Olympiáda měla smysl a nenapodobitelnou atmosféru i bez diváků, shodují se čeští sportovci po návratu z Tokia

Jiří Prskavec – kanoistika, zlatá medaile
Jmenuju se Jirka Prskavec. Je mi 28 let, dělám vodní slalom, jezdím na kajaku a je to pro mě druhá olympiáda. A jsem olympijským vítězem.

Do Tokia jsem jel tím, že bych si rád splnil sen – předvést ve finále olympijských her co možná nejlepší jízdu, na niž budu pyšný a ve který budu vědět, že jsem prodal všechno, co jsem se za ty roky ježdění naučil. To se mi splnilo. Předvedl jsem opravdu svoje maximum. A nemohu říct, že jsem tam jel s tím, že vyhraju. To nejde. V našem sportu to tak nefunguje. Je tam strašně moc proměnných, člověk musí mít i trochu štěstí. Chtěl jsem si splnit sen, že dojedu do cíle a budu šťastný, spokojený, což se mi povedlo. Vzhledem k tomu olympiáda dopadla nad očekávání.

Hry byly trošku ovlivněny i tím, že k tomu, aby člověk vůbec mohl odstartovat, musel mít negativní test. Pro mě to představovalo absolutní překážku v setkávání s ostatními sportovci, protože jsem se opravdu chtěl za všech okolností vyvarovat toho, že budu vyautovaný ještě před tím závodem. Před olympiádou jsem se tak trochu dobrovolně uzavřel do absolutní bubliny vodního slalomu a moc jsem s ostatními sportovci nemluvil. Ale samozřejmě ta možnost byla. Po závodech jsme tam působili v rámci týmu. Ti, co měli hotovo, se potkávali, tam už to nevadilo. Ale do toho závodu jsem se skutečně držel úplně mimo. U diváků je to trošku podobné. Myslím si, že když před rokem olympijské hry posunuli, bylo to tak 50 na 50, jestli se vůbec uspořádají. Já jsem tomu věřil, ale bylo to tam neustále na hraně. A myslím si, že i přesto, že se hry uspořádaly bez diváků, to pro mě bylo absolutní štěstí, bylo skvělé, že si můžeme na takto velkém podniku zazávodit. I když to bylo třeba s menší atmosférou – ale u nás na trati atmosféra relativně byla, protože tam mohl být realizační tým, který běžel opravdu přímo podél trati. Závodníka to žene dopředu. Publikum jsme zkrátka vzhledem k situaci museli trochu oželet. Ale suma sumarum jsme byli spíš překvapeni, že jsme tam i navzdory omezením mohli fungovat relativně normálně. Bál jsem se, že tam týmově vůbec nebudeme moct působit.

Pro mě ta atmosféra našeho závodu byla samozřejmě menší než třeba na hrách v Riu, ale na druhou stranu jsem vnímal daleko větší tlak, který na mě byl. A v tom, myslím si, že ani nezáleží na tom, jestli jsou tam diváci, nebo ne. Možná že závodníci, kteří nemají takovou ambici, není na ně takový tlak, se pak nechají unést diváckou atmosférou. Ale pro mě ta situace byla tak stresující, že si nedokážu představit, že by to mohlo být ještě, byť jen o trošku víc, kdyby tam byli diváci. Ale tak samozřejmě je pěkné, když člověk jede druhou část trati, kdy nemůže, a diváci ho ženou dopředu. Navíc já jsem slyšel, že Japonci jsou skvělí fanoušci, kteří fandí i cizím závodníkům a dokážou ocenit jejich rychlé časy a průjezdy. V tomto ohledu mě mrzí, že tam nebyli, ale nevím, jestli to má dopad na výsledky. Je to pro každého stejné a všichni se s tím musíme popasovat. Mě asi nejvíce mrzelo, že Japonci tam chtěli být. Protože třeba během našeho závodu byla za branami našeho areálu skupinka tak asi 2000 Japonců, kteří tam jen stáli, aby slyšeli hlasatele, který komentoval jízdy. Měli to puštěné na telefonech, aby nasáli olympijskou atmosféru, přišlo mi strašně smutné, že musí být až za tou bránou. Vlastně vůbec nic neviděli, jen na těch svých zařízeních. Ale stejně přišli, aby to nasáli, aby to slyšeli. To jen vypovídá o tom, že lidi tam chtěli být a byla hrozná škoda, že je tam nepustili. Protože ve chvíli, kdy se takto shlukují za branou, je podle mě úplně jedno, jestli jsou za bránou nebo na tribuně.

Kolem našich sportovišť a olympijské vesnice jsme viděli jen lidi s bannery, kteří nám přáli třeba i dobrý den nebo hodně štěstí nebo „go for it“ a podobná hesla. Byli se tam koukat. Olympijskou vesnicí vedla pěkná běžecká cesta – pod mostem, v zálivu. A na tom mostě byla japonská veřejnost, většinou rodinky s dětmi. Ti nám tleskali i jen když jsme si tam šli zasportovat. Když jsme přijížděli autobusem do olympijské vesnice, tak tam také stála spousta lidí s bannery, jen se přišli podívat, jak vypadají olympionici – samozřejmě, že úplně stejně jako každý jiný, ale my jsme tu podporu pociťovali. A myslím si, že kdyby povolili všude maximální počet lidí, tak by se to rozhodně naplnilo a rozhodně by to nebylo tak, že by tam lidi nepřišli. Samozřejmě byla i druhá část společnosti, která na to měla opačný názor. Ale s nějakými protesty jsem se tam opravdu nesetkal.

Sport má podle mne inspirovat. Když se kouknete na články, které vyšly tady v českých médiích a které tam na nás vyskakovaly, tak podle mě poslední dva roky tam nebylo nic jiného než covid. Během olympijských her se to otočilo. Věřím, že lidi byli hrdí na to, co jsme tam dokázali, že jsme si tam splnili naše sny. Přesně to je ta inspirativní myšlenka, i to, že společnost byla zase jednou pospolu a nebyla rozdělená.

Odnáším si z toho jeden takový opravdu krásný příběh. Moje přátelství s Lukášem Krpálkem se posunulo na vyšší úroveň, když jsme si večer před závody napsali, že to bude náš den a že se nám to povede. A ten druhý den jsme to asi dvě hodiny po sobě oba dva dokázali vyhrát. To pro mě znamená strašně moc. My jsme se s Lukášem seznámili na olympiádě v Riu, od té doby si vzájemně fandíme, navštěvujeme se. A to, že na té další olympiádě se nám oběma splní sen dvě hodiny po sobě, můžeme si to fakt takto užít a ještě jsme si to den předtím napsali, tak to je pro mě naprosto nepředstavitelné, to se nedá vysnít. Osud to tak chtěl. A je to hrozně pěkné. Nebýt olympiády, nikdy bych tohle přátelství nezažil. Takže si myslím, že olympiáda rozhodně má svůj smysl. Určitě stála za to.

Barbora Seemanová – plavání, 6. místo
Mé jméno je Barbora Seemanová, jsem plavkyně a je mi 21 let, v Tokiu jsem skončila šestá, byly to pro mě druhé olympijské hry.

Do Tokia jsem odjížděla s tím, že bych si chtěla přivézt finálovou účast, ale počítala jsem, že skončím někde na posledních příčkách, to znamená kolem 7., 8. místa. Do finále jsem postupovala z pátého místa a nakonec z toho bylo šesté místo. Hlavně jsem si překonala svůj osobní a český rekord, takže to byla taková třešnička na dortu a bylo to rozhodně nad mé očekávání.

Před odjezdem jsem se bála těch restrikcí, že ta olympiáda tím bude trošku zničená, že se nebudou moct potkávat sporty, nebudeme spolu jíst v jídelně, všichni budou žít jen na pokojích. Nakonec to dopadlo tak, že to byla v podstatě normální olympiáda, až na to, že se nosily roušky, dezinfikovaly se ruce, nosily se rukavice na jídle a byla tam plexiskla oddělující jídelní místa. Ale jinak jsem si to užila moc. Bylo to pro mě zase něčím nové a myslím si, že po roce restrikcí jsme na to trošku zvyklí, takže to pro mě nebylo tak hrozné.

Testovali jsme se každé ráno a nebyl to výtěr z nosu, ale bylo to ze slin. Na to si člověk musí chvíli zvykat. Nejdříve jsem tam plivala asi půl hodiny, pak už člověk trošku zrychlil. Ve vesnici jsem se setkávala hlavně s českými sportovci, protože míchat jsme to úplně nechtěli, abychom neohrozili náš start na olympiádě. Vždycky jsem byla ráda, když jsem potkala někoho z české výpravy a vždy jsme trošku pokecali, kdy máme kdo start.

Třeba v Riu jsem viděla Usaina Bolta a Michaela Phelpse, tam byla šance se trochu potkat v těch autobusech. Na plaveckém stanovišti jsem viděla samozřejmě ty hvězdy, což pro mě byl zážitek. Na hvězdy jiných sportů jsem pak se koukala v televizi. Letos nás to, myslím, tolik nerozptylovalo tolik, člověk byl lépe soustředěný.

A závody bez diváků? Přiznám se, že jsem na to po tom roce a půl zvyklá. Teď v květnu na mistrovství Evropy a diváci také nebyli a musím říct, že mi to ani nechybí, protože někdy na plavání chodí lidé, kteří mu nerozumějí. Před startem musí být klid a mnohdy tam diváci hodně pískají, dělají randál a potom se zbytečně kazí starty. Samozřejmě mě mrzelo, že tam nebyla moje rodina, protože to je vždy trošku emotivnější. Ale už jsem si na to zvykla a myslím si, že to určitě neovlivnilo můj výkon.

Já jsem byla v tu dobu ještě na soustředění v Koči, byli jsme tam asi deset dní dopředu, takže jsem to sledovala z médií, ale měli jsme informace od českého olympijského týmu, který byl právě v olympijské vesnici, že všechno je pod kontrolou a že ti, co musí být v karanténě, v ní jsou, moc jsme to neřešili. Já se přiznám, že jsem nesledovala bulvární články a podobně. Ale je mi hrozně líto, že se to dotklo holek beachvolejbalistek, že vůbec nemohly startovat, to je strašná škoda. Ale s tím se muselo počítat, že to nikdy nebude stoprocentně pohlídané.

Myslím si, že olympiáda jako taková, i když tam nebyli diváci, tak třeba v té vesnici to skoro nebylo poznat, že nějaký covid je. Atmosféra baráků v té vesnici, společné jídelny, doplňkových věcí, jako jsou ty suvenýry, teď člověk tam může jít na poštu, udělat si svoji známku. Pro mě to určitě splnilo účel, který mají mít olympijské hry. V českém olympijském týmu byla vidět úžasná atmosféra, to člověka motivuje, vidět, jak to žije, když někdo měl úspěch, a nemusela to být jen medaile.

Já si představuji přesně tu týmovost, takové to celkové odhodlání. Fair play to asi nemusím připomínat, ale myslím si, že když se řekne Tokio 2020, člověku by měly naskočit takové základní věci, to tam pro mě rozhodně bylo.

Aneta Holasová – gymnastika, kvalifikace
Já jsem Aneta Holasová. Je mi 20 let a dělám sportovní gymnastiku. Byla to moje první olympiáda. Dostala jsem se do kvalifikace, ale o umístění mi úplně nešlo, spíš jsem byla ráda, že jsem zacvičila bez pádu a docela pěkné sestavy. To byl hlavní cíl.

Na olympiádu jsem odjížděla s tím, že jsem si ji hlavně chtěla užít a zvládnout své maximum, protože necelé dva měsíce předtím jsem si zranila nohu, měla jsem zlomenou lýtkovou kost a přetrhané vazy v kotníku a ještě naštípnutou hlavičku holenní kosti, takže jsem vůbec nevěděla, jak to zvládnu. Cíl byl zvládnout to na maximum, předvést, co budu schopna v té nejlepší kvalitě a užít si to, což si myslím, že se povedlo maximálně, takže jsem spokojená.

Ještě než jsme jeli, tak jsme viděli, že olympiáda bude hodně zpřísněná všemi opatřeními a pravidly, takže samozřejmě atmosféra tam nebyla taková jako normálně, ale i tak jsem si ji moc užila. Ale na druhou stranu tam vůbec nebyli diváci, nemohli jsme podpořit naše sportovce nebo obecně sportovce na jiných sportech a podívat se po Tokiu, což třeba není tak důležité, ale hlavně na závodištích ta atmosféra nebyla taková. Naštěstí alespoň v rámci naší skupiny jsme se povzbuzovali a fandili, takže aspoň tam nebylo úplně ticho, protože samozřejmě tribuny byly prázdné.

Diváci jsou určitě důležití, protože dodávají tu správnou atmosféru a závodníka povzbudí. Například na kladině, na bradlech to není tolik znát, ale na přeskoku nebo i na prostných do poslední řady to pomůže. Ale zase jsme zvyklé na to, že i v tréninku diváci tam nejsou, takže pro mě to nebyl problém, ale byla jsem ráda, že jsme se povzbuzovali v rámci našeho malého týmu.

Každý den jsme se museli testovat antigeny. Potom jsme museli do aplikace zadávat svůj zdravotní stav – když jsme jeli na sportoviště nebo se vraceli, tak samozřejmě bylo nutné vydezinfikovat si ruce, ne jen při příjezdu, ale hlavně změřit teplotu a všechno zkontrolovat. Po každém cvičení nářadí si člověk musel vydezinfikovat ruce. Všude jsme museli stále nosit roušky, dodržovat rozestupy – takové ty v podstatě už normální věci.

Obecně byl covid dost stresující, protože člověk nemusel být pozitivní, nebo tedy mohl být pozitivní a nic mu nebylo, anebo ani nemusel být pozitivní a mohl být udán jako blízký kontakt, čímž měl podobná pravidla, a také skončil v izolaci a v karanténě. Chvíli to vypadalo, že to potká i nás, že bychom byli blízký kontakt, takže jsme jeden den nemohli vůbec nikam, byli jsme zavřeni na pokoji. Ale aspoň nám pak byly umožněny tréninky, ale mohli jsme jet jen na trénink a zpátky do pokoje, nemohli jsme se třeba projít po vesnici nebo do jídelny, nikam, jen takto striktně na tato dvě místa. Takže jsem byla ráda, že jsem vůbec mohla závodit, protože to chvilku vypadalo, že to vůbec nepůjde nebo že už nebudu moct trénovat poslední tři dny a jet jenom na závod. Starostí tam bylo hodně, ale pro nás to naštěstí dopadlo úplně skvěle. Já jsem očkovaná, takže jsem věřila, že nebudu pozitivní, ale spíš jsem se bála, že by mě stejně zavřeli do izolace.

Hlavně na začátku jsem úplně cítila tu atmosféru, že jsme byli v olympijské vesnici – jídelna a olympijské kruhy a olympijský dům pro český tým, z toho jsem úplně nadšená, že jsem se alespoň na kousek nebo potkala s Lukášem Krpálkem, s Jířou Prskavcem a s Bárou Špotákovou a se všemi těmi skvělými sportovci. Aspoň ten den a půl po závodě, než jsme odjeli, jsme se mohli setkat a jít do společné místnosti, kterou tam máme. Samozřejmě to nebyly úplně typické olympijské hry, ale pořád to byla olympiáda, kterou jsem si fakt užila.

Obecně mentální zdraví nebo psychická stránka je podle mě ve všech sportech velice důležitá, a zvláště v gymnastice, protože se předvádí opravdu těžké prvky. Když člověk nemá synchronizaci, sladění, hlavu s tělem, tak to může být i nebezpečné. Na doskocích jsou sice žíněnky, ale nejsou úplně měkké. Není to beton, ale když člověk spadne čistě na záda, tak to fakt bolí, zvlášť když dělá různá salta s vruty a neví, kde je. Jdete dvě salta jedním směrem a šest obratů do druhého směru, je to strašně náročné pro mozek a. Samozřejmě je to natrénované, ale když je na každém nářadí tolik vrutů a obratů, může se stát, že to přestane fungovat. A zvlášť pod takovým tlakem, protože Simone Biles určitě pod tlakem byla. I když je to zkušená gymnastka, tak to může dolehnout na každého, protože se od ní očekávalo strašně moc. Mohlo se to projevit i tím, že její psychická stránka byla narušena. Pracuje s mentálními kouči a specialisty, mohla pak nastoupit aspoň na tu kladinu, ale vynechala veškeré obraty, protože mohla zvládnout svoji sestavu. I závěr musela o hodně zlehčit, aby tam neměla tu vrutovou rotaci. Psychická stránka je zkrátka důležitá. Tady to ale nebylo jen tak, že na tom byla psychicky špatně, ale prostě jí nefungovalo tělo tak, jak chtěla.

Určitě je na sportovce velký tlak. Samozřejmě u mě to není až takové, protože jsem minule nevyhrála několik medailí na olympiádě, takže se ode mě nic nečekalo – nebo spíš se čekalo, jaké sestavy předvedu po zranění. Ale čím je ten sportovec lepší, tím více má problémů, protože všichni od něho něco očekávají. A pak je docela náročné se s tím popasovat. Naštěstí u mě to ještě není takové.

Za mě to určitě stálo za to i přes veškerá opatření a omezení. Samozřejmě je mi líto sportovců, kteří závodit nemohli, ale pořád si myslím, že třeba budou mít šanci někdy příště. Obecně jsem ráda, že se to konalo, protože kdyby se najednou měsíc dva před olympiádou – když už se posunula, tak všichni makali ještě o rok navíc – tak kdyby se řeklo, že nebude, tak by to bylo strašné pro ty sportovce, kteří se dostali konečně na olympiádu. Může to být třeba jednou za život, dřou na to celou dobu, protože to je úplný vrchol kariéry. A kdyby jim někdo řekl, že olympiáda nebude, tak si úplně nedokážu představit, jak by to dopadlo.

