Kdybychom se báli, co na nás za každým obloukem čeká, nemůžeme to dělat, přiznává strojvedoucí
Pavel Daniš a Vojtěch Daniš, otec a syn, oba strojvedoucí. To jsou další hosté, kteří v rámci seriálu Týden na kolejích hovoří o své profesi a o lásce k železnici. Je práce strojvedoucího opravdu taková romantika, jak si mnozí z nás představují? „Lidi nabydou dojmu, že jezdíme do práce rádi… Jenže my vozíme všechny lidi do práce ráno… dost často je veze strojvedoucí, který nastupoval předešlého dne večer,“ říká Vojtěch Daniš.
Protože ráda sleduji krajinu, představuji si vaši práci jako velkou romantiku. Jak na ni nahlížíte vy?
VD: Romantiku všichni vidí v rekreačních vlacích, kdy nabydou dojmu, že my jezdíme do práce rádi, aby ne, když je tak krásně – protože rekreační vlaky jezdí za hezkého počasí, mezi devátou, třetí, večer se vrátíte, pak se jde domů.
Když spatříte v nepřehledném úseku pracujícího dělníka, zbývá jen dát zvukovou návěst a modlit se, říká strojvedoucí
Jenže my přece vozíme všechny lidi do práce ráno, to znamená v ranní špičce na 7.30 na hlavní nádraží. Jenže dost často je veze strojvedoucí, který nastupoval předešlého dne večer. A to už taková romantika není.
Jak vypadá jízda v mlze? Je to nebezpečné?
VD: Když vidíte alespoň koleje, po kterých jedete, tak je to ještě dobré. Horší je, když jedete 160km rychlostí a když se nahnete přes čelní sklo, přes pult, tak ty koleje ani nevidíte. To je z leteckého žargonu takzvaná jízda podle přístrojů.
PD: Musíte si samozřejmě pořád uvědomovat, kde jste, od toho máte tu trať naježděnou. V tu chvíli si tedy můžete dovolit i takto poměrně divokou jízdu.
VD: Nejezdíme podle rozhledových poměrů. Když je vlaková cesta zabezpečená – a v kolejích nemá nikdo co dělat, tak jsme na ní s vlakem sami. Kdybychom si za každým obloukem představovali, že tam na nás něco čeká, tak tuhle práci nemůžeme dělat.
Srážky jsou černou můrou
Je to asi den a půl, kdy vlak srazil u Bělčic na Strakonicku čtyři lidi ze Správy železnic. Dva z nich zemřeli, dva z nich jsou těžce zraněni. Jak se vás taková zpráva dotýká?
PD: Je to černá můra, protože se to opravdu stát může. Bývaly doby, kdy byly veškeré práce na trati nějakým způsobem oznamované. Buď mi v poslední stanici dával výpravčí tzv. kopáče, zprávu, že mám očekávat pracovní místo na trati, nebo jsem to měl napsané ve všeobecném rozkazu.
V současné době se bohužel kolikrát tohle neděje. Takže potom jedete a najednou v nepřehledném úseku vidíte pracující partu dělníků a jediné, co vás napadne, je dát zvukovou návěst, „odhoukat“ je a modlit se, že se nikomu nic nestane.
Chválit tehdejší nádheru hor? Toho se střežím, nechci ubírat mladým radost z putování, přiznává Nevrlý
Číst článek
Jaké jsou vaše oblíbené tratě, na co se rádi díváte?
PD: Ty tratě koridorizací trochu mizí. Stává se, že najednou jedete v betonovém korytě, kolem betonových stěn – sice je to rychlé, ale… úžasná romantika je samozřejmě Posázavský Pacifik. I když rekonstrukce trati tomu úplně nepomohla a částečně zmizela ta romantika.
Miloval jsem třeba, když jsem jel do Mostu s motorovým rychlíkem tou neutěšenou krajinou a za Kralupy jsem konečně vjel na Peruc a z té Peruce jsem sjížděl do údolí Českého středohoří, kde se objevily ty sopky a v pozadí Krušné hory a po straně Házmburk, to bylo něco fantastického.
VD: Já jsem měl strašně rád třeba jízdu motorovým rychlíkem do Tanvaldu, kdy člověk postupně opouští Prahu, pak jede do Polabí, k Mladé Boleslavi, pak zase stoupá nahoru, klesá do Údolí Jizery, Bakovem nad Jizerou a pokračuje dál po svižné trati až do Turnova, odtud do Železného Brodu.
To už je menší trať, už tam toho jezdí méně, krajina je uzavřenější, Jizera se svírá a najednou z Železného Brodu vyrazíte jenom těch 50 km/h za hodinu po trati, která má ty styky, na kterých krásně buší podvozky.
Pak už jedete lokálkou tunely a nad říčkou Kamenicí, pod vámi strž, nad vámi skály, vyjedete z tunelu a najednou ledopád, kde lezou lezci s cepíny a konečně dojdete do Tanvaldu, kde je o několik stupňů méně, zima a sníh. To s člověkem prostě pohne.
Co se děje v kabině strojvedoucího, když někdo zatahá za záchrannou brzdu? Proč musí být strojvedoucí tak trochu amatérský meteorolog? A jak se řídí lokomotiva za půl miliardy? Poslechněte si celý rozhovor s Pavlem a Vojtou Danišovými.
