‚Kulky hvízdaly, každý se schovával, jak mohl.‘ Při okupaci byl v centru Prahy, doma mu to nikdo nevěřil
V době nejkrutějších politických čistek byl ministrantem a otce zavřeli komunisté na půlrok do vězení, po ukončení školní docházky na něj zbyla jen práce u soustruhu. Shodou okolností se ocitl v centru Prahy 21. srpna 1968, kdy znervóznělí sovětští vojáci začali bezhlavě pálit na budovu Národního muzea. Z extrémně nebezpečné situace si osmdesátiletý Karel Dvořák dodnes vybavuje každý okamžik. O to více dnes fandí obyvatelům Ukrajiny.
Narodil se v roce 1943 a krátce po jeho příchodu na svět se rodina přestěhovala do Veverské Bitýšky, malého města pár kilometrů severozápadně od Brna. Tam prožil Karel Dvořák klidné a bezstarostné dětství, přestože euforické období po osvobození záhy ukončilo převzetí moci komunisty v roce 1948 a „nové poměry“ zasáhly i jeho blízké.
„Můj otec se sem tam napil a přitom dostal moc velkou kuráž. Na náměstí máme dodneška sochu rudoarmějce, alespoň se to tak prezentuje, i když možná je to rumunský voják, protože právě ti tuto oblast v roce 1945 osvobodili. Otec vyšel z té hospody a šel se vyčůrat na sokl pomníku. Nějací svědci tam u toho byli, tak dostal půl roku kriminálu,“ vzpomíná Dvořák.
Karlovi později neprospěl ani fakt, že několik let ministroval v místním kostele, na druhou stranu mu to i v 50. letech přinášelo krásné zážitky nejen čistě náboženské.
„Farář byl mladý nejen tělem, ale i duchem, proto taky musel později odejít. Za každou mši nám dával symbolicky nějakou tu korunu, to jsme si ukládali, a pak nás jednou za rok bral na nějaké zajímavé výlety – dokonce jsme letěli Dakotou z Brna do Prahy. Už ten pohled seshora na dobře známé okolí Bitýšky byl úžasný, pak jsme si prohlédli Prahu a letěli zase nazpátek,“ popisuje Dvořák.
Modrá knížka? Zprvu újma
Výlet letadlem se uskutečnil v roce 1953, tedy v době vrcholících politických procesů. O ty se desetiletý chlapec příliš nezajímal a doma se jej před aktuálním politickým děním snažili spíš chránit. I z obavy aby neřekl něco nevhodného před cizími lidmi.
Střílel po mně hodnej esesák aneb Když něco řekneš, dostaneš pendrekem
Číst článek
Vzpomíná si však, že dědeček tehdy pravidelně poslouchával Svobodnou Evropu i Hlas Ameriky.
„Já jsem tehdy nechápal, jak to může poslouchat, když to bylo tak rušený. To úplně píchalo do uší, protože ty zvuky šly od hlubokejch až po vysoký, mezitím děda slyšel třeba tři čtyři slova. Říkal jsem mu: ‚Dědo, aspoň to ztlum, chodí tady kolem různí lidi.‘ A on na to: ‚Já už to mám ztlumený, víc už nemůžu‘,“ vrací se Dvořák do dětství.
„Dědeček poslouchal vždycky tak hodinu dvě, a protože s tím rušením na Hlasu Ameriky a Svobodné Evropě počítali, tak ty zprávy neustále opakovali, a kdo u toho tak dlouho seděl, věděl nakonec vše. Ale byly to nervy!“ usmívá se.
Atmosféra doby se projevovala také v místní škole.
„Jednou mě učitel poslal do sborovny, abych tam něco vyřídil jeho kolegovi. Zaklepal jsem, a když se ozvalo dále, vešel jsem dovnitř a slušně pozdravil: ‚Dobrý den, pane učiteli.‘ Reakce byla neuvěřitelná, otočil se a zařval: ‚Ven!‘ Vůbec jsem nechápal, co se děje, vyběhl jsem na chodbu, v hlavě zmatek… Až najednou mi sklouzl zrak na plakát na zdi, kde stálo: ‚Zdravíme Čest práci, oslovujeme soudruhu‘,“ říká Dvořák a pokračuje:
„Zaklepal jsem tedy znovu a říkám: ‚Čest práci, soudruhu učiteli.‘ Byl jsem vlídně přijat a po vyřízení vzkazu směl odejít.“
Bratr popraveného se stal špičkovým chemikem. Jiří Janata měl ‚anděla strážného‘ z Hradu
Číst článek
Po ukončení základní školy mohl se všemi kádrovými škraloupy jít maximálně do Královopolské strojírny v Brně, kde se vyučil soustružníkem, poté ještě zkoušel při práci studovat, ale třísměnný provoz a patrně i soudružské upozornění z domova tento záměr po pár měsících zhatily.
Naopak se vyhnul základní vojenské službě, která by pro něj patrně nebyla rovněž ničím příjemným – doktorka mu zjistila šelest na srdci, o kterém do té doby v podstatě nevěděl, a modrou knížku bral zpočátku jako značnou újmu.
„Těžko jsem to nesl, když jsem se srovnával s jinými, kteří na tom byly podle mého názoru hůř, a přitom tam šli a odkroutili si ty dva roky. Nakonec jsem to ale považoval za plus, protože jsem si za tu dobu vydělal na skútra, takže voni, když se pak vrátili domů, tak na mě zírali, protože sami neměli nic,“ těší dodnes Dvořáka.
Po pár letech odešel z Královopolské do zámečnické dílny v Bitýšce a nakonec k Vojenským stavbám v Praze, kde budoval mosty a další stavby z předpjatého betonu. Šlo tehdy o poměrně novou technologii, takže se pohybovali po celé republice. V roce 1968 pracoval s kolegy na výstavbě elektrárny Mělník II.
U muzea hrozil masakr
Tehdy zažil nejdramatičtější chvíle svého života. Na stavbě totiž byli i v srpnu. Celá parta byla ubytována přímo v Mělníku v hotelu u nádraží, odkud večer chodili na pivo. 20. srpna zůstal Karel sám na pokoji. Už spal, když se asi hodinu po půlnoci vrátili ostatní zpátky a jejich vzrušená slova „Jsou tady Rusi“ zpočátku nebral vážně.
Pohnutý životní příběh sestry princezny Lady: i z kýble hlíny se dá uživit
Číst článek
Stačilo ale vyjít na konec chodby, kde oknem směřujícím na Prahu bylo vidět nekonečnou šňůru přistávajících letadel. Rozespalost a vliv alkoholu byly okamžitě pryč, padlo jednomyslné rozhodnutí: Jedeme tam!
Hned ráno tedy firemním náklaďákem vyrazili na cestu. A sotva kousek ujeli, ocitli se nečekaně uprostřed kolony invazní vojenské techniky.
„Před náma tank, za náma tank, museli jsme jet jejich tempem a vždycky, když se zabrzdilo, tak ten zadní tank nám strčil hlaveň dovnitř, ohnul nám držák na plachtu a my pokaždé jen čekali, jestli doopravdy zabrzdí. Lidi po cestě spíš jen zírali, byli v šoku, jen někteří zvedali pěsti, ale na to nikdo nereagoval,“ vrací se Dvořák do roku 1968.
Nakonec šťastně dojeli až do centra Prahy, kde bylo ředitelství Vojenských staveb. Kluci z Moravy chtěli jet vlakem domů, ale cestu k nádraží jim přehradili ruští vojáci se samopaly. Vrátili se tedy na Václavské náměstí.
„Tam byly ostrůvky tanků, jinak náměstí plný lidu, vylezli jsme na rampu muzea a pozorovali jsme, co se děje. Ty tanky se někdy zničehonic pohnuly, začaly se točit, lidé uskakovali, ukazovali osádkám tabulky s nápisy ‚Co tady děláte?‘ a podobně. Ta první vlna, to byly všechno takový mongoloidní typy, takže buď vůbec nechtěli vědět, co je tam napsaný, nebo to vzali, dívali se na to a pak to zase vrátili,“ říká Dvořák.
Předehra k okupaci. Československo před 55 lety odmítlo sovětskou kritiku uvolnění poměrů v zemi
Číst článek
Najednou však začala prudká střelba směrem k muzeu, jeden tank prý dokonce vypálil z děla.
„Vypukl neuvěřitelný zmatek, vchody do muzea zamčené, lidi se do toho opírali, šlapali po nás. Kamarád měl foťák, liboval si, kolik má krásných záběrů, i ten vzápětí rozdupali. Pak dveře povolily, lidi utíkali dovnitř, kam to šlo, po schodech nahoru, kustod jen křičel, ať tam nic nerozbijeme, což bylo trochu komický, když mu tam rozstříleli barák. Všiml jsem si, že u jednoho sloupu hned u vchodu stála maminka s dítětem, držela dítě v náručí a sama se strachem počůrala,“ přibližuje dramatické okamžiky a pokračuje:
„Kulky hvízdaly dvoranou, každý se schovával, jak mohl. Těžko odhadnout, jak dlouho to trvalo, možná čtvrt hodiny, pak to ustalo. Opatrně jsme vycházeli ven, na rampě stálo několik aut, lidi byli schovaní pod nima a ti ruští ‚osvoboditelé‘ stříleli do oken okolních baráků, kdo byl moc zvědavej, tak mohl snadno něco koupit!“
Pak už to šlo jen z kopce
Karel Dvořák se pak s kolegy vrátil na ředitelství pro další instrukce, ale bylo jasné, že vypjatá situace hned tak neskončí. Jeden z nich se proto nabídl, že „přespolní“ odveze domů.
„Vyrazili jsme směrem na Kolín, jenže na všech výpadovkách už stály tanky, jeden mířil tam, druhý tam, kolem stáli vojáci, bylo jasný, že tudy to nepůjde. Ale řidič byl šikula kluk, tak jsme se vrátili o dvě tři ulice, vyjel přes jatelinu a bramborama a už jsme svištěli na Brno. Když jsme dojeli domů a já jsem to vyprávěl, tak tady vůbec nechápali, že se něco takovýho dělo. Nějaké zprávy z Prahy sice byly, ale nikdo netušil že to bylo až tak drastický,“ diví se Dvořák a uznává:
„Však ani my přímo na místě jsme nejdřív nevěřili, že je to možný.“
„Do Prahy jsme se vrátili až za týden, to už tam ti ruští vojáci v parku u nádraží stanovali. Samozřejmě jsme na to reagovali, když jsem šel vokolo, tak jsem si odplivl, a jeden z nich okamžitě začal šermovat samopalem. Snažil jsem se jít normálně, nechtěl jsem utíkat, ale moc dobře mi nebylo.“
V Praze pak zažil ještě události spojené s upálením Jana Palacha a stejně jako ostatní cítil, že s Pražským jarem je definitivní konec. Jasně to potvrdilo první výročí srpnové invaze, kdy už masové protesty potlačovaly domácí ozbrojené složky.
„Chvilku jsem tam byl, ale pak, když jsem viděl, jak tu tramvaj hrnou naproti těm tankům a dělají z toho barikády proti našim vojákům, to už protestovali jenom ti mladí, študáci a další, nebyli tam všichni jako v srpnu 1968. Byl prostě cítit odstup a postoj ‚nebudeme se do toho montovat‘. I tak to bylo vostrý, nakonec v Brně taky, zastřelili tu slečnu, v Praze byly taky takový excesy, ale bylo jasný, že už to končí,“ připomíná Dvořák.
Demokracie a poznání
Následující dvě desítky normalizačních let prožil Karel Dvořák v relativním klidu, oženil se, přišly děti... A pokračovaly běžné „souboje“ obyčejného občana s režimem – tu úspěšné bojkotování povinných prvomájových oslav, tu neúspěšný boj o získání devizového příslibu. Až přišel listopad 1989.
‚Zklamala lidově socialistickou republiku.‘ Příběh baletky, kterou generál Čepička povolal na vojnu
Číst článek
„Tehdy jsem pracoval v JZD v Říčanech (u Brna, pozn. autora) a okamžitě, jak byly ty demonstrace, tak jsem v JZD říkal ‚odcházím demonstrovat‘‚ a jelo se do Brna. To byla taková atmosféra opravdu bombastická, krásná, připomínalo mi to Vánoce, protože to byla opravdu taková euforie, která pochopitelně postupně vyprchala, jak už všichni víme,“ přiznává.
„Ale pořád jsme měli představu, že se všechno změní, i když kolikrát s odřenejma ušima a leckomu se to nelíbilo, ale ten přerod musel nastat. Nešlo to ze dne na den, někteří lidi byli dost naštvaní, že to nejde, jak si představovali, ale ono opravdu to asi nebylo jednoduchý a ty síly, který tomu bránily, těch bylo hodně,“ připomíná Dvořák.
„Ale to je demokracie a právě tím se liší od dřívějška – vždycky říkám těm, co to kritizují: ‚Vy můžete vykládat a nikdo vás nezavře, kdežto v té době to bylo o něčem jiným.‘ Netvrdím, že demokracie je bez chyb, ale je bohužel i bohudík nejlepší na světě, kterou zatím nikdo nepřekonal,“ zdůrazňuje.
Jako mnozí z těch, kteří na vlastní kůži prožili Sovětským svazem vedenou okupaci Československa, sleduje Karel Dvořák velmi pozorně současné boje na Ukrajině a obdivuje, s jakým odhodláním se tamní lidé postavili agresorovi na odpor.
Cenzurované filmy, bony, Jágr a napětí. Před 33 lety v Československu sílily protesty a studentské nepokoje
Číst článek
A stále přemýšlí, jestli jsme se i my mohli či nemohli v roce 1968 bránit.
„Těm tehdejším změnám jsem fandil pořád, i když se objevovaly hlasy, že to byla jen taková hra, výměna těch nahoře. Nakonec tím podepsáním dokumentů v Moskvě, kdy jsme doslova poklekli a lezli po čtyřech, se to tak trochu potvrdilo. Bohužel, nejsme Ukrajinci, nedokázali jsme se postavit!“ zlobí se Dvořák.
„Armáda pochopitelně byla pod zámkem, a ti kteří mohli rozhodnout… Ta šance možná byla, ale dneska o tom spekulovat je už něco podobnýho, jako hodnotit, jestli bychom se s těma dvojplošníkama v roce 1938 ubránili Hitlerovi,“ uznává a doporučuje:
„Ovšem naděje umírá poslední. Dnešním mladým lidem bych vzkázal, aby se hlavně zajímali o historii, aby četli – ne nějaký často trapný pamflety na internetu, ale odbornou literaturu, co podrobně rozebírá problémy, které nikdy nejsou jednoduché, nikdy není jen černá a bílá... Když budou víc číst a víc se zajímat nejen o historii, ale o všechno, tak se dají hůř ovlivnit všelijakejma těma rádoby politikama, populistama, kteří brnkají na city. To na lidi, kteří mají přehled, nemůže fungovat.“
