Fotbal musel po vážném zranění vyměnit za sledge hokej. Jiří Raul ale ničeho nelituje
Sledge hokejisté sami o sobě zaslouží velký respekt a uznání. Stejně jako jejich životní příběhy. Útočník pražské Sparty a opora reprezentace na mistrovství světa ve Spojených státech Jiří Raul by o tom mohl dlouho vyprávět. Jako zdravý člověk se věnoval fotbalu. Když ale nastoupil za Křečkov proti Sánům, jen těžko mohl tehdy tušit, že se jedná o poslední zápas na zeleném trávníku. Psal se rok 2004.
„Skočil jsem mezi dva hráče a oba mě ve skluzu trefili. Rozhodčí to sice odpískal, ale v záznamu o utkání to neuvedl. Nechápu, jak jsem si mohl sám nadvakrát tříštivě zlomit holenní kost,“ říká s jedenáctiletým odstupem Jiří Raul.
Z fotbalového hřiště putoval do nemocnice, kde se podrobil se operaci. „Výsledek byl špatný, po týdnu se mi do toho dostala infekce. Nešlo ani o otevřenou zlomeninu, tu mi z toho udělali až v nemocnici,“ podotkl.
Svůj životní příběh sledge hokejový reprezentant Jiří Raul vyprávěl reportérovi Pavlu Petrovi
„Na Bulovce jsme s panem doktorem Včelákem zkoušeli všechno, jen abychom zachránili nohu. První zákroky byly na vyléčení krve, abych nedostal otravu. Poté došlo na zákroky skrz holenní kost, aby se opravila co nerychleji. Touž bohužel nešlo, celá holenní kost vlastně odhnila,“ vzpomíná Jiří Raul.
On sám není zvyklý něco vzdávat. O dolní končetinu bojoval do posledního okamžiku.
„S doktorem Včelákem jsme vymysleli nějaké kruhy na nohou, abych mohl natahovat novou holenní kost, protože vlastní jsem vlastně neměl. To byl poslední krok k záchraně kolena. Přitom v Boleslavi mi chtěli udělat amputaci nad kolenem po čtrnácti dnech,“ připomíná.
Stav poraněné nohy byl takový, že český reprezentant dokonce sám kývl na amputaci. „Bylo to těžké rozhodování, ale řekl jsem si, že budu chodit o dřevěném klacku. Druhý den po operaci jsem se probudil a ze srdce mi spadl obrovský kámen,“ upozorňuje Jiří Raul.
Všechno je bezbariérové, překvapilo sledge hokejisty u Niagarských vodopádů
Číst článek
A mohl začít, po třech letech prakticky bez pohybu, přemýšlet, co dál. Zpět ke sportu mu pomohla náhoda - hasičský bál. Na něm sehnal číslo na současného kapitána národního týmu sledge hokejistů Zdeňka Šafránka.
„Hned jsem jel na trénink do Kolína, kde jsem vlastně začal kariéru sledge hokejisty. Nemohl bych jen sedět doma a nic nedělat. To by nešlo,“ přiznává útočník pražské Sparty.
K návratu do běžného života hodně pomohla rodina. A samozřejmě právě také sport. „Pomohlo mi také to, že jsem zjistil, že jsou na tom lidé i daleko hůř. 'Uříznutá noha' zase tak hrozná není, kluci na vozíku jsou na tom hůře,“ ví Jiří Raul.
Osvojit si základy sledge hokeje ale není snadné. Byl zvyklý na pohyb nohama, teď si musel zvykat na to, že vše vlastně koordinuje rukama. „Velký nápor je i na hlavu, musíme přemýšlet, co máte v danou chvíli dělat, aby se člověk nerozmlátil o mantinel,“ podotkl.
Nástrahy zvládl jeden ze stěžejních mužů sestavy trenéra Jiřího Břízy bez problémů a v rekordně krátkém čase.
Čeští sledge hokejisté porazili Japonsko, ale na výhru se hodně nadřeli
Číst článek
Dres národního mužstva, vedle právě probíhajícího mistrovství světa v Buffalu, oblékl například i na šampionátu v Koreji. Zahrál si na paralympiádě ve Vancouveru a loni v Soči.
Nejradši však vzpomíná na evropské stříbro ze Švédska. A na to, jak se z nejnižší fotbalové soutěže probojoval na výsluní. S fotbalem by tak úspěšný nebyl.
„Se sledge hokejem jsem procestoval celý svět. Jsem rád, že to takhle dopadlo. Fotbalem ve třetí třídě bych si peníze na cesty do Soči nebo do Kanady nikdy nevydělal,“ neopomněl zdůraznit Jiří Raul.
