Když přiletí raketa, nestihnete utéct, jsou to vteřiny, popisuje žena prchající před válkou
Ruská invaze na Ukrajině vyhání stále víc lidí z jejich domovů. Kritická situace panuje kolem samozvaných proruských republik v Donbasu. Právě odtud vede ruská armáda jeden z hlavních směrů útoku. Lidé z této oblasti prchají doslova v dešti střel.
Pan Gennadij utekl z městečka Popasna v Luhanské oblasti přímo na linii fronty. O Popasnou svádí Ukrajinci těžké boje s ruskou armádou a separatisty.
Válka zasáhla i obyvatele Donbasu. Přímo v Luhanské oblasti natáčel zpravodaj Martin Dorazín
„Ostřelovali naše město. Dva týdny jsme seděli ve sklepě našeho pětipatrového domu. Zpočátku jsme měli nějaké zásoby potravin. Dokud ještě šel plyn, mohli jsme si něco uvařit. Potom zničili plynovod, přestala téct voda a nakonec jsme zůstali i bez proudu. Městské služby plynové potrubí jeden den opravily, ale druhý den ho Rusové zase rozstříleli. Nakonec jsme se rozhodli odjet - za bombardování, mimochodem. Už jsme na to neměli nervy,“ popisuje Gennadij pro Radiožurnál.
V Popasné před válkou žilo asi 30 tisíc lidí, zbyly už jen stovky.
Zelenskyj v prvním rozhovoru s ruskými novináři vyvracel tvrzení Kremlu, mluvil i o neutralitě
Číst článek
„Město je prakticky zničené. Neviděl jsem ani jeden dům, který by nebyl poškozený. Zatím jsme se rozhodli zůstat tady u Lisičansku. Vím, že mnozí odjíždějí na západ Ukrajiny, ale na to musíte mít alespoň trochu peněz. Dokud je tu klid, budeme tady. Na hlavu nám nic napadá, zatímco tam pořád něco svištělo a kolem létaly šrapnely. V našem sklepě ale zůstalo ještě asi 50 lidí. Když jsme odjížděli, přiletěl minometný granát a rozbil všechna okna. Do bytů nahoru už se nedalo dostat.“
Pan Gennadij nedokáže odhadnout, kolik obyvatel Popasné zahynulo.
„Nepočítal jsem je, ale těla ležela na ulici. Město už je nemohlo odklidit a pohřbít. Za neustálého ostřelování to nešlo a mnozí zaměstnanci městských služeb už odjeli. Můj kamarád provozoval malý stánek. Přiletěla střela a muž, který si chtěl něco koupit, na místě zahynul. Jeho mozek byl všude…. Hrůza.“
Podle pana Gennadije takové útoky jednoznačně vedou separatisti z LNR, tedy Luhanské lidové republiky. „Byli to LNRovci, ale s nimi jsou tam i ruští vojáci. Přesně tam, odkud nás ostřelují. Pokoušeli se proniknout i do města. Naši je vytlačovali zpět. Nemohu říci, že celé město je teď pod naší kontrolou, ale velká část určitě zůstala ukrajinská. Naši chlapci dělají, co je v jejich silách.“
Putinův ‚oblíbený oligarcha‘ Usmanov. Potrpí si na luxus, zbohatl na igelitkách a spoluvlastnil Arsenal
Číst článek
Pan Gennadij a jeho žena našli přístřeší nedaleko od svého domova, v jedné z vesnic u Lisičansku v Luhanské oblasti. Bydlí v budově, která patří místní správě. A společně s uprchlíky se v době ostřelování v této budově ukrývají i zdejší obyvatelé. Například paní Irina a Larisa.
„Bojíme se, bojíme…. Vždyť vidíte, co se kolem děje. Přestáváme mít jakékoli lidské pocity, nemůžeme už ani normálně myslet, nenacházíme slova. Nevíme, proč do naší země přišla válka. Žijeme bez jakékoli smyslu života. Usínáme ve strachu, probouzíme se a děkujeme, že jsme se probudily. Tak žijeme,“ říkají ženy.
„Víte, jsme jako bez těla i bez duše. Když nějaká raketa přiletí, stejně před ní nestihnete utéct. Vím to, jsou to vteřiny. Když raketa zasáhla pivovar, nestihla jsem vyběhnout ani na chodbu, natož někam do krytu. Ve sklepě nemůžete žít pořád, to už žádný život není. Každý, kdo ještě v životě nějaký smysl vidí, už odjel. My tady sedíme a čekáme… Až přijde řada na nás. Prostě z toho začínáme šílet.“
