Znovu na vojnu? Armádě i zálohám chybí hlavně mladí lidé, pomoci může „dánský model“

Praha 27. února 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Jak moc Česku v dnešní situaci chybí armádní zálohy? 
Záleží na tom, jestli se bavíme o současné situaci, nebo o nějaké budoucí, která může vyvstat: třeba s ohledem na zvolení Donalda Trumpa, další politický vývoj anebo vývoj na válčišti mezi Ruskem a Ukrajinou. V tento okamžik máme v aktivních zálohách skoro čtyři a půl tisíce lidí, během následujících dvou let se asi podíváme někam k pěti tisícům, ale armáda si stanovila za cíl zhruba deset tisíc osob k roku 2030. Není úplně jasné, jestli se vůbec do tohoto cíle dokážeme za současné situace dostat. Větší otázkou je, jestli by současný čistě dobrovolný systém byl schopen tyto síly vygenerovat, kdyby bylo potřeba větší množství záloh anebo i aktivních sil.

Když aktuálně vidíte motivaci lidí vstupovat do aktivních záloh, myslíte si, že je reálné to, co si stanovila armáda, tedy že do šesti let tam přibyde pět, šest tisíc lidí? 
Bude to velmi náročný cíl. Neříkám, že ho nejde splnit, ale nebude to lehké. Dodám jednu podstatnou věc: nejde jenom o to, že by záloh bylo relativně málo, protože jejich počty rostou. Připomenu, že v roce 2014 jsme měli zhruba 1300 aktivních záložníků, takže nějaký nárůst tam je. Velkou otázkou je ale i stáří lidí, kteří vstupují jak do aktivních záloh, tak do profesionální armády. V rámci NATO máme jednu ze starších armád. Většině amerických vojáků, kteří nastupují do aktivní služby, je 18, 19, 20 let. U nás i na nejnižších hodnostech mužstva, jako je svobodník nebo desátník, je věk třeba 27, 28, 29 let. U důstojníků, u poručíků je průměrný věk zhruba kolem třiceti, což je z pohledu armád, jako je americká nebo britská, strašně vysoko. Nevadí to tolik pro výkon služby v tento okamžik, ale, a teď se vracíme zpátky k zálohám, pokud ten člověk po deseti, patnácti letech odejde z aktivních sil nebo z profesionální části armády, tak už mu bude nějakých 40, 45 let. Do té doby vojenské řemeslo zvládal, ale jeho řekněme záložní, rezervní perspektiva už je strašně malá. Zatímco pokud někdo v Americe odejde v pětadvaceti z armády, tak je jasné, že do pětatřiceti s ním budou moct jako s rezervistou počítat. Je to jako bychom u nás říkali, že počítáme s tím, že člověk bude plnohodnotným rezervistou do pětapadesáti, šedesáti let. Ano, jsou lidé, kteří to fyzicky a zdravotně zvládnou, ale všem je asi jasné, že něco takového nebude úplně standardní obrázek, a to je docela velký problém. Takže nejde jen o čísla, ale zejména o věkovou strukturu. 

Proč potřebujeme právě deset tisíc aktivních záložníků? K čemu nám se svým výcvikem jsou? 
Dlouho jsme hráli na to, že budeme mít co možná nejmenší armádu. Po roce 2014 se ukázalo, že to bylo postaveno na extrémně optimistickém hodnocení bezpečnostní situace. Prostě jsme předpokládali, že nikdy žádná reálná válka už nebude a že Česko nebude bezpečnostně ohroženo. To se ukázalo jako absolutní nesmysl. Po roce 2022 je to ještě zřejmější a jedna z lekcí války na Ukrajině je i to, že pokud armády nebojují velmi krátký čas, řekněme dny nebo krátké týdny, tak potřebují nahrazovat ztráty. Jenže profesionální armáda, na rozdíl od té branecké, negeneruje zálohy tak rychle nebo tak dobře. Chybí jí mobilizační hloubka v případě, že by k něčemu došlo. Aktivní zálohy jsou v tuto chvíli jediným připravovaným nástrojem pro zajištění rezerv. V případě, že by se naše armáda musela vyskytnout v nějaké bojové situaci, která by trvala delší dobu a byla by intenzivní, by docházelo ke ztrátám a logicky by vyvstala potřeba stavět nové útvary. Těch deset tisíc je nějaké umění možného, co v současné době snad lze ze systému dostat. Je to číslo, které by umožnilo nejenom pokrýt nějaké bezpečnostní potřeby uvnitř České republiky, jako je ochrana proti sabotážím a teroristickým útokům tak, aby se profesionální část armády mohla rozvinout pokud možno někde mimo hranice České republiky, a zároveň aby bylo možné aspoň do nějaké míry nahrazovat ztráty u bojujících útvarů. Proto také řada útvarů praporního typu v Čechách a na Moravě má svoje roty aktivních záloh. Ale je potřeba říct, že v dlouhodobějším nebo větším konfliktu by dokonce ani deset tisíc asi nestačilo. 

Pokud bychom se bavili o situacích, kdy by deset tisíc stačilo, tak k tomu všemu by stačil výcvik, který mají záložníci? Abych byl upřímný, nedovedu si představit, jaký je přesně rozdíl mezi výcvikem profesionálů a záložníků a jak se liší jejich role v takových situacích.
Aktivní záložníci jdou na několikatýdenní kurz základní přípravy a pak se účastní pravidelných cvičení zhruba na týden, někdy na dva u svých mateřských útvarů. Jejich výcvik by měl být minimálně dva týdny ročně, ale většina útvarů se snaží o víc. Pro většinu aktivních záložníků je poměrně těžké účastnit se výcviku výrazně častěji, takže řekněme, že tři, čtyři, u někoho pět týdnů je zhruba rozsah cvičení, který jsou záložníci schopni za rok absorbovat. Jejich výcvik je velmi podobný tomu, co má profesionální část armády, ale samozřejmě, že u aktivních záloh, a to platí všude po světě i u rezerv, je nutné mnohem více si vybírat, co se s nimi bude cvičit, na co se budou zaměřovat. Univerzálnost použití je u nich pochopitelně menší, protože času je méně. Je tam klasický střelecký výcvik, taktický výcvik a potom specializační cvičení podle konkrétní odbornosti, jako jsou ženisté, lékaři a tak dále. Ale tento výcvik nikdy nebude na úrovni, jakou mají profesionálové, protože v jejich případě je mnohem snazší dostat na výcvik kompletní jednotku několikrát do roka, třeba do nějakého výcvikového prostoru, na střelnici, opakovat drily a tak dále. U záložníků to bude vždycky o něco náročnější a kvalita bude také o něco nižší. 

Kredity i nevšední zážitky jako motivace

Chtěl bych se vrátit k tomu, jakou motivaci lidé mají ke vstupu do aktivních záloh. Jsou aktivní zálohy jedinou formou, jak se zapojit do pomoci armádě? A jaké jsou z toho benefity kromě dobrého pocitu na součinnosti při obraně vlasti? 
Začnu od toho, jaké jsou možnosti. První možnost jsou aktivní zálohy, druhá možnost je dobrovolné vojenské cvičení, kdy člověk projde úvodním vojenským výcvikem a je potom de facto zařazen v záloze, ale už necvičí u nějakého konkrétního útvaru, takže je to jen úvodní výcvik a tečka. Potom je tu něco jako dobrovolné předurčení, ale vzhledem k číslům to nevypadá, že by to byl velký úspěch. Jedná se o to, že občan jenom deklaruje, že v případě potřeby by byl ochoten, ale popravdě stejně máme zákon, který říká, že braná povinnost existuje, takže je to možná lehce redundantní. Pojďme zpátky k aktivním zálohám a k tomu, co lidi motivuje. Přiznám se, že jsem na to nedělal žádný výzkum, takže vám to nedokážu s jistotou říct. U některých to asi bude nějaký pocit vlastenectví, pocit zodpovědnosti za bezpečnost státu a společnosti. Někoho to láká, protože je to zajímavé a je to něco, co si v civilu nevyzkouší. V civilu si s kulometem jen tak nezastřílíte, s tankem si nezajezdíte, takže toto je určitě taky část motivace. Samozřejmě jsou tam i nějaké finanční benefity, ale řekněme si, že u většiny lidí spíše vykrývají ztrátu, která vznikne v důsledku toho, že nejsou v nějaký moment na pracovišti, nejsou tedy placeni zaměstnavatelem a platí je do nějaké míry armáda. 

U studentů na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy to taky může být vidina kreditů, protože odměňujete studenty za to, že jsou záložníky v aktivních zálohách. Myslíte si, že to je i to, o čem mluvila ministryně obrany Jana Černochová z ODS, že by chtěla víc zapojit do spolupráce vysoké školy k tomu, aby přivedly do armády více lidí? 

S vysokými školami je to trošku komplikovanější, ale řekněme dvě věci. Dlouhodobě platilo, že akademická sféra byla poněkud odstřižená od sféry bezpečnostní nebo armádní. Někdo by určitě i mohl kritizovat, že na akademické půdě se často mluvilo o liberalismu, demokracii, ale akademici možná neměli úplně velkou ochotu skutečně tyto hodnoty bránit. Z naší strany je toto určitá snaha říct si, že to u nás vnímáme trošku jinak, a studenty, jak správně říkáte, oceňujeme za to, že se účastní náročného výcviku a zároveň k tomu musí plnit požadavky náročného studia. Zároveň spolupráce mezi vysokými školami a armádou není jenom o tom, že někdo bude působit v aktivních zálohách, ale je to i vědecko-průmyslová spolupráce, protože si taky řekněme, že potřeba důstojníků nebo lidí s vysokoškolským vzděláním přímo v řadách armády není v tento okamžik enormní. Je pro některé specialisty a podobně, které neškolí Univerzita obrany, tak v takovém případě můžeme naše absolventy nabídnout a pro armádu určitě budou zajímaví. Na druhou stranu armáda teď především potřebuje řekněme klasické pozice u mechanizovaných, pěších útvarů, kam naši studenti jako záložníci také nastupují, ale pro ně je to jenom částečná etapa a asi to není něco, co by chtěli dělat dalších deset, patnáct let svého aktivního pracovního života. Ale každopádně ano, je to z naší strany určitá snaha trošičku pomoci armádě.

Kolik profesionálních vojáků potřebujeme? 

Kromě cíle deset tisíc příslušníků aktivních záloh do roku 2030 si armáda stanovila taky cíl dosáhnout počtu třiceti tisíc profesionálních vojáků z povolání do téhož roku. I tam nám v tuto chvíli chybí tisíce příslušníků armády. Jak je nalákat, aby do armády přišli? 
Profesionální vojáky lákáte primárně platem. Samozřejmě i tím, že slouží na nějaké technice a tak dále, ale plat anebo další finanční benefity jsou zásadní. Armáda určitě neplatí špatně, na druhou stranu, vzhledem k tomu, že je velmi nízká nezaměstnanost, tak jsou vidět nějaké limity. Zároveň, i s ohledem na náš sociální systém, i kdyby stoupla nezaměstnanost, tak tlak na to okamžitě vstoupit do armády pro lidi, kteří nemají práci hned po střední škole, není tak silný jako někde v USA. Nemáme školné na vysokých školách, a neříkám jestli je to dobře, nebo špatně, ale v USA je častá motivace pro vstup do armády, protože armáda po několika letech služby studentům zaplatí část nebo celé školné. My musíme motivovat jen finančně a ukazuje se, že tu jsou výrazné limity. Pokud nedojde k výraznému zlepšení, zejména mezi mladšími věkovými kohortami, a pokud by došlo k dalšímu zhoršení bezpečnostní situace, například rozkližování NATO a podobně, tak v ten okamžik i ta čísla třicet a deset tisíc by se ukázala jako nedostatečná a je asi jasné, že se současným systémem bychom to nedali.

Teď se v zásadě nabízí plejáda možností. Možnost číslo jedna je, že bychom potřebovali jen o trochu víc než třicet tisíc aktivních sil a deset tisíc záložníků. V ten okamžik bychom mohli volit nějakou de facto dobrovolnou povinnou vojenskou službu, jako mají v Dánsku, kde mají běžné odvody a tak dále, ale reálně byl tamní systém dlouho nastaven tak, že sloužili z devadesáti až devadesáti devíti procent jenom lidé, kteří chtěli. Mladí byli odvedeni, ale reálně to bylo tak, že ne úplně dobrovolný odvod nebo zařazení ke službě se týkalo naprostého minima vojáků. Většinu potřeby byly schopni vykrýt lidmi, kteří byli řekněme dobrovolníci. V osmnácti letech se jich zeptali: chcete sloužit, nebo ne? Postavili je před hotovou věc, část řekla ano, dostávali za to nějaké benefity a v zásadě to pokrylo potřeby dánských ozbrojených sil, které takto nabíraly čtyři až pět tisíc osob ročně. Teď se Dánsko mění, protože cítí, že budou potřebovat asi o něco víc, takže dobrovolnost možná bude malinko ustupovat. Ale toto by byl systém, kde je formálně povinná vojenská služba, ale fakticky se týká jenom dobrovolníků. 

Pan Řehka říkal, že se armáda dívá do zahraničí po různých modelech, aby rozpoutala v Česku diskuzi o tom, jak řešit nelehkou personální situaci v armádě. Bylo by Dánsko právě ten model, po kterém byste se díval vy? 
Určitě, protože jim to funguje poměrně dobře. Zdá se, že i populace, které se to týkalo, s tím relativně souhlasila, respektive vždy byly schopni najít velké množství dobrovolníků. Šlo jen o to, že mladé někdo postrčil k prvnímu rozhodnutí, a v zásadě to fungovalo. Ale řekněme si, že kdyby se bezpečnostní situace vyvinula velmi špatně a kdybychom se dostali do podobné pozice, v jaké jsou Finsko, Estonsko, Řecko, Izrael, tak v ten okamžik to už nemůže být víceméně dobrovolná služba. Museli bychom se bavit o skutečně povinné vojenské službě pro větší část mužské populace.

Což ale v Pobaltí a v severských státech mají.
Je to tak, ale zdůrazňuju, že my v této situaci nejsme. Rusko nestojí na našich hranicích, takže pro nás v tento okamžik je spíše asi představitelný dánský model. 

V podcastu byly kromě zvuků z Českého rozhlasu využity tyto zdroje: Česká televize, TV NOVA