V duchu jsem si ale říkal, že bych raději do Merkurlandu. Jsme totiž z generace, která tuhle stavebnici znala jen z potrhaných ošmataných katalogů zahraničních obchodních domů. Kostičky jsem měl, to ano, ale rozhodně do sebe nezapadaly a byly na nich obrázky Vinnetoua nebo jiných hrdinů z knih Karla Maye.

Mistrovství světa v hokeji →

Stavěl jsem pouze z Merkuru. Měl jsem i třípatrový. Stavěli jsme s bratrem jeřáby, auta, nebo branky na minihokej. Lego jsem poznal až díky svému synovi. Nejvíce si tedy pamatuji, jak to bolí, když na takovou jednu kostičku člověk nevědomky šlápne.

Když dostal novou stavebnici, tak jsem mu tak dlouho ukazoval, jak se co sestavuje, až bylo dílo hotovo. Moc jsem ho k tomu nepustil. Tak trochu jsem tedy tušil, co všechno se z něj dá stavět. Opravdu jen tušil.

V městečku Billund jsem zíral s otevřenými ústy. Socha Svobody asi tři metry vysoká, Eiffelova věž, nebo miniatura Amsterodamu, kde vodní kanály brázdily lodě, zvedaly se mosty či se vodou plnilo funkční zdymadlo. Páni, to je kostek! Já bych stavěl, až bych brečel.

A kostky vám tam dají i k jídlu. Smažené, jako přílohu k rybě. Chutnají jako hranolky, ale stavět se z nich tedy nedá.

Petr Kadeřábek Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít