Spisovatel Hotakainen: Ten šílenec Putin žije hodně blízko. Ve Finsku teď prožíváme temnou etapu
Finský spisovatel Kari Hotakainen loni vydal satirickou dystopii Příběh v českém překladu. Představil ji na festivalu Svět knihy. „Nevím, jestli ještě dokážu psát humoristické knihy. Sice jsme vstoupili do NATO, ale máme s Ruskem opravdu dlouhou hranici. Musím říct, že v průběhu minulého roku jsem neprožil ani jediný den bez toho, abych na Rusko myslel,“ přiznává spisovatel v rozhovoru pro Radio Wave.
Vaše kniha Příběh je satirická dystopie. Vláda zrušila venkov, ze kterého se stala rekreační zóna, a všichni lidé byli vystěhováni do Města. A najednou Činitelé, ti, co rozhodují, zjistili, že se do Města všichni nevejdou, nastala krize bydlení. A Činitelé rozhodli, že byty se budou přidělovat na základě životního příběhu, které bude posuzovat komise složená z Nýmandů. Takže je hodně drobných příběhů vložených do jednoho většího. Kde jste začal?
Celý nápad se odvíjí od toho, že všichni máme životní příběh. V tom mém je ovšem komisařka, která má za úkol posoudit, čí příběh je lepší. Jde o legrační dystopii, žádnou temnou budoucnost, nakonec já jsem humorista. Něco jako když smícháte Samuela Becketta s Groucho Marxem.
Finský spisovatel Kari Hotakainen vypráví o tom, proč nesnáší elity a jak nejde koupit ani kudla bez příběhu. A o svých knihách, které vycházejí i česky
Vtipné knihy píšete pořád. Ale váš humor je často hořký.
Je hořký, protože jsem z Finska. Máme společnou hranici s Ruskem a dlouhou zimu, takže co čekáte? Znáte filmy Akiho Kaurismäkiho? Jsme ze stejného těsta. Komici, ale temní. Myslím, že je to naše jediná možnost.
Přestože je vaše kniha zasazená do budoucnosti, obsahuje postřehy o dnešku. Jak ho vlastně vidíte?
Všechno, co o dnešku vím, jsem napsal do této knihy. Ve Finsku dnes prožíváme velmi temnou etapu kvůli Rusku. Příběh jsem napsal během pandemie a dnes je situace mnohem horší. Ten šílenec Putin žije hodně blízko.
Nevím, jestli ještě dokážu psát humoristické knihy. Sice jsme vstoupili do NATO, ale máme s Ruskem opravdu dlouhou hranici. Musím říct, že v průběhu minulého roku jsem neprožil ani jediný den bez toho, abych na Rusko myslel.
Řekni mi, kdo jsi, a možná dostaneš byt. Kari Hotakainen napsal dystopický román o krizi bydlení
Číst článek
Poznáme to na vašich nadcházejících knihách?
Asi se to projeví. Bude to v každé větě, kterou napíšu, i když nepřímo.
Kde se vzala myšlenka, že Venkov bude z rozhodnutí úřadů vystěhován do Města a promění se v rekreační zónu?
Víte, v dětství jsem žil na venkově a pak jsem se přestěhoval do Helsinek, hlavního a největšího města Finska. A myslím, že ve spoustě evropských zemí je to podobné. Velká města a pak venkov. Finsko je z 90 procent les a pak Helsinki. Rozdíl mezi městem a venkovem je fakt velký.
Já jsem kluk z vesnice, i když žiju už 40 let v Helsinkách. A tohle je moje mentalita uložená v knize.
V knize jsou i společenské elity. Vystupuje tam deprimovaná prezidentka a městští Činitelé, jak se označují všichni důležití a movití lidé. Jejich rozhodnutí celou situaci způsobila, ale napravovat to po nich mají Nýmandi, to znamená hůře situovaní lidé například s humanitním vzděláním. Snažíte se portrétovat celou společnost?
Ano, nižší společenské třídy znám velmi dobře. Od dětství mám velmi špatný vztah k elitám. Mám pět sester, jsem z velké rodiny a můj otec elity nesnášel. Nadával na jednoho každého finského prezidenta, kterého zažil. Měl za to, že každý z nich leze do zadku Rusku. A takhle nás vychovával.
Nevěřte vypravěči, ani když jste to vy. Kolik z toho, co si myslíme, jsou předsudky? ptá se Bastašićová
Číst článek
Vyrostl jsem v tom, že lepší lidi musím nesnášet. A vydrželo mi to do dneška. Spousta kamarádů z Helsinek se mi kvůli tomu směje. Nesnáším elity stejně jako můj otec. Nemůžu si pomoct.
Ale zároveň je vás možné považovat za elitu. Jste známý a překládaný spisovatel.
Ano. Ale podívejte se na tenhle hotelový pokoj. To je úplně šílené, nikdy jsem nic takového neviděl. Takový luxus je na mě vážně moc. Hned, co jsem přijel, jsem to tu nafotil a poslal ženě: Podívej se, co se mnou v Praze prováději, je to neuvěřitelné. Tohle je spíš pro Micka Jaggera a Keitha Richardse.
To je super, že jste pořád venkovský kluk.
Ano, ale moje sestry si myslí, že jsem elita. Mám hodně přeložených knih a bydlím v hotelu, jako je tenhle. Dělají si ze mě legraci.
‚Já nemám příběh‘
Vaše kniha Příběh nabízí prostor pro reflexi toho, co dnes příběhy znamenají. Přemýšlíte v ní nad tím, co o sobě říkáme, když máme vyprávět o svém životě.
Asi před čtyřmi lety jsem si potřeboval koupit nůž. Vyrazil jsem do obchodu a prodavače se po nějakém zeptal. On mi řekl: Tady jeden máme, má vynikající příběh, chcete ho slyšet?
Já: Ne, děkuju. Mě spíš zajímá, jestli je ten nůž dobrý.
A on mi začal vyprávět o tom, že je to rodinná firma, která před 90 lety vyvinula zajímavou novinku a od té doby... Já to nechci slyšet. Já chci dobrý nůž. A stejně mi to prodavač odvyprávěl.
Jak psát knihy o citlivých tématech? ,Obětí se může dotknout, když to provedete banálně,‘ říká filozof
Číst článek
Produkty mají příběh. My máme příběh. Každý má příběh. Na sociálních sítích všichni vyprávějí svoje příběhy. Kým jsou, jak žijí, co uvařili, že šli do fitka, co vyfotili a co se jim přihodilo.
Myslím, že já nemám příběh. A tak jsem napsal knihu, která se jmenuje Příběh.
Ale možná příběh máte? Vždyť jste mi vyprávěl ten o svém otci.
Možná. Možná mám, ale to byste se musel zeptat mých sester. Jiní lidé vidí můj příběh, ale já myslím, že je nejlepší o sobě uvažovat jako o prázdné osobě. Svět mě zaplňuje svými příběhy a já je pak můžu vyprávět.
Nemyslím si, že jsem nějaká velká osobnost. Cítím se jako obyčejný člověk, který se teď někde nachází a jednou mě snad odsud někdo vezme domů.
Zmínil jste příběh nože. A také to, že dnes se všechno prodává přes emoce.
Tak to je. Podívejte se na Rolling Stones. Jejich příběh není bůh ví jak hluboký, ale je silný. Drogy, ženy, rock’n’roll. Před 30 lety to možná byla pravda, ale dnes jsou to milionářští staříci. Ale ta story se jich pořád drží.
Já drogy neberu. Moc nepiju, mám celý život jednu ženu, dvě dcery, jednoho psa a jedno auto. Ráno vyvenčím psa a pak píšu. Pak jdu navštívit svoje dcery a pak jdu spát. Já vážně nemám příběh, který by mě nějak prodával.
Poslechněte si celý rozhovor, audio je nahoře v článku.
