Skokani si hrají na hokejisty nebo bubeníky
Nejen sportovní fanoušci, ale i sportovci se už těší na zahájení zimních olympijských her ve Vancouveru. A platí to především o lyžařích, biatlonistech bobistech a sáňkařích ubytovaných poblíž Whistleru. Zatím mohou jenom trénovat, ale to se také nedá dělat celý den. Když pak mají nějak naložit s volným časem, objevují v sobě někdy i skrytý talent.
Přímo ve Vancouveru se dá čas asi zabít lépe. Ale v olympijské vesnici nedaleko Whistleru jsou sportovci téměř v izolaci. V lesích, ve kterých by mohli narazit klidně i na medvěda, se snaží zabavit, jak se dá. Třeba v místnosti s herními konzolemi. Zatímco dva slovinští skokani na lyžích rámusili jako slavní Beatles, dva čeští se převtělili do hokejistů.
"Ještě v tom nejsme moc zruční." ... "Ježíš, on to nerozehraje!" ... "Dobře!" Čeští skokani se dobře bavili u hokeje. Martin Cikl v týmu Pittsburghu proti Romanu Koudelkovi za Detroit. Právě jemu to ale v dresu Red Wings moc nešlo. Možná proto, že přitom chroupal popcorn.
"Já jsem dvakrát nekoukal a on mně dal dva góly. Jednou nám donesli popcorn a podruhé jsem se tady bavil," vymlouval se Roman Koudelka. A šel na trestnou lavici.
"Já už jdu asi popátý, přitom to nic nebylo!" ... "Super, Milane, " poděkoval binárnímu rozhodčímu Martin Cikl.
Cenný skalp trenéra
Antonín Hájek si pro změnu vychutnával vítězství na jiném přístroji, se kterým si nejlépe vyhrál.
"S virtuálními paličkami hraju bowling. Nad trenérem jsem vyhrál 2:1, plácnul si se mnou, počítal s tím, že prohraje," připsal si Antonín Hájek celkem neomaleně cenný skalp.
Nejen sportem je ale živ olympionik. Slovinské Brouky vystřídal u bubenického simulátoru slalomář Kryštof Ringo Krýzl.
"Je těžké chytit rytmus s tou nohou, to mi dělá problémy. A vlastně vůbec rytmus mi dělá problém," přiznal se toho času bubeník Kryštof Krýzl. Na dráhu profesionálního bubeníka se na olympiádě stejně nechystá.
"To je jenom na zkoušku. Byli jsme tady předevčírem s Ondrou Bankem i Filipem Trejbalem a pobavili jsme se," říká Kryštof Krýzl. Ani na olympiádě se totiž nedá na sport myslet 24 hodin denně.