Byl jednou jeden svět, kde ruské bomby padaly na ukrajinská města a firmy jednaly se svými zaměstnanci jako s prošlými potravinami. A přesto se na okraji společnosti našli málomluvní, nemajetní a osamělí lidé, kteří si dokázali udržet důstojnost a rozpoznat lásku, za kterou je potřeba jít. Na ničem jiném přece nezáleží…

Premiéry Pavla Sladkého Helsinki 13:33 16. listopadu 2023 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Nový film 66letého Akiho Kaurismäkiho Karaoke Blues je ironicky lakonický, finsky málomluvný, hudebně půvabný a má srdce na pravém místě. Funguje jako romantická komedie, nezbavená hořkého společenského kontextu současné polykrize, i jako pocta kinematografii.

Snímek, v mezinárodní distribuci uvedený jako Fallen Leaves (Padlé listí), vypráví o alkoholikovi Holappovi (Jussi Vatanen), který se živí dělnickými profesemi, a Anse (Alma Pöystiová), pracovnici supermarketu. Oba žijí sami, baví je chodit do kina nebo do baru na karaoke večery, zápasí s vykořisťováním ze strany svých zaměstnavatelů i s tím, že dát se dohromady není snadné.

Štěstí je toužit po tom, co už máme. Film Umění jíst a milovat je ‚food porn‘ romantika

Číst článek

Vatanen a Pöystiová silně připomínají tváře postav bez iluzí z režisérových starších filmů, především herečku Kati Outinenovou nebo Mattiho Pelionpää. A k dokonalosti už zbývá jenom pes.

Listí, které padá, je barevné

Aki Kaurismäki (filmy točí mimochodem i jeho bratr Mika) je legendou svého druhu. Od začátku 80. let, kdy natáčí své filmy, si stvořil svět, ve kterém jako by se zastavil čas.

Někdy se volně inspiruje literárními předlohami, jako v případě raného filmu Zločin a trest podle Dostojevského, kde je děj přenesený na helsinská jatka, anebo ve svérázné (ne)shakespearovské podívané Hamlet podniká. Většinou ale natáčí podle vlastních původních námětů o lidech na okraji společnosti.

Severská příroda nemá v jeho filmech takřka místo a jeho hrdinové a hrdinky jsou uzavřeni v dělnickém prostředí nejčastěji kolem helsinského přístavu. Tady žijí své životy, o které se nikdo nezajímá, a vesměs poslouchají hudbu, která je považovaná za dávno přežitou.

Sociálně kritický osten je evidentní, ale Kaurismäki rozvíjí hlavně perspektivu svých postav, hledajících lásku, naději a důstojnost. Někdy jeho příběhy vyznívají depresivněji (jako v případě filmu Děvče ze sirkárny), jindy komediálněji a nadějněji, což je i případ novinky Karaoke Blues.

Spisovatel Hotakainen: Ten šílenec Putin žije hodně blízko. Ve Finsku teď prožíváme temnou etapu

Číst článek

Nejpozději od Le Havre z roku 2011 Kaurismäki do svých filmů naplno vpouští jako jedno ze svých témat migraci, a reflektuje tak aktuální politické dění v západní Evropě. A pozoruje nový etnický element mezi ztracenci.

Jeho čističi bot, soustružníci a pijani se přirozeně setkávají se syrskými (ve snímku Druhá strana naděje) nebo africkými (Le Havre) uprchlíky. Každý z nich přišel o svět, ve kterém vyrůstal, a teď je na nich, aby našli společnou řeč. V jeho novince má zase prominentní místo ruská agrese vůči Ukrajině, která je přítomná díky rozhlasovým přijímačům.

Cesta za nadějí

Nejen Kaurismäkiho postavy jsou na cestě za nadějí. Týká se to i samotných filmů. Divácky stimulující je na nich samotná kombinace toho, že na kost zjednodušený příběh „pohádkově“ následuje divácké sympatie k postavám. A potkává se s tím, že Kaurismäki upřímně obnažuje film jako projekt naděje ve filmovém díle, a ne realistický popis stavu společnosti.

Filmové snění má ale možná stejně vydatnou schopnost proměňovat svět jako apelativní, aktivistická nebo varovná díla. A bizarně působící prostředí se v rukou finského režiséra proměňuje v sympatiemi prodchnuté.

V Karaoke Blues Kaurismäki vypráví jednouchou love story tentokrát tak, že je také evidentní poctou světové kinematografii. Není skrytá v odkazech a podobnostech, které jsou zřejmé zasvěceným, ale realizovaná konkrétními citacemi.

Vzdává – někdy jemně ironickou – poctu Jimu Jarmuschovi, Robertu Bressonovi, Jean-Lucu Godardovi, Charliemu Chaplinovi, Johnu Hustonovi nebo Luchinovi Viscontimu, svým předchůdcům i současníkům.

Režisér také znovu osvědčuje svůj talent pro výběr hudby a její zapojení do koncertních scén. Tentokrát je to mimořádně pestrá škála zahrnující staré finské rockery The Hurriganes, Serenádu Franze Schuberta nebo finské tango Mambo Italiano.

Navrch k „zastaralému“ soundu je tu mezinárodní objev okouzlujícího dívčího dua Maustetytöt, které jako by bylo pro Kaurismäkiho stvořené a přivádělo ho k divákům o dvě generace mladším. Jméno kapely mimochodem znamená ve finštině Spice Girls.

Málokterý režisér stvořil tak osobitý a jednolitý svět, ze kterého si může dovolit vytahovat další a další variace na prazákladní příběhy. Kaurismäki je jeden z mála tvůrců, který se nesnaží dohánět trendy nebo dobu. Současnost si ho nachází a jeho filmy prověřuje, což je v politickém slova smyslu smutné a v autorsko-poetickém ohledu povzbudivé konstatování zároveň.

Snímek Karaoke Blues uvedl v české předpremiéře festival v Karlových Varech. Kinopremiéru má 16. listopadu 2023.

Pavel Sladký Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít