Před koncertem člověk nikdy neví, co vlastně dostane, říká zpěvák Cigarettes After Sex
Někomu jejich hudba pomohla s nespavostí, jiní ji zase poslouchají v nejintimnějších chvílích života. A přestože kapela Cigarettes After Sex, kterou lidé často označují za symbol tzv. ložnicové hudby, vydala od roku 2008 jen dvě alba, našel si její osobitý dream pop fanoušky po celém světě. Výjimkou není ani Česko, kde se už podruhé tento týden představí v pražském O2 Universu. Ještě dřív ale poskytl frontman Greg Gonzalez rozhovor Radiožurnálu.
Když mi před pár dny řekli, že spolu budeme mluvit, snažil jsem se zamyslet nad tím, kdy jsem Cigarettes After Sex slyšel poprvé. A bylo to na gymnáziu, zrovna když vyšlo vaše první album s písní Young and Dumb. Od té doby mě vždycky zajímalo, proč hledáte místo, kde jsou slečny Young, dumb and hot as fuck, jak se zpívá v refrénu. Dokázal byste to místo popsat?
Teď jste mě trochu zaskočil. Ta píseň je o jedné slečně, se kterou jsem chodil a posléze jsme se přátelili. Ona vždycky říkala, že chce jít někam, kde se obklopí krásnými ženami. Ale sám v hlavě nemám žádné konkrétní místo. Může to být vlastně kdekoliv, kde lidé řeší, jak vypadají. Ať už tomu rozumíme jakkoliv. Takové místo je určitě skoro v každém městě na světě a zároveň si ho můžeme jakkoliv vytvarovat v naší fantazii.
Jak už jste naznačil, velká část vašich textů vychází z reálných příběhů lidí, které znáte. Je to i případ aktuálního singlu Bubblegum? Láska k dívce ze strip clubu je totiž velmi citlivé téma, které lidi často nesdílí veřejně.
Píšu dva typy písní. Buď jsou to v podstatě hudební memoáry, ve kterých se snažím co nejpřesněji popsat, jak jsem se v některých situacích cítil. Anebo jsou to písňové scénáře. Fiktivní příběhy, ve kterých se ale s emocemi snažím pracovat stejně jako u pravdivých příběhů. Nicméně oba dva ty nové singly jsou smyšlené. Ale když je to založené na skutečných událostech, nedělá mi problém pustit lidi opravdu blízko k sobě.
Pro vaši hudbu jsou vedle zamilovaných, nebo naopak rozpolcených textů typické i kytarové plochy s tunami reverbu a jemné, melancholické zpěvové linky. Některým vašim fanouškům to prý výrazně pomohlo se spánkovými úzkostmi a insomnií. Zkoušel jste si někdy sám pustit vlastní hudbu na spaní?
S vlastní hudbou jsem to nikdy nezkoušel. Akorát jednou jsem v New Yorku poslouchal naše album těsně před vydáním, jestli se mi tam opravdu všechno líbí, pořád jsem si říkal, že je to všechno dobré. A najednou jsem spal.
Ale když jsem měl problémy se spánkem kvůli srdcebolům nebo jiným strastem, pustil jsem si jinou muziku. Některé desky jsou léčivé. Mám seznam tracků, které jsem poslouchal na spaní a pořád občas poslouchám. To, že některým lidem pomůže naše hudba, je skvělé. Kvůli tomu to dělám.
Když fanoušky přestane naše hudba bavit, táta v U2 nám nepomůže, říká kapela Inhaler
Číst článek
A jak se muzikant smíří s tím, že lidé při jeho hudbě usínají? Z jistého úhlu pohledu je to magické a krásné, zároveň se toho ale člověk může i trochu obávat, nebo ne?
Chápu, co tím myslíte a částečně je to samozřejmě pravda. Snažím se hudbu dělat tak, aby u ní lidé mohli plakat, spát, jen tak být nebo třeba i tančit. Ale pokud to dokáže někomu pomoct, je to nejlepší možnost. Ať už jde o jakoukoliv pomoc s čímkoliv.
Přezdívku kapela z ložnice ale nemáte jen kvůli spánku. Hodně hudebních kritiků i fanoušků říká, že je vaše hudba stejně „postkoitální” jako jméno kapely. Tlačí vás nějak při skládání písní vědomí, že jste s lidmi v jejich nejintimnějších chvílích?
