Před 70 lety stát znárodnil československý film, dekret podepsal Beneš
Na den přesně před 70 lety podepsal prezident Edvard Beneš dekret o znárodnění československé kinematografie. Veškerá výroba i promítání filmů přešly do rukou státu a soukromníci je nesměli ani půjčovat. Po únoru 1948 se situace ještě zhoršila.
Podle filmové publicistky Evy Zaoralové mělo znárodnění ze srpna 1945 své dobré i stinné stránky. Vždycky prý záleželo na politické situaci, hlavně po roce 1948.
„Kdykoliv na Ústředním výboru KSČ přituhlo, bylo to špatné. Po roce 1969 následovala normalizace, ale politické uvolňování předtím dovolilo, aby vznikaly filmy mladých tvůrců, kteří nedávno absolvovali FAMU,“ vysvětluje Zaoralová.
Sedmdesáté výročí znárodnění československého filmu a jeho důsledky připomněla publicistka Eva Zaoralová. Oslovil ji Tomáš Pilát
Státní filmový monopol oficiálně platil do roku 1993, soukromé filmy ale vznikaly už předtím.
Prvním polistopadovým byl Tankový prapor z roku 1991. Posledním filmem, který se točil ještě podle zákona o znárodněné kinematografii, byli Černí baroni z roku 1992.
Po sametové revoluci ztratil stát vliv ve filmových studiích na Barrandově. Proti jejich privatizaci na přelomu let 1989 a 1990 vystupovali především režiséři Věra Chytilová, Jiří Krejčík nebo Antonín Máša.
„V době, kdy jsme všichni byli opojeni nenadálou svobodou, tak ti, kteří se považovali za nové nositele pokroku, viděli v obhajování existence Barrandova jisté zpátečnictví,“ vzpomíná Eva Zaoralová.
Skoro půl století platil státní monopol na film. Vzpomínal na to komentátor ČRo Petr Nováček
Barrandov ve státních rukách nezůstal. Dnes se mu daří hlavně díky zručnosti tamních řemeslníků a barrandovská studia mají zakázky z domova i ze zámoří.
Příjmy z projekcí snímků vzniklých v éře znárodněné kinematografie jsou dnes navíc důležitým zdrojem Státního fondu kinematografie, který podporuje výrobu českých filmů.