Zdeněk Liška, autor hudby pro majora Zemana, byl ‚tak talentovaný, že i soudruzi sklapli‘, tvrdí kolegové
V letech největších úspěchů dokázal napsat hudbu k sedmi až osmi celovečerním filmům ročně. Neuvěřitelné tempo, neuvěřitelná invence, neuvěřitelné a v podstatě absolutní odevzdání se úkolu. Jméno hudebního skladatele Zdeňka Lišky stojí v titulcích filmů jako Spalovač mrtvol nebo Markéta Lazarová, ale je podepsaný i pod seriály 30 případů majora Zemana nebo Muž na radnici.
Říká se, že hudba je jen dobrá, nebo špatná. Také doba bývá někdy dobrá, někdy špatná. Ne vždy se to správně protne – a co s tím, když v těch nedobrých letech žije a tvoří nadprůměrný umělec?
Co do rozsahu a invence se bezkonkurenční práce Zdeňka Lišky jakoby vzpíraly odpovědi na otázku, zda je vhodné, aby umělec bral jednu zakázku za druhou bez ohledu na to, zda spoluvytváří umělecky nadprůměrné dílo, nebo zda se spolupodílí na propagandě, která má divákům podstrčit jediný, závazný výklad moderních dějin.
Obhájci Zdeňka Lišky nabízejí zpravidla dvě odpovědi. Zdůrazňují jeho nesporný talent a nešetří slovem „geniální“. K už zmíněné hudbě k filmu Markéta Lazarová přidávají Liškovu hudbu pro filmy Vyšší princip, Údolí včel, pro seriál Hříšní lidé města pražského. Bylo bych jich daleko víc.
Setkání s režisérem Vláčilem
Na Liškovu obhajobu pak zaznívá argument, který vyjádřil Tomáš Baldýnský v týdeníku Reflex v roce 1999. „Nestál proti režimu, byl jaksi mimo něj. Nikdy v životě nebyl členem žádného svazu umělců, nikdo ho proto nemohl perzekvovat, protože s ním všichni chtěli spolupracovat,“ prohlásil.
A Miroslav Graclík a Václav Nekvapil v knize 30 případů majora Zemana píší: „Zdeněk Liška byl zkrátka tak talentovaný a úspěšný, že dokonce i soudruzi sklapli a nechali ho dělat jeho práci.“
Jiří Sequens podporoval komunistickou stranu nejen seriálem o majoru Zemanovi
Číst článek
Zůstává otázkou, zda to nebylo i obráceně: Zda Zdeněk Liška režimu před rokem 1989 nesloužil právě tím, že svoji práci spolehlivě odváděl a závažnější otázky – čemu také svojí prací slouží? – si nepokládal. Do hlavy mu nikdo neviděl. Rozhovory prakticky nedával, soukromí si přísně hlídal a psané vzpomínky nezanechal.
Zdeněk Liška (1922–1983) absolvoval pražskou konzervatoř a od roku 1945 komponoval hudbu pro krátkometrážní i celovečerní filmy z produkce zlínských filmových ateliérů. S režisérem Karlem Zemanem to byl například Vynález zkázy nebo Baron Prášil.
Za osudové je považováno jeho setkání s režisérem Františkem Vláčilem. Liška se stal jeho dvorním skladatelem. Televizním divákům se vybaví nejen Hříšní lidé města pražského nebo 30 případů majora Zemana, ale také seriál Nejmladší z rodu Hamrů, který měl ospravedlnit násilnou kolektivizaci českého zemědělství.
Liška skládal i pro náročného zahraničního objednavatele – pro íránského šáha Muhammada Rezá Pahlavího, tedy opět pro nikterak demokratický režim.
Nesmrtelnost jeho díla dokládá skutečnost, že jako jeden z nemnoha našich autorů je i dnes vydáván renomovanými zahraničními hudebními vydavatelstvími.
