Ruský poručík Dmitrij (26) utekl z Putinovy armády. „Věděl jsem, že patřím mezi první, kteří budou vysláni na frontu. Nebyl jsem pro ně nijak zásadní,“ říká v exkluzivním rozhovoru pro server iROZHLAS.cz. „Ostatní vojáci mi vysvětlovali, že poručíci mé hodnosti se z fronty nevrací, že nás použijí jako živé štíty,“ popisuje Dmitrij, který o útěku neřekl ani nejbližším. Redakce jeho identitu zná, ale z obav o jeho bezpečnost ji nezveřejňuje.

Praha/Gruzie 5:00 23. srpna 2023 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Po vysoké škole jste nastoupil do ruské armády. Proč?
Do armády jsem jít nechtěl, nechtěl jsem bojovat v této válce. Po střední škole jsem nastoupil na vysokou školu. Když jsem se přihlásil na univerzitu, měl jsem problémy sehnat bydlení.

Dostal jsem nabídku od armády, že mohu podepsat smlouvu s ministerstvem obrany, která mi zajistí bydlení, pokud pro ně budu pracovat tři roky po ukončení studia. Souhlasil jsem.

V té době jsem samozřejmě netušil, že Putin vyhlásí válku a práce pro ruskou armádu nabude nového významu. Po skončení školy, což bylo léto 2022, jsem začal hledat možnosti, jak se vojně vyhnout, ale nepodařilo se mi to. Jediná možnost byla, že poruším smlouvu s ministerstvem obrany.

V tom případě bych musel zaplatit zhruba dva miliony rublů, což jsem pochopitelně neměl. Neměl jsem jinou možnost než jít do armády. V červnu 2022 jsem tedy nastoupil a hned druhý den jsem šel za svým velitelem a řekl mu, že tam nechci být, že nejsem voják, ale pouhý civilista. Řekl jsem mu, že nemám mentalitu vojáka.

Pochopil to?
Co myslíte? Řekl mi, že nejsem muž, ale zrádce. Začal se mnou diskutovat a chtěl po mně, abych zůstal v armádě. Později jsem pochopil, že každý velitel se snaží udržet co nejvíc vojáků, protože jich tam není tolik a nemohou si dovolit o ně přijít.

Dva týdny se mnou probírali situaci, snažili se mě přesvědčit, abych zůstal. Během té doby jsem několikrát porušil pravidla, jednou jsem nepřišel v uniformě nebo jsem si vzal mobilní telefon. Pokud se dopustíte menších prohřešků, pošlou vás před komisi, která rozhodne, zda zůstanete v armádě, nebo ne. Tohle byl další způsob, kterým jsem se snažil dostat z armády pryč.

Ale v tu chvíli mi začali vyhrožovat, že mě zatáhnou do boje a zastřelí. Další den mi oznámili, že mě odsoudí na doživotí ve vězení. Nenechal jsem se však vystrašit a pokračoval jsem v prohřešcích. Po dvou týdnech přistoupili na kompromis, že stačí, když v armádě zůstanu pouhých šest měsíců. Přijal jsem to, zdálo se mi to jako dobrá dohoda.

Věřil jste, že vás po půl roce pustí domů?
Ano, myslel jsem si, že na konci roku 2022 opustím armádu. Jenže v září Putin zavedl pravidlo, které znemožnilo důstojníkům rezignovat. Respektive mohou to udělat pouze v případě, že je jim 55 let a více, jsou kriminálníci, kteří musí do vězení, nebo pokud mají vážný a život ohrožující zdravotní problém.

Pokud splňujete jednu z těchto podmínek, máte šanci opustit armádu, ale většina mladých lidí tuto možnost nemá. Tento zákon začal platit den předtím, než Putin zahájil mobilizaci. Můj nadřízený mě tedy poslal zpět do jednotky, kde jsem začínal. Měl jsem napjaté vztahy se svými nadřízenými a opravdu jsem tam nechtěl být. Věděl jsem, že skončím buď ve vězení, nebo na frontě.

‚Jako by se nás chtěli zbavit‘

Jak jste se dozvěděl, že chtějí vyslat na frontu zrovna vás?
Zaslechl jsem, jak můj velitel mluví s dalšími vysoce postavenými funkcionáři o tom, že na frontu vysílají všechny zbytečné vojáky včetně těch, kteří v armádě nechtějí být. Mluvili o nás, jako by se nás chtěli zbavit, uklidit a nemít s námi problémy.

Jak jste s tou informací naložil?
Koncem září jsem začal přemýšlet o útěku. V prvních dnech jsem se rozhodl, že požádám o hospitalizaci v psychiatrické nemocnici jako osoba se sebevražednými tendencemi.

V Rusku ubývá počet aut označených proválečným ‚Z‘, říká muž, který se skrývá před mobilizační komisí

Číst článek

Nechtěli mě přijmout, ale po několika dnech, kdy jsem kolem sebe rozhlásil, že mám sebevražedné myšlenky, mě přijali. Při hospitalizaci mi řekli, že tam mohu zůstat maximálně deset dní. To bylo kvůli dalšímu novému příkazu Putina, který stanovoval, že vojáci smějí pobývat v nemocnici nejvýše deset dní.

Do té doby mohli vojáci chybět až tři týdny. Při pobytu v psychiatrické nemocnici jsem se seznámil s řadou vojáků, kteří se z války vrátili a byli hospitalizováni kvůli traumatům z věcí, které zažili. Byli tam také další důstojníci, kteří stejně jako já nechtěli jít do války. Přemýšleli jsme o tom, co dělat, a došli k závěru, že musíme opustit Rusko, protože z armády neexistovala žádná možnost úniku.

Nevěřím tomu, že bude v Rusku nějaká revoluce, říká muž, který uprchl před mobilizací do Gruzie

Číst článek

Co vám říkali vojáci v psychiatrické nemocnici?
Mě například hrozně překvapilo, když nám vojáci, kteří se vrátili z fronty, vyprávěli příběhy o tom, že neměli co jíst, že ruská armáda jim neposkytuje žádné jídlo a vojáci si ho musí chodit lovit a shánět, kde se dá.

Chodili vykrádat domy ukrajinských rodin, a když nebyly v blízkosti vesnice, hledali potravu v lese, kde jedli, co bylo k dispozici.

Také jsem slyšel spoustu historek o tom, jak představitelé ruských jednotek umírali, protože šlápli na miny umístěné jinými ruskými jednotkami. Ty jednotky si to mezi sebou často ani neřekly.

Prý na frontě panuje strašný chaos a velitelé jednotek nedokážou koordinovat vojáky, často nevědí, kam je poslat, nebo je posílají na nesprávná místa, kde je čeká zbytečná smrt.

Slyšel jsem také historky o tom, že když se nějaká jednotka vzbouří, jsou posláni do minového pole, aby se vzpoura nešířila dále. Jsou to opravdu hrozné věci. Je těžké o tom mluvit.

Živé štíty

Co jste dělal po propuštění z nemocnice?
Jen dny po propuštění z psychiatrické nemocnice začal velitel mé jednotky shromažďovat poručíky, kteří byli o jednu hodnost výše než já, s tím záměrem, že půjdou bojovat na frontu. Také mě chtěli povýšit. Byl jsem jedním z prvních, koho tam plánovali poslat.

Ostatní vojáci z naší jednotky mi vysvětlovali, že poručíci této hodnosti se z fronty nevrací, že nás použijí jako živé štíty a že nás tam posílají na smrt. Lidé ve stejné pozici jako já jsou ti, kteří jdou v čele čety a vystavují se střelám. Všichni, kteří dostali nabídku na povýšení, se jí snažili vyhnout. Všichni věděli, co je čeká.

Wagnerovci i ruská armáda jsou odsouzeni k vzájemné spolupráci, říká analytik Stojar

Číst článek

V té době jsem šel za velitelem své jednotky s flaškou tvrdého a požádal ho, aby mě přeřadil do jiné jednotky. Chtěl jsem být někde, kde budu anonymní.

Jednotka, kam jsem chtěl, byla nenápadná a já byl úplný nováček. Velitel mi vyhověl a přeřadil mě. Moje nová role byla údržbářská, staral jsem se o vojenskou techniku, jako například raketomety a lokalizátory, které jsem opravoval. Poskytoval jsem tak armádě servis.

Snažil jsem se zůstat co nejvíc anonymní a nepřitahovat pozornost, jen jsem dělal, co se ode mě očekávalo. Moje úloha spočívala v kontrole a správě vojenské techniky. Zůstal jsem tam čtyři měsíce až do února roku 2023, kdy začala nová mobilizační vlna. Věděl jsem, že patřím mezi první, kteří budou vysláni na frontu, protože nový velitel jednotky věděl o mých dřívějších pokusech o rezignaci z armády. Nebyl jsem pro ně nijak zásadní.

Jako Hitlerova propaganda

Řekli vám, co vás na frontě čeká?
Opravdové informace jsem měl jen od ostatních vojáků z psychiatrické nemocnice, kteří se vrátili z války a vyprávěli, jak hrozné to bylo. Od velitelů armády jsme byli vedeni k tomu, abychom nepřemýšleli o tom, co nás čeká na frontě. Pořád nám opakovali, že jde o svatou válku a my jsme spasitelé. Říkali nám, že na ukrajinském území je hodně nacistů a je naším úkolem je zabít. Způsob, jakým s námi mluvili, a propaganda, kterou nám předkládali, mi připomínaly Hitlerovu propagandu.

Muži v Rusku mění pohlaví, aby unikli vojenské službě. Kreml hodlá zasáhnout a zpřísnit legislativu

Číst článek

Co jste dělal? Bylo kam se obrátit pro pomoc?
Začal jsem hledat způsoby, jak se mobilizaci vyhnout. Došel jsem k závěru, že opravdu nemám jinou možnost než utéct z armády, což znamenalo opustit Rusko.

Měl jsem jen několik dní na vymyšlení úniku. Kontaktoval jsem lidskoprávní organizace, které pomáhají lidem, jako jsem já, s útěkem. Jedna z organizací mi odpověděla s tím, že mi zkusí pomoci.

Začali jsme vypracovávat plán útěku. Diskutovali jsme různé scénáře, které by mě mohly cestou potkat. Bavili jsme se o tom, jak a kde překročit hranice a co si vzít sebou, aby to nevzbuzovalo podezření.

Řekli mi, abych jel vlakem, který projíždí přes hraniční přechod lesem, a také mi poradili, co mám přesně říct v případě, že se mě budou ptát.

Co jste si vzal s sebou?
S sebou jsem měl pouze batoh se starým počítačem, dva telefony a několik SIM karet, které byly napsané na různé lidi. Vzal jsem si několik nabíječek, jedno triko, nějaké spodní prádlo, školní diplom, kartáček a pastu.

Jak jste to celé provedl?
Požádal jsem svého velitele o dva dny volna. Řekl jsem jim, že se učím řídit a musím do autoškoly. Povolili mi to. Dva dny jsou maximum, o které si voják může požádat podle ruského zákona.

Moje dvacetičtyřhodinová směna skončila v deset hodin dopoledne. Pak jsem šel domů, sbalil si svůj baťůžek a odjel na letiště z města, kde jsem sloužil. Letadlem jsem se dostal do Moskvy, odkud jsem jel vlakem. Ten mě převezl přes hranici.

Můj právník, kterého jsem si najal, když jsem chtěl z armády odejít, mi poradil, že budu mít zhruba čtyři dny na útěk z Ruska, než mě začnou hledat. V realitě mě začali hledat hned druhý den. Naštěstí jsem v té době už nebyl v Rusku.

‚Nikomu ani slovo‘

Kdo přesně vás hledal?
Můj velitel měl známosti na policii, díky čemuž po mně začala pátrat ruská policie. Sledovali moje stopy a začali zkoumat, jaké jízdenky na vlak a letadlo jsem si kupoval.

Měl jste cestou nějaké potíže?
Ani ne. Musel jsem trochu přehodnotit plán, když jsem přejel hranice do sousední země, neboť na předem naplánovanou cestu nezbyly jízdenky na vlak. Musel jsem tedy zvolit alternativní cestu.

Řekl jste někomu, že Rusko opouštíte?
Ne, nikomu. Měl jsem v Rusku přítelkyni a rodiče, ale nikomu z nich jsem to neřekl a dodnes o tom nevědí. Vůbec jsem s nimi nekomunikoval. Bojím se, že bych je ohrozil. Asi si myslí, že jsem mrtvý.

Rusko chce rozesílat povolávací rozkazy elektronicky. Chystá také tvrdé postihy pro odpírače

Číst článek

Máte v plánu je kontaktovat?
Ano, plánuji jim říct, že jsem naživu. Udělám to však až tehdy, až budu vědět, že jsem v bezpečí a mám schválený azyl. Upřímně řečeno, mám pocit, že jsem je ztratil v okamžiku, kdy jsem jim oznámil, že nechci být součástí ruské armády, že chci odejít. Oni to nechápali. Chtěli, abych tam zůstal. Měli strach z policie a autorit.

Čemu se momentálně věnujete?
Právě se učím programovat, a v tom mi hodně pomáhá mé studium inženýrství. Momentálně pracuji na volné noze. Nemám moc peněz, ale stačí mi to na pokrytí nájmu a jídla.

Moje nová práce mě nadmíru baví a plánuji se jí věnovat i do budoucna. Rovněž se snažím zdokonalovat angličtinu, i když je to pro mě poněkud náročné, jak slyšíte. Vím, že se musím hodně snažit, i kvůli udělení azylu, který v jiné evropské zemi nejspíš nedostanu.

Anna Košlerová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít