Společnost nedůvěry:
spiritualita hrozbu neznamená,
politická radikalizace ano

Lidé, kteří věří konspiracím, mají častěji pozitivní vztah ke spiritualitě. Na druhou stranu ale neplatí, že by spirituálně založení lidé nutně museli věřit konspiracím a dezinformacím. Klíčovou roli hraje opět míra důvěry v mainstream, stát a společenské instituce. Těmi mohou být politici, média, ale třeba i lékaři či akademici.

Praha 15. června 2023 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

„Mezi všemi věcmi na světě je propojení, které není viditelné, ale cítím ho.“ S takovým výrokem souhlasí většina lidí v Česku, kteří inklinují ke spiritualitě. Nejnovější výzkum Českého rozhlasu a vědců z národního institutu SYRI zjistil, že spiritualita je důležitou součástí právě těch skupin lidí v české společnosti, které zároveň důvěřují vybraným druhům konspirací a dezinformací.

Spojení konspiračních teorií a spirituality v online prostoru popsali před více než deseti lety sociologové David Voas a Charlotte Wardová a pojmenovali ho „konspiritualita“.

„Není to náhoda. Mají několik společných prvků. Třeba to, že jak spirituální cesta, tak i ponoření se do alternativních pravd sdílí prvek prozření a nahlédnutí toho, že věci nejsou, jak se na první pohled zdají. Že existují věci, co jsou nám skryté, a jiný druh poznání, založený více na intuici. A skrze tento druh poznání nahlédnete nějakou skrytou pravdu – a to se děje jak vyznavačům spirituálních tradic, tak i konspirátorům,“ vysvětluje antropoložka a členka výzkumného týmu Marie Heřmanová.

Zároveň ale podle ní není možné závěry výzkumu interpretovat tak, že by spiritualita lidi předurčovala k tomu stát se konspirátory. „Je tam nějaká korelace v tom smyslu, že ve skupině velmi upřímných a zapálených vyznavačů konspiračních teorií je velké procento lidí, co se vnímají spirituálně. Ale určitě bych nedefinovala, že je spiritualita příčinou důvěry v konspirační teorie,“ popisuje socioložka a členka výzkumného týmu Marie Heřmanová.

Podle religionistky z Univerzity Karlovy Zuzany Marie Kostićové vychází z výzkumů, že lidí tíhnoucích k nějakému druhu spirituality je v Česku okolo čtyřiceti procent, možná i více. „Část z nich mohou být křesťané, ale i ateisté či agnostici a lidé s nejasnou náboženskou identitou, kteří třeba věří v osud a schopnost předpovídat budoucnost,“ říká a dodává, že Skutečnou víru v konspirační narativy má ale jen minimum z nich.

„Větší část podobné věci sdílí, protože jim to připadá zajímavé, vtipné, hloupé nebo že tam existují aspekty, které něco říkají o našem světě. Z podobného důvodu se koukáme na katastrofické filmy. Víme, že se to nestalo, ale zároveň to nějak lechtá naši představivost. Ono často zmiňované ‚není to pravda, ale mohla by být‘. Většina lidí tomu ale opravdu nevěří,“ doplňuje Kostićová.

Nedůvěra v systém

Nejnovější výzkum tato čísla upřesňuje. Podařilo se totiž na základě získaných dat vydefinovat čtyři skupiny, které ve větší míře ke konspiracím inklinují. Jde o silné příznivce konspirací (6 %), mírné příznivce konspirací zaměřené na covid (12 %), mírné příznivce zaměřené na migraci (10 %) a skupinu „něco na tom je“ (13 %). U části z nich přitom spojení mezi konspiracemi a spiritualitou tvoří faktor určité nedůvěry k systému.

„Alternativní spiritualita ve svých počátcích byla kontrakulturní, byla proti mainstreamu a někde to v ní zůstalo. V určitém ohledu má v sobě pořád rozměr, který se ve vhodnou chvíli aktivuje nedůvěrou k systému a podezření, že nás elity zneužívají, že si s námi velké korporace dělají, co chtějí. Může to nabýt politických podob, ale spíše se to odehrává na spirituální rovině,“ říká religionistka Kostićová.

Podle Heřmanové je nedůvěra v systém a jeho instituce největší právě u silných příznivců konspirací, její prvky lze ale nalézt u každé ze zmiňovaných skupin. „Systém je u nich většinou reprezentovaný politickými institucemi, ale i mainstreamovými a veřejnoprávními médii.“ Z jejího vlastního výzkumu spirituálních influencerek navíc vyplynulo i to, že systém je velmi často reprezentován také expertními autoritami, jako jsou lékaři či akademici.

„Vstupní bránou do světa spirituální komunity na sociálních sítích mohl být třeba zážitek s lékařskou autoritou. Pro spoustu žen to byla zkušenost s českým porodnictvím, kdy tyto ženy nebyly spokojené s tím, jak se s nimi v porodnici zacházelo. Přihlásí se pak k facebookové skupině, kde se řeší domácí a jinak alternativní porody. Tato skupina má překryv se skupinou matek, které odmítají očkovat své děti. A antiočkovací skupiny mají zpravidla už velký překryv s těmi konspiračními skupinami,“ popisuje antropoložka cestu ke konspiracismu.

