Střílel po mně hodnej esesák aneb Když něco řekneš, dostaneš pendrekem
Na svět přišel ve stejný den, kdy v USA zemřel jeden z největších géniů Thomas Alva Edison. K reinkarnaci však nedošlo: František Procházka odmalička tíhl k lesům. Měl k nim velmi blízko, neboť se narodil a vyrůstal uprostřed Ralské pahorkatiny. A i uprostřed česko-německého konfliktu ve 30. a 40. letech 20. let, který jeho rodinu připravil o majetek a nepřímo i otce o život. Přesto nedělí lidi podle národnosti, ale výhradně podle jejich skutků.
František Procházka se narodil 18. října 1931 v obci Bezděz pod stejnojmenným slavným hradem na Českolipsku. Jeho rodiče tam provozovali výletní restauraci, která v turisticky atraktivním místě docela prosperovala.
V obci ovšem převažovalo německé obyvatelstvo a v polovině třicátých let, ze kdy si František vybavuje první vzpomínky, už to bylo silně znát.
Předehra k okupaci. Československo před 55 lety odmítlo sovětskou kritiku uvolnění poměrů v zemi
Číst článek
„U hostince byla velká oplocená zahrada, kde v létě sedávala na lavicích spousta hostů. A kdykoliv jsem tu zahradu opustil, tak mě hned začali němečtí kluci mlátit, to mi bylo tak čtyři pět let. Sám jsem to bral jen jako klukovské pranice, ovšem naši už to viděli jinak, považovali to za velkou křivdu, i když ti kluci to dělali nevědomky, museli je k tomu nabádat jejich rodiče,“ vzpomíná Procházka.
Výbušné pohraničí
Vztahy mezi tamními Němci a Čechy přitom byly v předchozích letech když ne idylické, tak alespoň spořádané. Pak ovšem začala atmosféra rychle houstnout:
„Ti slušní lidi se chovali slušně, vůbec nedělali rozdíl mezi Čechem a Němcem, ale bylo tam několik jedinců, kteří to rozeštvávali a ti slušní to pak měli horší. My jsme mluvili česky, Čechů bylo ovšem méně, takže většina obyvatel mluvila německy a všichni Češi německy uměli. Maminka mluvila perfektně, protože zamlada pracovala jako hospodyně v německé rodině v České Lípě. Otec naopak němčinu nenáviděl, nedokázal ze sebe vyloudit slovo německy, takže když bylo potřeba jednat s Němcem, musela to vyřídit maminka.“
Situace se vyhrotila na jaře 1938, už tehdy se tamní Češi začali strachovat, že budou muset pohraničí opustit. A po konferenci čtyř velmocí v Mnichově se jejich obavy naplnily. Procházkům ještě hůře než ostatním:
„Otec byl povolán na četnickou stanici do Bělé pod Bezdězem. Jel tam na kole, protože jiný dopravní prostředek neměl. Četníci mu sdělili, že do tří dnů se musíme vystěhovat. Hrozně ho to vzalo a na zpáteční cestě dostal infarkt. Padl na silnici a dlouho tam ležel bez pomoci, protože tudy nikdo moc nejezdil. Nakonec přišel k sobě, zvedl se a opřený o kolo vyšel do toho prudkého kopce (výškový rozdíl cca 150 metrů, pozn. autora) až domů. Od té doby už na tom byl zdravotně špatně a za tři a půl roku zemřel.“
Pro rodiče tragédie, pro chlapce nový svět
Rodina naštěstí nalezla útočiště těsně za novou hranicí v Bělé, kde jí matčini rodiče poskytli ve svém domku dvě místnosti. Byl to paradox – původně totiž chystali Procházkovi naopak v Bezdězu bydlení pro ně, vilku na louce kousek od hospody.
Stavba byla už prakticky dokončena, byť ještě před Mnichovem tam henleinovci přes noc vytloukli všechna okna. 12. října se tedy rodina stěhovala z hospody pryč jen s tím, co se vešlo na jedno nákladní auto.
