Bělorusové vyřídí cestovní pasy už jen ve své zemi. Mnozí se ale bojí uvěznění
Bělorusko zadrželo v minulém roce po návratu ze zahraničí nejméně 125 svých občanů. Režim Alexandra Lukašenka navíc zrušil možnost zažádat si o nový cestovní pas na konzulátech. To komplikuje život tisícům lidí, kteří žijí mimo domovinu – ať už z ekonomických, nebo politických důvodů. Roste také strach, že represe stále častěji namířené proti běloruské diaspoře, povedou k dalšímu zatýkání.
„Strach byl vždycky. Pracuju s lidmi, co odešli z Běloruska kvůli skutečnému pronásledování, a bohužel jsem jim všem musela říct, že se musí s rodiči rozloučit, že jestli se něco stane, musí ti rodiče, co tam zůstali, vědět, že oni za nimi nepřijedou. Stalo se, že jsem je varovala a oni stejně do Běloruska odjeli. A dopadlo to zle. Taková je naneštěstí pravda,“ vypráví pro Radiožurnál Julia Kościnová, překladatelka pomáhající běloruským uprchlíkům a exulantům v Polsku.
Bělorusové vyřídí cestovní pasy už jen ve své zemi. Natáčela zpravodajka Kateřina Havlíková
A přidává vlastní zkušenost. „Nebyla jsem pronásledovaná, mám polské občanství, nepotřebuji už běloruský cestovní pas, ale s mámou jsme domluvené. Nejdřív to těžce nesla, ale teď sama říká: ‚O mě už nejde, mně je všechno jedno, ale ty nejezdi.“
V loňském roce Bělorusové ztratili možnost žádat o cestovní doklady na konzulátech, tedy ve světě za běloruskou hranicí. Narušilo to tak dosavadní princip dvou statusů. Bělorusové dříve mívali buď status rezidenta – občana žijícího v Bělorusku, anebo status nerezidenta. Pokud někdo žil v cizině, vyřídil si speciální dokument, dostal cestovní pas série PP a později všechny dokumenty mohl vyřizovat na konzulátu.
„Pro skupinu lidí, která se tímhle procesem řídila, se teď hodně mění. Dokumenty už může vyřizovat jenom v Bělorusku. Ale myslím si, že lidé, kteří uprchli ze země kvůli represím, by stejně na běloruský konzulát nešli. Všichni známe případ konzulátu Saúdské Arábie v Istanbulu,“ vzpomíná novinář a vedoucí redakce národnostních menšin Polského rozhlasu Białystok Żmicier Kościn na případ vraždy kritika saúdskoarabského režimu.
Děti jako majetek Běloruska
S Julií a Żmicierem jsme se sešli v multifunkčním studiu v Biłymstoku. Posadili jsme se do kouta ověšeného plakáty na akce pořádané běloruskou menšinou v Polce nebo pro menšinu.
Białystok vždy platil za centrum běloruské menšiny v Polsku. Ve městě ležícím asi padesát kilometrů od hranice s Běloruskem a jeho okolí žilo do roku 2020 okolo čtyř tisíc členů běloruské menšiny. Často šlo lidi, kteří se v Polsku narodili. Prohlubující se represe po zfalšovaných volbách v srpnu 2020, kdy polské úřady vyhlásili vítězem autokrata Alexandra Lukašenka, začali do Polska přicházet uprchlíci. Dnes jich v regionu může podle Żmiciera žít deset až dvanáct tisíc.
V celém Polsku může žít až sto tisíc Bělorusů. V Evropě pak až dvě stě tisíc. Ze statistik vypadávají příslušníci polské menšiny v Bělorusku, kteří jsou čím dál více pronásledovaní Lukašenkovým režimem. Ten zavírá polské školy, zakazuje výuku i používání polštiny a pronásledují aktivisty a novináře pocházející z menšiny. Jak říká novinář, nebezpečné může být i cestování do Polska na nákupy, kdy lidé můžou zpátky do své domoviny dovézt „polské vlivy“.
‚Jen jsem se chytil vajec, zmizel sýr.‘ Pod pokličku nadvakrát uneseného Běloruska
Číst článek
Żmicier a Julia přišli do Polska ještě před uprchlickou vlnou. Odešli z Běloruska už v roce 2008, tehdy jak z ekonomických důvodů, za prací, tak ale také kvůli zhoršující se politické situaci. Żmicier se účastnil protestů už v roce 2006 – po prezidentských volbách, které s více než 82 procenty hlasů opět vyhrál Lukašenko. Ale tehdy si také ještě mysleli, že se někdy vrátí.
Jejich přesvědčení se začalo měnit s nástupem dětí do školy a zcela se změnilo v roce 2020, kdy po zfalšovaných prezidentských volbách autokrat Lukašenko násilně potlačoval protivládní protesty a ještě utužil svůj Putinovu Rusku nakloněný režim.
Dnes mají stejně jako jejich děti polské občanství a nutnost vyřizování běloruských pasů už se jich tak netýká.
„Naše děti už tři, vlastně čtyři roky běloruské pasy vůbec nemají. Zkoušeli jsme je vyrobit. Ale přišla pandemie covidu-19 a my se rozhodli pro ně do Běloruska nejet. O rok později se konaly prezidentské volby.“ Kvůli zapojení běloruského konzulátu do falšování výsledků tak rodina s úřadem přerušila kontakt. A výjezd do Běloruska je pro ně dnes nemyslitelný. Už vůbec ne s dětmi, které Lukašenkův režim považuje za majetek Běloruska.
„Lidi, co odcházeli z Běloruska, třeba slyšeli i ve školách, že vlastní rodiče nemají právo vyvézt i děti. Jsou totiž vlastnictvím společnosti a státu,“ popisuje novinář białostockého rádia.
„V roce 2020 mi umřela máma. Naše děti už tehdy neměly pasy. Bylo možné obrátit se na konzulát, nechat jim vyrobit osvědčení, vyjet na pohřeb a přitom odebrat ty pasy, které už tam někde na úřadě nějaký čas ležely. Ale my se tehdy rozhodli nechat děti v Polsku, naštěstí byla taková možnost.“ Jak vypráví, tehdy ještě režim řešil hlavně vnitřní problémy spojené s nespokojeností společnosti, která se vyvíjela mnohem rychleji, než režim, který ztratil schopnost modernizovat se a držet dosavadní krok s požadavky lidí.
V únoru 2021 ale vyšly první signály, že se režimu podařilo získat kontrolu uvnitř země, a začal se zaměřovat na rozrostlou diasporu. Ze země vyjela velká část inteligence, lidé vzdělaní, kteří se začali za hranicí spojovat a například i rozvíjet běloruštinu, se kterou se mnozí čerstvě příchozí v Polsku nebo třeba Litvě a dalších zemích setkala vůbec poprvé.
Diktátorská praktika
Proti diaspoře je zaměřený právě i zákon dotýkající se vyřizování dokladů totožnosti. „Ten zákon je komplikací formálního pobytu Bělorusů za hranicí. Každý pas jednou ztratí platnost a oni se musí rozhodnout, jak chtějí svůj pobyt za hranicí pojmout. To pak dál závisí na vládách těch zemí. Není jednotná unijní regulace, vše záleží na vlastní migrační politice. Například Polsko je v tomto vůči Bělorusům poměrně tolerantní zemí,“ popisuje odborník na Bělorusko z Centra východních studií Kamil Kłisiński.
Zákon považuje za diktátorskou praktiku, která má hlavně psychologický efekt. Což potvrzuje i Julia Kościnová. „Lidé třeba nechápou, že propadnutí pasu neznamená ztrátu občanství. Pro hodně lidí, i vzdělaných lidí, je pas jejich jediným potvrzením občanství. Ale i když pas končí, oni jsou nadále občany Běloruska.“
Ona ani Żmicier, přestože mají už občanství polské, se toho běloruského nikdy vzdát nechtějí. Mnoho lidí ale podle nich zákon donutí přijmout právě i druhé občanství. Lukašenkovo nařízení tak podle Kościnových urychlilo diskusi o řešení situace Bělorusů, kteří uprchli z Běloruska, požívají mezinárodní ochrany a zatím problém z propadlým pasem řešit nemuseli nebo ho řešili krátkodobě cestovním dokladem pro cizince. Ten se dříve vydával pouze na rok a za nemalé peníze. Od loňského roku je pro Bělorusy dostupný bezplatně a platí tři roky. Průkaz ale není dokladem totožnosti tak, jako třeba karta Poláka. Je to pouze cestovní dokument.
„Teď už úředníci nemůžou říkat: ,Ale vy si můžete vyřídit pas na ambasádě, na konzulátu.‘ Teď už to zkrátka není možné a pro mnohé je to nebezpečné. Loni Bělorusko zadrželo v průměru každý třetí den jednoho svého občana, který se vrátil. A to není málo, i kdyby to bylo konečné číslo. Mnohdy jsou případy nehlášené, protože lidé věří, že když budou potichu, prostě pak vyjdou z detence nebo vězení a zase vyjedou,“ uzavírá situaci běloruských uprchlíků z jejich zkušeností Julia.
Role Cichanouské
Odborník Centra východních studií upozorňuje, že to ale není jediný způsob, jakým režim cílí na své odpůrce nebo nepohodlné občany v zahraničí.
„Represe neslábnou, naopak dosahují stále hlubšího dna. Samozřejmě je čím dál méně lidí, které by režim mohl zadržet, protože většinu už uvěznil nebo ti lidé odešli. Ale zaměřuje se třeba i na psychologický tlak. Režim například útočí na příbuzné těch, co odešli. Na internetu se také objevují fotky interiérů domů a bytů, které třeba v Bělorusku opustili. Ta místa jsou zničená, vyrabovaná. A jak by mohl vypadat vlastník, kdyby se vrátil? Třeba i mnohem hůře.“
V Bělorusku narůstá domácí násilí, největší problém je ale Lukašenkův režim, říká běloruská politička
Číst článek
Řešení nabízí běloruská exilová vláda soustředěná kolem Svjatlany Cichanouské, kterou západ uznává jako vítězku prezidentských voleb v roce 2020, ženy, která kandidovala místo svého uvězněného manžela a která od roku 2020 žije v emigraci. „Vznikly alternativní pasy, které by vydávaly struktury opozice napojené na Cichanouskou. Ale Evropská unie k tomu ještě nezaujala stanovisko.“
Takový projekt se podle Kłisińskiého stal vlajkovou lodí mezinárodních jednání vlády Cichanouské. „Jí a její vládě v poslední době vytýkají, že se více setkává s představiteli západní politiky, než aby dělala něco pro lidi. V tomto případě je velkou výzvou vůbec vymyslet, jak to právně regulovat. Je to něco, co v Evropské unii zatím nemá obdoby,“ uzavírá složitou situaci Kamil Kłisiński.
Żmicier a Julia ale nesouhlasí s tím, že by exilová vláda dělala pro Bělorusy málo. „Samozřejmě, pokud někdo nemá práci, Cichanouská pro něj asi moc neudělá. Ale už jen to, že se schází se zahraničními lídry, že jedná, tím neustále připomíná, že Lukašenkův režim neskončil. Že v zemi jsou političtí vězni. Je jich už přes 1200. Neustále udržuje povědomí, díky kterému bude pro jakoukoliv diplomacii složité navázat vztahy s Běloruskem a přehlížet, co se děje. Rok 2020 byl červenou linií, která znamenala návrat Běloruska na politickou mapu světa.“
Lidé a mezinárodní společenství se podle novináře začali zajímat o to, co se v zemi ovládané autoritářským režimem děje. Začali rozlišovat mezi všeruským, postsovětským a běloruským. Stejně, jako po začátku ruské války na Ukrajině začal svět rozlišovat na všeruský, postsovětský a ukrajinský.
