Lov na brouky je podobný jako lov tygra. Člověk nemá dělat nudné věci, věří neurochirurg Beneš
Vladimír Beneš je neurochirurg, ale se stejným zanícením dokáže mluvit o entomologii, tedy o vědě zabývající se studiem hmyzu. Lovit brouky se vydal do Asie, Afriky i Ameriky, v kanceláři se mu to hemží různými druhy menších či větších tvorů. „Mám pocit, že člověk by neměl dělat nudné věci. Nemůžu sedět doma a koukat do zdi, potřebuju nějakou aktivitu,“ svěřuje se Lucii Výborné na Radiožurnálu.
Je rozdíl mezi tím, jestli lovím střevlíka, nebo jestli jdu lovit ussurijského tygra?
Svým způsobem ne. Alespoň já to tvrdím, protože si také musíte získat všechny informace, které potřebujete.
Člověk nemá dělat nudné věci. Nedovedu si představit, že sedím doma a koukám do zdi nebo si čtu. Člověk potřebuje aktivitu, myslí si neurochirurg Vladimír Beneš
Pronásledování a past, to je stejné, moment lovení vlastně taky, je jedno, jestli je to lev, nebo střevlík. Střevlík dokonce bude ve své velikostní úrovni velmi podobný dravec jako tygr.
Jak vypadá lov na brouky?
Napůl je to dřina a napůl je to otrava. Musíte se dopravovat z místa na místo, dlouho na jednom nevydržíte. Kamarádi říkají, že to pojímám jako rallye, protože se denně přesouváme.
Styl lovu je vcelku uniformní; síťka k tomu taky patří, ale ne tolik. Hlavně jsou to pasti – kelímek na kafe zakopete po okraj, do kelímku dáte návnadu a druhý třetí den si brouky, kteří tam napadali, přijdete vybrat.
A vůbec nejlepší způsob lovu je na světlo. To není na střevlíky, ale na létavé druhy. Takže v noci vezmete co nejsilnější žárovku a bílé plátno, na které svítíte, a čekáte, co přiletí.
Kdybychom se báli, co na nás za každým obloukem čeká, nemůžeme to dělat, přiznává strojvedoucí
Číst článek
Když zažíváte při lovu různé méně či více nebezpečné chvíle, máte odpověď na to, čemu vděčíte za to, že jste ještě tady?
Nemám. Ale když už bych měl někde strach, tak ve městě. Ve favelách typu Rio nebo na předměstí Bombaje, tam se cítím mnohem méně komfortně než na vesnici, kde jsou lidé příjemní.
Největší nebezpečí přichází od člověka. Od zvířat tolik ne, my pro ně nejsme kořist. Chorob taky zase tolik není. Takže já si myslím, že je ten lov vlastně bezpečný a že se ve skutečnosti nikdy nic nestalo. Můžu vylézt před dům a přejede mě autobus.
Směr nebezpečí
Má v sobě neurochirurgie podobný adrenalin jako lov brouků?
Neměla by ho mít, ale má. Samotné operování by měla být nuda, protože pak je to rutinní a pak je to bezpečné. To nemůže být dobrodružství. Ale samozřejmě takové situace nastávají. Operování je v něčem uspokojující, to je to, proč člověk dělá ten obor.
Co hýbe společností, musí být i tématem církve. Jinak budeme spolkem opožděnců, míní kněz Mohelník
Číst článek
Na druhou stranu to tvůrčí, to zajímavé a důležité je před tím – když musíte rozvážit, kudy, co a jak to udělat. Samotné provedení už je normální řemeslo, ale samozřejmě má určitý náboj.
Když správně vyndáte nádor a člověk je v pořádku, tak jde o stejný pocit, který máte vy, když uděláte dobrý pořád, nebo který má třeba Jiří Langmajer, když má dobrou premiéru.
A je to srovnatelné s tím, když člověk unikne tygrovi a ještě má střevlíky v krabici?
Není to stejné, protože při operování ohrožuji pacienta, kdežto při setkáních, které popisujete, ohrožuji sám sebe. Takže rozdíl je ve směru nebezpečí. Já mám pocit, že člověk nemá dělat nudné věci. Nedovedu si představit, že sedím doma a koukám do zdi nebo si čtu. Člověk potřebuje aktivitu.
Poslechněte si celý rozhovor, audio je nahoře v článku.
