Na Zbojnické chatě ve Vysokých Tatrách sezona nikdy nekončí. Desítky kilogramů zásob se nosí na zádech
Telefonní signál zůstal v údolí, nad hlavou se prudce zvedají skály a pod nohama praská zmrzlý sníh. Ideální podmínky dokresluje azurová obloha, siluety kamzíků na skalním převisu a nekonečné ticho. Takhle občas vypadá Velká studená dolina ve Vysokých Tatrách, do které se dá dostat zhruba tříhodinovým výstupem z Hrebienku. V nadmořské výšce 1960 metrů tu stojí proslulá Zbojnická chata, kde mají základnu lyžaři a horolezci. Otevřená je celoročně.
Od chaty směrem na západ míří trojice lyžařů na skialpech. Mlha se rozptýlila, je dobře vidět a muži pomalu stoupají ostrým splazem do sedla Prielom (2288 m. n. m.).
Lavinové nebezpečí je podle horské služby na dvojce, přesto mají na hlavách helmy, na batozích cepíny, mačky, sondy a pod bundami „pípáky“. Ve vedlejší Malé studené dolině létal den předtím celé ráno vrtulník a zachraňoval českou turistku, která uklouzla a padala 80 metrů.
Skupinu tří lyžařů vede dvaapadesátiletý Petr Svoboda, profesionální hasič z Plzně, který si nenechává ujít Vysoké Tatry žádnou sezonu: „Je to moje srdcovka, takže jsem tu asi po dvacáté. Už jezdím jenom v zimě, v létě je tu na mě moc lidí.“
Skoro jako na Měsíci
V práci Petr Svoboda visí na laně nebo slaňuje z vrtulníku relativně často, takže si tady prověřuje kondičku, a ještě si to užije. Když sjíždí prudkým svahem, je soustředěný, když se dostává na rovinu pod něj, výská radostí jak malý kluk. Jeho kamarádi sviští za ním.
„Letos je tu sice málo sněhu, ale byly tu i dost horší podmínky. Tím myslím totálně zledovatělý terén. Tohle je ještě v pohodě.“ Pořádně tady naposledy sněžilo v prosinci, takže tu leží zhruba metr a půl sněhu. Od půlky ledna ale postupně taje a nad ránem umrzá.
To využívá další člen skupiny Jan Velík, který si ale nevzal lyže a vyráží na obhlídku Velké studené doliny jenom v mačkách. Dopoledne vyběhl na Svišťový štít (2382 m. n. m.) a ještě mu to nestačí: „Jsem ve Vysokých Tatrách poprvé v životě. Fascinujeme mě, jak je to bez té vegetace čisté a takové skoro měsíční.“
Ráj kamzíků a skialpinistů
Honza je farmář z Čížkova, který nechal starost o dobytek manželce, protestujícím zemědělcům ukázal vztyčený prostředníček a raduje se z několika volných dnů. Doma má pár set ovcí, a proto nadšeně pozoruje stádo kamzíků: „V životě jsem kamzíky neviděl, a navíc takhle zblízka.“
Šest rohatých koz hledá pod sněhem zbytky vegetace a elegantně poskakuje po úbočí. Hladem asi netrpí, protože z prudkého svahu se po sněhu stále kutálí jejich trus. Žádní jiní živočichové nejsou vidět ani slyšet.
Tatranský národní park má nový návštěvní řád. Horolezci budou kvůli omezením usilovat o revizi
Číst článek
Slyšet je jenom polština další skupiny, která vyráží na skialpech do Priečného sedla (2352 m. n. m.). Terény na volné lyžování patří v sedm kilometrů dlouhé Velké studené dolině mezi nejlepší ve Vysokých Tatrách.
Dole stres, nahoře pohoda
Po túře se lyžaři vrací do Zbojnické chaty. Stojí tu od roku 1907, to ji postavili lesníci jako loveckou útulnu. Před sto lety se změnila v horskou boudu a časem dostala jméno Zbojnická chata.
Chatařem je tu už pár let Miki Knižka, který ale zrovna zmizel v údolí a starosti o provoz převzal kamarád Marián zvaný Majki. Vysoký štíhlý chlapík tu pracuje třetím rokem, odkládá zástěru a z kuchyně vychází v kraťasech.
„Letošní sezona je trochu slabší, což bude tím, že je málo sněhu. Když je v Popradu deset stupňů nad nulou a přes mlhu nevidíte štíty, tak řadu lidí ani nenapadne jít lyžovat. Přitom je to stále nádhera. Dole se rozčílím, tady se uklidním.“
Vysokohorská michelinská láce
Majki stejně jako ostatní zaměstnanci chaty se obvykle střídají po týdnu. „Když jdu nahoru, zásoby nenosím. Nejsem nosič, šetřím si zdraví,“ směje se Majki a vypočítává, že nosiči vynesou v zimě v průměru sto kilogramů potravin na dva dny. „V létě nosí 60, 70 kilogramů, teď v zimě méně. Záleží, jak si kdo troufá.“
Chlapi udržují chatu v provozu, vaří, obsluhují, uklízejí a jsou stále v pohodě. Tatranské chaty jsou fenomén a Zbojníčka není výjimkou. „Udivuje mě, jak tady dokážou skvěle uvařit. Navíc tu dávku k večeři jsem ani nemohl dojíst,“ říká Jirka Kunc, další člen plzeňské party lyžařů.
Ve Vysokých Tatrách zemřel český skialpinista. Při sjezdu narazil do překážky pod sněhem
Číst článek
Přestože sem musejí chlapi a sem tam i nějaká žena všechno donést na zádech včetně obrovské plynové láhve, ceny jsou tu v podstatě stejné jako v restauracích v údolí. I ten čaj je tu o třetinu levnější než na Hlavním nádraží v Praze.
Středeční střídání
Ve Zbojnické chatě se díky nové nízké ložnici v patře vyspí kolem čtyřiceti lidí a teď v předjaří sem podle Majkiho pravidelně jezdí hodně Čechů. Uprostřed týdne je ale v chatě místa dost. Navečer dorazila sedmičlenná skupina Italů, a rohu jídelny popíjejí pivo tři Poláci.
Ráno po cestě zpátky na Hrebienok potkávají plzeňští lyžaři dva nosiče. Je středa a personál chaty se střídá. Starší sedí na „štandu“, zhluboka oddychuje a září nadšením: „Sněhu sice moc není, ale jak je to zmrzlé a tvrdé, tak se dá běhat tady po dolině úplně všude. I na místa, kam se jen tak nedostaneš.“
Zatímco lyžaři sjíždějí do údolí, nosič si přes ramena nasazuje široké popruhy, opatrně se zvedá a pomalu a vytrvale stoupá za prací, klidem a tichem mezi zasněžené štíty na Zbojnickou chatu.
