Vzestup Hamásu (díl I.): Kdo jsou teroristé z Pásma Gazy a jak to všechno začalo

Pásmo Gazy/Praha 19. února 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Vzestup Hamásu, díl I.

Článek vydaný v časopisu Der Spiegel. Napsal kolektiv autorů: Monika Bolligerová, Julia Amalia Heyerová, Susanne Koelblová, Christoph Reuter, Fritz Schaap, Thore Schröder a Bernhard Zand. S textem vypomáhala Michaela Marmaryová.

Muselo to být tři nebo čtyři dny po 7. říjnu 2023, když vůdce Hamásu navštívil unesené Izraelce v jednom z mnoha tunelů pod Pásmem Gazy. Představil se jim plynnou hebrejštinou: „Zdravím vás, jsem Jahjá Sinvár. Nic se vám nestane.“

Pětaosmdesátiletá Jocheved Lifshitzová byla mezi skupinkou rukojmích, kteří se se Sinvárem setkali. Ze zajetí se dostala na konci října. Podle izraelských médií se tehdy v Gaze Sinvára zeptala, jestli mu není hanba páchat takové věci lidem, kteří všechny ty roky podporovali mír. Řekla mu, že společně se svým manželem pomáhali přenášet Palestince z Pásma Gazy do izraelských nemocnic.

Vůdce Hamásu jí na to prý neodpověděl.

Setkání s rukojmími muselo být pro muže, který strávil v izraelských věznicích přes dvacet let, velkým okamžikem. Někteří o něm mluví jako o řezníkovi, jiní jako o psychopatovi. Spousta lidí ho má ale za hrdinného a vzdorného bojovníka.

Masakr ze 7. října byl krvavým vyvrcholením Sinvárovy teroristické kariéry. Jeho muži hladce překonali supermoderní ochrannou hranici kolem Pásma Gazy. Naprosto překvapili věhlasnou izraelskou armádu, která dokázala zareagovat až s odstupem několika hodin. Celý Izrael tehdy šokovali útokem, který židovský stát nikdy předtím nezažil. V jediný den zemřelo na dvanáct set lidí – byli zastřeleni, upáleni, a některým bojovníci Hamásu sťali hlavy… Teroristé navíc odvlekli asi dvě stě čtyřicet rukojmích, a to včetně mnoha žen a dětí. Hamás celou akci natáčel a živě streamoval do celého světa prostřednictvím sociálních sítí.

Palestinská otázka opět na scéně

Útok Hamásu byl v konfliktu mezi Izraelem a Palestinci bodem zlomu. Po něm zůstane při starém jen málo – a nejen pro Izraelce, ale i pro Palestince. Masakr a vojenská odpověď Izraele vytvořily nová traumata a otevřely staré rány. Pro občany židovského národa jsou zvěrstva spáchaná 7. října připomínkou krvavých pogromů a holokaustu. U Palestinců zase izraelská reakce vyvolává vzpomínky na útěk a vysídlování po vzniku židovského státu v roce 1948, pro které používají označení Nakba. Tohle slovo v arabštině znamená „katastrofa“.

Po útoku na Izrael se palestinská otázka znovu dostala do centra pozornosti celého světa. Izrael se mezitím probírá z deziluze, že konflikt s Palestinci zvládne. Jednání o normalizaci vztahů mezi Izraelem a Saúdskou Arábií jsou teď pozastavena. Rusko a Čína cítí příležitost pro posílení vlivu v regionu. Svou budoucí roli v konfliktu zatím marně hledá EU. A administrativa USA kvůli proizraelskému postoji čelí řadě nesnází i izolaci.

Jakkoli byl útok Hamásu odporný a brutální, tak Palestinci údajně vnímají Hamás jako  „jedničku“ v boji proti Izraeli. Tvrdí to izraelská analytička Dália Scheindlinová. Sekulární Fatah, který ovládá palestinskou samosprávu na Západním břehu Jordánu, podle ní postupně bledne do bezvýznamnosti.

Zdá se, že přesně toho chtěli bojovníci Hamásu dosáhnout. Tedy kromě velmi jasného cíle unést tolik rukojmích, kolik bude možné, aby Izrael dotlačili k propuštění palestinských vězňů.

Ale vůdce Sinvár měl v hlavě ještě další záměr. Chtěl otřást izraelským pocitem bezpečí a důvěrou jeho obyvatel ve stát a armádu. Rozhodl se je zasáhnout do nejslabšího místa – hluboce zakořeněného strachu z vyhlazení, který si v sobě pronásledovaní Izraelci nesou tisíce let.

Izrael začal hned 7. října povolávat do zbraně rezervisty. Od té chvíle jeho armáda vede proti Hamásu válku, která má dalekosáhlý dopad na civilní obyvatelstvo Pásma Gazy. Od začátku konfliktu do druhé poloviny prosince 2023 izraelské ozbrojené složky zabily kolem osmnácti tisíc Palestinců. Je to údaj, který pochází přímo od Hamásu, mezinárodní organizace ho ale považují za realistický. V Pásmu Gazy byla také zavražděna víc než stovka izraelských vojáků. Zejména sever enklávy je z velké části zcela zničený. Izraelská armáda ke konci roku hlásila, že zabila na sedm tisíc teroristů, včetně poloviny velitelů Hamásu.

Jak je možné, že se teroristům podařilo 7. října na Izrael takhle zaútočit? Byla všechna ta zvěrstva v plánu od samého začátku? Proč Hamás riskoval svou kontrolu nad Gazou a možná dokonce i svou vlastní existenci? A může tahle válka celou organizaci úplně zničit, jak ostatně doufá samotný Izrael? Nebo z ní Hamás nakonec vyjde ještě silnější než dřív?

Při pátrání po odpovědích na tyhle otázky není možné ignorovat postavu Jahji Sinvára. Jeho příběh je totiž hluboce propojen se vzestupem Hamásu, i s mnoha jeho proměnami. A taky se strašlivým masakrem ze 7. října, na jehož plánování se právě on významně podílel.

Začalo to v Gaze

Příběh Hamásu se začal psát v prosinci roku 1987. Teroristická organizace tehdy vznikla jako gazanská odnož egyptského Muslimského bratrstva, a to v době, kdy právě začínala první intifáda, palestinské povstání proti okupaci Izraelem. Hamás zakládal napůl slepý a na invalidní vozík upoutaný Ahmed Jásín. Název Hamás je zkratkou pro Hnutí islámského odporu. Jásínovým nejdychtivějším žákem byl dvacátník Jahjá Sinvár, který vyrostl v uprchlickém táboře ve městě Chán Júnis. Přestože byl Sinvár ještě hodně mladý, měl už za sebou několik měsíců v izraelské vazbě. A dal se na dráhu zabijáka domnělých palestinských kolaborantů.

Jásín a jeho spolubojovníci původně nebyli součástí ozbrojeného odporu. V něm tou dobou převažovali sekulární nacionalisté. Místo toho byla hlavním cílem Jásínovy skupiny islamizace společnosti. V sedmdesátých letech získal Jásín od izraelské vojenské správy licenci pro založení Islámské asociace, pod kterou jeho lidé provozovali školy, nemocnice nebo náboženská centra.

Největší obavy měl v té době Izrael z militantních nacionalistů. Zapálené islámské fundamentalisty Tel Aviv vnímal jako jejich protiváhu, takže je podporoval. Jeden izraelský vládní úředník, který v Gaze léta pracoval, to později označil za „obrovskou a hloupou chybu“. Bylo to první z mnoha pochybení při jednání s islamisty, které o 36 let později vyvrcholily katastrofou.

Jásir Arafat, vůdce sekulární Organizace pro osvobození Palestiny, byl na začátku první intifády v tuniském exilu. Zvažoval, že s Tel Avivem zahájí jednání o dvoustátním řešení konfliktu, tedy že vedle Izraele bude i Palestina, a následně také uznal právo Státu Izrael na existenci. Hamás se rozhodl jít jinou cestou. Organizace věřila, že přišel čas na ozbrojený konflikt.

Její zakládající listina z roku 1988 je protkána antisemitskými konspiračními teoriemi, ve kterých Hamás vyhlašuje džihád za Palestinu a vylučuje s Izraelem jakákoli jednání.

Hamás není Islámský stát

Na rozdíl od teroristů takzvaného Islámského státu nebo organizace Al-Káida se Hamás zaměřuje na založení palestinského státu. Nejde mu o globální džihád nebo vytvoření chalífátu obývaného muslimy z celého světa. Tahle organizace byla založena uprchlíky a poháněna představou o návratu do míst, ze kterých její členové nebo jejich rodiče sami uprchli, nebo byli vyhnáni při zakládání státu Izrael. Chtěli svůj stát a takový stát by měl být „islámský“. A i když jsou některé z činů, které spáchali bojovníci takzvaného Islámského státu a teroristé z Hamásu podobné, tak původ, cíle a ideologie obou organizací jsou docela jiné.

Netrvalo dlouho a nově založený Hamás začal na Izraelce útočit. V roce 1989 jeho členové v Pásmu Gazy unesli a zavraždili dva izraelské vojáky.

Vyšetřování na konci osmdesátých let vedl za izraelskou zpravodajskou službu Šin Bet Michael Kúbí. Dnes mu je už 78 let. Rozhodl se tehdy pro radikální krok a 9. května 1989 měl pod zámkem už všechny z Hamásu včetně Ahmeda Jásína a Jahji Sinvára. Se Sinvárem, kterému tehdy bylo 27, se setkal i osobně.

Podle Kúbího „Sinvár nejdřív neřekl ani slovo.“ Pak se mu podařilo z Jásína dostat, že Sinvár je jeho pravá ruka a že to je zakladatel a velitel Madždu, vnitřní bezpečnostní služby Hamásu. Sám Sinvár začal mluvit jen tehdy, pokud na něj Jásín zatlačil. Palestinec se prý nakonec přiznal ke dvanácti vraždám. Řekl, že jednu ze svých obětí uškrtil kefíjou, palestinským šátkem, jinou zase společně se svým bratrem, taky členem Hamásu, pohřbili zaživa. Slovy vyšetřovatele Kúbího: „Takový prostě Jahjá Sinvár byl”.

Výslechem Sinvára prý Kúbí strávil 150 až 180 hodin. Za celou tu dobu se ani neušklíbl. Působil na něj jako člověk bez emocí. Když se Sinvára zeptal, proč skoro ve třiceti letech ještě nemá rodinu, odpověděl mu: „Hamás je moje manželka, syn, dcera i moji rodiče. Hamás je pro mě všechno.“ Zdůraznil, že přijde den, kdy muži Hamásu vyjdou z vězení a Izrael zničí. Kúbí tvrdí, že už tehdy mu bylo jasné, že právě Hamás je největším nepřítelem Izraele. Dodal k tomu: „To, co teď děláme v Gaze, jsme měli udělat už dávno.“

Čtyři doživotí

V roce 1989 odsoudil izraelský soud Sinvára ke čtyřem doživotním trestům. Podle Kúbího přijal rozsudek bez sebemenšího náznaku emocí. Celkem ve vězení strávil více než dvacet let.  

Na seznámení se Sinvárem vzpomíná dnes osmačtyřicetiletý Esmat Mansúr: „Když jsme se v roce 1996 setkali ve vězení Šikma v Aškelonu, bylo tam jen pár set členů Hamásu“. Mansúr dostal dvacet let za vraždu osadníka. Teď pracuje jako novinář a překladatel v Ramalláhu. Počet palestinských vězňů začal narůstat až během druhé intifády na přelomu tisíciletí. Podle Mansúra měl právě tehdy „Hamás měl ve věznicích největší zastoupení. Tím začala růst i Sinvárova moc.” A to jak uvnitř kriminálu, tak za jeho zdmi.

Členové izraelských bezpečnostních služeb si mysleli, že můžou Hamás udržet ve věznicích pod kontrolou. Říká to alespoň Michael Milshtein, analytik z telavivské univerzity a bývalý šéf palestinského oddělení zpravodajského útvaru izraelské armády. Jenže tenhle dojem Izraelců se ukázal jako chybný. Podle Milshteina u bojovníků Hamásu prostě „není rozdíl” mezi tím, jestli jsou zavření, nebo ne. Sinvárův vzor, šejch Jásín, taky strávil deset let ve vězení. A jak podotýká Milshtein, vyšel z něho silnější než kdy jindy. Sinvár prý i z kriminálu neustále komunikoval s lidmi z Hamásu v Gaze, a to přes svoje právníky a další vězně. Dokonce se s nimi spojil přes telefon, který je ve vězení zakázaný. Nicméně Izraelci to tolerovali, protože tak mohli vězně odposlouchávat.

Vyšetřovatel Michael Kúbí, který Sinvára vyslýchal, ho popsal jako velmi charismatického a inteligentního člověka. Během pár měsíců se prý naučil hebrejsky a zajímal se o izraelskou historii a politiku. Kúbí uvedl, že Sinvár „četl knížky o Ben Gurionovi, Beginovi a Rabinovi, a dokonce se naučil i něco z židovské Tóry.” Třikrát držel hladovku a vedl kampaň za lepší zacházení s jeho spoluvězni. Později ho zvolili vůdcem všech bojovníků Hamásu v izraelských věznicích.

Sinvár taky často mluvil o svém dětství v Chán Júnisu. Vzpomínal na to jeho spoluvězeň Mansúr. Vyprávěl o utrpení, o rybích konzervách, které mívali k jídlu, i o tom, že neměli pořádnou kanalizaci. Neustále prý trval na tom, že Izrael musí být poražen, aby se jeho rodina mohla vrátit do své vesnice nedaleko Aškelonu. Podle Mansúra se prostě Sinvárovo vidění světa točí hlavně kolem Nakby, palestinského exodu.

Léta sebevražedných útoků

Svět se během Sinvárových let v kriminále proměnil. Tehdejší izraelský premiér Jicchak Rabin a šéf Organizace pro osvobození Palestiny Jásir Arafat si roku 1993 potřásli rukama v Růžové zahradě Bílého domu. Shodli se tam na společném postupu, který se smrsknul do formulace „území za mír“. Palestinci měli získat vlastní stát na Západním břehu a v Pásmu Gazy výměnou za uznání Izraele a zastavení teroristických akcí.

Hamás se ale dvoustátní řešení pokusil sabotovat vražděním vojáků a civilistů i prvními bombovými útoky. Lepší budoucnost se nicméně pořád jevila jako možná. Dohody z Osla z roku 1993 ukončily okupaci a přiblížily vznik nezávislého palestinského státu takřka na dosah ruky. Díky finančním prostředkům z Evropy, USA a států Perského zálivu Pásmo Gazy prosperovalo. Stavělo se letiště, vznikly palestinské poštovní známky a Palestině byla přidělena vlastní mezinárodní telefonní předvolba.

Jenže v roce 1995 byl po měsících nepokojů a výhrůžek smrtí zabit Jicchak Rabin. Zastřelil ho izraelský pravicový extremista. Ústředními politickými postavami té doby byli současný premiér Benjamin Netanjahu a Itamar Ben Gvir, který dnes zastává post ministra národní bezpečnosti. Dva měsíce po atentátu na Rabina byl spáchán atentát na nejdůležitějšího výrobce bomb Hamásu. Zabilo ho výbušné zařízení v mobilním telefonu. Hamás pak během pár dní odpověděl útoky, při nichž zemřely desítky Izraelců. A zastánce tvrdého postupu Benjamin Netanjahu vyhrál volby proti Rabinovu následníkovi Šimonu Peresovi.

Výrobce bomb v teroristické organizaci nahradil Muhammad Dijáb Ibráhím Masrí, také známý jako Muhammad Dajf. Stejně jako Sinvár i Dajf se narodil uprchlíkům v táboře ve městě Chán Júnis. Tihle dva byli kamarádi od dětství. V následujících letech se z Dajfa stal vůdce brigád Kassám, vojenského křídla Hamásu. Unikl taky nejméně sedmi izraelským pokusům o atentát. Přišel při nich o ruku, nohu a oko. Právě Dajf společně se Sinvárem naplánovali hrůzostrašný masakr ze 7. října. Existuje jen pár fotografií Muhammada Dajfa a jsou staré několik desítek let. Na veřejnosti se už třicet let neukazuje, a údajně každý den přespává na jiném místě, aby Izraelcům unikl. Odtud jeho jméno – „Dajf“ totiž znamená host.

Po Netanjahuovi se na dva roky stal izraelským premiérem Ehud Barak, a v roce 2001 nekompromisní Ariel Šaron. Viděno zpětně, tehdy šlo o začátek konce plánu jménem „území za mír“. Byla to léta druhé intifády, sebevražedných útoků Hamásu a dalších teroristických skupin a cíleného zabíjení ze strany Izraele. Podle izraelských představitelů spáchal Hamás mezi lety 2000 a 2004 na 425 teroristických útoků a zabil při nich 377 Izraelců – na autobusových zastávkách, v restauracích a obchodních centrech. Reakce Ariela Šarona byla brutální. Během vojenských operací v těchto letech Izraelci zabili více než tři tisíce Palestinců, včetně mnoha civilistů.

Překlad si vzala na starost Zuzana Marková, s několika pasážemi jí vypomáhala Kateřina Pospíšilová. Text jsme následně rozdělili na tři části, lehce zeditovali, aby byl i v češtině srozumitelný a doplnili jsme jej o vlastní názvy jednotlivých epizod. Jména v hebrejštině jsme konzultovali s editorkou Lucií Korcovou, jména v arabštině pak se Zdeňkem Novákem ze zahraniční redakce.