Myslím si, že pro každého umělce, kterému se podaří dosáhnout nějaké úrovně popularity, je hodně těžké, aby se mu publikum nedostalo moc hluboko do hlavy. Člověk si pak logicky začne říkat: „Tady by mělo být víc tohohle, ať se to lidem líbí.“ A já se tímhle řídit nechci.
Píšu už fakt dlouho a doufám, že můžu věřit svým instinktům. Doufám, že když v písni spojím své nejniternější pocity, které jsou pro mě osobně velmi intimní a prožívám je opravdu silně, tak se s tím lidé zvládnou nějak identifikovat. Anebo naopak samozřejmě.
Obecně ale píšu hlavně pro sebe. Nechci tím říct, že bych publikum úplně ignoroval. Akorát znám své posluchače snad už docela dobře a vím, co si můžu a nemůžu dovolit. A i kdyby mi někdo řekl, že už je to třeba moc nebo naopak málo explicitní, nejspíš s tím nic nezvládnu udělat, protože by to nebylo autentické. Snažím se být zkrátka maximálně upřímný.
Jak s celým motivem intimity, který je pro kapelu naprosto klíčový, pracujete při plánování koncertů? Na ty totiž chodí tisíce lidí, což může na první pohled působit jako pravý opak soukromí. Dají se dělat halová vystoupení intimně?
Asi stačí, když je tam člověku dobře. Nemusí tam být ani hrobové ticho, ani se nemusí jedna ku jedné přenést atmosféra z desky do haly. Já osobně dávám koncertu volný průběh a všechno nechávám přirozeně plynout.
Občas je naše publikum i poměrně divoké. Lidé někdy křičí, hlasitě zpívají, ztřeštěně tančí. A to je úžasné. Je to návrat k tomu, co muzika doopravdy znamená. Někdy může mít člověk naši hudbu jemně a uhlazeně podanou, jindy ji zase může prožít divoce. A nikdy dopředu neví, co vlastně dostane.
Hudba jako most mezi kulturami. ,Svět nezmění, dokáže ale pomoct překonat rozdíly,' říká Mareček
Číst článek
Jak už jsme řekli, vaši hudbu si lidé často pouští v párech, což je vtipné v souvislosti s tím, že jako kapela preferujete singly a alba máte jenom dvě. Proč to tak je?
Mít jednu vizi, která kontinuálně prostupuje celou deskou a pojí písně tak, aby fungovaly pospolu, je pro mě hodně těžké. Nechci mít na albu žádnou vatu okolo hitů, která jde přeskočit. A vytvořit tak nepřeskočitelnou desku je opravdu složité.
I na mých nejoblíbenějších nahrávkách od jiných interpretů některé skladby přeskakuji. Singly umožňují soustředit se na kratší hudební úsek, se kterým můžu detailněji pracovat a snáz tam dostanu přesně to, co chci. A taky si myslím, že píseň je zkrátka základní jednotka hudby. Jedna píseň může udělat úplně všechno, anebo naopak vůbec nic. Deska už je spíš taková antologie, kdybych měl použít literární příměr.
Tohle je hodně specifická otázka, ale věřím, že náš rozhovor poslouchá nebo čte i řada českých kytaristů, které by toto zajímalo. Jaké jsou vaše oblíbené reverbové pedály? Existují dokonce celá fanouškovská fóra, kde se odhaduje, kterou píseň jste nahrával s jakým efektem. A mě by také zajímalo, jestli pracujete s nějakými custom pedály, nebo jestli jedete nějaké klasiky jako Strymon nebo Eventide.
Tohle je hodně těžké, během posledních let jsem jich vystřídal stovky.
A máte v pedalboardu nějaký, který se třeba objevil na všech deskách?
Vlastně ano, jeden takový je. Někdo by možná řekl, že je to butiqueový kousek, ale vyrábí se normálně sériově. Jmenuje se Neunaber Wet Reverb, a to je ten efekt, který udělal zvuk Cigarettes After Sex. Není moc populární, ale měl by být. Tenhle pedál pro mě znamená zvuk.
