Sekta kolem kutnohorského léčitele Richarda se vyznačovala psychickým nátlakem i nebezpečnými rituály. Chování lidí zapojených do společenství zásadně ovlivnilo i životy jejich blízkých. „My jsme s mamkou předtím měly hodně blízký vztah, pak to bylo jako s cizím člověkem a teď už se to zase vrací,“ říká v otevřeném rozhovoru Šárka R. Její matka Irena podle obžaloby společně se zubařkou Magdalenou samozvaného terapeuta loni v říjnu zavraždila.

Rozhovor Praha 6:00 1. července 2023 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Můžete popsat, jaký vztah máte teď se svojí maminkou?
Mamka už je naštěstí zase mamka, takže se blíží tomu, jak dobrý jsme ho měly předtím. Samozřejmě je to poznamenané tím soudním procesem a že nevíme, jak to dopadne. Ale je tam obrovský posun od toho, jak se mamka chovala před rokem, před dvěma, před třemi.

Už je to zase blízký člověk a znovu si k sobě hledáme cestu, protože ta důvěra byla absolutně narušená tím, jak se chovala pod vlivem léčitele. Teď už je to ale zase ona. Je skvělé mít znovu maminku, blízkého člověka, zpátky. My jsme předtím měly hodně blízký vztah, pak to bylo jako s cizím člověkem a teď už se to zase vrací. Mísí se to ale s obavami jak o budoucnost, tak o to, jak vše psychicky zvládne, protože je to samozřejmě náročné.

Chodí teď maminka k nějakému profesionálovi, vyhledali jste nějakou psychologickou pomoc?
Chodí pravidelně k psychiatrovi, k panu Michaelu Vančurovi, což je veliký odborník, celoživotně působí v tomto oboru a specializuje se na psychospirituální krize. Je jiný v tom, že se snaží u lidí, kteří jsou nějak psychicky zatížení, hledat cestu, jak je podpořit. Když tam je nějaké pochopení a dají se nějaká vodítka, tak třeba lidé zvládnou projít takovouto krizí bez léčby, bez psychofarmak. Mamka tam chodí tak jednou týdně.

Zajímala se vaše maminka dřív, než poznala léčitele Richarda, o nějaké alternativní vědění, o nějakou ezoterii, o nějaké takové teorie?
Neřekla bych nějaké velké ezo, vždycky se ale zajímala o zdravý životní styl, od jídla po různé výživové směry, občas třeba i zkoušela půsty, což někdo už bere jako ezo, záleží, jaké má kdo měřítko. Takže spíš zdravá výživa a pohyb, protože je tělocvikářka, taková kombinace. Někdo věří v boha, někdo věří v nějakou vyšší moc, každý to nazývá jinak, určitě i ona má víru v něco vyššího, ale že by vyloženě navštěvovala třeba nějaká společenství nebo studovala nějaké hodně odborné knížky v tomto směru, to zase ne.

Vzpomínám si, že třeba v 90. letech jsme byli celá rodina na semináři o tom, jak pracovat s myslí, jak využívat vizualizace, ale v rozumných mezích, bych řekla. Když člověk dělá nějaký seberozvojový kurz, když chodí k nějakému kouči, tak to jsou techniky, které se běžně používají. Takže nic úplně ujetého tam nebylo.

ON, náš vůdce: jak fungovala sekta plná psychického nátlaku a teorií o pekle i elfech

Číst článek

Od vyrážky k playstationu

K léčiteli do Kutné Hory tedy začala chodit někdy v roce 2007?
Před 15 lety, tak nějak to bude.

Proč tam mamka vlastně začala chodit? Měla nějaké zdravotní problémy, řešila to s lékaři, pokud to není příliš osobní?
Měla vyrážku, která ji svědila, a ona si s tím nevěděla rady. Zkoušela všechny možné mastičky, více méně asi alternativní. Myslím, že byla i u doktorů, ti jí ale na to vždycky dali kortikoidy, takže se snažila hledat ještě nějakou jinou cestu, jak se uzdravit. Takhle to začalo, objektivně měla problém.

Myslím si ale, že to bylo celkově o tom, že byla hodně vyčerpaná, protože celý život hodně pomáhala druhým lidem, rodině byla velkou oporou, věnovala se i té širší rodině, nejenom nám dětem. A věnovala se i kolegům, byla oporou pro spoustu lidí a myslím, že šla za hranu svojí energie, vydávala víc a už jí nezbývala. Takže osobně si myslím, že byla prostě vyčerpaná a pak člověk třeba snáze podlehne nějakým nemocem.

Vzpomenete si na první zmínku o Richardovi?
Takhle to nezařadím. Myslím ale, že v té době jsem s ní ještě žila nebo jsem bydlela nedaleko, měly jsme blízký vztah. A říkala, že jezdí k léčiteli. Z počátku to ale bylo takové, jako když jde člověk jednou za čas k doktorovi na prohlídku. Takže to nepůsobilo nějak divně. Zároveň ji tam vzali známí, rodinní přátelé, kteří s ním měli už nějakou osobní předchozí zkušenost, takže člověk to bral tak, že je to v pohodě.

Kdy jste si tedy začali všímat toho, že se děje něco zvláštního?
Dlouhou dobu, třeba pět nebo sedm let to bylo tak, že tam jezdila jednou týdně, možná i méně, a její chování se nijak neměnilo. Zpětně jsme si o tom teď s mamkou povídaly. Po nějakých sedmi letech, co tam chodila, už měla pocit, že se cítí líp a že už by tam chtěla přestat jezdit. Ale Richard jí řekl: „Ne, ne, ne, to chce ještě pokračovat, ta nemoc by se vrátila.“

Nebo říkal, že jí bude regenerovat organismus, aby tolik nestárla. Nevím přesně, co jí řekl, ale takhle zpětně mamka mluví o velmi zásadním milníku, že do té doby tam jezdila, protože chtěla, a od tohohle momentu tam jezdila, protože ji přesvědčil, ať pokračuje. Jaká použil slova a sliby nebo výhrůžky pro to, aby v tom pokračovala, to přesně nevím.

Zpětně teď o tom ale mluví tak, že kdyby tenkrát dokázala poslechnout svoji vůli nebo svoji intuici, tak by tam prostě přestala chodit. On ji ale takhle nějakým způsobem přesvědčil, ať chodí dál, a myslím si, že ještě dalších pár let to pokračovalo ve stejném režimu. To už jsme ale všichni říkali: „Fakt už tam jezdíš dlouho, to je prostě divný, to už by tě měl přece vyléčit.“ Kromě toho se ale nedělo nic divného.

Zvláštnější věci se začaly dít až tak tři čtyři roky zpátky, kdy už to bylo zřetelné a nám to začalo být podezřelejší, že tam pořád jezdí. Začala tam jezdit častěji. Třeba začala jezdit společně s těmi kamarády z té party na výlety. Zároveň už o tom přestávala chtít mluvit, což taky takhle zpětně pro mě už byla evidentní známka toho, že už to není úplně v pohodě.

Policie řeší úmrtí spojená s kutnohorskou sektou. Dva muži zemřeli kvůli rituálům u hradu Šternberk

Číst článek

Děly se tam věci, o kterých nechtěla mluvit? 
To ne, spíš myslím, že už cítila, že by nám to asi bylo divné, tak o tom radši nechtěla mluvit. Nebo možná to měla tak od Richarda doporučené, aby se o těch věcech nebavila. Nebo zakázané, to nevím. Ale bylo evidentní, že už přestávala být sdílná. Postupně to hodně eskalovalo, až k tomu, že říkala, ať se jí vůbec na cokoliv ohledně Kutné Hory a Richarda neptám, že jinak úplně přeruší kontakty, že si o tom nepřeje mluvit, že to je tabu.

To už bylo poslední rok dva, kdy už jsme prakticky vztah neměly, neměly jsme skoro žádný kontakt. Naštěstí chtěla stále trávit čas s vnoučaty, mými a bratrovými dětmi, takže díky tomu jsme si nějaký kontakt udržely, ale vztah už jsme v podstatě neměly. Přišla, pozdravila, ale to bylo tak všechno. Byla ráda, že je s vnoučaty, ale s námi už se v podstatě nebavila.

Když bychom se ještě zeptali na konkrétní znaky: říkala jste, že tam začala jezdit častěji, že jste ztrácely kontakt, že o tom nechtěla mluvit. Vybavíte si nějaké události, kdy byste si řekla, že už je to divné, co tam dělali, podle toho, co třeba někdy zmínila?
Bylo tam nějaké období, kdy vím, že měla za úkol přespávat na hradě Houska, koupila si i takové skládací lehátko. To už mi přišlo hodně ujeté. Ale ona to dost dobře dokázala vyargumentovat, poměrně věrohodně. Nevím, jestli to měla ze své hlavy, nebo nějak nadiktováno, jak o tom mluvit. Podávala to ale tak, že v životě člověka může posunout to, když překonává své strachy, což souhlasím.

Tohle prý dostala jako výzvu, aby těm svým strachům čelila, aby člověk nebyl tím svým strachem svázaný. Takže vím, že tam takhle měla přespávat. Nevím, jestli tam byla úplně sama, nebo jestli tam byl ještě někdo. To jsme se spolu ještě i bavily, takže já jsem se jí ptala, protože mě to zajímalo a svým způsobem mi to přišlo obdivuhodné, já bych se takto asi nehecla, že bych přespala někde sama v lese.

Obžalované jsou oběťmi manipulátora, což je nevyviňuje, říká religionista o smrti léčitele Richarda

Číst článek

To muselo být v těch prvních pěti letech, do roku 2012. Prý tam přestali jezdit, když měl být konec mayského kalendáře…
To nedokážu přesně zařadit, ale rozhodně to nejsou poslední roky. Může to být třeba pět nebo osm let zpátky. Přišlo mi to vlastně zajímavé. Ona mluvila o tom, že tam je nějaké energetické pole, takže i pobýt v tom prostoru je dobré. A když jsem si o tom něco hledala, tak opravdu o tom jsou různé zmínky, že tady u toho hradu Houska nějaký takový prostor je. Potom zase několik let nic nebylo. Bylo to jedno takové období, pak už tam nejezdila a nic podivného se nedělo.

A pak už přišly jenom šílenosti. Od roku dejme tomu 2020 jsme postupně začali zjišťovat fakt zvláštní věci. Jako že mamka, která nikdy na počítači moc neuměla, si najednou kupuje Mac, nadupaný, drahý počítač. Nebo playstation, hraje střílecí hry. Prostě věci, které v životě nedělala. Vždycky ale o tom dokázala pěkně mluvit a zdůvodnila to a člověk si řekl, že na tom vlastně asi něco je.

Jak zdůvodnila, že si koupila playstation?
Ukazovala mi nějakou hru, co tam hraje. Říkala, že to rozvíjí mozek, propojuje to hemisféry tím, jak člověk ovládá joystick. Dělalo jí to problém a říkala, že vnímá, jak se v tom zlepšuje, že je to takové mechanické cvičení. Takže třeba takhle. Ale taky říkala, jak ji to baví a že je to super, což už mi k tomu úplně nesedělo. Ale vlastně to byly ještě takové docela nevinné věci.

Člověk si řekl: je to divný, ale dobře, tak si hraje na playstationu. Pak ale začala nosit obrovský zlatý řetěz a zjistili jsme, že jezdí sporťákem (sportovním vozem Toyota – pozn. aut.). Nevím, jak dlouho ho měla, ale z ničeho nic mi jednou volala, že mi něco potřebuje ukázat, byla hrozně tajemná. Nasedla jsem do auta a ona mě vezla někam do garáží. Říkala jsem si: co se teď stane? Zaparkovala, že mi chtěla ukázat, že má takovéhle auto. A já říkala: „Jak dlouho to máš, proč to máš?“ Na to zase měla nějaké argumenty. Samozřejmě ale nikdy neříkala, že jí to doporučil Richard, prezentovala to jako svůj nápad, svoji myšlenku.

Řídila sama ten sporťák?
Jo jo. Já jsem říkala: „No to je hustý, mamčo, takovýhle auto, to mě musíš svézt, chci vidět, co to umí.“ Takže jsme se jely projet. Bydlíme na Praze 4, tam je Břežanské údolí, jsou tam hodně serpentiny, kluci na motorkách tam trénují zatáčky. Tam jsme se jely projet a musím říct, že to mamka dělala dobře, koukala jsem. Trošku jsem se bála, protože to byl fakt adrenalin, ale měla to v ruce, což mě hodně překvapilo.

Váš bratr popisoval, jak vás dřív předjížděly kamiony…
To je pravda. Mamka vždycky jezdila hodně opatrně, extrémně opatrně, extrémně pomalu. Takže mě překvapilo, že uměla takhle řídit.

Má to auto pořád?
Má ho pořád, snažíme se ho teď prodat. Mamka říká, že ho samozřejmě teď může řídit a jet s ním pomalu jako s jakýmkoliv jiným autem, ale že už by se bála do něj sednout a jezdit tak, jako jezdila, razantně a rychle. Protože v té době opravdu věřila, že je Richard ochraňuje a že se jim nic nemůže stát. Takže neměla strach.

Teď o tohle přišla. Zaprvé proto, že on už je po smrti. Zadruhé prohlédla, že to všechno byly jenom takové řeči. Je to ale hodně zajímavé, ta psychologie toho všeho. Že když člověk věří, že něco dokáže, tak nemá strach, opravdu to dokáže. Teď už je soudná a říká: „Já teď ten strach zase mám, už bych takhle nedokázala řídit, nabourala bych, protože si nevěřím.“ Proto ho teď chce prodat.

‚Chceme na návštěvu‘

Když se zpětně zamyslíte, nastal někdy moment, který jste si třeba v tu dobu neuvědomovala, ale teď se na to díváte jinak – že by vás mamka chtěla dostat do toho společenství?
Nemyslím si, že by nás tam chtěla dostat. Proběhlo jedno takové hodně podivné setkání s Richardem. Myslím, že si mě chtěl nějakým způsobem prohlídnout, co jsem zač. Nevím, jestli měl úmysl po tomto setkání se mě nějak zbavit, ve smyslu odříznout mě od mamky, nebo mě do toho společenství naopak dostat.

Nevím, s jakým záměrem do toho šel, ale takhle zpětně to bylo evidentní, že chtěl vědět, co jsem zač. Chtěl se se mnou vidět, s mým klukem. Řekl, ať přijedeme, že se půjdeme projít po Poděbradech. Já myslela, že mi chce něco říct, třeba o zdravotním stavu mamky, nebo něco probrat. On ale vůbec nic nechtěl. V té době jsem si říkala, že je prostě divný. Zase jsme odjeli. Ale zpětně si myslím, že nějaký takový záměr měl.

A jinak jste spolu nějak komunikovali? Třeba přes SMS zprávy nebo vám někdy volal?
Ne, ne, vůbec. Já jsem na něj ani neměla telefon. Viděla jsem ho, myslím, dvakrát v životě, jednou na tom setkání a jednou, když jsem u něj byla na léčení, to mohlo být v roce 2007. Strašně mě bolely ledviny a měli jsme někam cestovat, do Ameriky. Nedokázala jsem si představit v tomhle stavu někam letět, jak bych tu cestu absolvovala. Mamka říkala: „Tak pojď, já tě tam vezmu.“. A ulevilo se mi. Byly jsme tam dvacet minut, jenom jsme tam byly v místnosti spolu s dalšími lidmi, cestou zpátky jsem spala v autě a pak jsem se probudila a bylo mi dobře. Moc pro to nemám vysvětlení, ale tenhle jeden osobní zážitek jsem prožila.

Říkala jste, že ten playstation a podobně byly spíš takové srandovní věci. Co byly ty horší?
Postupem času bylo zřejmé, že se mamka odlučuje od všech svých kamarádů, že s nimi přerušuje kontakty. Já si to v té době vykládala tak, že každý se nějakým způsobem vyvíjíme, nějak se posouváme. Ona kolem sebe měla opravdu hodně lidí, kteří ji zneužívali – tím, že byla hodná a všem pomáhala.

Takže jsem to vnímala tak, že nějak vyzrála, že už to chápe a už se nechce nechat takhle zneužívat, takže lidi, u kterých cítí, že ji zneužívají, tak s nimi ukončuje kontakt. A to je v pořádku. Ona ale pak ukončovala ten kontakt s více a více lidmi, až to bylo opravdu extrémní, nevídala se už skoro s nikým. Kromě těch lidí z Kutné Hory. Ty jsme ale neznali, nevěděli jsme, o koho jde. To přerušování vztahů bylo evidentní.

Mamka každý týden chodila za vnoučaty, hlídala děti. Moji kluci ji úplně zbožňují, protože ona opravdu dokáže dát člověku plnou pozornost a cítíte se v její společnosti skvěle. Zbožňovali různé výlety, návštěvy zoo a podobně. Bylo i zvykem, že k ní chodili domů, tam měla mamka celou jednu místnost, takový dětský koutek, kde si hráli nebo tam třeba přespávali.

Ten byt byl náš rodinný, psaný na mě, a ona se z ničeho nic rozhodla, že si pronajme jiný. Najednou říkala, že mi ho nechce zabírat, že to je velký byt pro jednoho člověka a že si pronajme něco svého. Do toho nového bytu nás ale už nikoho nikdy nevzala. Ani děti. Přesvědčovala jsem ji, ať tam zůstane, ale pak jsem si řekla, že se asi chce z nějakého důvodu přestěhovat, že si ale i tam udělá místo pro vnoučata.

Pak ale najednou řekla, že tam nikoho brát nebude. A tohle bylo už i pro ty děti těžké, kluci byli zvyklí, že k babičce chodili na oběd nebo přespávat a najednou k ní domů nemohli. Takže se ptali: „Babičko, proč k tobě nemůžeme, chceme k tobě na návštěvu.“ A nikdy neřekla nějaký důvod, jenom řekla, že to nechce a že se potkáme někde jinde. Byli jsme i zvyklí jezdit společně na takovou sportovní dovolenou. Třicet let tam jezdíme stejná parta lidí. Mamka byla jedním ze zakládajících členů, takový tahoun. Hrozně ráda tam cvičila, vedla tam lekce pro ženské, aerobik a tak.

A pak tam přestala jezdit? 
Nejdřív tam třeba jenom přijela dvakrát na návštěvu, ale už tam nechtěla spát. A ještě když tam jezdila, tak po nějaké době začala vždy odjíždět, třeba dvakrát v týdnu odjížděla, protože měli v Kutné Hoře ta setkání, ve čtvrtek a v neděli. A to už začalo být opravdu divné, proč by tam jednou třeba nemohla nejít, když je na dovolené. Proč z dovolené v jižních Čechách má jet na sedmou ráno do Kutné Hory.

Ale to už byly ty fáze, kdy to bylo opravdu divné a s mamkou už se o tom bohužel nedalo moc mluvit, už si nenechala nic moc říct. Nejdřív nechtěla přespávat, nikde jinde než doma už nechtěla přespávat. Ale tím, že děti s ní byly zvyklé být, jsme hledali nějaké cesty, jak s ní udržet kontakt. Našli jsme třeba kemp za Prahou, byli jsme tam s bráchou a dětmi, přespávali jsme tam. Bylo to dvacet minut od místa, kde bydlela. Takže tam přes den byla s námi, pak jela spát domů a ráno se zase vrátila. Hledali jsme cestu, jak v tom kontaktu zůstat, i když to už bylo šílené.

Bylo to v době, kdy jsme věděli, co se tam v té Kutné Hoře děje a že už je nad její síly vnímat realitu a vystoupit z toho. Respektive doufali jsme, že z toho dokáže vystoupit, hledali jsme cesty, jak jí v tom pomoct, ale bylo to strašně těžké.

Zůstat v kontaktu

Můžete popsat cesty, které jste hledali?
Já jsem si hledala všechno možné o sektách, o náboženských společenstvích, jaké jsou zkušenosti lidí, jak se dá pomoct, když do toho někdo takhle spadne. Našla jsem pana Zdeňka Vojtíška, který má i takovou poradnu pro lidi a dříve dělal takzvané výstupové poradenství, pomáhal rodinám, které měly nějakého člena v nějakém společenství, aby ho mohl opustit. Ale v době, kdy jsem se s ním zkontaktovala já, tak mi říkal, že už to nedělá, protože to nejde. Že zjistil, že to není možné, že nám může doporučit, co můžeme jako rodina dělat, abychom mamku úplně neztratili, aby s námi nepřerušila kontakt, ale že je to to jediné, co můžeme dělat.

Co vám poradil? 
Být tam pro ni, ukazovat jí, že je ještě nějaký jiný svět kromě toho společenství, nějaká jiná realita, rodina, která ji má pořád ráda, že jsme ji nezavrhli, že kdyby chtěla, že se kdykoliv může vrátit. Což tedy není samozřejmé, protože to bylo už po těch věcech, co nám dělala. Musela vnímat, že se můžeme zlobit, že na ni můžeme zanevřít.

Pan Vojtíšek nám ale poradil být tu pro ni, nastavit vždycky druhou tvář, ukazovat jí, že ji máme rádi. A když to je možné, tak jí třeba nasadit nějakého červíčka do hlavy ve smyslu: „Podívej, tady to se přece stalo jinak, to není tak, jak říkáš, proč to teď máš jinak?“ Ale takovou velmi lehkou formou, aby se ten člověk hned nesplašil, že ho chce někdo přesvědčovat, že něco, čemu teď věří, je jinak. Byly to jednoduché rady, ale hrozně cenné, protože nemít tuto jeho podporu, tak si myslím, že bychom kontakty vážně přerušili, anebo bychom na to šli nějakou násilnou formou a to by nedopadlo dobře.

Násilnou formou myslím, že jsme zvažovali, zda ji někde nezavřít, neomezit svobodu, mít ji někde pod kontrolou, v bytě, nenechat ji odejít. Vnímali jsme, že ji potřebujeme dostat z toho jejich vlivu, ale on nás varoval. Zaprvé pan Vojtíšek říkal, že to není úplně jednoduché to udělat, a zadruhé, že vůbec nedokážeme dohlédnout, co to tomu člověku psychicky může způsobit, že se může úplně zhroutit, že se úplně zblázní. Je to strašně nevyzpytatelné.

Ani takhle zpětně bych nevěděla, co dělat jiného. Byla bych hrozně ráda, kdyby existovala nějaká organizace nebo instituce, přes kterou by se to dalo řešit, kde by člověk získal nějakou podporu, třeba i ve smyslu nějakého policejního dohledu nebo prověření.

Zkoušeli jste to řešit s policií?
Zvažovali jsme to a hledali jsme cesty, jakým způsobem je oslovit. Na základě čeho? Měli bychom říct, že léčitel Richard dělá něco podivného, jděte to zkontrolovat? Policie, když nemá nějaký konkrétní důvod, proč by měla konat, jak jsem pochopila, tak nemůže zasahovat, když se tam nic neděje. Kdyby tam byl nějaký křik nebo se dělo něco divného, tak to můžou jet prověřit. Ale my jsme nenašli cestu, jak je „aktivovat“.

Nekontaktovali jsme žádné oddělení, ale vesměs to bylo proto, že jsme nevěděli, co jim řekneme. Trošku taky máme zkušenost, že to oni ani neberou moc vážně, řeknou si, že jsem blázen: „Co to tady říkáte?“ Až se něco stane, tak to tam přijedeme řešit. Teď se o to policie samozřejmě zajímá, ale už je pozdě. Kdyby byl nějaký institut, který by člověk mohl kontaktovat, že má podezření, že se děje něco ne úplně dobrého a zda je možné to nějak prověřit, že by to bylo skvělé.

Teď, jak je ta mamky kauza poměrně mediálně známá, tak se mi svěřuje dost lidí z okolí, že taky mají někoho v rodině nebo mezi kamarády, nechci říct přímo v sektě, ale že navštěvují nějaké společenství. A jejich okolí o tom má pochyby. Těch lidí je hrozně moc, on se s tím nikdo moc nechlubí, neřekne to, ale tím, že teď vědí, že my jsme si tím prošli, tak se mi s tím svěřují a řeší podobnou otázku, že nevědí, jak pomoct. Někdo říká, že to je, jako když je někdo závislý na drogách nebo na alkoholu. Tomu člověku není pomoci, pokud on sám se nerozhodne něco změnit.

Zpětně mě to štve, že jsme neudělali něco víc. Ale zároveň mám čisté svědomí, že mám pocit, že jsme zkusili všechny cesty, jaké byly. Stejně ale člověka mrzí, že tomu nezamezil, nezabránil, že jsme mamku odtamtud nedokázali dostat.

Jak jste se dozvěděli o tom, co se stalo Richardovi?
Stalo se to (smrt Richarda – pozn. red.) 4. října. 5. října k nám mamka měla přijít hlídat kluky. Ale ráno mi napsala SMS, že ze zdravotních důvodů nemůže přijít, že má nějaké zažívací problémy. A to byl poslední kontakt, který jsem s ní měla. Pak už neměla dostupný telefon. Bylo to takové divné. Po dvou dnech mi volal nějaký komisař, někdo od policie, že je mamka zadržená, ale neřekli nám důvod proč. Jenom že šlo o nějaký trestný čin. Dlouhou dobu jsme nevěděli, co se stalo.

Pak vám to mamka řekla?
Ona nám to chtěla říct. Dostala obhájkyni, ale nechtěla, aby nám něco sdělovala, nechtěla, aby nám obhájkyně říkala detaily, protože nám to chtěla říct sama. Což chápu. Ale v té době nevěděla, že tu možnost, aby nám to řekla sama, nebude mít dlouhé týdny nebo měsíce. Takže v mezičase už obhájkyni povolila, aby s námi o tom mluvila. Pak jsme začali zjišťovat, co se stalo, což byl strašný šok. Bylo to hrozné.

Vít Kubant, Martin Štorkán Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít