„Nelze zpochybnit skutečnost, že efektivita informačního systému [je] o to vyšší, o co větší množství nejrůznějších dat takový informační systém obsahuje,“ napsal Ústavní soud v čele se soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem.

Soudci a jedna soudkyně tak zdůvodnili, proč je dobře, že se v Česku ukládá informace o každém jednotlivém výkonu do databáze Ústavu zdravotnických informací a statistiky. Podle nich tak stát plní svůj úkol v péči o zdraví lidu, kterému musí právo jednotlivců na soukromí ustoupit.

Nemůžete si vybrat

Marné bylo volání čtveřice disentérů, soudkyně Šimáčkové a soudců Davida, Šimíčka a Zemánka, že digitální propojování informací „o duševním zdraví, dědičných či sexuálně přenosných nemocech“ je mimořádně velký zásah do soukromí. Navíc ve chvíli, kdy český zákon, na rozdíl od těch zahraničních, nezná opt-out, tedy možnost svá data státu nedat.

Vaše informace tak ve státní databázi skončí pokaždé, když jdete k lékaři, vybírat si nemůžete. „U nás je však jediná možnost jednotlivce, jak se vyhnout sdílení svých nejcitlivějších zdravotnických údajů, paradoxně vůbec nechodit k lékaři,“ napsali pregnantně „odpadlíci“ od většinového názoru.

Zbylé jedenáctce stačilo ujištění státních zdravotnických statistiků, že je o citlivé záznamy občanů dobře postaráno. Slova o absolutní bezpečnosti nějakého IT systému jsou absurdní, svá tajemství nedokážou před hackery uhlídat ani státy a organizace mocnější než Česko.

Ústav zdravotnických informací a statistiky navíc měl problém vysvětlit, k čemu obrovské množství povinně odevzdávaných citlivých údajů o každém jednotlivci potřebuje. Podle soudců formuloval „svoje odpovědi natolik obecně, že ke konkrétním otázkám [...] po účelu jednotlivých požadavků na propojení osobních údajů s citlivými zdravotními údaji nesdělil nic relevantního“.

Současná situace se tak nápadně podobá té z května 2019, kdy Ústavní soud posvětil sledování pohybu občanů skrze mobilní telefony. Tehdy se proti postavila jen soudkyně Šimáčková. I tehdy opakovala věc, která je sice soudcům cizí, ale notoricky známá každému ajťákovi: když jde o počítačové systémy a databáze, na technických detailech záleží. Stačí drobnost a komplikovaný systém se zachová úplně jinak, než jeho tvůrci přepokládali.

Je paradoxní, že v době, kdy ostatní země hledají moderní cesty, jak pracovat s daty občanů způsobem, který zaručuje soukromí, my sypeme ty nejcitlivější informace na jednu hromadu a doufáme, že hrstka státních programátorů neudělá chybu. Navíc když víme, že jim občas ujede ruka.

Co je diferenciální soukromí a jak matematika může chránit vaše osobní údaje?

Jan Cibulka Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít