Hála rovná se Hahn aneb Kdykoliv vidím pomeranč, vzpomenu si na dědečka v Terezíně
Asi jen pro málokoho je snadné vzdát se příjmení z jiných důvodů, než je změna rodinného stavu. Vždyť právě v těch několika písmenech je zakódován osud nejen jednotlivce, ale i všech jeho předků. Přesto jsou situace, kdy se k tomu leckdo – byť s těžkým srdcem – odhodlá.
Nejčastěji se ke změně odhodlá proto, že jeho jméno až příliš zřetelně signalizuje příslušnost k určité skupině obyvatel, kterou jiní lidé nemají příliš v lásce. Zejména pokud to „nemít příliš v lásce“ trvá – byť nikoliv stále - téměř dvě tisíciletí.
Své o tom ví i brněnský radiochemik prof. RNDr. Jiří Hála, CSc., který téměř polovinu z prvních osmi let svého života strávil v terezínském ghettu.
Jiří Hála se narodil 21. dubna 1937, tedy necelé dva roky před obsazením Československa Němci. Do jeho rodného listu tehdy zapsali příjmení Hahn. Rodina Hahnova patřila v Brně k zámožnějším – vlastnila lahůdkářský obchod v centru města, který vybudoval Jiřího dědeček Gustav Hahn. Ten také postavil ve 30. letech dům v Sirotčí, dnešní Grohově ulici, kde bydlela skoro celá rodina.
„Žil jsem tam já s rodiči, pak dědeček s babičkou a taky můj strýc. Ovšem z té doby si nepamatuji vůbec nic, první vzpomínky mám teprve od chvíle, kdy nás odsud vystěhovali, to mi bylo čtyři a půl roku,“ vzpomíná.
Příští adresa: Terezín
Lepší židovské byty totiž postupně zabírali Němci a kolaboranti, zatímco jejich původní obyvatelé byli dočasně vysídleni na okraj centra (dnešní „brněnský Bronx“).
„Dodnes se zachoval lístek s adresou Ponawkagasse 26a, tam jsme bydleli v jednom velkém pokoji s několika dalšími rodinami. Vím, že tam maminka vařila s těmi ostatními paními. Byli jsme tam několik dní, nevím přesně, jak dlouho. Záhy přišel korespondenční lístek, že nejpozději 2. 12. 1941 v 7.00 se máme dostavit na soustředění do transportu,“ popisuje.
Šlo o třetí z celkem dvanácti transportů, které od listopadu 1941 do července 1943 (jedenáct ze dvanácti ovšem vyjelo hned v prvním půlroce) odvezly do koncentračních táborů přes devět z celkem jedenácti tisíc brněnských Židů, přežilo jich pouze 684. Transport K vyjel 5. prosince a předvolaní už několik dní čekali na shromaždišti v budově školy v dnešní Merhautově ulici.
„Vzpomínám si, že to ráno, vlastně už v noci, kdy jsme museli nastoupit, tak jsme stáli oblečení na chodbě a kolem nás chodili němečtí vojáci. Pak mi utkvělo v hlavě, jak jsme šli tmou pěšky na nádraží. Jiné transporty ale vozili tramvají, aby to nevyvolávalo nějaké nepokoje nebo nesouhlas u obyčejných lidí.“
„Na tu jízdu vlakem si nevzpomínám vůbec, až když jsme přijeli, tak poslední tři nebo čtyři kilometry do Terezína jsme museli jít pěšky, to si zase pamatuji, protože byla zima. Už nevím, jak to bylo s kuframa, jestli je naši nesli, nebo je za námi vezli. I já jsem měl takový kufřík s hračkami, ale co konkrétně v něm bylo… A ani nevím, co mi tehdy rodiče říkali, kam jdeme a proč. Už to je dávno.“
Ihned po příchodu do Terezína byly rodiny rozděleny, malý Jiří bydlel s maminkou v malé místnosti ještě se dvěma dalšími matkami a jejich dětmi. S minimem jídla a v naprostém nedostatku hygieny trápily chlapce četné nemoci, z nichž nejvážnější byl opakovaný zánět středního ucha. Nakonec musel v táborové nemocnici absolvovat trepanaci lebky, která naštěstí dopadla úspěšně.
„V podstatě mi rozsekali hlavu na obou stranách a vyčistili to, od té doby nemám s ušima sebemenší problém. Když jsem pak ležel v nemocnici, přišel za mnou na návštěvu dědeček z maminčiny strany, který na rozdíl od nás Terezínem jen prošel a pak skončil někde neznámo kde. A přinesl mi pomeranč – no to bylo v Terezíně něco nevídaného! Sice tam jezdily transporty Červeného kříže, které takové věci vozily, ale jak se to rozdělovalo…“
„Nevím, kde k tomu přišel, možná, že za to musel dát něco svýho. To byl první pomeranč v životě, na který si pamatuji. A dodnes, když přijdu do obchodu a zahlédnu pomeranč, tak vidím dědečka, jak drží ten pomeranč.“
Rodiče i syn přežili zázrakem
V Terezíně vážně onemocněla i Jiřího maminka Blanka, a když skončila v nemocnici ona, putoval chlapec na čas do terezínského dětského domova, Kinderheimu. Zde se začal učit číst a psát, ale zanedlouho dostal písemný příkaz, že se má dostavit tehdy a tehdy na určené místo, s největší pravděpodobností do transportu na východ.
„Bylo mi tak sedm let a propadl jsem panice už z toho, že bych měl někam jet bez maminky. Běžel jsem za ní do nemocnice. Bohužel, v dospělosti jsem se nikdy moc neptal na podrobnosti toho našeho života tam, takže nevím, jak to vlastně zařídila. Prostě mě tam strčili do takového malého kamrlíku a v noci jsem spal pod postelí. Tam jsem zůstal několik dní, než jsem dostal zase další papírek, že jsem z toho transportu vyřazen.“
„Říkalo se, že když takhle někdo vypadl z transportu, tak tam za něj strčili někoho jiného, tak nevím, jestli to za mě neodskákal někdo jiný. Maminka musela být v nemocnici hodně dlouho, byl jsem pak s ní až do osvobození Rudou armádou.“
A velké štěstí měl rovněž otec Oskar Hahn. V Terezíně nejprve pracoval v pekárně, takže občas mohl – byť s velkým rizikem – donést tajně rodině kousek chleba navíc, později byl zařazen do Ghettowache, židovské policie, která v táboře dohlížela na dodržování běžného pořádku. Přesto i jemu hrozil přesun do Osvětimi, když se Němci po povstání ve varšavském ghettu rozhodli preventivně odvézt z Terezína všechny muže mladší pětačtyřiceti let.
Kuchařský kabátek z popraviště aneb Poslední svého rodu
Číst článek
„Doma mám zachovaný dopis, který táta napsal po válce na obhajobu tamního vedoucího židovské obce, který tam musel vykonávat rozkazy těch esesáků. Ten tátu vlastně zachránil, protože v seznamu neuvedl celé jeho datum narození, ale jen rok. Takže táta se prvnímu transportu vyhnul.“
„Pak sice stejně šel do Osvětimi, ale tam si také naprostou náhodou zřejmě zachránil život. Hned jak vystoupili z vlaku a čekali na selekci, tak prý do něj někdo drcnul a řekl mu: ‚Zahoď brejle!‘ Protože, kdo měl brýle, tak šel hned do plynu! Táta je nenápadně hodil na zem, šlápl na ně a díky tomu přežil – skončil v nějakém pracovním táboře, kde prý ti esesáci, co je hlídali, byli takoví staří pánové, kterým bylo všechno jedno, takže tam byl celkem klid.“
Ne dvakrát do téhož bytu
V lednu 1945 byl celý komplex osvětimských táborů osvobozen Rudou armádou a Oskar Hahn se vydal hledat svoji rodinu. Manželka se synem přežili v Terezíně i epidemii skvrnitého tyfu, která tam naplno vypukla v dubnu 1945, a zvládnout se ji podařilo teprve měsíc po skončení války. Právě z posledních týdnů před osvobozením zůstaly Jiřímu Hálovi velmi otřesné vzpomínky, byť se netýkaly přímo jeho blízkých.
„Ke konci války, když se Rudá armáda blížila, tak Němci vyklízeli některý koncentráky a lidi v pochodech přicházeli do Terezína. Viděli jsme to z oken dětského domova – to byli naprosto zubožení lidé, kteří sotva šli a byli strašně podvyživení. Nemohli ani dostat normální stravu: sestry od Červeného kříže jim dávaly kostkový cukr, to bylo to jediné, co mohl jejich vyhublý organismus strávit.“
Po šťastném setkání v Terezíně se celá rodina vydala domů. Nečekané pauzy v Ústí nad Orlicí (lokomotiva z jejich vlaku byla potřeba jinde) využili ke krátké procházce.
„To byl můj první poválečný výlet. Nad nádražím jsou takový kopce, tak mě táta vytáhl nahoru a dívali jsme se dolů na nádraží. Vždycky, když jedu do Prahy vlakem, tak si na to vzpomenu, ale už to nepoznám, protože těch kopců je moc a všechny jsou zarostlý, tenkrát na nich nebyl les.“
Proti jedné totalitě bojoval, před druhou varoval aneb Jak soudruh Šling i kvůli Šoffrovi o hlavu přišel
Číst článek
Stejně jako při nedobrovolném odjezdu z Brna před třemi a půl roky i teď skončili na dočasné adrese – v hotelu Padowetz naproti brněnskému hlavnímu nádraží, který sloužil jako středisko pro přeživší Židy.
Po nějakém čase se s pomocí právníka podařilo prokázat vlastnictví k Němci zabavenému majetku, takže se konečně mohli vrátit domů. Byl to však úplně jiný domov než před válkou – během okupace zahynuli dědeček, babička i strýc, který měl Jiřího velmi rád a často si s ním hrával, přestože chlapec si to vůbec nepamatoval.
„Když jsem se dozvěděl, že se už asi nevrátí, tak jsem tomu nechtěl věřit a každý den odpoledne jsem chodil k tramvaji na zastávku a čekal jsem, že vystoupí z tramvaje, že to není pravda. No, nevím, chodil jsem tam dost dlouho, ale pak mně asi došlo, že to pravda je.“
Už nikdy nepocítil stigmatizaci
O ničem z toho, co se za války dělo, se doma příliš nemluvilo, některé věci se Jiří dozvěděl spíše jen z útržků hovorů mezi dospělými při návštěvách známých u nich doma. Rodiče se tehdy také rozhodli, že si změní příjmení, protože stejně jako mnozí jiní se stejným osudem měli obavu, že protižidovské nálady budou trvat i nadále.
Lidé z okolí se k nim ale chovali velmi pěkně. Jiří začal chodit do školy. Ze začátku prý sice jedna z učitelek měla výhrady proti jeho přijetí rovnou do třetí třídy, kam sice patřil věkem, ale nikoliv znalostmi (do školy dosud vůbec nechodil), dokázal vše ale poměrně rychle dohnat a učitelé i spolužáci byli přátelští.
Ani během školních let, ani kdykoliv později už se také nesetkal s tím, že by někdo řešil jeho židovský původ. O obchod v Kobližné ulici sice rodiče po roce 1948 přišli, oba tam ale mohli zůstat alespoň jako zaměstnanci a pro Jiřího byla změna režimu paradoxně výhodou – padly tak rodinné plány na jeho budoucnost jako živnostníka a mohl se zaměřit na chemii, která se pro něj od prvního setkání v osmé třídě stala jeho celoživotní láskou.
Ve studiu tedy pokračoval v Brně na chemické průmyslovce a na přírodovědecké fakultě. Tam se také jako absolvent po krátkém působení ve výzkumném ústavu a dvouleté základní vojenské službě vrátil jako pracovník nově zakládaného oddělení radiochemie na katedře fyzikální chemie.
Co zbylo ve mlýně aneb Sirotek z heydrichiády. Rodiče popravili za velezradu, zbytek války strávil v útulku
Číst článek
Stal se uznávaným specialistou, publikoval řadu článků a několik knih. Už před rokem 1989 získal docenturu a v roce 1991 byl jmenován profesorem pro obor jaderné chemie. V té době se také stal na tři roky prorektorem Masarykovy univerzity a podílel se na místy ne právě jednoduché transformaci některých fakult.
Své místo na přírodovědecké fakultě opustil v roce 2004 po rovných čtyřiceti letech. Dodnes ale sleduje jak dění ve svém milovaném oboru, tak na tuzemské i světové scéně, včetně událostí na Ukrajině, v Izraeli a také opětovné vlny celosvětového nárůstu antisemitismu.
„Bohužel, od chvíle, kdy křesťané začali Židům vyčítat, že ukřižovali Spasitele, se z nich stali takoví obětní beránci. Pokaždé, když se někomu něco nelíbilo, mohli za to Židi: když byla nějaká epidemie, tak za to mohli Židi. A když je nějaká politická krize, tak za to můžou Židi. A za válku na Ukrajině mohou Židi…“
A na základě svých životních zkušeností si dovolí dát zejména mladým lidem alespoň jedinou radu: „Aby používali rozum a nevěřili hned těm různým nesmyslům na sociálních sítích. Aby když něco čtou, se vždy zamysleli nejen nad tím, jestli je to pravda, ale jestli je to vůbec možný. Kdyby lidé používali rozum, tak se spousta nesmyslů a nespravedlností tady nebude dít a svět bude lepší!“
