„Mám menší míru spastického postižení a pak mám částečnou ztrátu sluchu, asi ze sedmdesáti procent nedoslýchám,“ popsal svůj hendikep Tadeáš Strašík.

Plavání Strašík zpočátku vnímal jako nástroj k rehabilitaci. Později ho ale zlákalo natolik, že se mu už třináct let věnuje závodně. A to přesto, že mu některé věci dělají kvůli jeho hendikepu potíže.

„Občas mám problém provést třeba některé koordinační cviky, kdy je třeba jemněji pracovat s motorikou. Ale výraznější problém asi nemám,“ popisuje plavec.

Ve dvaceti letech patří Strašík do národního týmu. Plavání se pro něj stalo životní náplní.

„Plavat začínám brzy ráno, kdy mám ranní trénink. Pak chodím do školy a následně zase odpolední trénink. Můj život se točí kolem plavání. Pokud neodpočívám, tak mám o víkendu závody. Takže se dá říct, že je plavání hlavní náplní a vášní mého života,“ říká Strašík.

Vedle sportu zvládá také školu, úspěšně odmaturoval na osmiletém gymnáziu. Tím pro něj  ale studijní povinnosti nekončí.

„Budu pokračovat na vysoké škole v Ústí nad Labem. Doufám, že se to dá skloubit. Zatím to vypadá, že by mi měli vyjít vstříc a že by to studium mělo proběhnout v pohodě,“ doufá závodník.

Kromě školy chce ovšem dál sbírat úspěchy v bazénu. K tomu nejbližšímu, limitu pro start na paralympiádě, mu zatím malinko chybí. Konkrétně pouhých šest setin sekundy.

„Je to taková maličkost, ale teď v závodě jsem udělal několik chyb, na které nejsem úplně pyšný. Je to takové upozornění, že bych se na ty chyby měl zaměřovat a plavat s čistší hlavou. Trochu mě svazují třeba očekávání, občas se s tím nedokážu úplně poprat.“

Myšlenek na paralympiádu, už tu odloženou za rok v Tokiu, se Strašík nevzdává. Stále je pro něj velkou výzvou.

„Ještě se pokusím o Tokio zabojovat, ale i ta další paralympiáda by byla výzvou,“ říká Tadeáš Strašík k plaveckým přáním.

Pavel Petr, tat Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít