Pravý desetibojař přichází jako první a odchází ze stadionu poslední, říká Helcelet po konci kariéry
V posledních letech držel český desetiboj na předních pozicích i na mezinárodních soutěžích, ale letos se rozhodl ukončit profesionální kariéru. Nejen o zkušenostech z velkých závodů a olympijských her přišel do studia Radiožurnálu Sport diskutovat desetibojař Adam Sebastian Helcelet. Co doporučuje mladým úspěšným závodníkům, kteří už mají ve sbírce třeba titul juniorského mistra světa? Povede dcery k atletice?
Adame, v nedávné době jste ukončil profesionální kariéru. Není to ve 32 letech brzo?
Svým způsobem je to brzo. Cítil jsem se a cítím se pořád dobře. Sezona byla vcelku úspěšná. Příprava na olympiádu probíhala dobře, ale pak se nepovedlo pár věcí. Onemocněl jsem zrovna v období, kdy bylo potřeba sbírat body kvůli kvalifikaci na olympiádu, tak to bylo trochu nešťastné.
V atletickém prostředí jsem už ale dlouho, s desetibojem jsem začal v šestnácti letech v Praze u Tomáše Dvořáka. Šel jsem výkonnostně nahoru a už od prvního roku mezi dospělými jsem byl ve světové špičce. Držel jsem se tam celou dobu.
Jak se vám závodilo po období, kdy za Česko zářili Robert Změlík, Roman Šebrle a Tomáš Dvořák?
Pod tlak mě to nedostávalo. Spíš to byla příjemná meta, že jsem věděl, kolik udělali bodů v mém věku. Vždy jsem se je snažil dotáhnout. Když za mnou přišel Tomáš Dvořák, jestli bych nepřišel trénovat do Prahy, tak jsem nepochyboval ani na vteřinu. Pro maminku to bylo náročné, protože jsem byl v prváku na střední škole. Najednou jsem odcestoval do Prahy, trénoval na Dukle a byl tam. Bylo to náročné, ale jsem za to s odstupem času moc vděčný.
Dva roky mi trvalo, než jsem se srovnal s tou Prahou, i ta střední škola byla náročná. Z vesnice jsem byl zvyklý na něco jiného. V Praze jsem chodil na zdrávku, takže jsme tam byli tři kluci ve třídě a jinak plno holek, které se chovaly úplně jinak než ty naše vesnické. Byla to sranda a jinak mám vystudované zdravotnické lyceum, které bylo bez praxe. Byli jsme obor, který pak měl studovat medicínu.
Pro mě je nepochopitelné trénovat těch deset disciplín, jak se to dá zvládnout?
Já to také nechápu (smích). Disciplíny se prostě musí trénovat postupně. Obecné pravidlo říká, že desetibojař to musí deset let budovat, než začne dělat velké výkony. Je to náročné, v tréninku se musí stihnout všechny disciplíny za týden. Vrhačská disciplína se kombinuje s posilovnou, sprinty s technickou disciplínou. Na závěr týdne se pak přidá nějaká ťafka v podobě rychlostní vytrvalosti nebo vytrvalosti.
Hodiny tréninku
Kolik hodin denně obětujete tréninku?
Desetibojaři jsou první na stadionu a odcházejí poslední. Když jsme na soustředění, tak trénink trvá třeba čtyři hodiny dopoledne a čtyři hodiny odpoledne. Jinak běžně v Praze třeba trvá ta fáze dvě až tři hodiny a pak je prostor pro regeneraci. Jenom v neděli je pak volno.
2:07
Juniorského mistra světa v desetiboji Järvinena chtělo přetáhnout Finsko. ‚Chtěl bych zůstat v Česku,‘ říká
Číst článek
Co váš typický knír, kterým se vyznačujete?
Souvisí to s tím, že mám rád historii. Myšlenka, že ho budu mít, vznikla při psaní bakalářské práce na téma československých legionářů v Rusku za první světové války. Zrovna bylo stoleté výročí založení Československa. Ležel jsem v těch knížkách a všude tam byli legionáři s knírem, v té době to měl skoro každý. Říkal jsem si, že udělám srandu s knírem.
Manželka je zvyklá, že vymýšlím blbosti často, tak řekla, ať si ho nechám. Nechal jsem si to, odjel jsem na olympiádu do Tokia a najednou se zvedla vlna nadšení, že tam je nějaký kluk s knírem a aby mi za to dali medaili. Psali mi z celého světa, z Ameriky se ozývali, že mě vysílají v celostátní televizi, a řešili to daleko víc než tady v Česku. Lidé mě s tím mají spojeného, tak jsem si to nechal. Je ale těžké s tím jíst polévku, zmrzlinu nebo kafe. (smích)
Letos na olympijské hry do Paříže se vám nepodařilo kvalifikovat...
Byl jsem asi na třicátém místě světového žebříčku, ale na olympiádu se dostane jen 24 závodníků. Do žebříčku se nám počítají dva dobré desetiboje, jeden jsem měl kvalitní, ale druhý jsem neměl. Věřil jsem, že na mistrovství Evropy v Římě udělám dobré body, cítil jsem se dobře, ale dostal jsem nějakou chřipku a byl jsem z toho měsíc úplně zmaštěnej. Vůbec mě nenapadlo, že v létě dostanu nějakou chřipku. Celou zimu jsem byl v pohodě, přitom dvě moje malé děti pořád nosily ze školy a školky nějakou rýmu a byl jsem v klidu. Pak mě najednou v létě tohle sundalo docela dost. Je to součást profesionálního sportu.
Olympijská zkušenost
Jak moc velký rozdíl je při závodech na mistrovství Evropy, mistrovství světa a olympiádou?
Na olympiádu jede víc sportovců a je to vznešenější. Potkáváme se tam s ostatními sportovci a není to jen o atletech. Celkový zážitek je větší. V Tokiu to ale bylo hrozné, tam jsme se před sebou schovávali, nikdo se nestýkal. Byl to blázinec, kdy jsme na ty ostatní sporty ani nemohli jít. Naopak předchozí olympiádu v Riu jsem si moc užil.
Dáváte si při dvoudenních soutěžích první večer třeba pivo?
To si dávám. Když to viděli soupeři, tak si mysleli, že jsem se zbláznil. My jsme ale Češi a pivo je regenerační. Mně to hezky uklidnilo a uspalo, takže nevím, co by na tom mohlo být špatného.
Pocházíte z Olešnice u Turnova, takže domácím rajonem je Český ráj. Byl jste třeba i lezcem?
S klukama jsme lezli, ale mně to nikdy moc nešlo. Když jsme pak byli starší, tak tam byli kluci, co nedělali sport, ale vylezli daleko těžší cestu než já. Asi jak jsem byl těžký, tak mi vždy vytuhly ruce a zjistil jsem, že to úplně není sport pro mě. V rámci atletické přípravy jsme chodili na stěnu, ale že by mě to extra dvakrát bavilo, to opravdu ne.
Kdo vás vůbec přivedl k atletice?
Přivedl mě k tomu táta. Potřeboval jsem individuální sport a v Turnově v té době byl dobrý extraligový oddíl. První povrch Mondo bylo v Turnově, podmínky tam byly vyhovující, tak jsem tam začal v přípravce. Stejně tak jsem začal na základní škole vedle. I když je atletika individuální sport, tak potřebujete mít dobrou partu okolo sebe a to jsem měl. Není to jen o drilu, ale i o zábavě na tréninku.
Desetibojařské naděje
Byl jste dostatečně trpělivý? Protože sám jste říkal, že k nejlepším výkonům musíte postupně dozrát...
Je důležité, aby se tím ty děti především bavily. Ať ze začátku dělají všechno, pak přijdou na to, zda se budou věnovat konkrétní disciplíně nebo se dají na celý desetiboj. Až v dorostencích, juniorech do toho můžou začít pořádně šlapat, dřív bych to rozhodně nedělal. Máme obrovské množství juniorských a dorosteneckých mistrů světa, kteří pak bohužel skončí.
Nedávné mistrovství světa juniorů vyhrál i český závodník Tomas Järvinen. Jakou vidíte jeho budoucnost?
To by mohla být výjimka. Trénuje u Pepy Karase, u kterého jsem trénoval sedm let. Pepa se toho jako trenér také hodně naučil, takže na Tomase jde postupně. Tomas má dobře našlápnuto, aby elitní výkony předváděl i v mužské kategorii. Já měl skvělou trenérku paní Šrámkovou, která neměla problém mi v tréninku naložit, ale říkala, že radši počká, až soupeře porazím později a pak už mě nikdy nedoženou. Zprvu jsem tomu nevěřil, ale měla pravdu. Druhým rokem v dorostu jsem kluky porazil a pak už mě nikdy nepřekonali. Bylo to tak, jak ona řekla. Kdybych měl svoje svěřence, tak bych to dělal stejně.
S manželkou a bývalou atletkou Denisou máte dvě holčičky. Půjdou ve šlépějích rodičů?
Uvidíme. Rozhodně je nebudu nutit. Určitě ale chci, aby se nějakému sportu věnovaly, protože to je skvělý prostředek do života. Díky němu mohou lépe zvládat stres, což současná mladá generace úplně neumí.