Tragický předobraz scénáře. Rodinu Křižanových minulý režim perzekvoval již od vítězného února
Číst článek
„Na korbě byl nábytek a všechno, co se dalo složit a co jsme potřebovali, já a moje o pět let starší sestra jsme seděli mezi těmi věcmi. Otec s maminkou tam ještě zůstali až do večera, kdy předali klíče starostovi. Otec se tam dokonce pokusil o sebevraždu, ale maminka mu v tom zabránila.“
Františkovi se ovšem v novém působišti rychle zalíbilo. Jako sedmiletý ještě moc nechápal, co se vlastně stalo a jak byla rodina poškozena.
Ve srovnání s Bezdězem, kde chodil do české jednotřídky a měl jen jednoho či dva kamarády, se ocitl ve zcela novém světě – paní učitelka dětem vysvětlila, co jeho a celou rodinu postihlo:
„Byl jsem v šoku už z toho, že ve třídě bylo 25 dětí. A rodiče některých z nich je vedli k tomu, aby se nás ujaly, dodneška si toho doopravdy vážím. Jeden z kamarádů mě vždy zval k nim domů, dokonce první Vánoce jsem byl taky u nich a dostal jsem takové dřevěné hodiny s kyvadlem. A druhý synek – syn předsedy okresního soudu – mě zase zval na zámek, kde obývali asi šest místností a on měl elektrický vláček, který jezdil přes tři pokoje. Všichni se ke mně chovali pěkně a já jsem k nim přilnul.“
V závětří války
Samotné Bělé se válka příliš nedotkla. Kromě posledních dní okupace tudy němečtí vojáci prakticky vždy jen projížděli – nejprve při obsazování zbytku republiky a pak při dalších přesunech – nejprve na východ a v závěru války zase opačným směrem.
„Ty přesuny šly všechny po hlavní silnici přímo pod našima oknama. Když jely tanky, tak se všechno třáslo, pak velikánské kolony aut, nepřetržitě jedno za druhým třeba dvě hodiny, motory naplno. Nikdy se nezastavili, třeba pro vodu nebo tak. Ale hned toho 15. března, když jely náklaďáky s po zuby ozbrojenýma vojákama, kanónama a podobně, tak byla ta válka skutečně vidět. Sice se nestřílelo, ale bylo zřejmé, že už nejme svobodní.“
Později se přidaly obavy z bombardování. Nedaleko byla mladoboleslavská Škodovka a přímo v Bělé byla malá továrna, kde se podle pamětníka vyráběly komponenty pro V1 či V2:
„Ty bombardovací svazy nad námi lítaly a my jsme vždycky prchali schovat se do sklepa. Když se nic nedělo, tak jsme vylezli a dívali se. Jednou z letadla začala padat dolů něco stříbrnýho… Ježíšmarija, bomba!! Všichni utekli a nic nebouchlo – pak se našla přídavná nádrž, kterou jedno z letadel nad námi odhodilo. Ale nedaleko byly Drážďany a ještě blíž Žitava (cca 100 a 40 kilometrů, pozn. autora) a ty bombardované byly. Žitavu jednou bombardovali v noci, ale u nás bylo světlo jako ve dne, protože tam naházeli zápalný bomby. A když bombardovali Drážďany, tak se u nás třásla okna několik hodin.“
Jak se žije za okupace
S potravinami na tom Procházkovi nebyli nejhůř, i když nežili v přepychu – otec koupil na úvěr v dražbě jeden z místních obchodů, rodině také pomáhali příbuzní z okolí. Navíc si ještě zavčas pořídili zásoby.
Zemřel Petr Hořejš, autor série Toulky českou minulostí. Za komunismu psal pod jménem Hora
Číst článek
„Měli jsme i takovou bedýnku olejovek, těch krabiček tam byla aspoň stovka, možná víc. Když byl nějaký významný den, tak táta řekl ‚Přines jednu olejovku. A otevři ji!‘ – byl tam na to takový klíček. Tatínkův zdravotní stav se ale po té mrtvici velice zhoršoval, těžce dýchal a občas dostával záchvaty, takže my děti jsme se musely vyhýbat tomu, abychom ho něčím nerozčílily. Jezdili za ním lékaři z Mladé Boleslavi, prý měl výduť na aortě. Ta se stále zhoršovala, až jej začátkem dubna 1942 museli odvézt do Pirkova sanatoria a tam po pár dnech zemřel.“
František Procházka ovšem nevylučuje, že kdyby otec včas neumřel, skončil by možná ještě mnohem hůř. Němce totiž nesnášel stále víc a v jeho obchodě se scházeli lidé se stejným názorem:
„Když Němci bourali na náměstí pomník legionářů, tak táta začal připravovat plán, že tomu půjdou zabránit. Naštěstí místní strážník šel za ním a rozmluvil mu to – vysvětlil mu, co by ho za to čekalo a že bude lepší, aby dál pracoval a staral se o rodinu. Pár týdnů po jeho smrti byl atentát na Heydricha, a když pak začaly ty popravy, tak jsem si pomyslel: ‚No, ještě štěstí, že táta umřel, protože jinak by ho popravili‘. Nevím, kde se to ve mně, v jedenáctiletým klukovi vzalo, i mamince jsem to tehdy řekl, trochu ji to dojalo.“
Mladý odbojář málem přišel o život
I tak byli Procházkovi vystaveni velkému nebezpečí. To, že celou válku poslouchali zahraniční rozhlas a na velké mapě na stěně posouvali špendlíky a nití vytvořenou frontu při německém ústupu na východě, bylo to nejmenší. Jak otec, tak i nedospělý František pomáhali partyzánům, kteří se v okolí pohybovali.
„Táta se velice dobře znal s tím vrchním četnickým strážmistrem z Bělé pod Bezdězem a ten mě po tátově smrti zapojil do něčeho, čemu jsem nerozuměl a ani jsem neměl rozumět. Protože jsem měl od malička rád lesy a dobře jsem se tam vyznal, tak mi vždycky řekl:‚Půjdeš tam a tam, dělej, že tam sbíráš houby nebo borůvky, a pak zase dělej, že něco neseš a běž domů!‘ Nebo: ‚Půjdeš tam a tam, tam, sundáš čepici, podrbeš se a zase půjdeš domů!‘ Podrobnosti jsem se nikdy nedozvěděl, ani po osvobození. Věděl jsem ale, že nesmím nikomu nic říct, to mi vysvětlil velmi důrazně: ‚Když něco někde řekneš, tak tě zmlátím, podívej se, jak mám velkej pendrek!‘ Nosil jsem i potraviny na určená místa do lesa – vajíčka, rohlíky... Nebo jsem to dokonce přinesl na četnickou stanici a ti už se o to postarali. Maminka o tom věděla, dávala mi ty potraviny, které jsem nosil.“
Nejblíže smrti se už jako čtrnáctiletý ocitl na samém konci války ve dnech Pražského povstání. I v Bělé vypuklo nadšení a skupinka mládenců se vydala na radnici zajistit německého vládního komisaře (podle pamětníka se po celou válku choval k místním velmi slušně a pro město ledacos udělal).
‚Konrad Henlein, květen 1934.‘ Muzeum vykoupilo vzácnou nahrávku, ze sběru ji zachránili náhodou
Číst článek
Skončilo to fiaskem – komisař jim utekl druhými dveřmi, vzápětí vyhlásil stanné právo a pro zajištění pořádku přizval z Doks jednotku SS.
Jednoho dne se František vracel z pochůzky těsně před devatenáctou hodinou, odkdy platil přísný zákaz vycházení:
„Utíkal jsem, a když jsem dobíhal domů, tak zrovna na radnici tlouklo sedm hodin. Asi třicet metrů od našeho domu stával na rohu esesák na hlídce. A jak jsem přebíhal přes ulici domů, najednou lítaly po ulici jiskřičky a maminka v domě začala křičet. Ten esesák střílel, ale zřejmě, když viděl kluka, tak nestřílel přímo po mně, ale jen aby všechny postrašil. Protože kdyby chtěl, tak by neměl problém mě trefit, byl to hodnej esesák! Hůř dopadla paní z rodiny, co bydlela kousek od nás – byla hluchá a měla ve zvyku mít stále pootevřené okýnko a dívat se, co se venku děje. A při tom stanným právu taky vystrčila hlavu, ten esesák na ní asi křičel, ale protože neslyšela, tak ji zastřelil. To městem samozřejmě otřáslo. A další člověk z Bělé zemřel během povstání, když se chlapi vydali do Debře (dnes součást Mladé Boleslavi, pozn. autora), aby tamní železobetonový most přes Jizeru nevyhodili Němci do povětří. Dostali se do konfliktu s německou hlídkou, při tom vybuchl granát, jemu to roztrhlo břicho a na místě zemřel.“
Po osvobození mělo být líp, ne vždy ale bylo
Konečně přišel 9. květen, který přinesl tak toužebně očekávané osvobození, ale také vlnu vyřizování účtů. Jako leckde jinde, i v Bělé byli často nejaktivnější ti, co měli z okupace hodně másla na hlavě.
A kdo čekal, že všechny křivdy, způsobené během předchozích šesti let, budou napraveny, dočkal se nepříjemného překvapení.
I vdova Procházková, když se po čase vydala spolu s jedním z manželových bratrů podívat se na stav majetku v Bezdězu. Hospoda byla prázdná, ale vilka, v níž byla zřízena německá četnická stanice, zůstala do té doby nedotčena, byl v ní i kompletní nábytek:
„Maminka tam byla s představiteli tamního národního výboru. Když si to společně prohlédli, tak jim sdělila, že vilu zatím nechají, jak je. Ale předseda řekl, že by si vzal nábytek z jedné místnosti, další zase z jiné… Maminka na to: ‚Ale slyšeli jste pana prezidenta, že se německý majetek nemá rozkrádat.‘ Ale oni prý, že už si to rozdělili. Maminka jim ty klíče nechala a za pár dní už to bylo pryč. Hospodu vykradli Němci, nevěsty si tam nabraly servisy, a pak nás ještě okradli Češi. Sice se chovali slušně, ale udělali si to, jak chtěli. Na maminku si troufli, kdyby tam přišel chlap, tak by si to asi nedovolili.“
Co zbylo ve mlýně aneb Sirotek z heydrichiády. Rodiče popravili za velezradu, zbytek války strávil v útulku
Číst článek
A tak v podstatě jediné, co z rodinného dědictví dostal František Procházka do života, byl cejch syna živnostníka, který se po únoru 1948 táhl jeho kádrovým profilem řadu let.
Přesto se mu po různých peripetiích a zejména díky intervenci podnikového hospodáře tamních Státních lesů podařilo vystudovat lesnickou fakultu v Praze a splnil si tak svůj chlapecký sen.
Lesům pak na různých pracovních pozicích a v různých místech republiky zasvětil celý svůj život a i dnes ve svých dvaadevadesáti letech se jako lesní inženýr ve výslužbě angažuje v brněnském spolku Wilsonův les.
Přes všechno, co jeho rodinu před osmi desítkami let postihlo, je přesvědčen, že rozdíly nejsou v národnostech, ale v jednotlivých lidech. A dnešním mladým vzkazuje: Využívejte svého rozumu a snažte se každou věc posoudit z více hledisek - to, které budete považovat za nevhodnější, k tomu se přikloňte.
