Pašeráci lidí. Kdo jsou, kolik chtějí za cestu a jak zabránit dalšímu umírání ve Středomoří

Právě probíhá vyšetřování toho, co přesně se vlastně stalo letos 14. června, když se nedaleko řeckého pobřeží potopila rybářská loď s přibližně sedmi sty padesáti migranty na palubě. Mnoho z nich té noci zemřelo. Stovky lidí se dodnes pohřešují. Na tento příběh můžeme nahlédnout mnoha způsoby, pojďme se ale v dnešním rozhovoru zaměřit na to, jak se lidé obvykle na takové lodi směrem do Evropy ocitnou. Můžete mi říct, kde to všechno začíná?
To je velmi složitá otázka, protože lidé migrují po celém světě. Přesouvají se z jihovýchodní Asie, z Afghánistánu, teď i z Ruska, stěhují se z Jižní do Severní Ameriky, ze subsaharské Afriky na lybijské pobřeží, a pak případně do Evropy. Všechny tyto cesty a tragédie mají svůj začátek různě po světě. Je šílené, jak jsou migrační trasy svým způsobem stále stejné a jak se někdy promění. Občas vidíme obrovskou uprchlickou vlnu z Afghánistánu, spoustu lidí, a pak se to na několik měsíců zastaví a začne zas nanovo. Všechny tyto cesty začínají z mnoha důvodů v mnoha regionech po celém světě, protože je tady jedna věc, kterou musíme zdůraznit a brát ji v potaz: lidé se přemisťují a budou to dělat i dál.

Profil převaděče

Jak obtížné je najít převaděče? Kdo je takový člověk, kdo jsou pašeráci lidí?
Najít převaděče je velmi jednoduché. Pokud se pohybujete v určité oblasti, jako je Afghánistán nebo některé africké státy, a chcete se dostat pryč, pravděpodobně už nějakého převaděče znáte. Oni se vám nepředstaví ve smyslu „ahoj, já jsem zlý pašerák a kriminálník“. Jsou to přátelé. Můžou vám zařídit cestu pryč a je dost možné, že už pomohli někomu z vašich přátel nebo příbuzných, třeba bratranci nebo příteli. Je to velmi jednoduché. Pokud se tedy nacházíte někde v daleké části Afghánistánu, najdete pašeráka skutečně snadno. Lidé si o nich povídají, pašeráci totiž dbají na svou reputaci. Chtějí, aby o nich i o jejich práci lidé věděli, a jenom čekají na nové klienty.

Ke druhé části vaší otázky, kdo je typický pašerák. To je celkem těžko říct, protože nejde jen o jednoho převaděče, mluvíme o celé zločinecké síti. Jednoduše existuje spousta druhů těchto kriminálníků. První kontakt je pravděpodobně nějaký váš krajan, možná přímo ze stejné vesnice. Takže když jste kupříkladu z Herátu v Afghánistánu, nejdřív se setkáte s Afghánci. První článek celého převaděčského řetězce bude někdo vám velmi blízký, určitě stejného etnika a původu, protože potřebujete mluvit s někým, komu důvěřujete. Takže mluvíte stejným jazykem a pravděpodobně vyznáváte stejnou víru, například šíitskou nebo sunnitskou. Když jste muslim, najdete muslimského převaděče, pokud jste křesťan, pak si najdete křesťanského. Prvním krokem tedy je, že vložíte svůj život do rukou někomu, komu můžete věřit. Na útěku ale budete mít spoustu dalších průvodců, protože na cestě třeba právě z Herátu v Afghánistánu musíte překročit spoustu hranic. Dalšího člověka tedy potkáte v Pákistánu, a pak pravděpodobně v Íránu nebo v Turecku, potom v Řecku, a pak v severní Evropě. Všichni tito lidé jsou spolu v kontaktu a koordinují snahu dostat vás, kam chcete, tedy do vaší cílové destinace. 

Pak tu máme další lidi, říkejme jim velcí šéfové. Bossem pašerácké sítě je pravděpodobně člověk, který už má jiný svůj byznys, třeba bazar, cestovní agenturu, může to být rybář se spoustou rybářských lodí z tureckého, libyjského nebo tuniského pobřeží. To nejdůležitější, co musí převaděč mít, je řádné oficiální zaměstnání ve správnou dobu a na správném místě. Když máte obrovskou flotilu rybářských lodí v Turecku, jste ve výborné pozici k tomu, abyste se stal pašerákem, protože znáte trasy, máte prostředky, znáte moře. Je to pro vás jako stvořené.

Takže děláte obojí, rybaříte a obchodujete s lidmi.
Přesně tak.

Děláte legální a nelegální aktivitu najednou.
Je to tak, protože ta oficiální, legální aktivita, je dobrý způsob, jak vyprat peníze. Jednoduše je vložíte do své legální práce, to je velmi čisté a transparentní. Potkal jsem mnoho pašeráků a řekněme, že dělali vlastně dvě práce najednou.

Jak lidé, kteří se chtějí dostat do Evropy, vyjednávají o ceně? Protože z toho, co víme, většina z nich utratí všechny peníze, které mají.
Neřekl bych, že cena je pevně daná, ale někdy máte minimální částku, kterou musíte zaplatit. Jinak je něco špatně. Nejspíš vám řeknou něco, co není pravda. Tím myslím, že když vám řeknou, že přesun z Kábulu do Paříže vyjde na dva tisíce eur, tak to je prostě něco, co není možné. Vychází to totiž plus mínus na deset tisíc eur, je to záležitost trhu a jde i o bezpečnost cesty. Čím víc zaplatíte, tím bude vaše cesta bezpečnější. Když to přeženu, představte si někoho, kdo má hodně peněz, třeba afgánského důstojníka ve výslužbě, který si našetřil nějaké peníze a chce odejít do Londýna. Dobře, pravděpodobně zaplatí hodně peněz Tálibánu, aby získal pas. Ale potom možná skrze nějakou ambasádu zkusí získat vízum, běžné vízum, a odjede do Islámábádu, kde nasedne na letadlo. Takže čím víc máte peněz, tím víc můžete cestovat a najít řešení. V opačném případě se Evropě nebo Severní Americe přibližujete krůček po krůčku. Proto se někdy imigranti na své cestě na několik měsíců zastaví a najdou si načerno práci například v Iránu, Tunisku nebo Libyi. Tady si vydělají nějaké peníze, které jim zaplatí zbytek cesty. 

A když řekneme, že to bude stát kolem deseti tisíc eur nebo deseti tisíc dolarů, je to jen základní cena, protože do toho není zahrnuto, že mnoho migrantů je vráceno zpátky na hranice. Takže někdy musíte zdvojnásobit cenu té cesty. Uvedu příklad. Na Balkáně jsem viděl lidi, kteří uvízli v Srbsku, když se snažili přejít hranice do Bosny a Hercegoviny. Potkal jsem lidi, kteří to zkoušeli třikrát, čtyřikrát nebo i pětkrát, a každý pokus stál kolem tří set eur. Takže, když mluvíme o deseti tisících dolarech, musíme zároveň počítat s tím, že to může být i dvojnásobek. Záleží na tom, jaké máte štěstí. 

Giampaolo, vraťme se zpátky k tragédii, která se stala v půlce června nedaleko řeckého pobřeží. Washington Post popsal příběh migrantů, kteří vyprávěli, že město Tobruk v Libyi, v Severní Africe, se stalo přestupní stanicí, a že pašeráci tam zacházejí s lidmi jako se zbožím. Vy jste s pašeráky strávil nějakou chvíli, a dokonce jste o tom napsal knihu. Co se tam podle vás děje?
Záleží to na tom, s jakým pašerákem mluvíte, na jakého narazíte. Protože to, o čem mluvíte, řekněme spadá do obecného narativu, jak my, západní novináři, o této problematice mluvíme. Všichni pašeráci, se kterými jsem mluvil, řekli, že na prvním místě mají bezpečí svých zákazníků, protože kdyby prý s nimi zacházeli jako se zbožím nebo s otroky, pak by s nimi nikdo nechtěl cestovat. Takže ano, někdy se to stává. Často se to stává hlavně v Libyi, někdy také v severním Tunisku nebo Turecku, ale není to obecné pravidlo, kterým by se pašeráci řídili. Když se vrátíme na úplný začátek našeho rozhovoru, když jste v nějaké zapadlé vesnici v afghánské provincii Herát a zeptáte se svých přátel, kdo je jejich pašerák, agent, tak hned druhá otázka bude, jak se jmenuje a jak s vámi zachází, jestli je násilný nebo požaduje příliš peněz. Reputace je pro pašeráckou síť velice důležitá. Nejde to brát tak, že by pašerákům šlo o násilí. Ale ano, někdy k násilí sáhnou, velmi často, když musí zvládnout velké množství migrantů v řadě nebezpečných oblastí, kde můžou být například nějaké policejní hlídky. Je to proto, že mají zhruba tří až čtyřhodinové okno, aby dostali loď na hladinu Středozemního moře. Je to hodně komplikovaná práce, protože s ní souvisí hodně logistiky. Pašeráci se musí postarat o bezpečnost, jídlo, pití, musí uplatit policii. Takže je to opravdu velmi složité. Proto je do této kriminální činnosti zapojených hodně lidí. Takže ano, to, co jste popisoval, se může stát. Pravděpodobně někteří pašeráci vnímají svoje klienty jako zboží, ale není to jejich cíl. Oni chtějí vydělat peníze. A jaká je nejlepší cesta k penězům? Mít hodně klientů. 

Tomu rozumím, ale jak tedy vysvětlíte přeplněné paluby lodí? Jasně, je to cesta k penězům, ale podmínky pro ty lidi přece nejsou dobré. Stejně tak to není dobře pro pověst pašeráků, ne?
Tam zřejmě došlo k nějakému selhání. Asi doufali, že to dopadne jinak, že narazí na maltskou, řeckou nebo italskou pobřežní stráž. To, co se stalo u řeckého pobřeží, je obrovské neštěstí. Nic, co by chtěli, pravděpodobně si špatně spočítali riziko. Na jedné straně obrovské množství peněz, které vydělají jen s jednou lodí, oproti tomu, že může být zničena jejich pověst. Ale znovu říkám, co se týče zmíněné Libye, tam je opravdu chaos. Nejsem si jistý, že si všichni migranti mohli vybrat, s kým chtějí tu cestou podniknout. Slyšel jsem hodně příběhů o tom, že někdy jsou prostě přinucení nastoupit na loď. Někteří mi říkali, že hned jak malou loďku uviděli, pašeráci je donutili do ní vlézt. Když odmítli, pašeráci na ně stříleli. Někdy se dostanou do slepé uličky a nemůžou z ní ven, už není cesty zpět. V některý okamžik asi ještě můžou couvnout, ale na libyjském a tureckém pobřeží je k tomu asi nejhorší možnost. Někdy je to fakt šílené, jedna historka mě vážně naštvala, povídal mi ji uprchlík z Gambie. Byl jsem na záchranné misi ve Středozemním moři s jednou neziskovou organizací a on mi vyprávěl, že si nedokázal představit, jak obrovské Středozemní moře je, protože jediná voda, vodní hladina, kterou za celý svůj život viděl, byla řeka. Sice velká řeka, ale i tak o velké vodě skoro nic nevěděl. Překonat vodu pro něj znamenalo přeplout řeku, záležitost na maximálně dvacet nebo třicet minut, nanejvýš hodinu. Když uviděl moře, byl v šoku. Takže někdy jsou vědomosti a zkušenost migrantů s touto cestou jen velmi omezené a pašeráci toho dokáží využít. 

Migrační trasy

Jak dlouho taková pašerácká cesta přes Středozemní moře trvá?
Když se budeme bavit konkrétně o Středozemním moři, tak to může být několik hodin, maximálně několik dní. Záleží na podmínkách, jaká je situace na moři a jakou cestu zvolíte. Taky to závisí na tom, z jakého pobřeží odplouváte. Když z Tobruku, tak jste od Sicílie hrozně daleko, než když odplouváte z ostrovů Kerkennah nebo města Sfax. Vzpomínám si, že jsem strávil několik dní s pašeráky ze souostroví Kerkennah, to je tuniské souostroví u přístavu Sfax, který je velice důležitým průmyslovým přístavem v Tunisku. Po třech, čtyřech hodinách plavby jsme byli zhruba tři hodiny od italského ostrova Lampedusa, takže za půl dne jsme se mohli dostat na italskou půdu. Je to opravdu blízko, ale záleží na tom, co se stane během cesty. To je poslední krok, který musí migranti na své cestě udělat. Ne nutně ten nejvíc nebezpečný, ale skutečně poslední, a je opravdu tragédie, když ty lidi vidíme umírat po měsících jejich cesty. 

Když mluvíme o konkrétním případu lidí z lodi, která se potopila nedaleko řeckého pobřeží, byla ta loď na typické trase do Evropy? 
Můžeme říct, že lidi z Afghánistánu, Pákistánu a Sýrie cestují přes Turecko, a pak Řecko. Mají dvě možnosti. První je balkánská cesta, která se ale od roku 2016 stává obtížnější a také dražší, protože policejní kontroly jsou všude. Ale zase ji můžete podniknout sami, dokonce bez pašeráků, byli jsme toho svědky. Druhou možností je dostat se na řecké ostrovy. Někdy je to opravdu snadné, protože když odjíždíte z tureckého Izmiru na řecký ostrov Samos, je to jen kousek, asi kilometr. Potkal jsem migranty, kteří tuto vzdálenost zvládli v noci přeplavat. Ale potom máte v Řecku jiný problém. Uvíznete tam na měsíce, možná i rok. Byl jsem v kontaktu s lidmi z Nepálu, kteří se zasekli v Athénách na tři roky. Bez dokumentů, bez peněz, bez možnosti se vrátit nebo jít dál. Takže tyto trasy se týkají lidí z Asie a východní části Blízkého východu. Pokud cestujete ze subsaharské Afriky, máte obvykle na výběr dvě cesty. Jedna je skrz Libyi a druhá přes Maroko. Přes Maroko pak jdete do Španělska. Z Tuniska a Libye obvykle míříte do Itálie. To jsou ty tři hlavní cesty přes Středozemní moře. 

Když si zvolíte cestu lodí, je tam s vámi nějaký zkušený námořník, nebo je to jen na vás řídit a navigovat tu loď? Musí loď do Evropy navigovat sami migranti, nebo jsou s nimi na palubě i pašeráci?
Jak kdy, to záleží, možné jsou obě varianty. Někdy loď řídí uprchlíci, protože měli celou tu cestu levnější, někdy jsou to pašeráci. Ale i když jsou to pašeráci, nejsou to žádní velcí šéfové celé té zločinecké organizace. Jsou to jen nějací chudí kluci, kteří umí řídit loď. Ale hodně často vidíme migranty, kteří se toho ujmou právě proto, že pak dostanou slevu na celou cestu. Dají jim kompas, souřadnice a mapu a zeptají se, jestli umí nastartovat motor. Umíš? Tak dobře, je to na tobě, drž se kormidla a pluj na sever. Proto když vidíme tolik zatčených, kteří ty lodě řídí, jsme z toho trochu znepokojení, protože víme, že to nejsou ti bossové, nejsou to ani skuteční viníci, ti, kteří nesou zodpovědnost. To máte jako obchod s drogami. Když vám zatknou malého místního překupníka tady v Miláně, hned druhý den najdete dalšího. Tím ten fenomén nevymýtíte, jen zatknete nějaké chudáky.

Boj proti pašeráctví

Máme nějaký odhad, kolik migrantů se v uplynulých letech pokusilo dostat do Evropy? Mluvíme o statisících lidí?
Jsou to statisíce lidí. Je tady hodně faktorů, které ty uprchlické vlny ovlivňují. Někdy jsou to ekonomické nebo sociální krize, někdy je to jen dobrým počasím, protože abyste překonali Středozemní moře, potřebujete hezké počasí. Takže obecně na jaře a v létě je pokusů dostat se do Evropy spoustu, protože je hodně příležitostí se nalodit a vyplout.

Ještě jedna poslední věc. Připomeňme, že stovky lidí z toho posledního případu ztroskotání lodě u řeckého pobřeží jsou stále pohřešované. Mnoho z nich zemřelo. Přidejme k tomu údaje Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, podle kterých jen za minulý rok v oblasti Středozemního moře zmizelo nebo zemřelo přes tři tisíce lidí. Co by se z vaší perspektivy, z pohledu novináře, který to téma pokrývá, dalo dělat, aby lidé na moři už dál neumírali?
Myslím, že neexistuje jediné řešení. V Evropě bychom měli zavést kombinaci několika prostředků. Prvním jsou humanitární koridory. Je neuvěřitelné, že někdo, kdo by určitě dostal azyl nebo jinou mezinárodní ochranu, je nucen platit někomu za to, že přepluje moře, překročí státní hranice. To skutečně neodpovídá žádným evropským hodnotám. Takže tedy humanitární koridory, to zaprvé. Zadruhé, a tím si nejsem jistý, protože na to nemám důkazy, by pomohlo vydávat něco jako „poznávací vízum“. Pokud chceš dostat šanci v Evropě, tak dobře, budeš mít půl roku, kdy smíš cestovat kdekoliv po Evropě, máš samozřejmě k dispozici minimum finančních prostředků, můžeš tedy cestovat a snažit se najít práci. Když ji nenajdeš, budeš se muset vrátit zpátky. Za třetí je to větší mezinárodní spolupráce v oblasti jurisdikce, a to s jasným cílem dostat šéfy obchodu s lidmi. Například pro italského státního zástupce je totiž velmi těžké vystavit žádost pro pákistánského státního zástupce. Znamená to, že můžete chytit jen malé ryby a nikdy nedostanete tu velkou. Je taky potřeba sladit evropskou legislativu týkající se migrace. Pokud jsou v Evropě země s různými migračními zákony, je to slabé místo, kterého mohou pašeráci využít. Tak například v Itálii máme krátkodobá pracovní povolení pro migranty, která jsou založená na časovém období a zemi původu. Vím o pašerácích, kteří toho využili a převáděli Pákistánce, kteří předstírali, že jsou Afghánci. Pak by taky nebylo od věci zaměřit se na sociální sítě. Spolupracuji s kriminology z Univerzity v Trentu a zjistili jsme, že na Facebooku nebo Instagramu je možné najít různé inzeráty od pašeráků. 

To znamená, že ty cesty jsou koordinovány přes sociální sítě?
Přesně. Našli jsme desítky tureckých a libyjských převaděčů na Facebooku, kde psali: „Odjíždíme z Tobruku, nabízíme velkou slevu na dítě. Pro více informací volejte na toto číslo přes aplikaci Viber.“

Takže na to by se mohly zaměřit technologické společnosti.
Ano, protože když se vám povede proniknout do nějaké takové skupiny na sociálních sítích, můžete získat spoustu informací o tomto kriminálním prostředí. A poslední věc, policejní složky by měly sdílet co nejvíc informací napříč Evropou, aby už dál nemohli fungovat převaděči, kteří třeba už patnáct let posílají lidi na smrt. To nesmíme dovolit.