Úlevu v tom, že obětem sexuálního napadení se může dostat i v Česku, kde dosud většina rozsudků končila podmíněným trestem, spravedlnosti a zadostiučinění.

Přehrát

00:00 / 00:00

Iva Špačková: Trest za znásilnění je úlevný pro všechny oběti sexuálního napadení. Trauma z něj jinak přetrvává věčně

Zadostiučinění v tom, že je veřejně označen viník mučivé události – a vězení ukazuje i ostatním, že sexuální napadení způsobuje natolik vážné trauma, že není radno ho zlehčovat.

Podezírání okolí, že si sexuální napadení způsobila oběť sama svým nevhodným chováním a že se jí vlastně „tak moc nic nestalo, když zůstala živá“, je totiž vedle vlastního znásilnění druhotným utrpením, z něhož se lze vymanit až tehdy, když se oběti někdo zastane.

Stal se zločin

Vím to z vlastních zkušeností. Když mi bylo 18, přišel se ke mně do postele „ohřát“ přítel mé matky. Ztuhla jsem, ale naštěstí po krátké chvíli odešel. Když jsem se jí s tím svěřila, snažila se mi v dobré víře vysvětlit, že si za to mohu sama, protože se před ním rozcvičuji na balet, který jsem tehdy dělala.

Byla jsem v šoku, ale pochopila jsem, že nemá cenu někomu něco říkat. Ani nejbližší lidé totiž nechápou důsledky takového činu pro oběť – že se jedná o brutální útok na integritu napadené ženy.

Před 20 lety mě znásilnil muž, kterého jsem si do té doby vážila za to, jak statečně se bral za práva žen. Přišlo to velmi rychle, zkameněla jsem a nechápala, co se stalo. Tekly mi slzy a prosila jsem ho, ať mě pustí. Bála jsem se tehdy o život, protože kolem mě byly nože a sekery.

I o tomto napadení jsem mlčela, protože jsem už byla objektivně „velká holka“ a bylo mi jasné, že mi nikdo neuvěří, když jsem do toho místa sama dobrovolně šla. Když jsem se o tom po čase zmínila svému tehdejšímu muži, namísto pochopení mě odsoudil, že jsem si to zavinila sama.

Obě tyto události, ale následně i nepochopení nejbližších mě zdrtilo a nikdy jsem se z toho zcela nedostala i přes mnohaleté terapie.

Proces s Ferim jsem nechtěla sledovat. Od počátku soudního řízení jsem se bála, že odejde bez trestu, protože není možné předložit přímý důkaz a bude to tvrzení proti tvrzení.

Bála jsem se, že se poté jeho oběti propadnou do ještě větší deprese, jež mohou vyvrcholit až úvahami o sebevraždě. Byly by totiž znovu nepochopeny a přestaly by věřit ve spravedlnost.

Když soudkyně Lenka Hájková vyřkla, že Feri má jít do vězení, rozbrečela jsem se vděkem. Vděkem za to, že chování obětí s možnými stopami hysterie, zmatečnosti, pláče, výpadků paměti či nelogičnosti neoslabují jejich výpovědi, ale jsou naopak důkazem toho, že se stal zločin, který zanechává v každé ženě hluboké následky.

Vyléčit je může jen to, když bude tento čin správně pojmenován, přijat společností jako krajně nepřijatelný, odsouzen a náležitě potrestán. Do té doby bude jejich vnitřní utrpení věčné.

Autorka je redaktorka Seznam Zprávy

Iva Špačková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít