Nový muzikál z cirkusového prostředí zvládá rozněžnit divácká srdce a zároveň plivat na historii. Ale aspoň si to Hugh Jackman užil, tentokrát i bez adamantiových drápů.

Recenze Barnum & Bailey Circus 11:40 29. prosince 2017 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

„Hyperbola ještě nikdy nikoho nezabila,“ prohlásí v novém muzikálu Michaela Graceyho ústřední postava. Jak se později ukáže, tahle lehkovážně pronesená replika dokonale shrne celý snímek.

Jak jinak by se totiž dala v jednom slově shrnout ta barvami hýřící přehlídka zpěvu, tance a akrobacie, ke kterému se herecký ansámbl v čele s Hughem Jackmanem uchyluje uprostřed cirkusové manéže, na ulici, na hřbetě slona či v rámci snových kulis?

Stylizace ovšem není to jediné, co se v Největším showmanovi ukáže jako zveličené. Film, který v mnohém připomíná zpívaného Dickense s podstatně veselejšími okolnostmi, totiž sice přizná, že se principál a všemožně orientovaný byznysmen Phineas Taylor Barnum (Hugh Jackman) občas dopustil nějakého toho klamu, ten se ale často pohyboval pouze v mezích výšky a šířky jeho aktérů.

Bez vulgarit v každé větě. Překvapivě solidní remake Jumanji strká do kapsy americké komedie

Číst článek

Gracey tak nemá problém ho vykreslit jako ambiciózního muže z nuzných poměrů, který ve svém cirkusu vytvořil bezpečné prostředí pro lidi odvržené společností, protože nepohlížel na jejich odlišnosti. A i když se následně dopustil řady morálních přešlapů, na konci se všichni dokázali chytit za ruce a zazpívat si písničku o sounáležitosti a odhodlání změnit svůj osud.

Co naplat, že reálný Barnum takový bezbřehý lidumil nejspíš vůbec nebyl a že ve svém muzeu (které provozoval ještě před zmíněným cirkusem) lákal na mořskou panu, kterou byla ve skutečnosti opice s přišitým rybím ocasem, nebo 116letou černošskou ošetřovatelku George Washingtona, jíž pochopitelně byla o mnoho let mladší slepá otrokyně, kterou po smrti nechal Barnum veřejně pitvat. 

I když ale od přílišně smířlivého přístupu k historii odhlédneme, nezmění to fakt, že je Největší showman víceméně průměrným snímkem, kde se konfety a komplikovaná choreografií snaží zamaskovat fakt, že vypráví ohraný příběh doprovázený několika otravnými písněmi, které mají podobně motivační efekt jako hity od Katy Perry.

Pro Jackmana to ovšem znamená návrat do muzikálové role, což je také jeho nejjistější poloha, při které navíc nemusí kuchat lidi adamantiovými drápy. Jeho kreace udržují film zajímavým, nenechávají však už moc prostoru pro zbytek ne zrovna skromného obsazení.

V podstatě se všechno zajímavé smrskne do dvou vedlejších linií: romantické zápletky mezi akrobatkou tmavší pleti (Zendaya) a zbohatlým pomocníkem Barnuma s tváří Zaca Efrona – který se skrze Největšího showmana vrací k žánru, jenž mu odstartoval kariéru (pro ty, co před 10 lety nebyli teenagery: Efron v podstatě debutoval v muzikálové trilogii ze střední školy, kde se hodně driblovalo s míčem a zpívalo o tom, jak začínají prázdniny) – a epizodce s divadelním kritikem (Paul Sparks), co si nedokáže užít divadlo, v němž určitě najdou oblíbenou postavu nejen filmoví recenzenti.

Snímku nicméně nelze upřít jeho nakažlivou pozitivitu a razanci, která s jistotou nenechá žádného z diváků odejít bez písničky zaseknuté v jeho hlavě (i když možná bude z Muzikálu ze střední). Dá se přejít i to, že cítí potřebu některé své motivy doslova vysvětlit nebo nás neustále mlátit po hlavě svou vizuální přehnaností. Protože hyperbola skutečně ještě nikdy nikoho nezabila. Zkazila už ale dobrou řádku filmů. Záleží jen na vás, jestli si jí necháte zkazit i Největšího showmana.

Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít