Představitel vraha Hojera: Lidé mi děkují, že se mě bojí. Psychický přetlak potřebuji vymlátit
Nad kočírováním vlivu role na osobní život se zamýšlí Petr Uhlík, představitel sériového vraha ze seriálu Metoda Markovič. „Když mě ale lidé zastavují, děkují za hereckou práci, nikoli za to, že si myslí, že jsem Hojer, čehož jsem se reálně bál, že se může stát,“ říká herec známý také ze seriálu Adikts. Proč nepochyboval, zda náročnou roli vzít, a jak se vyrovnává s psychickými přetlaky, které z ní pramenily, popsal Uhlík na Radiožurnálu.
Máte za sebou řadu postav, tu menších, pak teď tu největší, o které se hodně mluví. Ostatně z toho projektu, ve kterém účinkujete, tady byl Petr Lněnička. Ten tam hraje takovou normální postavu, kdežto vy hrajete Hojera, sadistického vraha v šestidílném seriálu Metoda Markovič. Proč jste to vzal?
Zaprvé si člověk nemůže role asi úplně vybírat, nejsem v přebytku nabídek. A zadruhé je to podle mě skvělá herecká příležitost.
Herec Petr Uhlík o nadpřirozeném světě fantazie: Existuje jen v hlavě a ve vteřině se může změnit. Symbolika tarotových karet se dotýká vnitřních pilířů našeho myšlení, myslí si
Zmocnil jste se jí, co jsem viděl, brilantně. Nepoklepáváte pořád tou nohou pod stolem?
Ne, ne, už ne. Doufám.
Protože víte, co mi řekla kolegyně v kanceláři? Nevoď ho sem, já bych se ho strašně bála. Je to častá reakce?
Píšou mi lidi, že děkují za to, že se mě bojí, což mi přijde velmi zvláštní, ale je to tak.
Ale když mě zastavují lidi, děkují za hereckou práci, nikoli za to, že si myslí, že jsem Hojer, čehož jsem se reálně bál, že se může stát – kvůli tomu, že jsem se nemohl zakrýt něčím jiným, takže člověka to potom stahuje do nějaké jednotné role a vnímání skrz tu jednotnou roli. Ale ta záměna se neděje a jsem za to hrozně rád.
Ono celé to má ještě jeden rozměr, že Ladislav Hojer fakt žil, fakt vraždil – nejenom vraždil, ještě znásilňoval a nejenom že znásilňoval – a už nebudu pokračovat, dostal pak trest smrti. Možná tam je určitá míra pochyb: mám to vzít, nemám to vzít, když je to podle skutečné postavy?
Neměl jsem žádné pochybnosti. Rozhodně je to morálně složitější, je to podle mě ale role, která nabízí možnost ztvárnit širokou škálu emocí, ukázat to všechno na větší ploše.
Nevnímám to tak, že bych se nad tím rozmýšlel, vůbec. Jméno režiséra Pavla Soukupa a všechny články přesvědčovaly o tom, že to bude něco většího než běžná produkce. Tím nechci urazit jiné produkce, ale člověk cítí osudovost toho projektu a tím pádem do toho dá všechno.
Postavu do sebe musí herec vpustit. Roli empatického vyšetřovatele jsem svlékal dlouho, líčí Lněnička
Číst článek
Manželky některých herců říkají, že je složité být s hercem, protože když je poctivý, například Ivan Trojan a další, tak si ty postavy nosí domů a ony žijí třeba 70 % života s úplně cizími lidmi, které si nikdy nevzaly. Vy jste si domů Hojera nosil?
Ne úplně Hojera, ale rozhodně nějaký psychický přetlak a hlavně fyzické vnímání svého těla. I jak jsem zhubl, tak se mi změnilo těžiště a všechno, byl jsem celý takový pokroucený. Manželka mi i řekla, že jsem začal jinak vonět, což bylo asi hodně i tou dietou.
Rozhodně jsem si s sebou tahal energii nebo spíš myšlenkové vypětí. Jako herec, který se hned připravuje na další obrazy, které přijdou za týden, pozítří nebo zítra, jsem nechtěl podcenit ani jednu vteřinu. Teď jsem si vnitřně před sebou obhájil, že jsem nic nepodcenil, ale rozhodně vím, že to není možné dělat donekonečna.
Určitě je možné si s sebou tyto věci tahat, protože vím a cítím, že to jinak neumím – přijde mi, že to je možná nějaká kvalita navíc, kterou v sobě může člověk uchovávat – ale je možné eliminovat ztráty, dejme tomu.
Aby pak člověk nedopadl jako Jaroslav Plesl v tom legendárním seriálu, když se tak vtělil do Richarda III., že shrben přišel na poštu a mluvil shakespearovskou řečí.
Já spíš myslím v osobním životě. Člověk se třeba může, když přijde domů, přede dveřmi ještě nadechnout a říct si: můžu to s sebou táhnout, ale teď nemůžu to, co táhnu, přehodit na toho druhého.
Byť ten druhý tam hraje taky.
Ano, tedy ta druhá, moje žena Andrea Uhlík Berecková, tam hraje taky. Samozřejmě pro to má o hodně větší pochopení, a proto si myslím, že jsme se nerozešli, bylo to určitě náročné. Nejenom tohle – člověk cítí, že to povolání má jistá specifika, která nemusí pochopit úplně každý a každému nejsou úplně příjemná. Takže v tomto je to rozhodně velká výhoda.
Markovič byl světově výjimečný kriminalista. Vrazi měli chuť se mu svěřit, popisuje scenárista série
Číst článek
Upustit páru
Jaká je to cesta od citlivosti dismančete k boxu – což je sport, který provozujete?
Teď už moc ne, ale zase se k tomu vracím.
Když jste zhubl těch 10 kilo, tak to jste skoro muší váha.
Je to tak. No, dospěl jsem do bodu, kdy jsem si uvědomil, že trpím na obří přetlaky z práce. Obří přetlaky, že je potřebuji ze sebe doslova vymlátit. Samozřejmě ne do nějakého kluka, se kterým jsem ve sparingu, ale do boxovacího pytle.
Zjistil jsem, že potřebuji nějaký ventil té impulzivní energie, která se fakt musí dostat ven – nic dlouhého a postupného, jako tenis. Toto nějak plní to, co potřebuji.
Některý herec si třeba po představení, aby upustil přetlak, dá lahev vína. Vy si dáte box?
To ne, to já si dám taky klidně lahev vína. Večer už neboxuju. Z toho boxu se mi spíš stala taková forma kruhového tréninku, třeba před představením, že mě to hrozně dobře probudí a aktivuje.
Někdy má člověk dny, jako dnes, kdy je šedivo už pátý den, kdy je pro mě hrozně energicky komplikované se nějak nastartovat, i když piju hodně kafe. Takže touto formou se nakopávám.
Jakou průpravu do herecké kariéry dal Petru Uhlíkovi Dismanův rozhlasový soubor? A jak se dostal k zájmu o tarotové karty? Poslechněte si celý rozhovor v audiu nahoře.
