Jak se žije pár kilometrů od Ruska. Do Zoločivu se vracejí i rodiny s dětmi, strach je ale neopouští
Ukrajinská města a vesnice pár kilometrů od ruské hranice téměř každý den hlásí, že je ostřelovaly ruské tanky nebo minomety. Některé obce totiž mají Rusko doslova za humny. Bezpečno není ani v městečku Zoločiv asi 20 kilometrů od ruské hranice na severovýchodě Ukrajiny. I přesto se do města vracejí i rodiny s dětmi.
Před malými přízemními domky zrovna pronikavě kvetou žluté květiny. Před několika obchůdky postávají vojáci s kávou. Na hlavní ulici je zaparkovaná sanitka, z části překrytá maskovací sítí. Ve vzduchu se vznáší přicházející bouřka z vedra.
To je Zoločiv. Před ruskou invazí na Ukrajinu v něm žilo asi osm tisíc lidí. Pak se obec ocitla na hranici ruské okupace a lidé z ní utíkali do bezpečí, ale také naopak sem mířili lidé z okupovaných vesnic. Teď už se mnozí vrátili zpět do svých původních domovů.
Do východoukrajinského Charkova je to odtud necelou hodinu po rozbité cestě. K ruské hranici asi dvacet kilometrů. Dostatek na to, aby i sem dopadla střela z tanku nebo minometu, kterými ruští vojáci podle ukrajinských úřadů pohraniční oblasti pravidelně ostřelují.
Na okraji památníků sovětských vojáků z druhé světové války kousek od hlavní silnice sedí skupinka děvčat. Některá si povídají, jiné se dívají na obrazovky mobilů. Už přibližně měsíc mají prázdniny. Ptám se jich, co se dá ve městě dělat.
„Můžeme si tady zajít hrát na dětské hřiště, projít se po náměstí, zajít do obchodu,“ ukazuje na hlavní ulici směrem do centra asi desetiletá Aňa.
Její o pár let starší sestra Máša dodává: „Nebo se tu dá jít hrát volejbal, fotbal, dělat lehká atletika.“ A směřuje mne za park do míst, kde zpoza stromů vyčnívá oblouková střecha místní sportovní haly.
Je to rozhodně nejmodernější budova v celém městě. Jako by tam ani nepatřila.
Vedle haly je nové fotbalové hřiště. Místní tým má zrovna trénink. Z reproduktorů u haly hraje ukrajinský rap. Zevnitř je slyšet rány od tenisových míčků, které pod vedením trenéra několik dospívajících odpaluje o stěnu.
Na dveřích před vstupem do haly visí nápisy: šatna dívky, šatna chlapci, psycholog a úkryt s šipkou směřující přes halu.
„Taky tu máme arterapii, hodiny angličtiny. To je zajímavé i pro menší děti, tak dvacet třicet nám jich tu chodí,“ ukazuje administrátorka volnočasového centra Naděja k třídám v patře starší budovy, ke které byla nová hala přistavená.
Naděja mne provází halou do zahrady, kde jim přednedávnem přistála mina vystřelená ruskými vojáky od nedaleké hranice: „Před měsícem jsme tu měli minometnou palbu, minulý rok nás ostřelovali z tanků.“
Procházíme okolo další šipky směřující k protileteckému krytu. Tedy do suterénu, do kterého se vchází zvenku vzadu za budovou.
„Dveře tady necháváme odemčené. Kdyby nás – nedej Bože – začali ostřelovat, aby tudy mohli lidi utéct do krytu,“ vysvětluje Naděja a vede mne k zarostlé boudě, kterou před rokem zasáhla střela z tanku. „Zrovna jsme tu rozdávali humanitární pomoc.“
Stopy války
Podle ukrajinských úřadů Rusko loni v červnu použilo v Zoločivu i kazetovou munici. Další ostřelování na konci stejného měsíce zabilo ve městě tři lidi.
Klid nemá Zoločiv ani letos. Stopy nedávného ruského útoku vidím v zahradě volnočasového centra. Asi pět metrů od budovy je v trávě díra. „Docela malá,“ poznamenává Naděja. Výbuch byl ale dostatečně velký na to, aby vyrazil okna i dveře budovy.
„Už jsme to nějak opravili,“ ukazuje administrátorka na částečně opravená a částečně zabedněná okna. Útok přišel v neděli odpoledne. Dva lidé z něj vyvázli se zraněním.
Přestože má sportovní hala kryt, někteří rodiče se bojí po ostřelování děti do centra posílat. Potvrzují mi to i rodiče Mykola a Valentina, kteří zrovna se svým malým synem Hlibem míří po hlavní ulici k obecnímu úřadu.
„Dřív jsme syna do centra pro děti brali, od té doby, co ho ostřelovali, tak jsme ho tam vodit přestali,“ říká Mykola a dodává, že rozhodně není sám. „Do města už se vrátilo hodně lidí a všichni jsme tam děti vodili, ale teď se bojíme.“
Když se ptám, jaký bude tedy Hlibův prázdninový program, dostávám jako odpověď stručný seznam možností: „Teď bude doma, na dvoře, do obchodu s námi může a to je všechno.“ Hlib se mezitím na odrážedle motá okolo mámy a čeká, až se rodiče vydají dál směrem do centra.
Složité odminovávání
Před místním obecním úřadem stojí socha kozáka. V kabátu má díru, další zeje na tabulce s letopočty 1617–2017. V patrové budově úřadu už většina lidí končí s prací a odchází domů. V kanceláři ale ještě zastihnu Viktora Trofimova.
Místní úředník vyrostl v okolních vesnicích. Jeho rodina tam stále má dům. Spíš tedy měla. Viktor mi na fotkách ukazuje ohořelé zdi a propadlý strop. Příčina: ruské ostřelování.
Menší vesnice nedaleko Zoločivu, které mají ruskou hranici doslova za humny, ruské tanky a minomety podle Viktora ostřelují skoro každý den. Ten dnešní nebyl výjimkou. „V noci byli pod palbou naši sousedé v Kozači Lopani. Dneska ostřelovali naši vesnici Udy,“ vykresluje Viktor situaci.
V kanceláři kousek od okna si všimnu díry. „Ještě z loňského roku. Všechna okna byla vybitá, ale už jsme je opravili,“ vysvětluje Viktor.
Jenže opravit zničené budovy je tady často jediná možnost, jak na ruské ostřelování reagovat. „V naší zóně nemáme dostatečné zásoby munice, abychom efektivně proti ruské palbě zakročili,“ snaží se Viktor o diplomatický komentář.
Lidé tak neustále čekají, jestli něco nedoletí i do Zoločivu. Ruská palba zpomaluje i odminování a následné opravy rozvodů elektřiny a plynu. „Teď nám tu začali odminovávat v okolí a sotva přijeli, už zase museli přestat, protože začala ruská palba,“ povzdechne si Viktor.
O prázdninách v okolních lesích si tu děti můžou jen nechat zdát. „Vyjít tady v okolí do přírody není bezpečné, protože je to tu zaminované,“ upozorňuje Viktor. Někteří rodiče proto podle Viktora vozí děti občas do Charkova: „Jezdí třeba do kina nebo do dětských center, která tam otevřeli.“
Můžou se o válce říkat vtipy? ‚Ukrajinci vyhrávají, na náš stand-up v Kyjevě už chodí i cizinci,‘ tvrdí komici
Číst článek
Volnočasová střediska a dětské koutky v druhém největším ukrajinském městě vyrostly třeba i v některých stanicích metra.
Harry Potter v Charkově
Nové centrum pro děti má i Saltivka – paneláková čtvrť na severu města. Ruské obléhání Charkova loni na jaře odnesla nejhůř.
Nejvíc poškozené sídliště stále zeje prázdnotou a je v něm cítit zápach ze spálených zdí. Před některými vchody sedí pár místních a povídají si o životě. Ten se v Saltivce spíš zastavil. Nahlížím do bytu, ve kterém stále zůstávají dětské hračky, které vypadly po výbuchu ze skříní. Na pohovce v obývacím pokoji je talíř s ořechem.
Několik dělníků stále vyklízí ohořelé části domů. Z vyšších pater mají výhled na rovinatou krajinu směrem k ruskému Belgorodu.
Podle šéfa Belgorodské oblasti Vjačeslava Gladkova ukrajinská armáda ruské pohraničí také ostřeluje. Například na začátku července Gladkov tvrdil, že ukrajinské síly střílely na příhraniční region z raketometů Grad. Ruské úřady hlásily poškození několika soukromých domů a elektrického vedení.
S dopady raket se tu očividně počítá na obou stranách hranice. Dětské centrum v charkovské Saltivce je v bývalém nočním klubu. Ideální poloha – v suterénu a bez oken. Bar nahradila výzdoba v motivech Harryho Pottera.
Kouzlit by si tu přál nejspíš každý. Hodilo by se zvlášť zaklínadlo Expecto Patronum, které dokáže v kouzelnickém světě přivolat ochránce a odehnat zlé síly. Podobně koneckonců funguje i protivzdušná obrana Charkova.
Všichni tu vědí, že nezvládne být stoprocentní. Starosta Ihor Terchov se před nedávnem nechal slyšet, že město je těžké ochránit už jen proto, že raketě vystřelené z Ruska to do Charkova trvá jen 30 vteřin.
Toho se bojí i máma malého Denise, se kterou se setkávám ve dveřích dětského centra v Saltivce. V září by měl nastoupit do první třídy, ale žádná ze škol v okolí na ni nepůsobí dostatečně bezpečně. Denise bude proto učit doma a posílat ho do volnočasového centra v suterénu, aby se aspoň občas setkal s jinými dětmi.
Školy ve městech u ruských hranic jsou na tom s bezpečností často ještě hůř. Před prázdninami se děti v Zoločivu učily jen online. „Snad prvního září půjdeme normálně do školy…“ doufá u městského parku na dohled od školy Máša. A Aňa dodává proměnnou, na které přání závisí: „Říkají, že se v ní ještě musí dostavět kryt.“
Kryt slibuje i úředník Viktor Trafimov. Že ho děti ve městě nebudou muset využít, ale slíbit nedokáže.
Jen den poté, co jsem si povídala s Mášou a Aňou o jejich prázdninách, charkovská prokuratura na sociální síti Telegram zveřejnila informaci, že ruské síly zasáhly vlakovou stanici Odnorobivka nedaleko Zoločivu směrem k ruské hranici. Nádraží je podle úřadů po požáru celé zničené.