Pro mě byl samotný úspěch, že jsem se na olympijské hry dostala, a samozřejmě to splnilo má očekávání i navzdory opatřením.

Olympiáda je zvláštní tím, že sportovci se potkávají v olympijské vesnici nebo například že na těch závodištích nejsou vůbec žádné reklamy, v tom mi to přijde takové čistší a lepší. V tom je pro mě to kouzlo, a samozřejmě mnohem víc věcí, ale hlavně to, že se potkáváme se všemi sportovci z celého světa.

Jiří Šimánek – veslování (dvojskif), 4. místo
Jsem Jiří Šimánek, věnuji se veslování a jezdíme v lehkém dvojskifu s Miroslavem Vraščilem, to je můj parťák.

Byla to moje první olympiádě, parťák na ní byl už potřetí. Skončili jsme na nepopulárním čtvrtém místě.

Tak, jak se v tom sportu pohybujeme, známe spoustu olympioniků. Díky tomu víme – a i já, přesto, že to byla moje první olympiáda – jak probíhaly ty hry předtím. Věděl jsem, že bude trošku ochuzená, nebude to až taková zábava. Ale když jsem tam poprvé přijel, tak na dýchla ta olympijská atmosféra, bylo to neuvěřitelné. Když jste v té vesnici, přímo mezi těmi nejlepšími sportovci na světě, procházíte tam, jdete do fitka, kde se vedle rozcvičují boxeři, tenisti, všichni jsou tam společně, všichni jsou nejlepší v tom sportu, který dělají… tak je to paráda.

Ve vesnici byli povinné roušky, ale v jídelně se lidi mohli potkávat. Nebylo to takové, že by tam někdo stál a rozháněl je. To samé v té posilovně. Takže vídat s ostatními sportovci jsme se mohli, samozřejmě, že nějaké větší akce nebyly povolené.

Náš sport, veslování, je specifický v tom, že my tam ty diváky tak necítíme, máme tu dvoukilometrovou trať, jedeme dlouho sami. Až posledních 150 m máme nějaké diváky. V tomto ohledu mě to neovlivnilo. Atmosféra, myslím, byla neuvěřitelná hlavně díky českému týmu. Je skvělé vidět ty nejlepší sportovce v České republice, fandit s nimi u jedné televize. To mě asi nejvíce oslovilo.

Ve speciálu jsem neletěl, ale mně se hrozně líbilo, jak někdo říkal, že by byl raději, kdyby se více probíraly úspěchy českých sportovců než trable letadle. Když pak začaly přicházet medaile, tak se to doopravdy stalo. Takže mně se naštěstí peripetie se speciálem vyhnula. Myslím si, že to asi pro ty sportovce muselo být určitě těžké. Připravujete se na něco 4 nebo 5 let a pak vám to zkazí takováto „malicherná“ chyba. Ale mohlo se to stát.

Olympiáda je krásná v tom, že v momentě, kdy tam ujedete nějaký takový úspěch – ujeli jsme čtvrté místo a byli jsme s ním hrozně spokojeni – tak pak vzpomínáte. Na všechny, se kterými jste jezdil, na celou tu cestu, kterou jste ušel. Já jsem začal veslovat v jedenácti letech, protože taťka vesloval a přivedl mě k tomu. Nějak to všechno probíhalo přirozeně. Ne, že bych nebyl nikdy úplně cílevědomý, ale nebyl jsem takový ten rváč, ale měl jsem štěstí a prostě mi to šlo.

Je to hrozně velký, v tom našem sportu je to nejvíc, co můžeme dokázat, dostat se na olympiádu. Je to sen. Je to sen od začátku a pak, když tam jste, tak dostává to přesně ten rozměr, který tedy očekáváte, že vás to úplně nabudí. Pro mě to byl skvělý zážitek. Bylo to neuvěřitelné.

Určitě to stálo za to. Ta bublina v Japonsku byla tak přísná, že jsme s normálními diváky do styku vůbec nepřišli. Jediní Japonci, se kterými jsme se viděli, byli ti z organizačního týmu. A ti byli skvělí. Ti fungovali na 110 %. Bylo jich tam hrozně moc všude. Někdy se to zdálo až moc přísné pro nás, protože na cestě k autobusu bylo deset lidí, kteří vám ukazovali, kam máte jít. Bylo jich tam fakt hodně. Přímo na místě jsme tu nevoli Japonců určitě nepociťovali, potkali jsme jich jen opravdu málo. Už jsme dlouho počítali s tím, jaká ta olympiáda bude. A když jsme tam byli, tak jsme to brali jako fakt. Na to, jaké by to mohlo být, jsem moc nemyslel.

Alexander Choupenitch – fleret, 3. místo
Jsem Alexandr Choupenitch, je mi 27 let a jsem sportovní šermíř, fleretista.

Pro mě to byla druhá olympiáda a vybojoval jsem bronzovou medaili.

Moje očekávání od olympiády byly přesně takové, jak jsem si představoval a jak jsem vlastně věděl, že to bude, co se týká všech těch testů, obstrukcí kolem. Byl jsem připravený a věděl jsem, do čeho jdu. Bylo to přesně tak, jak jsem si myslel, že to bude.

Na olympiádu jsem jel do práce a soustředil se pouze na výkon. Vůbec jsem nevnímal ostatní věci. Chodil jsem na trénink, čas jsem trávil jenom s trenérem a fyzioterapeuty a připravoval jsem se na ten den D.

Šermuju od osmi let a jdu svojí cestou, které věřím a která mě neustále překvapuje. Pro svůj sport a pro celý šerm žiju a jsem strašně rád, že jsem měl to štěstí, že ten sport můžu dělat na nejvyšší úrovni, moje práce je moje hobby.

Jel jsem do Tokia jako do práce a absolutně jsem věděl, co mě čeká. A byl jsem i připraven na to, že tam diváci nebudou. Věděl jsem přesně, jak všechno bude probíhat a vůbec mě to nepřekvapilo. Nevěnoval jsem tomu vůbec žádnou pozornost. Byl jsem naprosto koncentrovaný na svůj výkon. Samozřejmě byl to rozdíl oproti Riu, kde diváci byli, ale nebylo to tak, že tam bylo úplné ticho. Byli tam fotografové média, dobrovolníci, trenéři, ostatní závodníci. Takže když člověk dal zásah, tak se něco ozvalo, nebylo tam úplné ticho. Ale jak říkám, já jsem to opravdu nevnímal, koncentroval jsem se jenom na soupeře, na trenéra a na to, co se dělo na planši.

Na olympiádě jsem se s nikým nepotkával, ale věděl jsem dopředu, že to tak bude a že to tak musí být. A vůbec jsem neuvažoval o ničem jiném. Takže já jsem opravdu trávil čas jenom s trenérem a s fyzioterapeuty, to je všechno.

Samozřejmě, že to stálo za to. Prostě jsem věděl, že to tak bude. Jsem člověk, který nežije nějakým kdyby, prostě to tak je. Hraju s kartami, které mám. Není to tak, že by mi někdo řekl: dneska je můžeš potkat, všichni je potkají, ale ty ne. Jsem s tím úplně v pohodě a líto mi to vůbec není. Prostě ta situace byla taková, olympiády byly různé, ale já bych to vůbec nesrovnával.

Z mého pohledu Japonci olympiádu velmi chtěli, ale bylo jim velmi líto, že to nemůžou vidět naživo. Je mi na druhou stranu líto Japonců, že v jejich zemi, tak blízko, za zdmi ta olympiáda byla, a oni se na ni nemohli podívat. Myslím, že z toho pramenila jejich frustrace a smutek, protože si myslím, že každý olympiádu chce. Když už se to zorganizuje a oni můžou vidět ty sportovce, jejich výkony, tak je to něco neskutečného. Je mi opravdu líto, že to v Japonsku vidět nemohli, ale prostě ta situace byla taková, jaká byla, a všichni ji prostě musí takovou brát.

Hezký sportovní moment přišel ve chvíli, kdy jsem porazil Egypťana ve čtvrtfinále, tak za mnou přišel, pogratuloval mi, řekl, že jsem byl lepší, že to byl dobrý zápas a že mi přeje hodně štěstí do dalších bojů. To si myslím, že je ukázka toho, že na planši jsme vrahové, chceme se v rámci fair play zabít, ale mimo planš prostě dokážeme uznat, že výkon toho druhého byl lepší, nebo naopak pogratulovat soupeři. Stejně tak jsem pak pogratuloval vítězi a stříbrnému medailistovi k jejich výkonům a medailím.