Spirituální komunita se v online prostředí zviditelnila zejména v době pandemie. „Je tady právě ta skupina, kterou jsme nazvali ‚mírní příznivci konspirací zaměřených na covid-19 (12 %), a skupina lidí, kteří odpovídali ,něco na tom je‘ (13 %). Klíčové je, že se nám ve výzkumu vykrystalizovala pandemie jako opravdu klíčový, znejišťující moment, který v nich narušil důvěru, že věci se nějak dějí, jsou předvídatelné a mají racionální vysvětlení,“ vysvětluje antropoložka s tím, že se dá pozorovat i to, jak klesala důvěra těchto lidí v souvislosti s proměnou komunikace vlády a expertů.

„Během první vlny a prvního lockdownu šily roušky a vyzývaly k solidaritě, sdílely sbírky na pomoc izolovaným seniorům a chodily nakupovat sousedům. Potom se všechno rozvolnilo, bylo léto a po něm se začalo mluvit o tom, že covid-19 zřejmě není pryč a že bude potřeba asi další lockdown,“ vrací se do roku 2020 Heřmanová. Největší ránou pro důvěru v experty podle ní bylo rozhodnutí počkat s lockdownem až po parlamentních volbách.

„Viděla jsem v reálném čase, jak si ti lidé začali říkat: Tak počkejte, jak to tedy je? Bude ten lockdown? A jestli může počkat po volbách, je důležité, aby byl?“ vzpomíná antropoložka. Právě tento moment prý znamenal pro důvěru v expertní a politické instituce velkou ránu.

Problém: politická radikalizace

Právě politici mohli během pandemie sehrát roli stabilní autority, která by byla konzistentní, vysvětlovala situaci a lidi uklidňovala. To se ale podle Heřmanové právě „politizováním“ lockdownů nestalo.

Jak dodává, nejde přitom ani tak o zhruba desetiprocentní jádro lidí se silně antisystémovými názory, které demokratické instituce příliš neoslovují a kterým zpravidla nevěří. Ale spíše o skupiny mírných příznivců konspirací a „něco na tom je“, pro které znamenala pandemie rozklad důvěry v systém. Přesto nad ním ještě úplně nezlomily hůl.

„Jsou to lidé, pro které se buď najde místo ve společnosti, kde se budou cítit stabilně, nebo tam naopak vidím mobilizační potenciál tvrdého antisystémového jádra, který tyto lidi může přetáhnout na svou stranu. A to v případě, že se nenajde v politické reprezentaci nikdo, kdo k nim bude schopný promlouvat, kdo je bude reprezentovat a kdo bude schopný jim důvěru v systém vrátit,“ popisuje antropoložka s tím, že zachování zdravé míry pochyb k systému bude naopak prospěšné.

Problém nastane podle Heřmanové až ve chvíli, kdy nedůvěra v systém a rostoucí důvěra v konspirace a dezinformace dosáhne mobilizačního potenciálu, který má společenskou nebezpečnost.

„Ve chvíli, kdy věříte, že to tady řídí mimozemšťané, kteří unesli lady Dianu, tak je to vaše věc a nikomu do toho nic není. Ale musíme vyhodnocovat především společenskou nebezpečnost, třeba když důvěra v konspirace přeroste v politickou akci, která může být násilná. Tím nemyslím to, že si jdou lidé stoupnout na Václavské náměstí, to je jejich svaté právo, ale třeba to, že zaútočí na státní budovy,“ říká s odkazem na americké hnutí QAnon, které je spojováno s útokem na Kapitol. Ten si tehdy vyžádal i několik obětí.

A podobné je to i u lidí, kteří třeba nutně nemusí věřit konspiračním teoriím, ale vyznávají nějaký druh spirituality. Tam je podle Heřmanové sice menší společenská nebezpečnost, ale vysoká ta osobní.

„Měla by se nám rozsvítit červená kontrolka ve chvíli, kdy někdo nabízí pomoc ostatním lidem za peníze. Je tam dobré hodnotit, jestli takový člověk může někomu uškodit. Ale hranice, kdy se takový člověk dostane do pozice nějakého guru, který má na lidi tak velký vliv, že jim může ubližovat, je opravdu tenká a těžko se hledá,“ podotýká antropoložka.

Skupiny ve společnosti rozdělené podle míry důvěry v konspirační a dezinformační narativy:

S Kostićovou se pak shodují na tom, že spiritualita není žádná patologie. Je proto klíčové, aby se lidé, kteří se k ní uchylují, nedémonizovali a ve společnosti neodsuzovali. Právě to totiž u nich může vést k odloučení od systému a radikalizaci, upozorňuje religionistka.

„Jsem přesvědčená, že je klíčové na ně nijak nedupat a nezavdávat jim pocit, že přišli o svobodu slova a projevu. Dokáže to mimořádně radikalizovat. A dalo se to ilustrovat na příkladu člověka, který byl před pandemií součástí mainstreamu, v jejím průběhu ho začala společnost vydělovat, sám začal být vůči systému skeptický a skončil jako totální radikál. Tohle je paralelní i k novým náboženským hnutím neboli sektám, ze kterých někdy vytvoří radikály právě až tlak zvenčí,“ uzavírá religionistka.

Tomáš Pika, Jan Cibulka a Jana Karasová

Související témata: důvěra, Marie Heřmanová, výzkum, pandemie, konspirační teorie, Česko, COVID-19, lockdown, David Voas, Univerzita Karlova, Zuzana Marie Kostićová, religionistika, náboženství, víra, spiritualita, ezoterika, konspirace, Společnost nedůvěry