Velký návrat do Glastonbury. McCartneymu nic nechybí - leda Lennon, myslí si hudební publicista

Nejstarší vystupující na největší scéně jednoho z nejslavnějších hudebních festivalů, Glastobury v Anglii. Tak to je sobota v podání Paula McCartneyho. Je to už pro vás živoucí legenda?
Ona to je pro každého živoucí legenda. Protože když v osmdesáti letech někdo takového věhlasu jako Paul McCartney pořád ještě vystupuje, a to dost aktivně, jak vidíme z těch posledních týdnů, tak to samozřejmě už samo o sobě je legendární. Ale hlavně Paul McCartney je legenda zcela jednoznačně, protože legenda jsou Beatles a legendární je pak i ta jeho činnost této kapely, navazující sólová kariéra, která vlastně trvala už od roku 1970, čili půl století.

On se na Glastonbury vrací po, tuším, 18 letech. Má před sebou asi dvě a čtvrt hodiny dlouhou show. Víme, co zahraje? Je známý ten playlist?
Já jsem se schválně díval na ty setlisty, jak se tomu říkává, které pocházejí z těch posledních vystoupení ve Spojených státech. A ty jsou dost pozoruhodné, protože například ten, co mám před sebou, který je z Bostonu, myslím, že 6. června nebo takové nějaké datum, tak obsahuje 38 písní, přičemž tedy asi sedm jsou přídavky. Takže když se vrátí na pódium po 30 věcech, tak ještě pořád má vlastně skoro celý set.

Víme, co tam zní, já si myslím, že to bude podobné v tom Glastonbury. Samozřejmě možná, že to Paul McCartney lehce obmění. Ale řekl bych, že toto má už s tou svojí kapelou momentálně najeté i s tím pořadím, a že najednou do toho zasahovat asi není nutné.

I když samozřejmě nevíme, jestli na to pódium nepřijdou nějací hrající gratulanti, jako se mu to dělo na některých těch koncertech ve Spojených státech. Přičemž někteří byli nehrající jako Jon Bon Jovi, ale Bruce Springsteen si dal dvě písničky s Paulem McCartneym. Na jiném koncertě zase v New Jersey, odkud Bruce Springsteen pochází.

Tam měl tu svoji narozeninovou oslavu Paul McCartney…
Ano, ano. Čili když se dívám na ten setlist, tak převažují písničky Beatles, to je jednoznačné. A samozřejmě, že se to od Paula McCartneyho čeká. Ale poměrně dost jich je tam i z období té pobeatlesovské kapely Wings a několik skladeb i z těch alb, které nebyly ani pod jednou, ani po druhou značkou, které jsou vlastně sólové. Těch je poměrně také hodně.

Uslyší tam publikum určitě Live and Let Die, písnička z bondovky stejnojmenné, Žít a nechat zemřít. Hey Jude, končí ta normální část koncertu. Pak přijdou ty přídavky Get Back, Something, Lady Madonna, Blackbird

I’ve Just Seen a Face, to je velmi krásná písnička Beatles. Možná není tak známá, ale je ohromně krásně vymyšlená, a tak dál a tak dál.

Paul McCartney má neobyčejnou zásobu silných songů. Já si dokonce troufnu říct, že to je možná v tom poválečném, myslím tedy po 2. světové válce, období vůbec nejvýraznější skladatel z té popové oblasti.

A když se koukneme na ten seznam jeho skladeb, kterých je dohromady velikánská spousta, tak zjistíme, že minimálně 50 je takových, na které by nikdo nemohl ani pomyslet, jako myslím nikdo jiný. Počínaje těmi největšími hity, nebo hity, těmi skutečnými skvosty jako je Yesterday, 

And I love her, Eleanor Rigby, Penny Lane, Blackbird, I Will, Hey Jude, Get Back a tak dál a tak dál. Paul McCartney může vlastně sahat do té svojí zásobárny úplně nepřeberně, nekonečně. Takových lidí moc na scéně není. Ale může něco podobného dělat například Bob Dylan, může něco takového dělat Paul Simon, může něco takového dělat Sting, to jsou také ti vrcholní umělci této oblasti. 

V pátek a sobotu budou tu stejnou scénu na Glastonbury uzavírat o 60 let mladší Billie Eilish a o 45 let mladší Kendrick Lamar. To vypadá neuvěřitelně vlastně v porovnání s tím, že Paulu McCartneymu je už osmdesát. Jak to, že se stále dokáže prosadit vlastně u fanoušků jakéhokoli věku?
Já myslím, že to je dáno tím fenoménem Beatles, a to znamená i těmi léty, kdy Beatles existovali. Oni byli, jak se říká, ve správný čas na správném místě. Tehdy se hodně věcí měnilo, celá společenská atmosféra, nakonec i například u nás, ale na tom západě to bylo viditelnější.

Přece jenom ta 50. léta byla trošku příliš sevřená tou světovou válkou. A první roky poválečné, například v Británii, odkud pochází Paul McCartney, to nebyla žádná legrace. Tam byl například lístkový přídělový systém zrušen až někdy v roce 1953 nebo 1954, protože ta válka byla pro ekonomiku britskou nesmírně vyčerpávající.

Až v těch 60. letech se vlastně začínaly i ty ekonomiky evropských zemí nadechávat.

No a prostě Beatles přišli do této doby, kdy se lidem dařilo lépe a kdy přicházely nejrůznější nové podněty z oblasti umění, ale vlastně i možná filozofie nebo psychologie. Prostě byla to velmi plodná doba a oni v ní vysloveně kvetli. 

Chytali se všech možných podnětů, které ta doba nabízela, zpracovávali je, některé dokonce sami podněcovali. No a bylo to vlastně jenom krátké údobí 1960 až 1970, přičemž ta první deska vyšla až v roce 1963 Beatles, takže můžeme mluvit o nějakých sedmi, osmi letech intenzivní činnosti, protože ještě na těch prvních albech ani zdaleka nebyly výhradně vlastní písničky. To se změnilo až postupem času.

Oni za tuto ohromně krátkou dobu prostě způsobili tolik věcí a stal se z nich takový neuvěřitelný fenomén i s tím, že to byli takoví sympatičtí mládenci, vtipní, notabene. Prostě všechno se to tak sešlo. Beatles jsou produkt své doby, ale nikoliv nějaký trpný, ale oni mu k té době velmi významně sami přispívali. 

A já se domnívám, že to je vlastně základ toho, proč Paul McCartney pořád je úspěšný, i když on samozřejmě i po rozpadu Beatles dokazoval, že je výjimečný hudebník a výjimečný zpěvák a výjimečný skladatel.

On z toho samozřejmě určitě těží. Ta aranžmá skladeb Beatles hraje dodnes. O tom jsme už také mluvili. Paul McCartney začal sám zpívat, hrát od 70. roku, tedy po rozpadu Beatles. Jak rychle si tehdy fanoušci navykli na jeho vlastní tvorbu?
Velmi rychle. Samozřejmě fanoušci byli smutní, že se Beatles rozpadli, ale brali to nakonec jako prostě realitu, se kterou celkem nemohou nic dělat. Paul McCartney napřed natočil takové dost nenápadné album, skromňoučké, nahrál ho celé sám na své farmě. Jmenovalo se jenom McCartney - na to pak navazovalo album McCartney II a předloni, v době pandemie McCartney III. Tam bylo pár pěkných písniček, Maybe I‘m Amazed především.

On platí za velkého multiinstrumentalistu. Hraje na kytaru, za pianem taky sedí často. Na co všechno ještě umí?
Tak on je schopen hrát na kytaru, protože původně začínal jako kytarista. Pak teprve přešel na basu. Až vlastně když Beatles za toho slavného hamburského svého angažmá, když ještě nebyli slavní, potřebovali výměnu za Stuarta Sutcliffea, původního basistu, který pak zůstal v Německu a pak tam zemřel předčasně na smrtelnou chorobu. Takže on potom přešel teprve na baskytaru a velmi slušně se naučil sám od sebe na piano.

Ale když říkáme multiinstrumentalista, tak on zase není v ničem tak strašlivě výrazný, jako je to třeba v případě Prince, který byl fantastický kytarista, ale hrál výtečně na všechny možné další nástroje. Je to ještě u dalších muzikantů - Stevie Wonder například.

Paul McCartney je především výborný basista, ještě k tomu navíc s tím „trade markem“ té své té své slavné německé vlastně baskytary, která má tvar houslí. A jak říkám, hraje velmi pěkně na piano. On taky, myslím, že většinu písniček na piano skládá.

Ale zdaleka ne všechny, protože třeba krása Blackbird pochází z toho, jak kdysi jako malý kluk cvičil nějaké bachovské etudy na kytaru. A tam ten postup vlastně je patrný v tom Blackbird.

Mimochodem hraje na některých snímcích Beatles té poslední etapy, taky na bicí. V tom byl také slušný. A ta jeho schopnost hrát na více instrumentů byla v kapele víceméně ojedinělá. Nepamatuji si, že bych viděl v nějakém dokumentárním záběru, vyjma Johna, který si občas za piano sedne, nikdy v životě jsem za ním neviděl George Harrisona. A Ringo, ten měl v ruce vždycky jenom paličky. Ten se do něčeho dalšího nikdy nepouštěl.

Když jsme mluvili o tom, co se bude dít v sobotu teď na Glastonbury a jací mladí umělci tam spolu s Paulem McCartneym vystoupí, tak musíme také zmínit to, že McCartney sám rád experimentuje s projekty, na nichž spolupracuje s mladými umělci. Vzpomínám si třeba na jeho spolupráci s Rihannou a s raperem Kanyem Westem. Jak takové kombinace fungují třeba u kritiků?
Jak které. Většinou se trošku předem předpokládá, že je to malilinko takový komerční tah dát dohromady dvě známá jména. Někdy to zafunguje, někdy méně. Já si myslím, že nejlépe zafungovaly v případě Paula McCartneyho dvě, ale to už jsou staršího data, spolupráce. Písnička Ebony and Ivory se Stevie Wonderem, no a potom s Michaelem Jacksonem Say Say Say. 

To bych pak dokonce považoval za velmi dobrou píseň. Dost se dokonce divím, že ji Paul McCartney nehrává. Ale možná, že přece jenom poté Jacksonově smrti si myslí, že by to publikum vlastně postrádalo ten původní Jacksonův vklad do té písničky.

Když zůstaneme u recenzí, u kritických ohlasů, tak vy už jste zmiňoval, že předloni v covidové době vydal Paul McCartney tu trojku, McCartney III, své album. Jaké na ni byly ohlasy na tuto desku? Není už přece jenom na něm znát, že mu nějakým způsobem dochází, bylo by to pochopitelné, energie?
Ale to ani ne. Ta deska mi jako úbytek energií nepřipadala, nebo známka toho. Spíš ty písničky nejsou až takové, jako jsme byli zvyklí na ně z dřívějška. Ale rozhodně to není vůbec špatné. Album má svoji atmosféru a tak myslím, že to vnímala většina lidí.

Je obdivuhodné, že on tehdy ve svých 78 letech právě má naopak tolik energie, aby napsal ty věci, aby je natočil v poměrně krátké době vlastně veškeré ty stopy sám, protože právě byla ta pandemická doba. Možná, že něco se posílalo korespondenčně, aby k tomu někdo něco přihrál. Ale v podstatě to je sólové album. Tak, jako byla ta jednička, jako byla ta dvojka, proto to jsou tyto tři desky vždycky dávány dohromady, že vlastně vznikly vysloveně „samo domo“.

Bude čtyřka?
Řekl bych, že asi ne. Já myslím, že on má teď momentálně velmi dobrou kapelu. Už dlouho s ním hraje bubeník Laboriel, syn slavného baskytaristy, a má dva výborné kytaristy, kteří zároveň, když on sám si sedne za piano, nebo vezme do ruky kytaru, tak jeden nebo druhý převezmou ten basový part. Výborně zpívají, takže mu hodně pomáhají, protože přece jenom ty hlasivky věkem nemohou být v tom stavu, jako když je někdo, řekněme, ve středních letech, jde to všechno dolů.

A také myslím, že hodně těch songů, zvlášť těch exponovaných, už Paul McCartney musel transponovat o nějaký tón. Ale to je běžné, to se takto normálně dělá, oni mu hodně pomáhají těmi vokály. Takže já myslím, že úplně sám by to celé těžko utáhl. I když myslím, že v rámci toho koncertu tu a tam nějaké písničky sám dává. Konkrétně, myslím, že zrovna do Blackbird, kterou jsme zmiňovali, tu hraje sám.

Tak jinak, podívá se třeba ještě nikdy do Česka Paul McCartney? Já myslím, že naposled jsem byl někdy před čtyřmi lety, jestli se nepletu, 2018 myslím…
Možná, že ano, možná, že ne. Ono to momentální turné, co probíhalo v té Americe, se jmenovalo GOT BACK Tour. Mluví se teď o tom, myslím, že jsem to zahlédl, že nějaké Final Tour je v plánu. Takže asi ještě vyrazí do Evropy. A jestli někdo z českých promotérů bude mít zájem Paul McCartneyho tady, jak se říká, udělat, to je druhá věc.

A peníze…
A peníze. No ale tak ono se to v podstatě zaplatí, když do té O2 Areny přijde těch 15 až 18 tisíc lidí, tak to rozhodně není prodělečné. To vlastně ani ti umělci zase si nemohou říkat tak strašně moc, aby na tom nikdo nemohl aspoň trochu vydělat nebo být plus mínus fifty fifty, to by ty koncerty nikdo nedělal. Takže ta cena je nějakým způsobem vybalancovaná. Ale to to víte, že je vysoká. Já to nedokážu odhadnout, ale myslel bych si, že by to takový milion euro být klidně mohl. 

Cena Grammy za celoživotní dílo, Rock and Roll Hall of Fame, Oscar za nejlepší hudbu, byl pasován na rytíře, je členem Řádu britského impéria. Co McCartneymu ještě chybí k tomu, aby jeho odkaz byl plnohodnotný?
Já myslím, že mu nechybí nic. Dokonce je momentálně šťastně ženat. Zdá se, že mu slouží zdraví, protože když jsem se díval na ty záznamy z těch amerických koncertů teď z května a z června, tak působil velmi svěže. Neumím si představit, co mu chybí. Možná John Lennon, ale možná, že ani ne, ono to s ním bylo docela těžké.