Očištění Hilsnera z Polné by bylo přelomové, dodnes to využívají antisemité, říká vnuk jeho opatrovníka
Obvinění Leopolda Hilsnera z vraždy Anežky Hrůzové vyvolalo před více než 120 lety velkou vlnu antisemitismu na českém území. Kvůli výrazným pochybnostem o jeho vině se dnes objevují hlasy požadující obnovu procesu. Mezi nimi je i Charles Heller, jehož dědeček byl Hilsnerovým opatrovníkem. „Často jsme se bavili o jeho očištění, ale mysleli jsme si, že to po sto letech nikdo nebude chtít řešit,“ vysvětluje v rozhovoru pro iROZHLAS.cz.
V České republice jste popáté. Tentokrát však kromě běžné návštěvy řešíte možnost obnovení procesu v Polné. Co vás k tomu vede?
Před několika měsíci mi přišel e-mail od advokáta Lubomíra Müllera, ve kterém mi napsal, že pracuje na případu Leopolda Hilsnera a že věří, že by mohlo být možné jeho znovuotevření. Domnívá se tak na základě toho, že na Hilsnera mám nepřímou vazbu, a tak bych se mohl považovat za příbuzného.
Státní zastupitelství vraždu Hrůzové znovu neotevře. Důkazy podle něj stále ukazují na vinu Hilsnera
Číst článek
Kvůli případu jste v červenci oslovil i ministra spravedlnosti…
Ano, společně jsme probrali, jak bychom měli postupovat, a následně jsem ministrovi napsal dopis.
Když Leopolda Hilsnera propustili, změnil si totiž příjmení na Heller – a to z toho důvodu, že v Polné byl jeho zákonným opatrovníkem můj dědeček. Na jeho hrobě ve Vídni je dokonce napsáno naše rodinné jméno, stojí tam Hilsner Heller. Existuje tak rodinný a osobní zájem, který je pro případnou Hilsnerovu rehabilitaci novou skutečností.
Dostal jste odpověď?
Ne, zatím ne.
Věříte, že má znovuotevření případu historickou relevanci?
Ten případ je velmi symbolický a zásadní. Dokud bude totiž v oficiálních záznamech napsáno, že je vinen, vždy se toho někdo chytne. Ve světě jsou stále lidé, kteří o Židech šíří nejrůznější konspirační teorie. A Hilsner byl původně souzen z rituální vraždy, prý měl Anežku Hrůzovou zabít kvůli její krvi, i když nakonec i díky Masarykovi motiv změnili.
Je velmi snadné říct, že Židé kradou orgány, a přitom poukázat na případ z Polné, vždyť přeci Hilsner byl Žid a obvinili ho z něčeho takového. Je to v oficiálním rozsudku. Pokud bychom mohli říct, že jsme původní verdikt vyvrátili, bylo by to obrovské a přelomové.
Charles Heller
Charles Heller se narodil v roce 1946 v Londýně. Jeho otec Otto tam v roce 1939 utekl z Vídně, kde působil jako sbormistr. Hellerův dědeček Siegfried v Polné zastával funkci židovského rychtáře, díky které dostal do opatrovnictví Leopolda Hilsnera. Dnes Heller žije v Kanadě a pracuje jako hudební skladatel.
A co by to znamenalo pro vás osobně?
O soudu s Hilsnerem mi poprvé řekl můj otec v Londýně někdy v 50. letech, byl jsem ještě malý kluk. Byl to takový náš rodinný příběh, skoro jako tradice – že Hilsner existoval, že byl můj dědeček Siegfried jeho zákonný opatrovník a že ho obvinili z vraždy, přestože nic neudělal.
Věděli jsme, že Hilsner byl obyčejný člověk, který se zločinem neměl co do činění. Antisemitistická společnost ho jen využila jako svého obětního beránka. Sám Hilsner to řekl, když ho zatkli, a to přestože byl zřejmě nemocný a měl problémy s vyjadřováním. Řekl: „A teď mají svého obětního beránka.“
Často jsme se bavili o tom, že bychom ho chtěli zpětně očistit, ale pokaždé jsme usoudili, že to nepůjde. Mysleli jsme si, že už to nikoho nezajímá. Koho by to přeci zajímalo, když se to stalo před více než sto lety? Proč by to řešila vláda, právníci nebo soudci? Ale pletli jsme se.
Zločin v Polné
Jak se váš dědeček stal Hilsnerovým opatrovníkem?
Hilsner vyrůstal bez otce a jeho matka se o něj nemohla postarat, zřejmě měla nějaké psychické problémy. Je možné, že je Hilsner zdědil po ní, ale nemůžu to říct jistě, nejsem odborník.
Jelikož se o něj nemohla starat, bylo v komunitě na židovském rychtáři, aby ho zaopatřil. Připadlo to tedy na mého dědečka Siegfrieda, který se tak stal jeho zákonným opatrovníkem. A například když byl Hilsner obviněn z vraždy, přišel rovnou za mými prarodiči, aby mu poradili, co dělat. Siegfried mu řekl, ať řekne pravdu, že nic neudělal a že se nemá čeho bát. Bohužel to tak nedopadlo.
Kdo byl třináctiletý básník z Terezína Hanuš Hachenburg? Neznáme jeho tvář, ale tušíme, co prožil
Číst článek
Během svých návštěv jste několikrát zamířil do Polné. Do obce jste zavítal i tentokrát. Jaké to bylo?
Je to pro mě velmi emotivní. Otec měl v Londýně fotografii Polné, kterou vyfotil můj bratranec poté, co se dostal z Terezína. Otec se na ni chodil dívat každý den, byl to jeho domov… Teď mám ten obraz u sebe já.
Když jsem v Polné, cítím velmi silné pouto a přijde mi to hrozně povědomé. Koukal jsem na ni od dětství na fotografii a při každé návštěvě se tam cítím jako doma. Je tam krásně. V úterý jsem v Polné navštívil hřbitov, který je nádherně udržovaný a má jedinečné kouzlo. Teče tam řeka a je tam klid. Hřbitovy obvykle nebývají hezké místo, kde se člověk chce zdržovat. Ale tady je to jiné.
Klíčovým důkazem v procesu bylo svědectví Petra Pešáka, který prý za Polnou jednoznačně rozpoznal Leopolda Hilsnera jako vraha na dálku téměř 800 metrů. Návrh na znovuotevření případu se opírá také o tento důkaz, právník Lubomír Müller je ke svědectví skeptický a požaduje zopakování důkazu. Napadlo vás samotného podívat se na místo a třeba si ověřit, jestli to bylo možné?
Ne, upřímně ani nevím, odkud přesně měl Pešák Hilsnera vidět. Navíc nemám moc dobrý zrak na dálku, takže asi vím, jak by to dopadlo.
Z Přemyšli vyjela lokomotiva pokrytá fotkami rodiny zavražděné nacisty. Za války pomáhali židům
Číst článek
V dokumentech ke znovuotevření případu se několikrát zmiňuje, že Siegfried, váš dědeček, proces velmi těžce prožíval. Krátce po něm ve věku 49 let zemřel. Souviselo to nějak s případem? Mohl byste to trochu rozvést?
Naše rodina má geneticky předurčené problémy s krevním tlakem. Můj otec zemřel, když mu bylo 69, kvůli problémům se srdcem a tlakem. Tyto problémy pravděpodobně přispěly k tomu, že Siegfried tak brzy zemřel.
Přispět k tomu musel i kolosální stres, který prožíval během procesu, ale i po něm. Po procesu s Hilsnerem byly v Polné nepokoje, při kterých lidé napadli synagogu. Jako židovský rychtář za ni byl zodpovědný, osobně proto zachránil svitky Tóry, schoval je dočasně u sebe doma. O něčem podobném jsem jinde neslyšel.
Ukazuje to, pod jakým stresem musel být a jak vážná situace byla. Navzdory tomu byl však Siegfried hrdý na to, že je Čech. Používal jméno Vítězmír a byl také prvním Židem v Polné, který měl svůj náhrobek vytesán v češtině.
Tragický hrdina
A jak se ve vaší rodině mluvilo o Leopoldu Hilsnerovi? Vzpomínáte si na něco konkrétního?
Nemůžu říct, že bychom o něm mluvili do detailů. Zajímavé je, že můj otec žil ve 30. letech ve Vídni ve stejném období, kdy byl Hilsner propuštěn a také žil ve Vídni. Nikdy však nezmínil, že by se společně setkali.
Hilsner měl problémy s komunikací, možná byl zaostalý, a nejspíš proto s ním nikdo nechtěl mít moc společného. Zřejmě potřeboval odbornou pomoc, ta ale v té době neexistovala. Proto byl snadný terč. Sice rozuměl tomu, co se mu děje, ale nedokázal se bránit. Považovali ho za blázna.
Hilsneriáda
Největší vlnu antisemitismu na českém území vyvolala vražda křesťanské dívky Anežky Hrůzové v Polné v roce 1899. Zatčen byl dvaadvacetiletý Žid Hilsner, soudní proces měl podle historiků silně protižidovský podtext. Původně byl odsouzen k trestu smrti, rozsudek mu byl poté císařem Františkem Josefem I. zmírněn na doživotí i díky přičinění Tomáše Garrigua Masaryka. Hilsner strávil ve vězení 19 let, v roce 1918 mu byla udělena milost.
Vzpomínám si, že mi otec vyprávěl, že ve třicátých letech jezdil často z Vídně do Polné za svou matkou. Na dotazy, kam se chystá, nikdy neodpověděl, že jede do Polné. Věděl, že kdyby to řekl, lidé by mu odpověděli, že Polná je přece to místo, kde Židé zavraždili Anežku.
Pořád to ve společnosti bylo, a to i třicet let po procesu s Hilsnerem. Nikdy proto o Polné nemluvil. Celý život přitom žil s pocitem, že nemůže říct něco tak jednoduchého, jako „pocházím z Polné“, protože se prostě bál.
Proces pro vás ale byl i inspirací, složil jste o něm operu The Trials of Leopold Hilsner, která v několika aktech vyobrazuje celý proces v Polné.
Ano, máte pravdu. Víte, proces s Hilsnerem mi vždy přišel velmi dramatický. Máte tu nevinného člověka, který nic neudělal, dramatický proces, který připomíná cirkus. A pak tu máme i Anežku, nevinnou dívku, o které nic nevíme, ani kdo ji zavraždil, ani jak skutečně vypadala.
Hilsner je prototyp tragického hrdiny. Je to nevinný člověk v centru příšerné tragédie, což je vlastně vhodná zápletka pro operu. Inspiroval jsem se navíc operou Peter Grimes od Benjamina Brittena, která začíná podobně – v centru dění je muž, kterého obviní ze zabití chlapce.
Myslíte si, že ve snaze o rehabilitaci Hilsnera uspějete?
Bylo by úžasné, kdyby se to podařilo, nejsem ale právník. Osobně však vím, že Hilsner nic neudělal a byl nevinný.
Dodnes se najdou lidé, kteří si myslí, že přece Hilsner musel něco udělat. Proto je důležité se alespoň pokusit ten rozsudek zvrátit. A proto mám radost, že se o případ stále lidé zajímají. Otec by byl nadšený, kdyby viděl, že po sto letech se takoví lidé najdou. Celý život žil s tím, že jde o křivdu, se kterou ale nemůže nic dělat, ale kvůli které často jako Žid ani nemůže říct, odkud pochází.
Jaký je váš vztah k České republice dnes?
Doma mám malou bustu Masaryka, kterého si ohromně vážím. Beru ho jako velký symbol. Sbírám známky a přijde mi zajímavé, jak se Masaryk i na nich pravidelně vrací – je na známce z roku 1945, i na té z roku 1990. Mám české známky od roku 1918 a vidím díky nim, jak velkým symbolem Masaryk byl.
Mrzí mě, že neumím česky. Otec mi říkal, že češtinu nikdy nebudu potřebovat. Přitom už jen v hudbě je tak důležitá – Smetana, Dvořák, Janáček…
Cítím se tu ale jako doma. Poprvé jsem byl v Československu v roce 1965 před pražským jarem, poté až v roce 1992 a je opravdu fascinující sledovat, jak se to tady mění.
