Desetiletí vysněná emigrace skončila po pár týdnech. Jediná svoboda byl pro ‚Pátrače‘ tramping
Pochází z Brněnska a ve svých čtrnácti letech začal trampovat. Právě zlovolná šikana lidí hledajících svobodu alespoň v přírodě a události Pražského jara, kdy na vlastní oči viděl řádění okupantů v centru Prahy i upálení Jana Palacha, jej vedly k rozhodnutí emigrovat. Na rozdíl od řady svých kamarádů se k tomu ovšem odhodlal až krátce před Sametovou revolucí a nakonec se stejně po pár týdnech vrátil domů, hlavně kvůli dceři.
Celoživotní tramp Vladimír Juračka alias Pátrač je i po více než třech desítkách let od pádu totality přesvědčen, že její stopy si velká část naší společnosti stále nese v sobě.
Vladimír Juračka se narodil ve Veverské Bitýšce, ale od šestnácti let bydlel v Brně a značnou část života strávil na stavbách v Brně, Praze i v SSSR. Pod tlakem matky – do roku 1968 členky KSČ – a učitelů vstoupil do Pionýra, ovšem už jako chlapec absolvoval také několik výletů se skauty a od čtrnácti let začal pravidelně trampovat – nejprve spolu s o dva roky starším bratrem.
I v první polovině 60. let to byl jeden z mála způsobů, jak uniknout všudepřítomné komunistické ideologii a nejrůznějším zákazům a omezením: „Bylo to obvykle pod stan na noc, na dva dny. Zalíbilo se mi to moc - příroda, vohýnek, kytara, kamarádství, jídlo z jednoho ešusu,“ líčí.
Proti jedné totalitě bojoval, před druhou varoval aneb Jak soudruh Šling i kvůli Šoffrovi o hlavu přišel
Číst článek
A pokračuje: „V tý době se daly tři pětky a jelo se na čundr třeba na Oslavu, čučo (ovocné víno, pozn. autora) za osm korun. Byli jsme spokojeni, utíkali jsme od toho běžnýho svázanýho života do přírody, abychom aspoň na chvíli zapomněli a cítili se volní. U vohně se hrály trampský písničky – i v jejich textech byla svoboda, příroda, láska, takový ty pěkný věci, většinou byly pomalejší než dnešní trampská muzika. Krásně se to poslouchalo.“
Přestože trampové (až na několik málo výjimek) proti tehdejší státní moci nijak aktivně nevystupovali, jejich touha po byť jen krátkodobé svobodě i tak byla režimu trnem v oku a ten to dával jasně najevo. Už pravidelnými raziemi před brněnským nádražím, kde si trampové v šedesátých létech dávali sraz „pod hodinami“.
Vždy v sobotu odpoledne, když po pracovní sobotě jednotlivci i skupiny vyráželi na svá různá oblíbená místa: „Tam vždycky vlítli estébáci a začali nám třeba z US torny vyřezávat to „US“, utrhli domovenku… Brácha měl na kabátě zlatý knoflíky RAF, sám si je tam přišíval, ty mu taky odřezali. Už tenkrát mě to chování režimu začalo vadit, to mi bylo 16 let a chodil jsem do učení‚“ říká Juračka.
„Nebo přijeli, odvezli nás na Leninku (Leninova ulice v Brně, dnešní Kounicova, krajské sídlo SNB, pozn. autora), pět hodin jsem tam byl, z toho čtyři v čekárně a pak mě dusili na výslechu. Ptali se, kdo tam byl, jak se jmenoval. Večer mě pustili, mezitím všechny vlaky odjely, tak jsem mohl jít domů, měl jsem po čundru. Z toho jsem byl opravdu vytočenej, že si něco takovýho vůbec můžou dovolit,“ zdůrazňuje.
Cisterna sovětským tankům odolala
Další zlom přinesl rok 1968. To už Vladimír Juračka pracoval dva roky v Praze jako buldozerista při výstavbě nových sídlišť kolem původního Zahradního města. Do práce vyrazil i 21. srpna 1968 a cestou si nevšiml ničeho zvláštního.
Až na stavbě se od kolegů dozvěděl, že Československo obsazují invazní vojska pěti armád Varšavské smlouvy: „Teprve v tu chvíli jsem si uvědomil, co znamenaly zprávy, které ráno poslouchal řidič v autobuse: že přilítají další Anduly a tak. Já si myslel, že to je nějaká rozhlasová hra a ještě jsem mu říkal, ať tam raději pustí nějakou muziku!“
Po krátké poradě vyrazila celá parta do centra Prahy bránit rozhlas – dobře věděli, jak důležité jsou informace o aktuálním dění. Museli pěšky, protože už nic nejezdilo. Na Vinohradské pomáhali se stavěním barikád proti sovětským tankům – z dlažebních kostek, náklaďáku, prázdné tramvaje.
„Pak tam jela cisterna našeho podniku, zastavil jsem ji, řidič mě znal, přemluvil jsem ho, aby tam tu cisternu nechal. Tu ani tankem neprorazili, protože to je moc těžká ocel. Je to vidět i na dobových záběrech, že tam trčela hodně dlouho, zatímco všechno okolo, třeba městskej autobus, ten rozmašírovali,“ popisuje Juračka.
„Lidi byli nahoře na střeše a oni do něj najeli tím laufem, třepali s těma lidima, ti padali na zem.Ta barikáda stála tak jeden dva baráky nad rozhlasem. Po chvíli přijelo vojenský zaplachtovaný nákladní auto s vlekem. Muselo zastavit, Rusi vyskákali ven, nevěděli, co mají dělat. Pak někdo vytrhl kanystr s benzínem, co mělo to auto dole, polil a zapálil,“ říká.
Tragický předobraz scénáře. Rodinu Křižanových minulý režim perzekvoval již od vítězného února
Číst článek
A pokračuje: „Auto začalo hořet a někdo zařval, že tam jsou dělostřelecký granáty, tak jsem rychle utíkal za roh. Vzápětí to začalo bouchat, obrovský rány. Ke mně doletěla střepina, která se několikrát odrazila od zdi, nic se mi nestalo. Ale kousek blíž se lidi utíkali schovat do domu, který měl dubový vrata sedm centimetrů silný a ty střepiny přes ně proletěly a byli tam mrtví. A další Rusové stříleli z kulometu na balkóny, kde se lidé dívali, co se děje.“
Za necelý půlrok se pak Vladimír Juračka zcela náhodně stal svědkem další tragické události - upálení Jana Palacha. Po práci chodil s kamarády do centra Prahy – do legendárního automatu Koruna na jídlo a pak se procházeli po Václavském náměstí, nebo sledovali „cvrkot“ z rampy u Národního muzea, kde se tehdy scházely nejrůznější existence.
„Stál jsem tam u těch schodů a najedou vidím oheň – bylo to tak dva tři baráky na pravý straně. Neviděl jsem, jak se políval, až ten oheň a řev. Lidi ho tam začali hasit nějakýma sakama, kabátama, co na něj dávali. Co to znamenalo, jsem se dozvěděl až později z nějakých novin, co vycházely někde ve sklepě, to tam rozdávali u Muzea nebo na Václaváku,“ vzpomíná.
Kudy vede cesta ven?
Prakticky všichni Juračkovi kamarádi se za této situace chystali emigrovat a mnoha z nich se to skutečně podařilo – někteří využili situace krátce po okupaci, kdy byly hranice ještě otevřené, ale další už zanedlouho museli opět překonávat železnou oponu.
Vladimír Juračka stále čekal na vhodnou příležitost, která se ale dlouho nedostavovala – přestože byl během dvouleté práce s buldozerem na stavbě plynovodu Sojuz v SSSR opakovaně vyznamenáván jako nejlepší pracovník, poté, co odmítl vstoupit do KSČ, byl prakticky ihned poslán domů.
„Tak to mě utvrdilo v tom, že nemám v téhle republice s takovýma lidma co dělat. Přitom to byl kamarád, se kterým jsme seděli, popíjeli, hráli, zpívali… prostě kamarádi a on na to konto, že jsem tam nechtěl vstoupit, tak mě vyhodil. Že jsem nevstoupil, jsem nikdy nelitoval, ani dcera nebo kluk, kdyby se nedostali na školu, nešel bych tam kvůli tomu – tady to bylo běžný, když někdo nechtěl vstoupit, že se pak děti nedostaly na školu,“ přemítá.
S takovým cejchem dlouho nedostal povolení ani k cestě do Jugoslávie, kudy řada našich občanů utíkala na západ, takže mu opět zbyl jen tramping. Příležitost se naskytla teprve v roce 1988, kdy mu několik kamarádů-trampů, žijících v Kanadě a Austrálii, poslalo pozvánku na srpnový celosvětový trampský potlach ve Švýcarsku.
Podal si tedy příslušnou žádost, ale dlouho se nic nedělo – zatímco jiní účastníci z Československa dostali od našich úřadů nezbytnou cestovní doložku za tři týdny, on ani po pěti neměl stále nic.
„Tak jsem šel na tu Leninku a rozčiloval jsem se, dostal jsem se až k zástupci náčelníka a říkám mu: ,Proč mně tady tak otravujete život? Samej diplom a odznáček z Oremburgu, vlezl jsem i do SSM a SČSP, abych tam vydržel v tom Rusku, a vy nejste schopni mi dát doložku na 3 dny do Švýcarska, abych tam mohl pozdravit kamarády, se kterýma jsem dřív jezdil na tramp!´ Díval se na mě, jak jsem červenej, vzteklej, ptal se, co dělám. Říkám bagristu. ,Vykopete mi bazén?´ - ,I tři a zadarmo, ale já to potřebuju!´ Nakonec jsem to tedy na poslední chvíli dostal,“ vzpomíná.
Emigraci zvrátila amnestie a dcera
Ale stále ještě neměl vyhráno. Přišlo na něj totiž udání (tvrdí, že od bývalé manželky), že veze valuty, což bylo v té době bez potvrzení nezákonné. Přestože na hraniční přechod schválně přijel v noci, kdy očekával menší ostražitost celníků, opak byl pravdou – čekala tam na něj posílená směna včetně náčelníka.
Tři roky vězení za nocleh aneb StB ho připravila o největší lásku
Číst článek
Auto i všechna zavazadla a osobní věci pětice celníků prohledávala asi šest hodin. „Valuty jsem měl schovaný v trubkách tý krosny, to je naštěstí nenapadlo. Už dávno svítalo, a když už nevěděli kudy kam, povídá náčelník: ,Tak ještě rozděláme ten magneťák.´ Po dalším dohadování slevil – prý když tam dám kazetu a ta začne hrát, tak to bude stačit, protože nic dalšího už se tam nevleze,“ říká.
„Dal jsem tam trampskou klasiku – ryvolovky – a náčelník povídá: ,Vy je znáte?´ - ,Jistě, jezdím s nima na potlachy´ - ,Proč jste to neřekl hned, že znáte Wabiho a Mikiho Ryvolu, to bysme vás takhle nekontrolovali´. Ale vzápětí zase otočil a že můžu být rád, že mě vůbec pustí ven,“ doplňuje.
V tu chvíli byl tedy Vladimír Juračka skálopevně rozhodnut, že už se do republiky nevrátí. Několik kamarádů-emigrantů mu nabídlo, že mu pomohou vybudovat si dobrou existenci, tak se po potlachu ve švýcarských Alpách 3300 metrů nad mořem vrátil do Rakouska a tam požádal o azyl.
Do utečeneckého tábora jej ale odmítli přijmout.Podle předpisů měl totiž zažádat hned po překročení hranic z Československa. Tím, že si nejprve na tři dny zajel do Švýcarska, byl v očích tamních úřadů nikoliv politickým uprchlíkem, ale turistou. Nezbývalo, než vyrazit do Vídně, kde se obrátil na jedno z tamních charitních středisek.
Co zbylo ve mlýně aneb Sirotek z heydrichiády. Rodiče popravili za velezradu, zbytek války strávil v útulku
Číst článek
Zajistili mu ubytování a dostal asi 200 šilinků v hotovosti. Nakonec se azylové řízení přeci jen rozběhlo a za půl roku měl vycestovat do vysněné Kanady. Zatím se učil anglicky a pomáhal kamarádovi-trampovi na jeho statku u Steyeru.
Jenomže do všech příprav a velkých plánů jednoho dne zazvonil telefon a jeho bývalá žena mu sdělila, že prezident Husák vyhlásil k výročí vzniku Československa amnestii, takže se může vrátit: „A taky řekla, že mi dává dceru a ve mně se to v tu chvíli zlomilo. Řekl jsem, já musím zpátky za ní, vždycky jsem zametal kamínky, aby nezakopla. Když jsme šli všichni, tak se za ruku vždycky držela mě, ne mamy, když ta ji chytla, tak se vytrhla!“
Poslední rok nesvobody
Ovšem po návratu jej – amnestie, neamnestie – čekaly opět další krušné chvíle „na Lenince“. Nejprve musel odevzdat pas – nepomohlo vysvětlování, že kdyby chtěl znovu emigrovat, tak by se přeci zrovna nevrátil. Rozkaz zněl jasně – pas odebrat!
A následoval ještě další ponižující výslech, s kým vším se v cizině potkal a o čem mluvili: „Odpověděl jsem, že tam byli kamarádi. Samozřejmě chtěli znát jména, ale já jim říkal jen přezdívky a i ty jsem si vymýšlel. Ale u trampů je normální, že se znají jen pod přezdívkami, i když se potkávají třeba třicet let. Mě asi taky spousta trampů zná jen pod přezdívkou Pátrač. To neznamená, že bych všude trefil, spíš naopak, já všude zabloudím. To jsem dostal už jako kluk podle maskáčový čepice s kšiltem, jakou nosil Wabi Ryvola, brácha mi ji ušil, tak mi říkal Pátrač.“
Po návratu z několikatýdenní emigrace navíc Vladimír Juračka bez ohledu na amnestii nemohl najít kvalifikovanou práci – nakonec mu kamarád zprostředkoval místo lesního dělníka v karlovském polesí v Jeseníkách. Tam jej za necelý rok zastihla Sametová revoluce – její průběh sledoval každou volnou chvíli v televizi.
„Z toho, co jsem tam viděl, jsem byl nadšenej, byl jsem plnej očekávání, aby to konečně vyšlo, už toho bylo moc za ty roky tady. Na to, co přišlo s Havlem, jsem byl pyšnej, co jsme za stát. Za těch komunistů jsme byli národ zakřiknutej, ostatní v Evropě jsou živí, otevření, dívají se vám do očí, my ne – celý ty roky jsme chodili kanálama a do očí jsme se nedívali,“ říká.
A pokračuje: „Nebyli jsme si sami sebou jistí, ten režim nás tak utlačoval, udělal z nás úplný debily. Na západě, když tam člověk přijede, když jsem je poznával, ti lidi jsou bezproblémoví, iniciativní, živí, mají úplně jiný myšlení, my jsme byli úplně někde jinde za toho komunismu.“
Ovšem, i když si tedy Vladimír Juračka už přes třicet let užívá svobody, má pocit, že mnohé z doby komunistické totality v lidech zůstalo: „Převlíkli kabáty, rozkradli firmy. Ve stavební firmě v Brně, kde jsem po roce 1989 zase pracoval, se parťáci a mistři udělali ředitelama, každej si dával ročně milion korun, já jsem na bagru dostával 54 korun hrubýho. A prej když se vám to nelíbí, tak za každýho čeká na vrátnici 5 lidí,“ uvažuje.
„Tak takhle jsme dopadli. Já jsem necinkal klíčkama, cinkali jiní, ale to je jedno – chtěli jsme komunisty hodit do pryč, chtěl jsem demokracii a svobody. Ta svoboda, že se dá cestovat, to je dobrý, ale ti mnozí hajzli tam zůstali dodnes,“ uzavírá Vladimír Juračka.
