranní nebo večerní směny, jako máme my.“ 

Výtah na střechu světa 

Tosif nás před nástupem do výtahu poučuje, že se za chvíli pořítíme hlavou vzhůru rychlostí devět metrů za vteřinu. Ve výtahu hraje hudba a na displeji rychle přibývají čísla pater. 

Projekce na stěně kabiny navozuje iluzi, jak za sebou necháváme nejvyšší stavby světa – daleko pod námi mizí Cheopsova pyramida, Eiffelova věž a nakonec i newyorská Empire State Building. 

Hudba sílí, displej ukazuje 146., 147. a konečně 148. patro. Káva a sladkost na uvítání, a rychle na výhledy. 

Sysifovská práce 

„Jsme ve výšce 555 metrů, ale nejvyšší bod budovy má 820 metrů. Nad námi jsou jen už kanceláře a o něco výš začíná stožár. Tam už lezou po úzkém schodišti jen technici,“ informuje mě zdejší zaměstnanec. 

A já koukám, že zvenku na budově visí asi půl kilometrů nad zemí člověk. „Oni to čistí pořád. Než umyjou celou budovu, trvá jim to tři měsíce. Takže za čtvrt roku je máme tady za tím sklem znovu,“ vysvětluje mi ostraha. 

Ještě si pořídit „selfíčka“ na vyhlídkové terase... Ale jo, má to něco do sebe. Mrakodrapy, umělá jezera a nákupní centra pod námi odtud vypadají jako nějaký architektonický modýlek. 

Výš už se vám takový pohled naskytne jen z letadla. 

Štěpán Macháček Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít