Slovenský hit, který čeští distributoři nechtějí. Film Únos naráží za hranicemi na to, v čem je doma silný
Je to ten samý film, má stejný střih i znění. Na Slovensku na jaře vyprodával kinosály, zhlédlo ho téměř 300 tisíc diváků a stal se z něj hit, jenž rozvířil společenskou i politickou debatu. V Česku ale o Únos distributoři nestojí a v několika představeních jej "na vlastní triko” uvádí pouze kino Lucerna. Opatrnost distributorů má svou logiku. Zážitek, který si ze stejného filmu totiž odnese slovenský a český divák, je nejspíš zcela odlišný.
Před cestou na operu si mnoho lidí alespoň běžně prostuduje děj, který není v záplavě italského zpívání vždy lehké rozeznat. Podobnou přípravu vyžaduje i film Únos. Snímek pokrývá nejtemnější období porevoluční historie Slovenska a jeho základní rámec - tajná služba po konfliktu premiéra s prezidentem zorganizovala únos prezidentova syna a poté i vraždu muže, který chránil korunního svědka - je v slovenské společnosti dobře zažitý.
Stejně tak dokáže většina Slováků identifikovat hlavní postavy inspirované Vladimírem Mečiarem (i přesto, že se mu Maroš Kramár ani trochu nepodobá), Ivanem Lexou, Róbertem Remiášem nebo Oskarem Fegyveresem.
PŘEHLEDNĚ: co jsou Mečiarovy amnestie a proč se o nich na Slovensku opět mluví
Číst článek
Režisérka Mariana Čengel Solčanská ale nenatočila dokument, a tak se na plátně setkávají postavy, které mají skutečné předlohy, s postavami fiktivními, a události, které se skutečně odehrály, s fantazií tvůrců. Správně je identifikovat už není lehké ani pro člověka, který příběh únosu Michala Kováče mladšího zná, natož pro diváka, který 90. léta na Slovensku sledoval pouze zpoza hranic. Do toho si započtěte akční střih a několik dějových linek, z nichž každá by vydala na samostatný film.
Síla Únosu ale netkví v přehlednosti ani v historické přesnosti, ale v tom, že Solčanská natočila film na míru slovenskému publiku. Když na začátku snímku vejde postava Předsedy před zaplněnou sportovní halu, která skanduje jeho jméno a jméno strany, uvidí většina českých diváků nejspíš prostě mítink.
V paměti slovenského diváka ale v tom momentě začnou naskakovat obrazy sportovních hal plných (často i vlastních) babiček oslavujících Vladimíra Mečiara. Stejně tak funguje i pro děj nepodstatná scéna, ve které Předseda nahrává píseň Vivat Slovakia. Jsou to portály do éry, kterou pamatuje spousta Slováků, ale jenom málo tamních filmařů. Zatímco Češi mohou nad nedávnou minulostí přemýšlet v dramatech o Mrázkovi, Kajínkovi nebo Krejčířovi, je Únos na Slovensku takřka ojedinělým zjevem, který do kin lákal i ze zvědavosti.
Filmu se navzdory filmařským nedostatkům podařilo hodně. Rozvířil debatu o zločinech minulosti - o filmu samotném totiž v podstatě nelze mluvit bez toho, aby se nemluvilo také o tom, co ho inspirovalo. A také polidštil příběh, který se pro většinu lidí stal už jenom pouhým souborem faktů.
Na západě Bratislavy je malý památník přímo u hlavní silnice, které se při cestě z několika městských čtvrtí v podstatě nejde vyhnout. Díky němu dokáže velká část Bratislavanů přesně ukázat, kde Robert Remiáš zemřel. Až Únos ale ukáže, jaký mladý šestadvacetiletý bývalý policista tehdy byl a do jak vysoké hry se zapletl.
Únos toho o samotném únosu nepoví mnoho, a toho, kdo na film jde kvůli faktům, nejspíš neosloví. Jeho největší síla je v pocitu, který zanechá v divákovi, a sice že něco shnilého je ve státě dánském - jeho státě. A to je cosi, co se přes hranice přenáší těžko.
Historie únosu
Na konci srpna 1995 skupina mužů naložila prezidentova syna Michala Kováče ml. do kufru auta, pod výhružkami ho opila, zbila a odvezla za hranice do Rakouska. Případ nebyl kvůli tzv. Mečiarovým amnestiím nikdy vyšetřen, podle hlavního svědka únosu Oskara Fegyverese ale za akcí stála tajná služba. Obecně se má za to, že k únosu vedl konflikt Vladimíra Mečiara s Michalem Kováčem, který premiéra veřejně kritizoval a stavěl se proti některým jeho rozhodnutím. Oskar Fegyveres musel kvůli své ochotě vypovídat ze Slovenska utéct a jeho spojkou byl přítel a bývalý policista Robert Remiáš. Ten zemřel v dubnu 1996 poté, co v jeho autě vybuchla trhavina. Stejně jako únos ani jeho vražda není dodnes vyšetřena.
