Zaměstnat, ne odříznout. Novinářka o bariérovém Česku a diskriminaci lidí s postižením

Praha 9. května 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Na tématu, o kterém se budeme bavit, jsi spolupracovala s novinářkami Klárou Filipovou a Apolenou Rychlíkovou. Udělaly jste průzkum, který se týkal postižených. Kdo všechno se do něj zapojil a na co průzkum ukázal? 
Bylo to dotazníkové šetření, které zkoumalo, jakým překážkám čelí lidé, kteří žijí s nějakým druhem postižení. S nějakým druhem handicapu žije v Česku zhruba milion lidí, tedy jeden z deseti má nějaký typ fyzického nebo duševního postižení. Dotazník vyplnilo 97 osob, což samozřejmě není reprezentativní, ale polovina z těch, kteří ho vyplnili, nám napsala, že se setkali s nějakým druhem diskriminace, ať už ve veřejných institucích nebo například u lékaře. Výstup odpovídá výsledkům dalších průzkumů, které proběhly v posledních letech. Jeden dělala Kancelář veřejného ochránce práv a z tohoto výzkumu vyplynulo, že zdaleka nejhůře na tom nejsou lidé, kteří jsou na vozíku, ale ti, kteří hůře vidí či hůře slyší. Když říkám, že na tom jsou špatně, tak tím myslím, že se nejčastěji setkávají s bariérami a překážkami, se kterými se setkávají ve veřejném prostoru, například při návštěvě České pošty, soudů, budov magistrátů a tak dále. Tento průzkum probíhal ve dvanácti městech, a to tak, že testeři, což jsou lidé s různými druhy postižení, se vydali do budov vybraných institucí, kde měli nějaký konkrétní úkol. Například měli dát podací lístek na poště nebo dojít k přepážce, kde se žádá občanský průkaz, a hodnotilo se, jak jsou dané budovy pro ně přístupné, to znamená, jestli člověk, který špatně slyší, se dostane k tomu, co potřebuje. 

Svým dotazníkovým šetřením jste de facto potvrdily výsledky, které vzešly z minulých průzkumů. A byť říkáš, že to není reprezentativní, protože vzorek není tak velký, respondentů jste neměli tolik, tak na druhou stranu je to vhled do reality lidí s handicapem, jejich každodenního života a do toho, s čím se musí potýkat a na jaké bariéry narážejí. 
Přesně tak.

Co handicapovaným ztěžuje život

Diskriminace, o které jsi mluvila, pociťují přesně v čem? Ať už je to při návštěvách služeb, veřejných budov a tak dále, je to třeba tím, že ta místa nejsou bezbariérová? 
Problém spočívá v tom, že veřejné budovy jsou často přístupné lidem s postižením, jen pokud sebou mají asistenta nebo asistentku. Systém už ale například nepočítá s tím, že někdo, kdo má sluchové či zrakové postižení nebo je na vozíčku, by zašel podat trestní oznámení na policii, vyzvednout zásilku na poště, že by šel k lékaři bez asistence. Problém je v tom, že daná osoba má nárok na asistenci jenom po určitý počet hodin týdně. V praxi to znamená, že pokud jste na vozíku nebo třeba špatně slyšíte, tak si v mnoha případech musíte vybrat, jestli půjdete daný den k doktorovi, nebo na poštu, protože obojí není možné. Lidé, kteří mají nějaký druh postižení, často musí častěji docházet k lékaři nebo na úřad, protože si zkrátka musí vyřizovat tyto věci. Jeden člověk, který je na vozíčku, nám popsal, že na úřadu práce, kam dochází, není plošina pro vozík a jemu nezbývá, než jednat s pracovníky na ulici, což je všestranně nepříjemné, člověk tam nemá soukromí a tak dále. 

Takže bezbariérovost hraje roli.
Přístupnost je jeden problém. Další problém je to, jak s vámi lidé jednají. Nedávný průzkum zjistil, že 17 % osob s postižením zažilo v posledních pěti letech fyzické násilí, zatímco u lidí bez postižení to bylo pouhých 9 %. Pokud máte nějaký druh postižení, máte tedy dvakrát tak velkou šanci, že zažijete nějaký druh fyzického násilí. Projevy násilí vůči osobám s postižením sahají od ponižování, zesměšňování, nadávek, vyhrožování násilím, nějakého omezování osobní svobody, fyzického a sexuálního násilí až po zanedbávání nebo omezování v rozhodování, finanční vykořisťování a tak dále. 

To jsou témata, která se objevovala i ve vašem dotazníku? Poukazovali na to lidé, kterých jste se ptali, jak se jim v Česku žije? 
Je to tak, mluvila jsem například s jednou paní, která žije s úzkostnou poruchou. Zmiňovala, že když přišla na úřad práce, a docházela tam dva roky, tak jednala s úřednicí, která vůbec neměla ponětí o tom, co je to duševní nemoc. Říkala jí, že je lína, nutila jí práci na plný úvazek, i když tato paní nebyla schopná mít práci na plný úvazek, což jim opakovaně říkala. Trvalo celé dva roky, než se setkala s někým, kdo měl trochu citlivější přístup. 

Jestli se můžeme vrátit k bezbariérovosti, je v Česku nějakým způsobem ukotvené zákonně, aby veřejné budovy skutečně byly k dispozici za všech okolností?

V Česku existuje bezbariérový zákon, který říká, že nově vybudované či přestavěné objekty sloužící veřejnosti, tedy například různá vzdělávací zařízení, sportovní haly, správně-administrativní objekty, nákupní a obchodní centra, kulturní centra, domy s pečovatelskou péčí a tak dále, musí být bezbariérové.

Tento zákon platí, tuším, od roku 1998, ale v praxi je to horší. Když jsme mluvili s lidmi, kteří mají nějaký druh fyzického postižení, tak nám často říkali, že plošiny pro vozíky tam bývají, ale jsou třeba rozbité, nebo tam ani nejsou. Stejně tak tam nemusí být indukční smyčky, což je zařízení, které pomáhá lidem, kteří hůře slyší.

Nedůvěřivost sociálního systému

Jak to v Česku je se sociálním systémem? Jak se rozhoduje o tom, jaký stupeň invalidity má daný člověk přiznaný? Předpokládám, že na základě toho pak získává příspěvky na to, aby mohl nějakým způsobem rozumně žít, je to tak? 
Česko poskytuje lidem s postižením čtyři druhy sociálních dávek a také příspěvek na péči vždy podle míry potřeby konkrétního člověka. Do jakého stupně závislosti spadáte ale podle lidí, se kterými jsme mluvili, do velké míry záleží na tom, s jakým úředníkem se setkají. 

Invalidní důchody mají tři stupně s tím, že první je ten nejmírnější a třetí znamená, že tvoje pracovní schopnost klesla o 70 % nebo výše. Kolegyně Apolena Rychlíková mluvila s mužem, který kvůli úrazu skončil na vozíčku. Říkal, že většina úředníků, se kterými se v životě setkal, nevěří, že má zdravotní postižení, ačkoliv je na vozíku a většinu životních potřeb nezvládne realizovat bez cizí pomoci. Bez asistence se neobejde, ale neustále to musí dokazovat a podle něj je v celém systému hodně nedůvěry vůči lidem s postižením. 

Pak je tu příspěvek na péči, který má čtyři stupně. Hodnotí se podle toho, nakolik jsou lidé s handicapem schopní sami zvládat životní potřeby, kterými jsou mobilita, orientace, komunikace, stravování, oblékání a obouvání se, tělesná hygiena, vykonávání fyziologických potřeb, starost o zdraví, vykonávání osobních aktivit a péče o domácnost. Problém je, že lidé, kteří žádají o příspěvek na péči, musí dokazovat, zda tyto věci jsou nebo nejsou schopni dělat sami, což může být velice subjektivní, náročné nebo dokonce ponižující.

Jaká jsou kritéria u stupňů invalidity? Jsou tam jenom percentuálně vykázané možnosti, za jakých můžeš nebo nemůžeš pracovat? Říkala jsi, že dostaneš třetí stupeň invalidity, když tvoje pracovní schopnost je snížená o 70 %.
O 70 % a více. 

Jak se to rozhoduje? 
Záleží na různých posudcích daných úředníků. Může to zhodnotit lékař, ale je to více na daném úředníkovi, se kterým mluvíte, než na nějakém objektivním kritériu. 

Takže jsou tam nějaká systémová kritéria, ale rozhodují vždycky lidé, a to opakovaně, jak jsi říkala?
Ano, musí to zhodnotit opakovaně. Není to tak, že jednou dostanete třetí stupeň invalidity, který pak máte po celý život. 

Co se týče stupeň invalidity, ten tedy závisí i na tom, do jaké míry si lidé jsou schopní hledat zaměstnání. Narážejí postižení i na to, že s handicapem se v Česku hledá práce složitěji? 
Určitě se hledá složitěji a lidé s postižením se potýkají se značnými bariérami při hledání práce. Zaměstnavatelé často neví, jak vytvořit vhodné podmínky pro práci člověka, který má nějaký druh postižení. Na pracovišti totiž musí být zajištěná a nastavená potřebná opatření, aby takový zaměstnanec mohl fungovat. Bavili jsme se o tom s Romanou Jakešovou z Úřadu ombudsmana, která říkala, že daleko připravenější je soukromý sektor než ten veřejný, ačkoli by právě druhý jmenovaný měl jít příkladem. Pokud totiž zaměstnáváte lidi s postižením, musíte na to být připraveni například tak, že musíte vzít v potaz, jak si člověk na vozíčku otevře protipožární dveře nebo jak si udělá kafe tak, aby se neopařil. Takových věcí je celá řada a není to úplně jednoduché, zabere to spoustu času a často i spoustu peněz. Ideální stav je, když se podaří tyto věci zajistit a zaměstnat člověka s postižením ve veřejném či soukromém sektoru. 

Další možností je chráněný trh práce, který je tvořen zaměstnavateli, mezi jejichž zaměstnanci a zaměstnankyněmi je více než 50 % osob s postižením. Takoví zaměstnavatelé mohou udělat dohodu s úřadem práce a stát se chráněným pracovištěm. Typicky jde například o chráněné dílny, kde se vytváří rukodělné produkty. Tito zaměstnavatelé pak mohou například čerpat zvláštní příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením a šance lidí s postižením na získání zaměstnání se díky tomu zvyšují. Ale v ideálním případě by měli nacházet uplatnění na otevřeném trhu práce a stát by měl dělat všechno proto, aby otevřený trh práce podporoval tak, aby byl schopný zaměstnávat lidi s postižením a oni nebyli odkázáni na chráněné dílny. Pokud budou tito lidé neustále pracovat mimo většinovou společnost, tak to jenom přispěje k prohloubení propasti mezi nimi a většinovou společností. A za mě je taky hodně důležité, že přijdeme o talentované lidi, například výborné učitele, vědce, právníky či umělce, kteří třeba jen potřebují, aby jim někdo otevřel dveře nebo zařídil překlad do znakového jazyka. 

Funguje v Česku inkluze na pracovním trhu? 
Záleží, koho se zeptáme. Podle zástupce ombudsmana Víta Alexandera Schorma má stát stále velké rezervy, a to zejména v naplňování článku 9 Úmluvy o právech lidí s postižením. Ten se týká například přístupnosti budov, práce, dopravy, informací, elektronických služeb a dalších aspektů života. 

To je Úmluva OSN, ke které jsme se asi před osmnácti lety zavázali? 
Je to tak. Pan Schorm nám řekl, že si dobře uvědomuje, že je stále velké množství lidí s postižením, kteří kvůli zcela chybějící nebo nedostatečné přístupnosti některých aspektů života nemohou bez cizí pomoci cestovat, vstoupit do budov, a to se týká i budov, kde mají pracovat, nebo budov, které jsou nějakým způsobem určeny k navštěvování veřejností, nebo se nedostanou k obsahu informací zveřejňovaných na internetových stránkách, tím se myslí i třeba vládní stránky. Takže situace zdaleka není ideální. 

Znamená to, že porušujeme Úmluvu OSN o právech lidí se zdravotním postižením, ke které jsme se zavázali někdy v roce 2006?
Asi nejsem správný člověk, abych to zhodnotila. Jak už jsem říkala, záleží, koho se zeptáme, ale jsou tu odborníci, například pan Schorm, který má za to, že stát má v tomto ohledu stále velké rezervy. 

A to, že v tom stát má stále velké rezervy, stát ví? 
Předpokládám, že ano. 

Nynější vláda?
Dlouhodobě na tyto problémy upozorňuje nejen Úřad veřejného ochránce práv, ale například i vládní zmocněnkyně pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková. Problém je také v tom, že lidé s postižením, ačkoliv tvoří 10 % populace, nejsou v politice zastoupeni. Problémy, se kterými se potýkají, nejsou pro většinu politiků prioritou a často jsou neviditelné, protože i samotní lidé, kteří mají postižení, jsou často neviditelní. O řadě handicapů, pokud zrovna nejste na vozíčku nebo nechodíte s bílou holí, nikdo ani nemusí vědět. Kdyby se zvýšilo zastoupení lidí, kteří mají nějaký druh postižení jednak ve veřejném sektoru, to znamená na ministerstvech a v jiných veřejných institucích, jako jsou úřady, ale i v politice, tak věřím, že by se tato agenda stala větší prioritou. 

Vládní snaha podpořit handicapované

Říkala jsi, že na problémy upozorňuje Klára Šimáčková Laurenčíková, vládní zmocněnkyně pro lidská práva. Vláda, kde mimo jiné sedí ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka z KDU-ČSL, ji slyší, byť zastoupení lidí s postižením v politice není tak vysoké? Dělá vláda nějaké kroky vstřícné právě pro lidi s handicapem? 
Součástí nedávné důchodové reformy zmiňovaného ministra práce a sociálních věcí Mariana Jurečky z KDU-ČSL bylo i drobné navýšení invalidních důchodů.

Příspěvky na péči se nějakým způsobem taky navyšovaly? 
Ano, nenavyšovaly se u prvního stupně, ale u těch dalších stupňů. U druhého stupně o 500 korun, u třetího stupně o 2000 korun a u čtvrtého stupně o 3800 korun. Lidé, kteří mají

čtvrtý stupeň příspěvku na péči, dříve dostávali 19 200 korun měsíčně, teď dostanou 23 000 korun měsíčně.

Ale i přes tyto pokroky, které považujme za logické v době, kdy velmi rostla inflace, někteří politici upozorňují, že to není dost. Patří mezi ně poslankyně SPD Vladimíra Lesenská, u které se to snoubí s kritikou vlády jako takové.

Na druhou stranu jsme mluvili o změnách v příspěvcích, ale pravda, zmiňovala jsi nefunkční bezbariérovost, předsudečné násilí. Co tedy ještě chybí dořešit, aby se postižení v Česku necítili diskriminovaní?
Velká část problému leží v zaměstnávání osob s postižením, protože se očekává, že buďto budou sedět doma, budou nějakým způsobem nemocní a nebudou se podílet na chodu společnosti nebo že budou docházet do chráněných dílen, čímž ale také budou odříznuti od většinové společnosti. Anebo se očekává, že budou mít neustálou asistenci, ale to tak prostě není. Stát by jim v tuto chvíli mohl pomoct tím, že podpoří zaměstnavatele v tom, aby zaměstnávali lidi, kteří mají nějaký druh postižení, aby se v tomto ohledu děla větší osvěta, aby zaměstnavatelé věděli, co přesně potřebují k tomu, aby zaměstnali například člověka, který má sluchové nebo zrakové postižení nebo který je na vozíčku, aby tam zkrátka byla aktivní podpora volného pracovního trhu, aby handicapovaní lidé nezůstávali marginalizovaní a mimo většinovou společnost. 

Anna Košlerová, Klára Filipová a Apolena Rychlíková téma zpracovaly pro organizaci BIRN. V anglickém znění jejich text naleznete zde.