Reportáž z krytu v Náhorním Karabachu. ‚Nechci, aby moji vnuci zůstali bez otců jako já,‘ říká Arménka
Už druhým týdnem pokračuje konflikt kolem Náhorního Karabachu. Neustálé raketové a bombové útoky vyhnaly zbylé civilní obyvatelstvo do krytů. Bezpečí nabízí například podzemí kostelů.
Z bezpečnostních důvodů nemůže zpravodaj Českého rozhlasu v Náhorním Karabachu říct, kde se nachází kostel, ve kterém natáčí. Lehce by se mohl stát cílem palby protivníka. Podle něj jde o krásný klasický arménský kostel. Není starý, je postavený v původním arménském stylu, ale stojí pouhých pár desetiletí.
Poslechněte si reportáž Martina Dorazína z jednoho z krytů v Náhorním Karabachu
I proto podzemí není tak syrové a nehostinné, jako by bylo pod starou stavbou. V tomto prostoru žije už několik dní 60 až 100 lidí. Přicházejí sem třeba na noc. Přes den, když je klid, tak odcházejí nebo jdou na nákupy a pak se zase vracejí zpátky. Mají tady lavičky přinesené z venku a na těch například prostěradla, osušky, župany a veškeré nejnutnější potřeby.
Teď jsou tady hlavně ženy, protože muži buď hlídají dům, nebo jsou na frontě. Všechny tyto ženy si přejí jedno: aby toto neštěstí co nejrychleji skončilo. Spoléhají se hodně na Rusko.
„Bydlíme v této ulici, ale ráno 27. září začalo velmi silné ostřelování. Pracuji na domovní správě a hned mě napadlo, že děti musíme okamžitě poslat do krytu, do kostela. Předtím tady dole, pod chrámovou lodí, nebylo vůbec žádné zařízení. Jen prázdný prostor. Poprosila jsem proto mládež a ta přinesla lavičky z parku. Tady nemáme strach. Víme, že naše děti udělají všechno pro to, abychom zvítězili, protože naše věc je spravedlivá,“ popisuje Radiožurnálu paní Anna.
Správní centrum Náhorního Karabachu zažilo těžký úder z ázerbájdžánských pozic. Poprvé vypadla elektřina
Číst článek
Dodává, že psychicky jim hodně pomáhá solidarita Arménů s obyvateli Karabachu: „Přinášejí nám jídlo, pomáhají nám jak místní, tak lidé z Jerevanu i Ruska. Všem jim moc děkujeme. Měli by udělat všechno pro to, aby válka skončila. Už jsme vytrpěli dost.“
Paní Seta Avakianová od narození nevidí na jedno oko, ale tím druhým viděla už čtyři války. „Táta zahynul ve druhé světové válce v roce 1941. Nechci, aby moji vnuci zůstali bez otců jako já. Mám devět dětí, sedm z nich už má své děti. Nejmladšímu vnukovi je 18, jednoho rána zmizel, asi šel bojovat a od té doby o něm nemám žádné zprávy,“ říká paní Avakianová.
Tyto ženy sice mohou odjet do bezpečí, do Arménie, nechtějí ale opustit rodnou zemi Karabach.
