‚Tiším hlas, abych to neschytal.‘ Ruští tanečníci nesouhlasí s Kremlem, přesto se v Česku bojí mluvit
Rusové to nemají v Česku snadné, a to ani když jsou proti Kremlu a jeho politice. Profesionální tanečníci Inga a Roman Zotov-Mikshinovi odešli z Ruska už jako studenti před patnácti lety, náhodou se potkali a usadili v Praze. Až do ruské invaze na Ukrajinu žili normální život, ovšem od té doby si dávají velký pozor, co na veřejnosti říkají a jak to říkají. Aby se nedostali do problémů.
„Když jsem na jevišti, tak to neřeším, ale když mluvím rusky ve veřejném prostoru, tak to vnímám,“ říká Inga téměř dokonalou češtinou a myslí tím třeba nepříjemné komentáře na svoji adresu.
Proč a na co si dávají Rusové v Česku pozor? Poslechněte si reportáž Ľubomíra Smatany
Roman se kvůli tomu učí opatrněji pohybovat v pražských ulicích.
„Pořád mi běží v hlavě vedlejší proud myšlenek, jestli si můžu něco dovolit, nebo ne. Jak moc nahlas můžu mluvit rusky,“ přiznává a popisuje:
„Skenuju, kde je starší člověk, pokud je to Čech, tak raději ztiším hlas. Protože pravděpodobně od něj přijde negativní reakce. To samé, když jdu se synem a někdo jde proti nám. Ztiším se, protože jinak schytám minimálně negativní pohled. I když vzápětí můžu říct česky bez přízvuku ‚dobrý den‘ a rozumíme si.“
Otevřeně mluví o válce i teroru. ,Prohlídka u mě ještě nebyla, skoro se za to stydím,‘ přiznává ruský učitel
Číst článek
Roman ani Inga to neříkají rozzlobeně, spíš ryze prakticky. Na téma vztahů mezi Čechy a Rusy hráli představení Rusáci?, teď vystupují v inscenaci Konec člověka. Je to protisovětská hra plná černého humoru založená na textech běloruské nositelky Nobelovy ceny Světlany Alexejevičové.
Hra vznikla před pěti lety, ale po invazi podle Ingy získala hra větší intenzitu. „Je v tom afgánská válka, druhá světová válka, ale jako by se týkala současné války,“ potvrzuje.
Naposledy s představením přijeli ruští umělci do Plzně, obecenstvo chvílemi trnulo, chvílemi se smálo. Po hře přišla Inga s diváky diskutovat.
„Když jsme poprvé po invazi hráli v Brně a měli diskusi, připadala jsem si jako opička. Teď je válka, na jevišti vystupuje nepřítel z Ruska a oni ho vidí na vlastní oči a můžou si s ním povídat. Působilo to absurdně, ale na druhou stranu je to pro mě nesmírně důležité a cením si toho, že o tom mohu mluvit. To, že jsem Ruska žijící v Čechách vnímám samozřejmě problematicky,“ uznává.
Některé festivaly a scény vůbec ruské umělce neangažují. To není případ dramaturga Romana Černíka, který dvojici do Plzně pozval. „Vím, že třeba slovenský festival Pohoda přestal Rusy zvát úplně. Já ale oba znám dlouho, uvažují naprosto evropsky, především jsou ale skvělí herci, ta hra je výborná a hodně vypovídá o totalitním systému,“ vyzdvihuje.
Omezený prostor
Manželé Zotov-Mikshinovi jsou členy umělecké skupiny Spitfire Company, která zahrnuje fyzické, experimentální a taneční divadlo.
Julie z Petrohradu pomáhá v Plzni ukrajinským uprchlíkům. ‚Po válce budu řešit vztah k Rusku,‘ říká
Číst článek
Vloni na festivalu ve skotském Edinburgu hráli představení Konec člověka?!? devatenáctkrát a získali jednu z hlavních cen Fringe First Award. „To byl mimořádný úspěch,“ říká produkční Veronika Ilíková. „V Česku hrají tuto inscenaci tak jednou měsíčně, ale mají další umělecké projekty třeba Ferst Dadler v Paláci Akropolis i jinde.“
Jenom divadlo ale umělce neuživí. Oba učí tanec, divadlo a jógu.
„Rusko byla vždycky komplikovaná země, i před válkou, a to je důvod, proč jsem tam nechtěla žít. Přitom Petrohrad jsem milovala a je mi po něm smutno,“ prozrazuje Inga, která, jak už to tak v obrovském postsovětském Rusku bývá, má příbuzné i na Ukrajině. Několik z nich uteklo do Prahy a Inga s Romanem jim pomáhají.
Roman s nadsázkou dodává, že o svých pocitech z pražských ulic možná napíše nějakou hru. Tedy jestli ji bude chtít někdo uvádět
„Ten čas na to ještě nepřišel. Dokud neskončila válka, má ruský člověk omezený prostor se vyjadřovat. Cítím se ale nevhodně, když si příliš stěžuju, že jsem Ruska. Ukrajinci mají ke stěžování mnohem víc důvodů,“ říká smířeně Inga.
