‚Vítejte, vzácný náš hrdino a vítězi!‘ Na Masaryka při příjezdu do Československa čekaly statisíce lidí
21. prosince 1918 do Československa přijel první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Po čtyřech letech v exilu se vrátil do nové vlasti. Na Wilsonově nádraží v Praze ho vítaly davy lidí. Ten, který se o vznik státu zasloužil ze všech nejvíc, se dočkal triumfálních oslav.
„Přivítání bylo srdečné, bouřlivé až frenetické, nicméně slavnostní. On přijíždí do svého státu, kde byl mezitím během své nepřítomnosti zvolen prezidentem. Vystupuje už na hranicích z vlaku, zdraví se s těmi místními elitami, které ho oslovují jako pane prezidente,“ popisuje Vojtěch Kessler z Historického ústavu Akademie věd.
Jak a jestli probíhal návrat exulantů do Československa, si poslechněte v reportáži
O návratu Tomáše Garrigua Masaryka do vlasti psala tehdy i Československá tisková kancelář, prosinec 1918.
„Samozřejmě jak se to stupňuje, tak ta největší událost přijde potom v Praze, kdy on je vítán stotisícovým davem po cestě z nádraží na náměstí a na Pražský hrad. Je tam i Jirásek, je tam primátor Prahy – i pro ně to byla silná scéna, životní zážitek,“ dodává Vojtěch Kessler.
Jak Masaryka na nádraží uvítal právě spisovatel Alois Jirásek, ukázal v seriálu České století režisér Robert Sedláček.
U syčící vlakové soupravy pronesl: „Pane prezidente, dovolte, abych vás přivítal jménem českého spisovatelstva v naší Praze. Odčinil jste staleté utrpení našeho národa, proto dnes voláme: vítejte, vzácný náš hrdino a vítězi!“
Češi zůstali v zahraničí
Zatímco se z exilu vrací politické špičky, hromadný návrat exulantů z řad českého obyvatelstva se nekoná.
105 let od vzniku Československa. Habsburská orlice žbluňkla do Vltavy a byl pokoj, vzpomínal Werich
Číst článek
„Masový přísun Čechů do Čech nenastává z toho důvodu, že vlastně neexistovala nějaká větší skupina Čechů, která by byla v zahraničí krátkodobě z důvodu politické perzekuce. Češi, kteří už byli v zahraničí a potom tvořili zahraniční odboj a bojovali za ten stát, tak to byli lidé, kteří ale vyrůstali a byli už ukotveni v těch společnostech v zahraničí,“ vysvětluje historik Kessler.
„Byli lidé, kteří měli rozjeté svoje byznysy, ať už hospodářské, popřípadě třeba politické ve Spojených státech, ve Francii, případně v Rusku nebo v jiných zemích. Stát je vyhlášen, ale reálně z politických důvodů není kdo – kromě prezidenta a pár jeho nejbližších spolupracovníků – by se vracel,“ říká Kessler.
V zimě 1919 československá vláda vyzvala k návratu české etnikum žijící ve Vídni.
Umělá konstrukce československého národa. Pomohlo to vzniku samostatného státu, říká historik
Číst článek
„Ve Vídni žilo víc Čechů v té době než třeba v Praze. Přemýšleli, proč se vracet. Já jsem tady ve Vídni. Mám svoji živnost, mám tady rodinu, přátele, kontakty a vlastně nemám důvod – byť jsem obrovský vlastenec a pro Československou republiku hlasuji všemi možnými končetinami – tak ale nemám potřebu odjíždět z toho místa, kde jsem. A to byl i důvod, proč nedošlo obráceným způsobem k nějaké masové emigraci,“ poukázal historik.
A pryč z Československa se hromadně nehnala ani šlechta.
„Najednou stáli před problémem, který nikdy neřešili: co vlastně jsou a kam teda chtějí patřit. Museli přemýšlet, co pro ně bude nejvýhodnější. Jestli se přihlásí k Československému státu, zůstanou tady, prohlásí se za Čechy. Nebo že se odstěhují kamkoliv jinam. Někteří se třeba stěhovali do Itálie, do Belgie, protože šlechta byla kosmopolitní,“ poukázal Kessler.
Reportáž si můžete poslechnout i v audio verzi v úvodu článku.
